Obsah

Volební období – dobrý sluha ale zlý pán

Jednání o ustavení nové vlády jsou v plném proudu, každý den je něco nového. Texty publikované ve VÝBĚRU Z HROZNŮ, které v tomto tématu naleznete, se v zásadě toto vyjednávání – až na jednu doplněnou výjimku – nesnaží reflektovat. Zde pouze zmíníme jednu zajímavost: vyjednávání se dějí pod relativním drobnohledem (díky za to!), takže se dá asi s jistotou říct, že zahraniční politika a bezpečnostní otázky zůstávají zatím mimo. To se dá vysvětlit několika způsoby: buď mezi zúčastněnými panuje dokonalá shoda, nebo tato témata nepovažují za důležitá, nebo vědí, že to bude složité a vědomě věc odkládají na později. Je těžké si vybrat, co z toho by nám mělo dělat radost a co vrásky. Patrně ale není sporu o tom, že nějak se to prosvětlit musí a nemůže to dlouho trvat. Pozastavme se však nad něčím více nadčasovým...

Hlavní klad omezeného volebního období Parlamentu je, z dnešního pohledu, až banální. Poslanci prostě nejpozději k nějakému datu musí své funkce opustit a voliči jim vystaví účet. Tato výhoda je tak významná, že ji nemohou zastínit žádné zápory. Je však dobré být si záporů vědom a případně se pokoušet mírnit jejich dopady.

Hlavní nevýhodou je, že (nejen) naši politici nevidí dál než na hranici aktuálního volebního období. Jaký osud v takovém prostředí čeká otázky, které je z jejich podstaty nezbytné nahlížet v zásadně delším časovém období, trpně léta pozorujeme např. na penzijním systému. Otázky diversifikace energetických zdrojů či nadzvukového letectva také patří do této top kategorie. Pikantní byly privatizační záležitosti, kdy se člověk často jen těžko bránil pocitům, že momentální odpor oposice byl motivován z velké části tím, že chce u té transakce být – tedy odpor se změní v podporu, až budou u vlády „oni“... Je totiž typickým znakem našeho postkomunismu, že nepanuje shoda na hodnotách, nepanuje důvěra (ale závist a nenávist), nemůže tedy zavládnout shoda mezi demokratickou levicí a demokratickou pravicí (máme je v Parlamentu vůbec?) na zásadních otázkách směřování země (chcete-li na „národním zájmu“). Pak zůstává jen přístup „ze dne na den“. Jenže kdo neví kam jde, dojde obvykle někam jinam.

A co předčasné volby (které coby scénář nadcházejících měsíců nejsou ještě zdaleka vyloučeny)? Jednak by pustily žilou stranickým pokladnám – to občana právem nebolí... Nebo je snad k něčemu dobré, aby se strany přebíjely v gigantičnosti kampaní a prostředků, které jsou schopné do nich vložit, místo nabídkou řešení podstatných otázek, které spadají do kompetence toho kterého zastupitelského sboru? Konečně horizont volebního období neomezuje jen myšlení volených zástupců, ale i voličů. Ti s třesoucí se rukou vhazují mnohdy do urny volební lístek se stranou, kterou agentury na průzkum veřejného mínění označily jako „volitelnou“ – jen proto, aby jejich hlas nepropadl... Bylo by dobré si ale uvědomit, že málokterý Parlament vydrží 4 roky a tedy že ono démonizované propadnutí hlasu může být riskováno – pokud může být ziskem to, že se pro příští (možná už blízké) volby ukáže, že volební podpora zatím marginálního uskupení není vůbec zanedbatelná... Je to jedna z mála nadějí na to, aby byl náš postkomunismus konečně překonán. Přes všechny předvolební průzkumy, přes všechno to co píší či vysílají média... hlavní karty mají nakonec v rukou sami voliči. V první řadě: važme si toho. Fakt, že je to banální, nic nemění na tom, že je to pravdivé – a že se na tom určitě dá stavět. Dokud jsme na Západě, dokud máme svobodu. Takže: kam zamíří budoucí vláda?

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.