Obsah

Pravdivé dějiny polské Solidarity – ještě o Anně Walentynowiczové

Napsal Jan Cholínský

V KONZERVATIVNÍCH LISTECH z října 2016 jsem publikoval informaci o vydání knihy polského historika Slawomira Cenckiewicze o vůdčí osobnosti polského hnutí Solidarita římské katoličce a nekompromisní antikomunistce Anně Walentynowiczové, kterou se snažily polské postkomunistické elity vymazat z dějin. Při příležitosti vydání knihy přijal její autor pozvání Ústavu pro studium totalitních režimů a Polského institutu v Praze a měl v České republice dvě veřejná vystoupení: přednášku pro studenty Masarykovy univerzity (viz příští číslo KONZERVATIVNÍCH LISTŮ) a besedu v Ústavu pro studium totalitních režimů, jejíž videozáznam je možné shlédnout zde.

Dále vystoupil v krátkém rozhovoru pro český rozhlas a poskytl dva delší rozhovory pro tisk, jeden z nich je možné shlédnout zde.

Pro zájemce o příběh Anny Walentynowiczové a zejména jeho zařazení do kontextu polského protikomunistického odporu a polského postkomunismu (tzv. III. Polské republiky) následuje již druhá ukázka z knihy, tentokrát je to předmluva Slawomira Cenckiewicze napsaná dodatečně speciálně pro české čtenáře:

„…V Polsku dnes již najdeme trička s portrétem Anny Walentynowiczové, graffiti, knihy, pamětní desky, sál v budově úřadu předsedy vlády pojmenovaný poní i první pomníky… Ten nejhezčí je v Gdaňsku, nedaleko jejího skromného bytu v Grunwaldské ulici v Gdaňsku-Wrzeszczi. Od 15. srpna 2015 tu na nás hrdá Anna Walentynowiczová zasmušile shlíží z podstavce. Ale předtím, než její památka začala pomalu pronikat do povědomí Poláků, uplynulo mnoho let ‚gumování‘ a vymazávání její osoby z polské kolektivní paměti. Dokonce i po 10. dubnu 2010.

Lidé, kteří byli od dob velké stávky v srpnu 1980 do zahájení jednání u kulatého stolu v roce 1989 považováni za lídry Solidarity, byli zastíněni a nahrazeni těmi takzvaně ‚konstruktivními‘. V posledních dvaceti letech takoví lidé jako Anna Walentynowiczová, Joanna a Andrzej Gwiazdovi, Krzysztof Wyszkowski, Andrzej Bulc, Jan Karandziej a několik desítek dalších aktivistů Svobodných odborových svazů Pomoří (Wolne Związki Zawodowe [WZZ] Wybrzeża) neustále prohrávali bitvu o zachování paměti a pravdy o protikomunistickém odbojovém hnutí, Srpnu 1980 a Solidaritě. Rozhodl o tom jejich vztah ke kulatému stolu, kritika vývoje třetí Polské republiky (III Rzeczpospolita nebo III RP [označení pro Polskou republiku po roce 1989 – pozn. red.]) a později obhajoba prezidenta Lecha Kaczyńského.

V pracích o vývoji vedoucímu k Srpnu 1980 byla role členů gdaňských odborů marginalizována, jejich výjimečnost ve srovnání s jinými odbojovými skupinami nebyla doceňována. Týká se to ostatně nejen WZZ, ale celé mozaiky hnutí odporu v Trojměstí (Gdaňsk, Sopoty a Gdyně). Nepomohly ani protesty někdejších svobodných odborářů, kteří se stavěli proti ‚vymazávání členů WZZ z historie‘. Pro většinu mainstreamových komentátorů byl spor o genezi a roli WZZ dávno vyřešen. Z jejich ‚nezpochybnitelných‘ závěrů vyplývá, že zakladateli WZZ byli Bogdan Borusewicz s Jackem Kuroněm, Janem Lityńským a Henrykem Wujcem, které podpořili Lech Wałęsa, Bogdan Lis a Jerzy Borowczak. Postupem času se právě oni stali jedinými strážci dědictví Srpna 1980. Potíž je v tom, že ani jedna z tak často zmiňovaných postav vůbec k zakladatelům WZZ nepatřila. Wałęsa se do odborů zapojil v červnu 1978, ještě později se přidal Lis, o Borowczakovi nemluvě. Je typické, že když se Borowczaka zeptali na Andrzeje Bulce, jednoho z čelních představitelů WZZ, evidentně neměl ponětí, o koho jde, zatímco člen parlamentu a Lisův stoupenec Stefan Niesiołowski Bulce nazval náfukou!

