Obsah

Editorial

Vážení čtenáři,

v tomto lednovém čísle publikujeme výzvu Klubu na obranu demokracie a někdejších účastníků Demokratické iniciativy. Výzva se vymezuje proti zneužití obětí holocaustu a útoků v Paříži k pokusům o zastírání, zlehčování, či dokonce legitimisaci aktuálního počínáni Moskvy. Text byl již publikován na více místech – my jej přetiskujeme zejména proto, abychom se k němu tímto způsobem připojili, přestože nyní, kdy máte možnost číst tyto řádky, je již patrně těsně po předmětné události. (Ostatně, za fenoménem Demokratické iniciativy máme v plánu se ohlédnout v některém z příštích čísel.)

Závažnost tématu dotvrzují další události. Kreml je velmi tísněn volným pádem cen ropy, který znásobil účinek sankcí přijatých Západem v reakci na postup Ruska vůči Ukrajině. Je nesporně v jeho zájmu, aby byl jako prvořadé nebezpečí vnímán islámský terorismus a zároveň aby byla Moskva chápána jako (potenciální) partner, se kterým je nezbytné se za účelem potření terorismu spojit. Pak ovšem nejméně dvě události posledních týdnů hrají moskevskému vůdci významně do karet. Událost první: teroristé z tzv. Islámského státu zveřejnili záznam další ze svých vražd – tentokrát s komentářem, že oběti jsou ruští špióni, kteří se pokoušeli do struktur Islámského státu infiltrovat. (Obludnost, že jako exekutor byl na nahrávce přibližně desetiletý chlapec, nyní pomiňme...). To přece jasně ukazuje „správným“ směrem... Potíž (nebo výhoda, jak to vezmete) však spočívá v tom, že pravdivost celé věci nelze prakticky vůbec nijak ověřit. Událost druhá: velmi početná, téměř milionová, demonstrace svolaná do hlavního města autonomní Čečenské republiky Grozného presidentem Ramzanem Kadyrovem – demonstrace proti Charlie Hebdo a hříchům Západu vůbec, demonstrace s transparenty „Ruce pryč od milovaného proroka“ a s výroky svolavatele „Nikomu a nikdy nedovolíme, aby beztrestně špinil jméno proroka a naše náboženství.“. I toto ukazuje tím „nejsprávnějším“ směrem, navíc se to v daném kontextu snaží postavit do poněkud jiného světla někdejší kremelská tažení v Čečensku. A, světe div se, přesně tuto interpretaci v zápětí čteme – zatím „jen“ na blogu, pod názvem „To jsem fakt zvědav, jak se projeví Rusofobové nyní...“ (Pavel Břetislav Reichl, blog.iDnes.cz, 19.1.2015). No není to opravdu šťastná náhoda? Není. President Ramzan Kadyrov je podporován plukovníkem Putinem, je vyznamenaným Hrdinou Ruské federace a dlouhodobě je ve vedení aktuálně nejsilnější ruské strany Jednotné Rusko (tolik zcela konvenční zdroj – wikipedia). Návazné úvahy ponecháme již raději samostatnému přemýšlení – varianty jsou různé, ne že ne, ale některé jsou zkrátka pravděpodobnější než jiné.

Pokračujeme v diskusi započaté u příležitosti 25. výročí Listopadu 89. Zejména prostřednictvím textů Dana Drápala se věnujeme situaci syrských a iráckých křesťanů – utečenců, kteří uhájili mnohdy jen holé životy. Plně podporujeme snahy o to, aby těmto křesťanům bylo umožněno najít útočiště v České republice. Pokud se na věc díváte obdobně, navštivte např. web www.gen21.cz, nebo www.res.claritatis.cz. Tím ale není obsah tohoto čísla zdaleka vyčerpán – ostatně nahlédněte prosím.

Konečně, blíží se vydání čtvrtého čísla VÝBĚRU Z HROZNŮ ročníku 2014. Zopakujeme tuto výzvu jistě ještě několikrát: tedy ti z vás, kteří mají nadále o KONZERVATIVNÍ LISTY zájem, nechť prosím uhradí předplatné na ročník 2015. Ideálně a pohodlně lze předplatné objednat prostřednictvím tohoto formuláře, který přidělí variabilní symbol... Vážíme si vaší přízně i podpory a děkujeme za ni. Snažíme se odvádět adekvátní protislužbu a doufáme, že se nám to alespoň trochu daří. Možná jsme v poslední době zanedbávali zdůraznění toho, že stojíme o Vaše názory, náměty, kritiku... stále platí, že KONZERVATIVNÍ LISTY tvoříme prvořadě pro vás. Chcete-li nám něco sdělit, neváhejte prosím a napište (Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.). Příjemné čtení!

