Obsah

Petr Pithart / Ekonomizace myšlení zplošťuje lidský svět

Doc. JUDr. Petr Pithart (*1941), formálním vzděláním právník, sebevzděláním historik a politolog. Dnes senátor a vysokoškolský učitel.

V letech 1966 – 1970 byl redaktorem Literárních novin. V letech 1960 – 1968 byl členem KSČ, z níž vystoupil v září 1968, po sovětské okupaci Československa. Po zákazu Literárních novin pracoval až do listopadu 1989 v různých manuálních profesích, případně jako subalterní úředník.

Byl jedním z prvních signatářů Charty 1977. Od února 1990 do července 1992 byl předsedou vlády České republiky (tehdy, ještě před rozdělením Československa, měla česká i slovenská republika každá svou republikovou vládu a společnou vládu federální, poz. red). Od listopadu 1996 až dosud je senátorem. V letech 1996 – 1998 byl předsedou Senátu, od roku 2004 je jeho místopředsedou.

V české politice se jeví jako poněkud nevýrazný, což je do značné míry tím, že nepoužívá zbytečně silných výrazů a nepomlouvá své protivníky. Neznamená to však, že by mu scházely silné názory a odvaha je vyjádřit. Bylo do značné míry jeho zásluhou, že Škodovku získal počátkem 90. let právě Volkswagen. Pithart v této věci čelil silné opozici v čele s Václavem Klausem a byl obviňován z prodeje „rodinného stříbra“. Později se ukázalo, že privatizace Škodovky byl znamenitý tah, který výrazně prospěl české ekonomice.

Petr Pithart dodnes patří ke konsensuálním politikům, jakých se na naší politické scéně pohybuje velice málo. Dan Drápal

Je na Poslanecké sněmovně, vzešlé z loňských voleb, patrný fakt, že voliči měrou nebývalou využili možnosti preferenčních hlasů? Pokud ano, jak?

Je to na ní patrné, ale nepřineslo to očekávané důsledky, viz koalice na pražském magistrátu, a nejen tam. Kmotři všeho druhu byli leckde otřeseni, ale ne poraženi, vytěsněni. Raketový nástup VV nebyl důsledkem větší váhy preferenčních hlasů, ale zoufalé potřeby rozbít dosavadní parlamentní establishment velkých stran, včetně reziduí opoziční smlouvy, tohoto arogantního podrazu na parlamentní demokracii.

Vytkla si vláda správné cíle?

Prvním cílem mělo být učinit se vládou věrohodnou. To si vláda ani nevytkla, natož aby se o to úspěšně snažila. Měla si hned snížit platy (také by to museli učinit zákonodárci) a to víc, než byly sníženy platy ve státním aparátu. Snížila si platy později a méně. Neměla se pouštět do „reforem“, do „cílů“, dokud nebyly vyřešeny otázky imunity a jiné podobné, které veřejnost právem už léta iritují. Pokud pak jde o „cíle“, neuměla je pojmenovat, mátla a dosud mate. Skutečná reforma, která se od počátku nabízela k provedení, by byla reforma veřejné správy. Šlo a jde o to uvést v život léta platný, ale dosud neúčinný zákon o státní službě. To ostatní jsou více či méně nutná úsporná opatření, která jsou navíc prováděna méně či více sociálně necitlivě. Rozhodně nejde o reformy, tak jak se tomu slovu aspoň rozumí. Konečný cíl , tedy údajně  „konkurenceschopnost“, je opět vyprázdněná floskule, která nemůže nikoho nadchnout. Míra ekonomizace myšlení a mluvy politiků je odpudivá. Banalizuje a zplošťuje lidský svět.

Které z těch podle vás prioritních chybí a které z těch vytčených jsou naopak přebytečné a proč?

Už jsem to řekl, ale rád to zopakuji: reforma veřejné správy! Dodávám ještě reformu režimu veřejnoprávních médií, která by tato média vyvlekla z vlivu politických stran a vůbec z vlivu peněz (ta úporná honba za sledovaností a s tím související inzerce). Všechno, co chybí, se vlastně týká věrohodnosti vlády. Prioritním cílem mělo být také nalézt věrohodný jazyk, přesvědčivé argumenty pro – dejme tomu – reformy. A politiky, kteří tímto jazykem vládnou a dokáží veřejnost přesvědčit. Jazyk politiků zůstal toporný, prázdný, floskulovitý. Kupříkladu argumenty třeba pro důchodovou reformu jsou nadále nepřesvědčivé, dávkované tak, že působí jako kdyby něco podstatného bylo zamlčováno.

Má vláda k dosažení svých cílů dostatečnou podporu? Opticky to tak vypadalo a vypadá – ale není to jen zdání?

Ta zpočátku oceňovaná nebývalá vládní většina 118 hlasů byla od počátku jen optickým klamem, uvnitř nepevná, nejednotná. Není divu, že vláda podporu rychle ztrácí. Než to dopíši, může být už jen vládou menšinovou. Pohybuje se v zaminovaném poli odposlechů, zrádcování, vzájemného podezírání. Každou chvíli může skončit.

Využívá vláda všech prostředků, které má k disposici, aby svých cílů dosáhla? Využívá nějaké prostředky, které by naopak raději využívat neměla?