Z polské paměti byla vymazána celá plejáda aktivistů, kteří se zasloužili o boj s komunismem. Není náhodou, že když v roce 2008 Anna Walentynowiczová uspořádala v Sejmu konferenci věnovanou 30. výročí WZZ, publicisté z deníku Gazeta Wyborcza jí vytýkali, že nepozvala údajné zakladatele této organizace (mj. Jerzyho Borowczaka, Bogdana Borusewicze, Bogdana Lise a Lecha Wałęsu). Seweryn Blumsztajn její iniciativu nazval ‚divadlem nenávisti‘ a tento způsob připomínání historie WZZ přirovnal k metodám bolševiků, kteří retušovali fotografie a fyzicky likvidovali nepohodlné svědky dějin. Je typické, že specialisté na retušování historie vyčítají totéž těm, kdo se snaží rekonstruovat plný obraz našich národních dějin. Nejlépe to lze ukázat právě na příkladu Anny Walentynowiczové. Význam takových postav jako Walentynowiczová byl v podstatě redukován pouze na fakt, že v roce 1979 podepsala Chartu práv pracujících, byla členkou redakce časopisu Robotnik Wybrzeża a byla propuštěna z práce v loděnici. Nejčastěji byla pokládána za poslední článek řetězce, který vedl přímo k vypuknutí protestu v Gdaňské loděnici v srpnu 1980. Vznik Solidarity už byl představován spíše jako kolektivní počin, přičemž se nadměrně zdůrazňoval vliv KSS KOR (Komitet Samoobrony Społecznej Komitetu Obrony Robotników [tj. Výbor společenské sebeobrany Výboru na obranu dělníků]) mezi dělníky. Zapomínalo se, že Srpen 1980 a Solidarita byly ideovým dědictvím Prosince 1970, jež proměnili v čin právě lidé z okruhu WZZ, kteří v rámci Mezipodnikového stávkového výboru (Między zakładowy Komitet Strajkowy, MKS) suverénně zformulovali klíčový požadavek týkající se svobodných odborů a následně jej dokázali obhájit nejen před komunisty, ale také před levicovým KOR a tzv. poradci.

Vrcholem tohoto sledu nepřesností vydávaných za rekonstrukci dějin je film Andrzeje Wajdy Wałęsa: člověk naděje (Wałęsa. Człowiek z nadziei). V dramatických momentech stávky 16. srpna 1980 se Lech Wałęsa poprvé odklonil od prostředí WZZ a aniž by informoval své kolegy, nečekaně ukončil stávku a spokojil se se splněním druhořadých požadavků. Ve zfilmované scéně Wajdova filmu rozesmátá Walentynowiczová, která o této zradě neví, Wałęsovi tleská! Toto podání dějin je ovšem v rozporu se skutečností a představuje pokus odebrat Anně její zásluhy: záchranu stávky před krachem a proklamaci solidární stávky s tisíci Poláků, kteří se v solidaritě s Gdaňskými loděnicemi zapojili do protestů. V této fundamentální scéně Wajda upírá Walentynowiczové její největší zásluhy a zároveň je přiznává Wałęsovi. To je podstata přístupu režiséra Wajdy, který v celém filmu Lechu Wałęsovi připisuje vlastnosti a zásluhy druhých, aby stvořil mýtus odvážného člověka, pouličního bojovníka zachraňujícího vražděné kolegy, inspektora bezpečnosti práce, který smí všude vstoupit a nahlédnout, ovšem nikoli jako donašeč SB (Służba Bezpieczeństwa, [tajná policie v komunistické Polské lidové republice, obdoba československé StB – pozn. red.]), ale jako člověk, jemuž dělá starosti práce bez ochranných masek. Scéna ukončení stávky ukazuje v kostce, jak Wajda manipuluje dějinami – Anně Walentynowiczové a dalším dělníkům něco upírá, aby to mohl připsat Wałęsovi.

