Obsah

Vítězství nečitelných

Také před těmito volbami zaznívaly hlasy, že to budou volby zvláště důležité, ba přelomové. Nestalo se. Zvítězili sice sociální demokraté, tedy strana tradiční a zavedená, ale výsledkem tak slabým, že vyvolal vnitrostranickou rvačku, jež vyvřela až do ulic. Vítěz se stal už totálně nedůvěryhodným. Hrozí nám další volby.

Největší úspěch zaznamenala strana jasně protisystémová, tedy Babiš, o jehož koncepci nevíme prakticky nic, ale naše voliče nadchl natolik, že jakýsi prodejce automobilů z Mnichovic u  Prahy dostal osm a půl tisíce preferenčních hlasů jen proto, že se jmenuje stejně jako on. Poučení z Věcí veřejných tedy veškeré žádné. Touha po něčem novém dosud nevyprchala. Problém ovšem je, že má-li přijít něco skutečně nového, logicky to nebude demokracie.

Přidal se tu ale ještě protivnější moment, totiž efekt nadávání na všechny a na všechno. (Připomínalo to Nohavicovu píšeň o peticích: „Já žádám naházet je všechny do Vltavy…“) Naši intelektuálové tak dlouho nadávali na současné poměry, až si někteří kandidáti uvědomili, že bude výhodné se k nim přidat. A tak začaly českou politickou atmosférou poletovat výrazy jako „bordel“, „sajrajt“ - dále už raději nebudu citovat; jsem konec konců žena. Někteří naletěli a volili protisystémové strany (Babiš, Okamura), jiní volit vůbec nešli.

Téměř polovina lidí. I tak možno.

Trvám na tom, že naši voliči nejsou hloupější než voliči zahraniční, konkrétně Američané. Před lety jsem viděla na živo budoucího prezidenta Clintona, jak na každou otázku přesvědčivým tónem odpovídá „věřte mi, mám plán“ (plán s neurčitým členem!). V televizi jsem pak viděla Obamu, který jako kolovrátek omílal: „Ano, dokážeme to!“ Clinton zatínal pěst, Obama zvedal prst – a lidé jásali. Většině se to líbilo. Profesor Bělohradský upozornil poměrně výstižně, že u nás lidé očekávají od politiky příliš mnoho, protože jim vyplnila mezeru po náboženství. Je to sice pravda, ale důvod je velmi konkrétní: V prvním a druhém volebním období po převratu se v parlamentu rozhodovaly věci veliké a zásadní. Tehdy naše budoucnost skutečně závisela na zákonodárcích. Šlo o to, řekne-li se jasně, že komunistický režim byl zločinný; že znárodnění byla loupež a alespoň něco se bude lidem vracet; ba dokonce – pamatujete si to ještě? – bylo schváleno, že lidský život je hoden ochrany už před narozením. Tehdy byl náš život osvobozen od těch nejzásadnějších břemen, mezi něž patřila například jednotná škola, rajonizace ve zdravotnictví, státní rozhodování o vydávání knih atd. atd.

Tehdejší zákonodárci skutečně rozhodovali o tom, jak budeme v dalších desetiletích žít, a dělali to dobře. Podařilo se jim sklenout prostor, ve kterém se dá svobodně žít a který můžeme všichni využívat. Ale každodenní demokracie ve svobodné zemi řeší věci další, a tedy menší a složitější. Patos prvních popřevratových let odezněl a my si musíme připomínat svatého Augustina, podle něhož spása není určena společnostem, natož státům, ale jednotlivcům. V politice ji nelze hledat, a  chceme-li v ní hledat spasitele, dostaneme nanejvýš pár koblih. Přímo po lopatě nám tyto volby ovšem ukázaly, jak děsivá je dnes moc peněz v politickém rozhodování. Babiš vyhrál penězi. Přitom nejdůležitější nejsou ty peníze, které jsou vidět (plakáty, pódia…), ale ty, které vidět nejsou. Lidové noviny přinesly na toto téma dobrý analytický článek, ale daleko plastičtěji ukazuje úlohu peněz ve volbách film „Akce Jelcin“, který několikrát běžel i v naší televizi.

Jednalo se o volby roku 1996, které skutečně přelomové byly. Šlo o to, zvítězí-li Boris Jelcin nebo komunisté, reprezentovaní Genadijem Zjuganovem. Postsovětská mafie do nich vrhla obrovské množství peněz, a najala si špičkové americké volební odborníky. Daleko nejdůležitější a také nejdražší na jejich kampani byly výzkumy. Ne takové ty nesmysly, kde se nám tvrdí, kdo bude mít kolik procent. Existuje už celá řada technik, jak nepřímo zjistit, co si lidé myslí, a především: co cítí. Teprve, když se identifikují jejich vnitřní přání a především jejich vnitřní úzkosti, je možné vytvořit poselství, na které „zaberou“. (V tomto případě se zjistilo, že chudí venkované se nejvíce bojí války.) A tak Američané dosáhnou přesně toho procentního výsledku, jaký slíbili: v taxíku na letiště si nasadí sovětské ušanky a smějí se: „Vyděsili jsme je k smrti.“

Za zpěvu Internacionály pak ujiždějí k letišti. Je proti tomu zbraň? Domnívám se, že ano. Britský systém (většinový – jinak to prostě nepůjde) velmi přísně omezuje částky, které smí kandidát do voleb vložit. (Praktická ukázka je v detektivce „Pachuť smrti“ od P. D. Jamesové). Kdo přetáhne, vypadne. A tak kandidáti, z nichž řada patří ke společenské elitě, způsobně stojí na bedýnce od margarinu, postavené na chodníku, a věcně debatují s občany. Nepochybuji, že i v tomto systému se dá podvádět, ale ne zas tak snadno. Zásadně nových témat pro dočasnou sněmovnu nebude mnoho. Rýsuje se jediné: majetkové vyrovnání s církvemi. Ale o tom až příště.

Převzato z Res Claritatis.

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.