Nejdůležitějšími prostředky vládnutí jsou přesvědčivé argumenty, které ale mohou odeznít jen od přesvědčivých politiků. „Reformy“, zejména ty závažné, nelze dělat bez dohadování s opozicí. Toto dohadování vláda jen simuluje, opět není přesvědčivá v tom, že to myslí vážně a že je třeba ochota udělat nějaký ústupek nikoli jen kosmetický.  U nás politici neumějí vést dialog. Ani to nechtějí umět, protože to zavání konsenzem, a to je v naší politické kultuře (údajně něco jako westminsterský model parlamentní demokracie, založený výlučně na střetu konfliktů a na tom, že vítěz pak bere vše) cosi velmi ošklivého. Takže vláda něco nakonec prosadí a příští vláda to hned zruší.

Vidíte více podobností, nebo rozdílů naší současné vlády s vládou Mikuláše Dzurindy, která na Slovensku prosadila klíčovou reformu penzijního systému?

Vidím více rozdílů. Dzurinda byl především silnější vůdce než Nečas, také proto, že mu nepodrážel nohy někdo, ke komu by cítil bezmeznou, tragickou loajalitu, jakou cítí k panu prezidentovi náš nešťastník Nečas. Myslitelem a zároveň tahounem slovenské reformy byl vzdělaný mladý národohospodář Ivan Mikloš, sám zatím přesvědčivý. Všimněme si, že my žádné národohospodáře nemáme, proto i to slovo vyšlo z oběhu. Národohospodářem, jakým byl třeba Engliš, není ani jinak jistě velmi schopný Kalousek – ovládá rutinu rozpočtování, v krizích si ale už neví rady.

Jak se díváte na zavedení přímé volby presidenta?

Budu hlasovat proti. Nebýt trapností a skandálů při poslední volbě, byly by hlasy pro přímou volbu mnohem slabší. Tehdy chybělo pravidlo, podle kterého se mělo rozhodnout o způsobu volby a proto se to tak vleklo a bylo tolik příležitostí k ovlivňování poslanců a senátorů. Také bychom se mohli obejít bez rozpravy, jako tomu bylo před válkou. Zkrátka chybí ústavou předpokládaný zákon o styku obou komor.

Mám ale i další důvod proti přímé volbě: nechtěl bych se dočkat zvolení nějakého demagoga, autoritáře, který už teď možná vleče do parku nějakou bednu, ze které pak osloví zklamané, rozčilené voličstvo. Neboť žijeme v mediálním věku, a dotyčný může mít dost peněz, aby zahlušil všechny svým populistickým poselstvím. Jdeme do časů, které budou plné zklamání a rozčilení. Lidé se budou shlukovat kolem řečnických beden.

Nedávná vládní krize nás přivedla téměř k předčasným volbám. Přivítal byste je?

Nevolám po nich, ale nebyla by to tragedie. Tragedie, spíše však protrahovaná trapnost, je to, se děje teď.

Kde je podle vás skutečný zdroj této vládní krize? Je vlastně u konce? Hrozí nám další taková?

Prvotním zdrojem krize je nechuť občanů angažovat se v politice. Co se děje v politických stranách, je možné jen proto, že si v nich hrstka funkcionářů s ubývajícím členstvem může dělat co chce. Kupovat hlasy, uplácet, vydírat. Lidé ale do stran vstupovat nebudou, takže krize potrvá. Musela by tu být mimořádně silná občanská společnost, aby toto manko naší politické kultury (ke státu se nechováme jako k vlastnímu, ale to už od roku 1918) vyrovnala.

V čem vláda rok po volbách předčila, v čem naplnila a v čem zklamala vaše očekávání?

Moje očekávání nebyla velká. Předčena rozhodně nebyla. Myslel jsme si, že přece jen udělá něco víc, tj. konkrétního, rychlejšího proti rozmanitým formám korupce.

Stále častěji se ozývají hlasy, volající po reformě pravomocí Ústavního soudu. Jde jen o populismus, odvádějící pozornost od nekvalitní práce zákonodárců, nebo může mít tato debata i legitimní jádro?

To jsou hodně nebezpečné hlasy. Zpravidla jejich nositelé nepochopili smysl ústavy a už jej zřejmě nikdy nepochopí. Patří mezi ně na prvním místě prezident republiky. Ústava vskutku ztěžuje vládnutí, zejména dělbou moci. Proto pozor: nad Ústavním soudem už nic není!

Bude-li nadále zpochybňován a nerespektován, ocitneme se na skluzavce k nějaké formě neliberální demokracie, možná k autoritářství.

Velkou kritiku sklidila nedávno přijatá nová ústava Maďarska. Po opadnutí mediální vlny se zdá, že věcných výhrad je minimum, naopak největší povyk vzbudila spíš „hodnotová orientace“ ústavy. Jak si to vysvětlujete?

Už to, že ústava byla přijata bez diskuze s opozicí, je varovné. Naše Ústavní listina byla v únoru 1920 také přijata okázale bez „našich Němců“. Bylo to dobře? Když pak ještě maďarský prezident ústavu podepsal v den triumfu, tj. v den výročí voleb, v nichž s ústavní většinou triumfovala strana FIDES, byl to akt přímo bohorovný. To se mi nelíbí. Vzpomeňme, v jakých skvělých polemikách se rodila a pak postupně, pomalu doplňovala ústava americká, zřejmě ta dosud nejlepší. Toto je parní válec, nikoli ústavodárná práce.

Co říkáte na omezení Ústavního soudu rozhodovat otázky s dopadem na státní rozpočet, k čemuž sáhlo v nové ústavě Maďarsko?

O tom je možné mluvit. Jsou ale i důsledky zásahů do právního řádu nepřímé, které může mít rozhodování o podáních, jež se primárně týkají něčeho docela jiného než rozpočtu. Jak tuto mez definovat? Kdo to spočítá?

Rozhovor připravil Dan Drápal v květnu 2011.

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.