Ve skutečnosti Anna Walentynowiczová spolu s Alinou Pienkowskou, která ve Wajdově filmu rovněž tleská Wałęsovi a děkuje mu za likvidaci stávky, zachraňovala protest tím, že se snažila zadržet tisíce dělníků odcházejících jako řeka směrem k branám loděnic. To, co Wajda udělal, je ve své podstatě ‚atentátem‘ na celou památku Anny Walentynowiczové. Její hrdinství navíc nahradil postavou Henryky Krzywonosové, jejíž roli ztvárňuje televizní hvězdička Dorota Wellmanová. Podle této vize Krzywonosová sama zachránila srpnovou stávku a později se stala jejím mozkem do té míry, že ji filmový Wałęsa pověřuje kontaktem se zahraničními novináři, čímž Wajda mj. naznačuje, že byla schopná se s nimi domluvit jinak než polsky. Mohlo jít o politicky motivovanou záměnu – tehdejší polský premiér Donald Tusk totiž již v červnu 2009 v Krakově označil Krzywonosovou za skutečný symbol žen Solidarity. Anna Solidarita se v dalším ději filmu již neobjeví ani jednou.

Po roce 1989 připadla Walentynowiczové role ‚hrdinky apokryfu Solidarity o spiknutí agentů a zradě elit‘, jak ještě v roce 2009 napsal publicista deníku Gazeta Wyborcza u příležitosti jejích osmdesátých narozenin. ‚Sloužila SB prostřednictvím podvržených materiálů. […] Uškodila Solidaritě více než SB a komunistická vláda dohromady‘, vyjádřil se o ní Lech Wałęsa. ‚Walentynowiczová vystupuje v roli posledního Mohykána civilizace nenávisti,‘ řekl o ní arcibiskup Józef Życiński.

Tak velká nesnášenlivost vůči Walentynowiczové vyplývala z její neústupnosti, z jejího nesouhlasu se zakládajícím mýtem třetí Polské republiky symbolizovaným ‚tlustou čárou za minulostí‘. Dokonce ani po 10. dubnu 2010 se nikdo nesnažil napravit chybu varšavských zastupitelů, kteří jí v roce 2008 odmítli udělit čestné občanství hlavního města. V této době se před ní zavíraly dveře. V říjnu 2008 se měla setkat s mládeží a obyvateli Raciborze. Politici spojení s vládním táborem byli pobouřeni. Dospěli k tomu, že držitelka Řádu bílé orlice a legenda Solidarity by v Raciborzi neměla veřejně vystoupit. V novinách z té doby čteme: ‚Na setkání s Annou Walentynowiczovou přišlo asi 100 gymnazistů, několik historiků a učitelů. Deset minut před vstupem na pódium ředitelce kulturního domu zavolal Adam Hajduk, racibořský starosta zvolený za koalici Občanské platformy s hnutím Společně pro Raciborz (zařízení pod něj spadá). Nařídil akci okamžitě zrušit. Řekl, že nesouhlasí s akcemi politického charakteru. Frencel a ředitelka kulturního domu s těžkým srdcem řekli gymnazistům pravdu. Mládež odešla beze slova. […] Starosta si nic nevyčítá. Je toho názoru, že kulturní dům má stanovy a v nich není ani slovo o «organizování politických akcí». Vytýká radnímu, že měl sál raději pronajmout pro mládež.‘ Bylo třeba až tragické smrti Anny Walentynowiczové, aby 16. dubna 2010 z úst tehdejšího premiéra Donalda Tuska a vůdce strany, která před ní v Raciborzi (a několika dalších městech) zavřela dveře, konečně zaznělo, že byla matkou Solidarity. Tuskovým slovům bohužel neodpovídalo jednání jeho stranických kolegů. Po 10. dubnu 2010 z iniciativy lidí z někdejšího solidaritního podzemí vznikl Trojměstský společenský výbor pro uctění památky Anny Walentynowiczové, který v srpnu minulého roku zástupcům města Gdaňsk adresoval zvláštní žádost: ‚Toužíme po tom, aby po životě, činnosti a smrti paní Anny Walentynowiczové zůstala materiální stopa, a proto se na vás obracíme s žádostí o změnu názvu současné třídy Vítězství na třídu Anny Walentynowiczové. Změnu názvu navrhujeme pro celou délku ulice od ulice 3. května u viaduktu Błędnik (v oblasti Oliwské brány), až po ulici Grunwaldzkou. Tato třída spojuje oblast Gdaňské loděnice, v níž Anna Walentynowiczová pracovala, se čtvrtí Gdaňsk-Wrzeszcz, kde bydlela. Navrhovaný úsek hlavní trojměstské trasy (kdysi Velká třída, poté Hindenburgallee, poté třída Maršála Rokossovského, a konečně třída Vítězství) je od konce druhé světové války nazván způsobem, který je identitě Gdaňsku cizí, zato se shoduje s tradicí komunistického Polska, kde «vítězství» označovalo nastolení a trvání komunistické moci. Anna Walentynowiczová byla legendou a symbolem boje za svobodu, spravedlnost a pravdu, a v příběhu jejího života jsou obsaženy také dějiny naší vlasti a města. Navrhovaná změna názvu tedy zvláště dobře propojí tuto část Gdaňsku s jeho nejnovějšími dějinami.‘

