Evropská integrace jako úkol

Podrobnosti

Zveřejněno 19. 4. 2012 16:24

Napsal Jan Friedlaender

Březnové KONZERVATIVNÍ LISTY přinesly text Mojmíra Hampla Unii schází společný „veřejný prostor“, polemizující s některými statěmi na téma „Co dál s EU?“ z únorových KL. Rád bych zde uvedl několik stručných poznámek, týkajících se zejména polemiky s mou statí Komu patří Emanuel Moravec.

Předmětem Hamplovy kritiky byla zejména moje slova o potřebě vytvoření evropských politických stran a rozšíření pocitu evropanství jakožto o úkolu. Hampl odmítá prakticky cokoli, co nevzniká spontánně. Překvapuje jej, že se podobný požadavek objevil v konservativním tisku. Já se naopak nedomnívám, že by snaha o získání podpory pro novou myšlenku měla být automaticky zavrhována a řazena pod pejorativní hlavičku sociálního inženýrství, založeného na manipulaci. Vždy bude záležet na přínosu oné myšlenky a na relevanci argumentů užívaných pro její podporu. Jinak by mohl obdržet diplom sociálního inženýra každý, kdo usiluje o nějakou změnu, zatím obecně nepřijímanou, třebas i na malé vesnici. To slovo zatím je velice důležité.

Pamatujme si totiž, že věty hovořící o nemožnosti vytvoření evropských politických stran či vzniku evropanství projevujícího se i ochotou volit do funkcí občany jiné národnosti, jsou neúplné. Teprve zařazením onoho slova zatím (možno nahradit výrazem dnes, abychom se neopakovali) se stanou téměř pravdivými. Téměř proto, že lidí, kteří takto nesmýšlí, není ani dnes tak úplně málo.

Evropská myšlenka byla před necelými 70 lety majetkem hrstky západoevropských křesťanských demokratů. Tmelící ideou byla především sebezáchova. Prognostici vědí, že předpověď získaná protažením dosavadních trendů do budoucnosti není zpravidla kvalitní, proto se jí říká naivní. Stačí přece změna podmínek, v nichž jev probíhá, a dojde ke zlomu. Bez takové změny se však naivní předpověď může splnit. Monnet, Schuman, Adenauer, de Gasperi a několik dalších věděli, že bude-li vývoj ponechán spontaneitě, bude pokračovat i zatím nekonečný řetěz válek mezi evropskými státy, bez ohledu na bezprecedentní ztráty způsobené druhou světovou válkou. Evropská integrace má být právě onou změnou podmínek, která přinese kýžený zlom. Aby k tomu opravdu došlo, k tomu je třeba sjednocení na úrovni federace.

Ti, kteří nepovažují Balkán za Evropu, mohou namítat, že již desítky let žádná válka v Evropě nebyla. Jsem přesvědčen, že i maličké krůčky k hlubšímu sjednocení mohou dočasně fungovat jako faktor zlomu. Dojde-li však k návratu před Lisabon, Maastricht či Řím, ukáže se, že ve věci válek šlo jen o odklad. Proto se domnívám, že i postup malými krůčky je lepší než postup žádný. Vynikajícím krůčkem, přispívajícím k zvýšení hladiny evropského vědomí, je téměř úplné pokrytí EU Schengenskou dohodou. Možnost překročit hranice každou lesní pěšinkou musí rozšířit pojetí domova v lidských hlavách a srdcích.

A celoevropské politické strany? S jejich vznikem nebude problém, až budou unijní instituce vybaveny pravomocemi odpovídajícími institucím USA, Německa či Švýcarska. V situaci, kdy hlavní slovo má Rada, na jejíž zasedání přijíždí každý člen s písemným mandátem od své vlády, kdo by se obtěžoval s jejich zakládáním?

Federalizace Evropy má i mnoho jiných aspektů než onen obranný. Jde především o oblast ekonomickou. Pohledem na nejistotu ekonomů stran současné krize dojdeme snadno k závěru, že věrohodné vyčíslení zisků a ztrát z integrace není dostupné. Těžko však uvěřit, že by v éře globalizace mělo 30 států a státečků větší šance než jejich sjednocený celek.

Integrace znamená ovšem i mnoho nezvyklého a nepohodlného. Její odpůrci přinášejí denně množství argumentů, někdy nepravdivých, často však i relevantních, v tomto směru. Často je také předmětem kritiky levicově liberální politika Unie. Domnívá se však někdo, že po rozpuštění Unie přehodí její bývalí členové výhybku doprava? Jediné, co může mít úspěch, je „být u toho“ a snažit se dosáhnout změny (obávám se ovšem, že Česko není pro takovou roli v současnosti dostatečně disponováno).

Mám zato, že život v míru a spolupráci stojí za trochu nepohodlí.