Obsah

Předčasné volby – ty příští

Jak to udělat, aby se vlk nažral a koza zůstala celá? Skoro vždy velmi obtížně, většinou to nejde vůbec... Když si jeden zaslouží porážku, ale druhý si nezaslouží vítězství, za normální situace z toho není východisko – někdo prostě nakonec vyhrát musí, aniž je k tomu způsobilý. Uplynulé volby přesvědčivě ukázaly, že se v normální situaci už nepohybujeme. Pomiňme na okamžik ty, kteří si zasloužili prohrát a opravdu utrpěli porážku. Paradox je k vidění předně u ČSSD, která si nezasloužila vyhrát a utrpěla vítězství, čili skutečně nevyhrála; následná bitka v jejím lůně je toho jasným dokladem. Mimochodem by tato situace měla být mementem pro každého, kdo by rád měnil volební systém na „vítěz bere vše“, nebo něco, co se tomu má blížit.

Nebýt přímé volby presidenta, vše by bylo jinak. Opravdu? Je nedávný totální rozklad ODS a ten nynější ČSSD důsledkem přímé volby? Nikoli. Obě události jsou součástí jednoho příběhu rámovaného charakterem našich parlamentních politických stran. Jedním z jejich hlavních rysů je zbabělost. Zejména ze zbabělosti souhlasily s přímou volbou. Vysloužily si chvilkové tichounké souhlasné zamručení a získaly ještě chvilku času. Jen chvilku. Každý ať si odpoví na otázku, co je hlavním vnitřním tmelem (nejen) těchto parlamentních politických stran. Rozhodně to není politické přesvědčení jejich členů a representantů. zmKdo s kým proti komu kope (a tedy v jakém dresu) u nás určuje systémové propojení politiky a ekonomiky. To je pro vládu práva zničující. Je-li pak nějaká praxe rozšířená (např. „nestandardní“ financování politických stran formou kroupce při veřejných výběrových řízeních... viz seznam sponzorů politických stran propojený s veřejnými zakázkami, jak jej vytvořil a 5.11.2013 zpřístupnil Sociologický ústav Akademie věd ČR, konkrétně k vidění na www.politickefinance.cz), stává se běžným denním chlebem pro téměř každého nově příchozího, i kdyby byla sebevíc nezákonná. Výsledkem pak je, že každý má na svědomí něco nelegálního, čím je mu dříve či později možno vyhrožovat – z ustrašených representantů pak nemůže být složeno nic než zbabělá strana. Doposud jsme byli svědky toho, jak bylo takovými stranami manipulováno zvenčí. Nyní, zdá se, přichází nová kvalita, která umožní efektivnější řízení: v osobě pana Babiše je splynutí politiky a ekonomiky dokonáno a to v rukou nejpovolanějších, v rukou nomenklaturního synka se zkušeností s totalitními tajnými službami.

Sebevědomé strany, minimálně ty, které o sobě tvrdily, že jsou pravicové, by musely samozřejmě přímou volbu presidenta odmítnout. Nejsprávnějším krokem by bylo tuto volbu vrátit do rukou Parlamentu. Ale, všiměte si, tohle není pro nikoho téma.

Hledíme vstříc dalším předčasným volbám do Poslanecké sněmovy. Jednou z otázek je, zda a popř. jak při tom bude opět znásilněna Ústava. Nesmíme také zapomínat, že časté volby vyčerpají stranické pokladny. To může znamenat dvojí: ještě větší závislost stran, které si zvykly na luxus opulentních kampaní, na těch, kteří je porůznu netransparentně financují, nebo na druhé straně – pokud by donátoři nebyli opakovaně ochotní dosypat (tlak na transparentnost sílí...) – přece jen o něco otevřenější prostředí, ve kterém by mohli reálně konkurovat i ti, kteří nemohou před volbami postrádat až několik set milionů... Dodejme, že tohle se netýká pana Babiše – a i proto bude na jaře favoritem předčasných voleb. Jejich předpověď i předpokládaná posice hnutí ANO 2011 zní dnes z mnoha míst a já tentokrát s tímto frekventovaným názorem souhlasím. Ne že by to tedy byla nějaká jistota – ohlédneme-li se jen na posledních několik měsíců (a nevynecháme ani posledních pár dnů), pak je nám jasné, že o světě jistot nemá smysl ani snít.