V reakci na tuto žádost primátor Gdaňsku Paweł Adamowicz rozhodně oznámil: ‚Bezprostředně po tragické katastrofě u Smolensku se v mnoha městech našeho státu začala ulicím, náměstím a prostranstvím dávat jména obětí. Tyto snahy byly stejně krásné, jako chaotické. V Gdaňsku chceme postupovat jinak. Rozhodli jsme se náhodnosti a chaosu vyhnout. Vyšli jsme z předpokladu, že jde o záležitost příliš vážnou, než aby ji řídily emoce.‘ Stanovisko primátora Adamowicze se stalo zbraní v rukou předsedy zastupitelstva i médií, která podporovala městskou samosprávu pod vedením Občanské platformy. Aniž by se úctyhodnou iniciativou Trojměstského společenského výboru pro uctění památky Anny Walentynowiczové důkladněji zabýval, vysvětloval předseda Oleszek za podpory deníků Gazeta Wyborcza a Dziennik Bałtycki, jak velké množství problémů je spojeno se změnou názvu ulice. ‚Iniciativa od začátku budí kontroverze, protože na třídě Vítězství se nachází téměř sto firem, trvalé bydliště tu má téměř pět set osob a nachází se tu i řada institucí. Změna názvu by přinesla nemalé výdaje – výměny občanských průkazů, razítek, dokladů,‘ psala Katarzyna Włodkowska z Wyborczé. A Oleszek dodal posměšnou pointu na konto iniciátorů uctění památky Anny Walentynowiczové: ‚Za prvé jsou tu náklady; za druhé se obávám, že důsledkem našeho souhlasu by byla změna názvu např. Dlouhé ulice, až se budeme loučit s dalším velkým Polákem.‘ Po téměř ročním soužení s úředníky městského úřadu v Gdaňsku se tehdy podařilo vybojovat pouze umístění pamětní desky na domě v Grunwaldzké 44, kde Anna Walentynowiczová více než padesát let bydlela. Tehdy došlo k určitému návratu ke scénáři před smolenskou katastrofou. Dne 4. června 2009 na slavnosti k 20. výročí ‚obnovení nezávislého Polska‘ premiér Donald Tusk vzdal na Wawelu hold ženám-hrdinkám Srpna 1980 a Solidarity. Poukázal na významnou roli Henryky Krzywonosové: ‚odvážná, skromná tramvajačka, která řekla dělníkům: zůstaňte tu, buďte solidární, a svou silou zachránila stávku‘.