Lineární svět

Některé úlohy, teoretické i praktické, nedokážeme vyřešit přesně. Jsou zkrátka příliš složité. Jsou nelineární. Svět je nelineární. Někdy se říká, že není černobílý. V jistém slova smyslu je to totéž. Jenže některé úlohy zkrátka potřebujeme řešit naléhavě, životně nutně – přesto, že je nedokážeme vyřešit přesně. Tak si je linearizujeme – zjednodušujeme, abychom zvládli nalézt alespoň nějaké, byť pouze přibližné řešení. Jde-li o problém skutečně palčivý a není jiná cesta, nelze nic namítat a zbývá být maximálně ve střehu. Tak se Západ v určitém okamžiku spojil se Stalinem – v duchu teze „úhlavní nepřítel mého nepřítele je můj úhlavní přítel“. Ale to je právě zaručeno jen ve zmíněné lineární situaci, pokud svět zredukujeme na přímku. Jakmile připustíme realističtější pohled, seznáme, že nepřítel mého nepřítele může být pro mě stejně, nebo dokonce ještě více nebezpečný, než nepřítel sám. A nejsme-li akutně ohroženi na životě, nejde-li nám tady a teď o krk, měli bychom to mít na paměti a zvažovat, co nás s nepřítelem našeho nepřítele skutečně pojí a co nás rozděluje – a také, na to nezapomínejme, jak moc jsme si jistí, že jde opravdu o nepřítele našeho nepřítele, tedy zda jejich nepřátelství není jen předstírané za účelem naší porážky. Nutné zlo spojenectví s odpudivým Stalinem mělo za následek expanzi orientální despocie hluboko na Západ. Každé takové spojenectví má závažné důsledky – čím je nepřítel nepřítele odpudivější, tím závažnější. Tak se Západ spojil s afghánskými mudžáhedíny proti SSSR. A tak je nám dnes sugerováno, že je nutné spojit se s Ruskem proti islámskému terorismu.

Johannes Gerloff ve svém textu na téma teroristického útoku na redakci týdeníku Charlie Hebdo naznačil myšlenku „rouhavého atentátu“. Tak jako muslimové demonstrují proti rouhání vůči prorokovi, sekulární francouzi (nejen francouzi) nyní demonstrují proti rouhání vůči jednomu z jejich důležitých „bohů“, tedy vůči „svobodě urážet a vysmívat se“. Ano, to druhé „rouhání“ mělo podobu krvavé lázně, na to nelze zapomínat – je to nesouměřitelné. Je jisté, že vyznavači „svobody urážet a vysmívat se“ jsou s islámem v ostrém konfliktu – a to už takovém, že v něm začínají hrát roli život a smrt. Na osudu křesťanů v Sýrii a Iráku, ale také v Pákistánu, Indonésii nebo v Nigérii či Nigeru je patrné, že islám bojuje i proti křesťanství, přičemž život a smrt hraje v tomto střetu roli již velmi dávno a „ve velkém“. Vyznavači „urážek a výsměchu“ nechtějí být v tomto zápase spojenci křesťanů – to dokazují svojí dlouhodobou lhostejností vůči jejich utrpení. Přesto se křesťané dnes staví jednoznačně na jejich stranu: svorně odsuzují vraždu kněží „urážek a výsměchu“ jako zcela nepřijatelnou. Zaznívají však zároveň oprávněné výhrady, což není neseno zrovna libě. Zaznívá, že oběti masakru nejsou automaticky hrdiny či dokonce průkopníky, vzory svobody slova – a to je prý nepatřičné, to se nerado slyší. Odsudek měl být přece bezvýhradný, jinak jde o „nevkus“. Pro zmíněnou nesouměřitelnost. (Zatímco, riskněme také obvinění z nevkusu a přisaďme si, kritika užívání waterboardingu při výsleších teroristů na Guantánamu, ta asi nevkusná není... krutost vyšetřovatelů je patrně se zločiny teroristů souměřitelná...)