Vrátím se ale ještě na okamžik k volbám uplynulým. Ne, pana Okamuru jsem v Poslanecké sněmovně věru nečekal... podobně jako jsem tam nečekal KDU-ČSL a naopak jsem se domníval, že SPOZ to má jisté (no vážně, kdo by řekl, že se stihnou porvat ještě dříve, než se do poslaneckých lavic skutečně propracují? ... inu ta touha byla asi silnější než oni...). Propad ODS a TOP 09 nebyl žádným překvapením – šlo jen o jeho hloubku; já obě tyto strany, ale hlavně TOP 09, významně nadhodnotil... I komunisté dostali méně, než jsem se domníval. A konečně, je zde zmíněné utrpěné vítězství ČSSD a výrazný úspěch pana Babiše, kterého jsem tipoval na téměř pětinu jeho výsledného zisku. V neposlední řadě jsem odhadoval volební účast ve výši pouhých 50%. To vše vztahuji ke svému textu „Předčasné volby: vítězové – poražení“ (KL, 7-8/2013), tam se můžete pobavit, jaký výsledek voleb jsem očekával. Oproti tomuto očekávání je realita celkově o něco lepší. Nic radostného, ale vyhlídky byly ještě chmurnější.

A abych si přihřál jednu ze svých nejoblíbenějších polívčiček: tzv. propadlo téměř přesně 625 tis. platných hlasů... Kdyby voliči mohli svůj hlas pojistit tím, že jako svoji „druhou volbu“ označí jinou stranu, která má vyšší naději na to, že překročí stanovenou bariéru, a té by hlas připadnul (když jejich miláček neuspěje...), tyto hlasy by se mohly uplatnit. Můžeme jen spekulovat, které strany by profitovaly a které by ztratily, každopádně by ale byla legitimita výsledku posílena. Navíc tipuji, že by vzrostla volební účast (není žádný důvod, aby klesla), což by také mělo na zmíněnou legitimitu pozitivní vliv.

Ale pokračujme s příštími (předčasnými) volbami. Výhoda pana Babiše už byla zmíněna – to jsou finanční zdroje. Nevýhodou je, že jeho voliči nejsou nijak pevně ukotveni, jejich hlas byl protestní. Jeho výrazný úspěch může být jeho prokletím: pokud do žádné vlády nevstoupí, jedna polovina jeho voličů (ta větší, ta menší?) jej může obvinit, že jen planě sliboval změnu a teď, když může, tak se o ni nezasadí... a když naopak přijme účast na nějaké vládě, druhá polovina (ta menší, ta větší?) jej nařkne, že je stejný jako ti, které kritizoval – pokud ne hned, tak záhy. Podle podobné logiky se mu může rozštěpit poslanecký klub, možná i dřív, než Poslanecká sněmovna vysloví takové vládě důvěru. Pan Okamura to má neskonale jednodušší: může dál blábolit své nesmysly, může si protiřečit, může cokoli – aniž ponese jakékoli důsledky. Lehkost, se kterou z něj padají nejrůznější absurdity, je až děsivá. Montesquieu musí v hrobě přímo rotovat: „...změny přísluší navrhovat pouze těm, kdo se narodili tak šťastně, že jsou schopni jedním pohledem své mysli obsáhnout celé zřízení určitého státu.“ Netvrdím, že takoví lidé nemohou existovat (já mohu děkovat, že jich dokonce několik málo znám...), ale takový pan Okamura dokazuje každým svým slovem i gestem, že mezi ně nepatří.

Nejhorším zjištěním je, že volby konané do roka vůbec nic nevyřeší – pokud se nestane nic jiného, situace po nich bude velmi podobná té dnešní. (Je zjevné, že jsem nepoučitelný – výše je rozdíl mezi mými odhady a relitou volebního výsledku zřetelně vidět...) ODS se na nohy tak rychle nepostaví a TOP 09 bude mít knížete zase o něco staršího. Jen že těch financí jim zase všem ubude. Konečně, konzervativci se v takto krátké době nemají šanci zformovat tak, aby měli naději se do Poslanecké sněmovny vůbec dostat (i proto musíme zaměřovat svůj pohled zejména na senátní a komunální, v Praze krajské volby).