Byl to první takto výrazný signál, že místo Anny Walentynowiczové (ale také Aliny Pienkowské nebo Joanny Dudové-Gwiazdové) v panteonu ženských ikon Solidarity může zaujmout někdo jiný. Záležitost byla znepokojivá už proto, že podle slov tehdejšího premiéra Tuska právě Krzywonosová ‚svou silou zachránila stávku‘. Donald Tusk, který je historikem a pochází z Gdaňsku, by měl dobře vědět, že záchrana stávky 16. srpna 1980 nebyla výhradně zásluhou Krzywonosové. Neupřesnil také, v čem záchrana stávky spočívala. Snad pro něj bylo příliš problematické veřejně připomenout, že Krzywonosová tehdy obvinila Wałęsu ze zrady, když na něj křičela: „Prodali jste nás! Teď všechny malé podniky zašlápnou jako červy!“

Henryka Krzywonosová byla signatářkou Gdaňských dohod. Po Srpnu 1980 se však její role v gdaňské Solidaritě postupně zmenšovala, částečně i kvůli ztrátě důvěry ze strany zaměstnanců Vojvodského dopravního podniku v Gdaňsku. Dokonce přestala být objektem samostatného operativního rozpracovávání SB. Zaměřila se na osobní záležitosti. Vdala se a vedla rodinný dětský domov. K veřejnému působení se vrátila v roce 1989. Účastnila se manifestací vyzývajících k bojkotu červnových voleb v roce 1989. Politicky se angažovala po boku Gwiazdových, kteří v roce 1990 iniciovali vznik Přípravného výboru Svobodných odborových svazů Pomoří. Jeho členy byli: Janusz Golichowski, Joanna a Andrzej Gwiazdovi, Joanna Radecka, Henryka Krzywonosová-Strycharska, Marianna Szrederová, Andrzej Kujawa, Bogusław Spodzieja, Józef Wyszyński a Anna Walentynowiczová. V Zakládacím prohlášení WZZ, které Krzywonosová-Strycharska podepsala, byl ohlašován návrat k idejím původních WZZ a zpochybňovalo se právo Nezávislého odborového svazu Solidarita zaregistrovaného 17. dubna 1989 na užívání historického názvu.