V našem prostředí si troufli podobné myšlenky vyjádřit prof. Tomáš Halík nebo Bohumil Doležal, ve světovém měřítku papež František, Johan Goldberg (A Win for the Jihadists, National Review Online, 9.1.2015), nebo Ross Douthat (The Blasphemy We Need, The New York Times, 7.1.2015). Každý z poněkud jiných posic, s jinými důrazy. V posledně uvedeném textu autor hned v úvodu shrnuje tři pokusné předpoklady rouhání ve svobodné společnosti: (1) Právo rouhat se (a nebo urážet) je od liberálního řádu neodmyslitelné; (2) Není žádná povinnost se rouhat, svoboda společnosti není úměrná množství produkovaného rouhání a s ohledem na řadu okolností smí být něčí rozhodnutí urážet (náboženství a podobně) smysluplně kritizováno jako nesmyslně vyvolávající nepřátelství, zbytečně surové, nebo jednoduše stupidní; (3) Oprávněnost a moudrost kritiky směřované vůči urážlivým projevům je obecně nepřímo úměrná úrovni smrtelného nebezpečí, kterému se rouhač vystavuje. Zejména na základě třetího předpokladu pak autor dovozuje, že s ohledem na fatálnost situace je třeba kritiku z našich vlastních řad vůči rouhání Charlie Hebdo krotit – už proto, že vrazi nesmějí ani na okamžik získat pocit, že jimi zvolenými teroristickými prostředky účinně dosáhnou svých cílů: tedy diktátu, která práva jim odevzdáme a která si (zatím) smíme ponechat. S tím se dá nesporně souhlasit. Můžeme si jistě oprávněně myslet, že právo se rouhat a urážet někoho není zase tak podstatné, že svobodu je třeba pojímat zejména coby právo vést dobrý (mravně dobrý) život – ale co je nesmírně podstatné, abychom o tom, které právo je důležité a které méně, rozhodovali výhradně my sami a ve zcela svobodné diskusi. Třeba k ní jednou naši sekulární přátelé přistoupí. Asi nikoho nepřekvapí, že my bychom v ní nezapomínali na druhý z výše uvedených předpokladů, stejně jako na obecnou platnost toho prvního (to se může hodit, až bude chtít někdo někoho pokutovat či žalářovat za nějakou tu „hate speech“...).

Konečně, máme-li už být obvinění z nevkusu, dotáhněme to: kdyby byla, řekněme, alespoň polovina napadených ozbrojena, měli by to útočníci podstatně složitější...

Co dál po vraždění v Paříži?

Vraždy v Paříži už pevně vstoupily do našeho vědomí a první šok z nich je za námi. Nyní je nasnadě otázka: „Co dál, jak na ně zareagovat?“

Zaprvé, „Jenom ne strach!“ Teď se sice všichni solidarizují se zavražděnými novináři a karikaturisty, ale důležité je, aby nám to vytrvalo. Oni byli zavražděni kvůli svobodnému myšlení, tisku, projevu a kreslenému humoru. Na tuto svobodu, na níž stojí naše civilizace, rezignovat nesmíme.

Číst dál...

„Je suis Charlie”?

Během uplynulého léta jsem byl poprvé v životě v Paříži. Trvalo to celou věčnost. Ale teď jsem se už sám jednou prošel od Louvru po Elysejských polích kolem Vítězného oblouku podél Seiny k Eiffelovce. Moji teenageři si dokonce na náměstí před katedrálou Notre Dame pořídili obligátní autoportrét. Při tom všem jsem si připadal „jako Pánbůh ve Frankrajchu“. Nikdo mi nerozuměl. Žádný člověk mě neznal. Nikdo se mě na nic neptal. Francouzsky totiž neumím. To ale vůbec nevadí, dala mi každopádně na srozuměnou naše bytná, původem z Jižní Ameriky, u které jsme si na romantickém pařížském předměstí užili jeden báječný „nocleh se snídaní“. Tato milá dáma ovládala sice několik jazyků, ale ani jeden z těch, jimiž se mluví v naší rodině. Jak už bylo řečeno: žádný problém! Vytasila se s chytrým telefonem, namluvila do něho, co chtěla říci nám, stiskla dotykový displej – a příjemný hlásek hned vykvíkl potřebné informace v jednom z jazyků, kterým rozumíme. Díky „Překladači Google“ zní evangelium – dobrá zpráva – jedenadvacátého století takto: Po pěti tisících letech jsme Babylón konečně zvládli. Stavba věže může pokračovat!

Číst dál...

Proti zneužití obětí holocaustu a útoků v Paříži

Výzva Klubu na obranu demokracie a někdejších účastníků Demokratické iniciativy

Svět stále ještě žije krvavými teroristickými útoky v Paříži. Islámský terorismus představuje velké nebezpečí a nelze ho bagatelizovat. Bylo by však neblahé přehlédnout kvůli tomu nebezpečí jiná a stejně naléhavá. 

27. ledna uplyne 70 let ode dne, kdy ruská armáda osvobodila nacistický vyhlazovací tábor v Osvětimi. Před deseti lety proběhly při té příležitosti v Polsku okázalé oslavy s mezinárodní účastí. Dnes je jiná situace, Ruská federace anektovala Krym, podporuje rozvrat na východě Ukrajiny a netají se záměrem znovu uplatnit svůj mocenský vliv na územích, které Rusové tak či onak ovládali během studené války. Vztahy mezi demokratickým Západem a Ruskem jsou na bodu mrazu, málokdo má chuť mu pomáhat, aby bylo za těchto okolností oslavováno jako osvoboditel. Proto v Polsku proběhne tentokrát jen vzpomínková oslava v Osvětimi, kterou pořádá státní Muzeum Auschwitz-Birkenau. Zúčastní se ovšem i polský a německý prezident. Ruský prezident účast odmítl, nebyl ostatně ani pozván.

Číst dál...

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.