Celkově se zhmotňuje, co řada lidí tvrdí již dlouhá léta, totiž že polistopadová – postkomunistická politická representace vede naše společenství od desíti k pěti. Tedy, omlouvám se, od desíti k pěti to vedli komunisté, pak to na chvilku vypadalo, že se škrábeme alespoň k šestce, ne-li k sedmičce, ale skutečnost, že jsme dnes určitě nad tou komunisty „dosaženou“ pětkou, je postkomunistické elitě navzdory. Tím zhmotněním je plných 94 poslanců ze dvou set zvolených za strany, které současný režim rozhodně neberou za svůj: ANO, Úsvit a pochopitelně KSČ(M). K posledně jmenované je na místě poznamenat, že „Rozhodnete-li se nazvat komunistu lhářem, musí se vás nakonec vždy zmocnit pocit marnosti: Jak můžete urazit prase tím, že ho nazvete prasetem? Komunisti se necítí vázáni naší morálkou. Říkají, že jakýkoliv zločin, včetně lhaní, je morální, pokud pomáhá prosadit věc socialismu.“ (Ronald Reagan) První dvě jmenované pak voliče přesvědčují, že nejsou ani napravo, ani nalevo. Souhlasím s Rogerem Scrutonem, že „Kdo říká, že není ani napravo, ani nalevo, je nalevo.“ Netvrdím přitom, že ANO a/nebo Úsvit nás chtějí vychýlit z rámce Západu (u KSČ(M) o tom není sporu), ve kterém jako v jediném dává politický střet pravice s levicí smysl, ale je téměř jisté, že případné snaze redefinovat naše zahraničněpolitické a bezpečností ukotvení nebude ani jedna z těchto stran nijak čelit. Obávám se přitom, že nemalá část obyvatel země by takovému pokusu navíc tleskala, což je pro populisty argument nejpodstatnější, neboť jejich intuice jim spolehlivě říká, že „I kdyby prostý lid jeruzalémský vyjadřoval svou vůli za použití těch nejdokonalejších volebních uren, neexistuje žádný důkaz toho, že by dal přednost Ježíši před Barabášem. Vzhledem k velikosti poroty, která odsoudila Sókrata, lze s jistotou tvrdit, že byl obětí ‚velkého a významného referenda‘. A naopak je možno najít řadu příkladů toho, že prostý lid nacházel zvláštní zalíbení v Neronovi.“ (Irving Babbitt) Oné postkomunistické elitě se totiž zdařilo Západ, zejména jeho hospodářský model – kapitalismus, téměř dokonale zdiskreditovat tím, že za něj dvě dekády s úspěchem vydávají právě náš poskomunismus. No vážně, kolik lidí u nás vnímá, že, řečeno s Raymondem Aronem „Podstatou západní kultury, principem jejích vítězství a ohniskem jejího šíření je svoboda. Ne všeobecné hlasovací právo, poměrně pozdní a sporná instituce politického řádu, ne parlamentní klání, jedna z metod, jak vládnout prostřednictvím výměny názorů, nýbrž postupně dosažená svoboda bádání a svoboda kritiky, jejímiž historickými předpoklady bylo oddělení světské a duchovní moci, omezení pravomocí státu a nezávislost univerzit.“ To je snad ten největší zločin, větší, než kdejaká korupce či přímo zlodějna. A to nemluvím o tom, že struktury Západu „hezky“ přihrávají – není těžké ukazovat prstem na někoho, kdo se skutečně dopouští zásadních pochybení. V této disciplíně u nás bezkonkurenčně vede EU – odpor k ní (ať už oprávněný, nebo ne) pak zkratkovitě splývá s odporem k Západu, resp. hloupě v něj ústí.

V takové atmosféře, navíc zjitřené mnohými volbami (ať už na jaře 2014 budou další předčasné parlamentní či nikoli), se dost možná bude rozhodovat o otázkách, které svým charakterem dalece přesahují jedno řádné funkční období Poslanecké sněmovny. Obávám se, že z toho se budeme vylízávat opravdu dlouho – což ale neznamená, že se to nemůže podařit. Přes všechno uvedené jsem optimista. Souhlasím totiž s Raymondem Aronem, že „Stalinisté, kteří vyhladí celé třídy, ztíží možnost obnovy společnosti západního typu. Ve zproletarizované mase se bude muset pomalým zráním znovu utvářet společenská diferenciace, a to zrání bude nějakou dobu trvat. Z pohledu politiky, která počítá na léta, vypadá destrukce starého pořádku jako definitivní. Ale já opravdu nevěřím, že lze za několik desítek let vymazat staletí křesťanství.“. Bez našeho nasazení to však zůstane jen prázdnými slovy. Pravdu má i Irving Babbitt, když tvrdí, že „Civilisace představuje něco, o co musíme záměrně usilovat, ne něco, co samo od sebe vytryskne z hlubin nevědomí. Navíc je třeba, aby o ni usiloval především jednotlivec ve svém srdci. Těch, kteří takovým způsobem o civilisaci usilovali, nebylo nikdy mnoho; civilisace tak vždycky byla a – díky samé povaze věci – vždy musí zůstat poněkud vratká a nejistá. Jak pravil Rivarol, barbarství má vždy tak blízko k té nejkultivovanější civilisaci jako rez k té nejvíce vyleštěné oceli.“ Ano, možná nevíme úplně přesně, jak na to, ale jak praví Gilbert K. Chesterton: „Má-li něco smysl dělat, má smysl dělat to i nedokonale.“

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.