Dnešní příznivci Henryky Krzywonosové-Strycharské na tuto epizodu její činnosti zapomínají. V prohlášeních WZZ se kladl důraz na boj s oligarchickým finančním systémem a zradou kulatého stolu, ale upozorňovalo se také na zištný vztah Západu k Polsku: ‚Je třeba skoncovat s beztrestností politiků, kteří za zradu u kulatého stolu pro sebe požadovali moc, privilegia a peníze – na jedné straně od komunistů, na straně druhé od západních finančních kruhů. Titíž lidé žádali od společnosti oběti a odříkání. Ponecháme-li těmto osobám volnou ruku, pouze uspíšíme proces destrukce a nevyhnutelné ztráty suverenity Polska.‘ Vzhledem k tomu, že stále platila stalinská ústava, aktivisté WZZ bojkotovali první svobodné volby do Sejmu. Jak radikální, a zároveň nerealistické náměty tehdy hlásali, ukazuje i prohlášení z 5. října 1991: ‚Nejbližší volby do Sejmu jsou vyhlášeny prezidentem zvoleným a jednajícím na základě komunistické ústavy. Kromě toho budí zdání svobodných voleb. Je to však jen zdání, neboť společensko-politická situace za vlády skupiny kulatého stolu znemožňuje dosáhnout cíle, jemuž svobodné volby slouží, tedy zvolení reprezentace, která by mohla a chtěla účinně zastupovat zájmy voličů. Zvláště pak nevidíme mezi kandidáty organizaci, jíž bychom mohli s důvěrou svěřit zastupování zájmů pracujících. Aby získali hlasy voličů, vystupují všichni jako obránci chudých. […] Obě o křesla se hádající frakce kulatého stolu, které v roce 1989 solidárně podvedly národ, dva roky uskutečňovaly plán rozkrádání polského hospodářství a přivedly společnost k bídě a nezaměstnanosti. Neo-Solidarita, která je od doby svého vzniku se svým ukradeným názvem jen vládním přívěškem podporujícím «Balcerowiczův plán» a «popiwek» [daň z nadprůměrných příjmů, která měla být nástrojem proti inflaci – pozn. red.] se ve všech konfliktech týkajících se platů vždy postavila na stranu zaměstnavatele, rozmělňovala stávky a omezovala požadavky pracujících. Jako obránci spravedlnosti se snaží vystupovat ti, kdo svou popularitou a důvěrou veřejnosti účinně kryli hordy zlodějů a podvodníků rozkrádajících národní majetek. Jako obránci morálky se tváří ti, kteří výměnou za pozice ukryli zločince a vrahy z UB, SB či PSDS tak, že teď nikdo nedokáže rozlišit, kdo z kandidátů na nejvyšší pozice je komunistickým agentem. […] Jistě jsou i slušní lidé, kteří jsou hodni naší důvěry, sdružení v malých skupinách, natolik chudých, že neměli ani peníze na lístky na vlak, aby se sešli a vytvořili společné volební kandidátky. Nebudou tedy mít peníze ani na to, aby nám přesvědčivým způsobem představili své programy. Nedokážeme rozlišit, kdo z kandidátů je agent a kdo slušný člověk. Proto není naděje, že by z těchto voleb mohla vzejít skutečná národní reprezentace. Proto vyzýváme k jejich bojkotu.‘ V červnu 1992 Přípravný výbor WZZ Pomoří prohlásil: ‚Osoba prezidenta, složení jednotlivých vlád i parlamentu budí podezření, že o obsazení nejvyšších státních pozic rozhodovala tajná politická policie. Již tento fakt by byl alarmující. Podpora SB však znamená ještě něco více – o personálním složení polské vlády a směru její politiky rozhodla sousední mocnost. Polsko není nezávislý stát. Boj o nezávislost pokračuje.‘

V polovině devadesátých let se Henryka Krzywonosová-Strycharska rozhodla rozejít s antikomunistickým radikalismem. Málokdo si pamatuje, že v roce 1995 na stránkách deníku Gazeta Wyborcza provedla ukázkovou sebekritiku a vstoupila do Unie svobody (Unia Wolności). Deník Adama Michnika [tj. Gazeta Wyborcza – pozn. red.] jí v tom velmi pomohl. V prosinci 1995 Lidia Ostałowska a Paweł Smoleński psali: ‚Henryka Krzywonosová se sama diví, že ji to znovu táhne do politiky. V roce 1990 seděla v sále BHP [sál Bezpečnosti a hygieny práce v Gdaňských loděnicích spojený se stávkovým hnutím – pozn. red.] vedle Anny Walentynowiczové a Andrzeje Gwiazdy; bylo tam celkem sedm aktivistů obnovujících svobodné odbory. Myslela si, že kulatý stůl je zrada, že se k moci dostala nová nomenklatura – všechno je jako předtím, jenže horší, a to kvůli těm, kteří byli naši, a ukázalo se, že jsou cizí. Všechno promyšlené, logicky uspořádané, podpořené nadějí, že si totéž myslí mnoho lidí. […] Na zakládající schůzi WZZ nepřišel nikdo. «Panenko Maria,» říká Krzywonosová, «takovou ostudu jsem ještě nezažila.» Vždyť očekávali nejméně čtyři sta zakládajících členů a v sále BHP nainstalovali ozvučení. Přestala hledat své místo v politice a když už něco dělala, tak jen z přátelství. Alina Pienkowska v Gdaňsku vedla kampaň Jacka Kuroně [v roce 1995 – pozn. aut.]. Když bylo třeba něco převézt – Strycharští jsou majiteli staré nysy – zavolala Henryce s jistotou, že nikdy neodmítne. […] «Jacek prohrál, a tehdy přišla na schůzi Unie svobody Henryka,» říká Alina Pienkowská. «V sále to zašumělo. Bylo ji vidět, jako tehdy v Srpnu, když křičela na Wałęsu. Přišla, aby se k nám zapsala.» «Kdybych se zapsala dřív,» vysvětluje Henryka Krzywonosová, «a Jacek by vyhrál, vypadalo by to, že jsem šla do Unie, abych něco dostala od prezidenta. Takhle mi to nikdo vyčítat nebude.»‘

Tehdy přišel skutečný přelom. O Henryce Krzywonosové-Strycharské se začalo psát mj. v deníku Gazeta Wyborcza, připomínali ji téměř při každém výročí Srpna 1980. Cesta k titulu Ženy dvacetiletí, přátelství s Aleksandrem Kwaśniewským a účasti na demonstracích na podporu potratů v roli autority byla otevřena. Po smolenské tragédii to bylo ještě snazší. Anna Walentynowiczová, skutečná ikona Solidarity, tu už nebyla. Dokud ‚Anna Solidarita‘ žila, Krzywonosová-Strycharska se ve slovech a svědectvích o svém vlastním hrdinství přece jen držela poněkud zpátky. Když v srpnu 2010 na sjezdu Solidarity v Gdyni zaútočila na Jarosława Kaczyńského, vládnoucí garnitura a většina médií konečně dosáhla svého. Došlo na konečné střídání stráží a ‚Annu Solidaritu‘ zastoupila ‚Henia Solidarita‘. Na obálce týdeníku Wprost to ohlásil Tomasz Lis. V článku nazvaném ‚Henia Solidarita‘ citovala Aleksandra Pawlická s plným uznáním názory fanoušků Krzywonosové na Facebooku: ‚Ženská s koulema, která se jen tak něčeho nelekne.‘ V ideologickém třeštění nazval přední reportér jedné z komerčních televizí Krzywonosovou ‚tramvajačkou-jeřábnicí‘ (sic!). Konečně máme skutečnou ikonu třetí Polské republiky, která se v případě potřeby odvolá na Srpen 1980 a Solidaritu, a jindy zase pochválí generála Wojciecha Jaruzelského stylem hodným své autority: ‚Když jsem Jaruzelského viděla naposled u soudu, řekla jsem si, že jim asi všem ruplo v bedně, že toho člověka ještě ženou před tribunál. Vidím starého člověka, který se sotva šourá. U Jaruzelského si taky pamatuju jednu věc: když jsme byli v loděnici, žádali ho, aby tam přišel s armádou, a on to odmítl. Alespoň za tohle mu poděkujme a netahejme ho teď po soudech.‘ Znovu se nabízí slova, která při oslavě osmdesátých narozenin Anny Walentynowiczové (15. srpna 2009) pronesl Krzysztof Wyszkowski, když jí předával velkoformátovou fotografi i z roku 1980, kterou náhodou našel o pár týdnů dříve na smetišti v Gdaňské loděnici. ‚Tuto velkou fotografii Anny jsem našel letos na jaře na smetišti mezi zbytky z výstavy o Solidaritě v historickém sále BHP Gdaňských loděnic,‘ řekl Wyszkowski a otočil se k Walentynowiczové. ‚Osud této fotografie může být symbolem metod používaných kdysi komunistickým režimem a v současnosti vládou třetí Polské republiky vůči ženě, jejíž dílo dnes oslavujeme. Prosím tě, Anno, abys přijala tento dar ze «smetiště dějin», kam by tě někteří rádi umístili.‘

Skutečně, podíváme-li se na polskou bitvu o místo Anny Walentynowiczové v dějinách, lze někdy nabýt dojmu, že někteří pokračují v metodách tajné policie, která v rámci svých operací s krycími jmény ‚Suwnicowa‘ (‚Jeřábnice‘) a ‚Emerytka‘ (‚Důchodkyně‘) dělala všechno pro to, aby zpochybnila její autoritu. Už v roce 1984 příslušníci SB Walentynowiczové slibovali, že ji vymažou z historie: ‚Wałęsa už je v encyklopedii, ale vy tam nejste a nikdy nebudete. Věděli jsme to už v roce 1980 […] proto jsme taky SB a víme, že vy v encyklopedii nikdy nebudete.‘ V srpnu 2009 jsem byl svědkem dojemné scény: když prezident Lech Kaczyński komentoval výše uvedená slova SB, přísahal Anně Walentynowiczové, že udělá všechno pro to, aby se představa o jejím vymazání z historie nikdy nesplnila. To je ještě jeden odkaz, který nám polský prezident po sobě zanechal. Je mi velkou ctí obrátit se přímo na české čtenáře své knihy věnované Anně Walentynowiczové (1929–2010). Přál bych si, aby památka této velké Polky nebyla jen chloubou Poláků, ale aby se stala určitým způsobem také součástí protikomunistické identity všech národů zotročených a utlačovaných Sověty. Je sice pravda, že příběh Anny Walentynowiczové zůstává výsostně polský, neboť se v něm jako ve skleněné čočce soustřeďuje osud milionů Poláků z východních území zabraných Sovětským svazem. Noční můra německosovětského útoku z roku 1939 jim navždy sebrala rodný dům, podporu blízkých, pocit bezpečí a – svobodné Polsko. Mnohdy jim také vzala, jako v případě Anny Walentynowiczové, i jejich nejbližší: rodiče a sourozence. Válka a německosovětská okupace Polska jí navždy vzaly dětství a sny! Později přišla další fáze sovětské okupace, tj. doba Polské lidové republiky. A právě v tomto každodenním ponížení a nádeničině, popírání základních práv a vyčerpávající práci v podmínkách komunistického státu, a později v protikomunistickém odbojovém hnutí, spojuje osobnost Anny Walentynowiczové osudy nejen Poláků, ale i mnoha Čechů, Slováků, Maďarů, Rumunů, Bulharů, Albánců, Chorvatů, Srbů, Bosňanů, Litevců, Estonců, Lotyšů, Němců a Rusů nesouhlasících s bolševismem.

 

* * *

 

Toto vydání mé knihy je překladem polské edice z roku 2010. Jsem proto nucen přidat ještě krátký komentář. Především – popisovaný pohřeb Anny Walentynowiczové, který se konal dne 21. dubna 2010, byl o dva roky později – 28. září 2012 – zopakován. Po provedeném identifikačním výzkumu (proběhl v rámci vyšetřování prokurátora ve věci letecké katastrofy ve Smolensku 10. dubna 2010 na žádost rodiny Anny Walentynowiczové) se totiž ukázalo, že v dubnu 2010 v Moskvě Rusové zaměnili těla Anny Walentynowiczové a Teresy Walewské-Przyjałkowské, přičemž polským úřadům zakázali (což tehdejší vláda premiéra Donalda Tuska respektovala) rakve hned po jejich převozu do Polska otevřít. Druhý pohřeb Anny Walentynowiczové přivedl na gdaňský hřbitov davy lidí, kteří přišli dát sbohem legendě Solidarity. Při posledním rozloučení bývalý polský premiér Jarosław Kaczyński řekl: ‚Neměla v životě žádné šance, a přesto se stala spolutvůrcem největšího společenského hnutí v dějinách Polska a jednoho z největších společenských hnutí na světě. V tomto velkém a komplexním hnutí stála v čele jeho nejčistšího proudu: toho, který nikdy nesouhlasil s žádnými kompromisy [s komunisty – pozn. aut.]. Stálo ji to mnoho – někdy odsouvání do pozadí a zapomnění. Po získání nezávislosti byla Walentynowiczová až do konce věrná hodnotám, v něž věřila – na rozdíl od některých lidí, kteří přistoupili na kompromisy a hledají za svůj boj nějaké zadostiučinění.‘

Historik a životopisec Anny Walentynowiczové již nemá co dodat. …“

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.