Obsah

Terčem je rodina

Napsal Jan Kubalčík

V minulém čísle KONZERVATIVNÍCH LISTŮ polemizuje Dan Drápal článkem „Slepá ulička rovnoprávnosti“ (KL, leden 2016) s textem Petry Hůlové „Resuscitujme patriarchát?“ (Echo24.cz, 14.1.2016). Petra Hůlová zase reaguje na rozhovor s Danielou Kovářovou v DVTV. Musím se předně k této polemice připojit.

Něco jako gravitace

I když to ti, kteří věří v evoluční hypotézu, nechtějí slyšet, lidé jsou, napříč věky, stále stejní. Ba co víc, stále stejní také budou. Tím myslím laskaví i sebestřední, štědří i závistiví, nadšení i zapšklí. Muži i ženy se tu a tam nechají přemoci láskou a na druhé straně znovu a znovu podléhají své hříšné povaze. Nicméně, byť je jak známo ve všech případech kořenem hříchu pýcha, tam kde muž selže hrubostí, žena „boduje“ lstí. V průměru – samozřejmě. Podobně se pak nemění to, co očekávají ženy od mužů a muži od žen – jde o očekávání na jedné straně neměnná, která jsou však na straně druhé obecně různá, řekněme v optimálním případě kompatibilní. Tím samozřejmě nechci vůbec říct, že neexistují žádná oboustranně identická očekávání, jako je např. touha po pochopení – ale to by bylo jiné téma. To vše jsou důsledky toho, že lidská přirozenost je daná a neměnná. Tato pravda, byť se zdá zcela akademická, na hony vzdálená praxi, je jedním z úhelných kamenů s mnoha dopady na naše každodenní životy, neboť zkrátka ideje mají následky, ne že ne. Na naše každodenní životy však také dopadá úporná snaha popírat tuto pravdu, zavádět taková opatření, která jsou s ní v rozporu či se rovnou snaží ji vyvrátit – a lidskou přirozenost přece jen změnit. Tak i Petra Hůlová ve svém článku závěrem píše: „Neměl by se tedy v měnícím se světě změnit spíš muž, než, že bude žena doma předstírat, že je vše při starém?

Statisticky vzato, když ale někde muži i ženy nenaleznou, co hledají, obrátí se prostě jinam. Kluci si v takové situaci budou víc a víc brát holky z Ukrajiny a naše děvčata se budou stále častěji vdávat do Německa, Francie a Anglie... Případně se stále častěji nebudou ženit či vdávat vůbec. Vzdělaným a úspěšným ženám, je-li jich stále více, se prostě v jejich domovské společnosti přestává dostávat toho, co hledají, tedy dostatku adekvátních, tedy jestě vzdělanějších a úspěšnějších, protějšků. To je statistika – něco jako gravitace... s tím se nedá nic dělat.

A, zrcadlově, mužům se např. nedostává obdivu. Muž (také) zkrátka chce být obdivován, alespoň čas od času. Obdivovat se však nedá neupřímně – párkrát snad, ale to brzy vyprchá. Jistěže bude existovat řada výjimek, ale v průměru bude touha muže po obdivu uspokojena celkově lépe v situaci, kdy je on tím v páru vzdělanějším / úspěšnějším. Tedy, pokud si zrovna nenalháváte, že je zde možnost, třeba cílenou převýchovou, změnit lidskou přirozenost.

Management domova

Hitem v této oblasti je právě slaďování rodinného a profesního života, tedy téma zmíněné polemiky. Ono ale není slaďování jako slaďování a není to pro každého – těm, kteří velebí dokonalou rovnost, stejnost, navzdory. Jednak jsou výrazné rozdíly mezi typy práce. A ani v těch případech, kde se např. předpokládá vyšší vzdělání, to není pro každého / pro každou... Tedy, pokud se žena sama chce věnovat naplno práci mimo domov (či, chcete-li, budovat svoji kariéru), ale zároveň nerezignovat na své vůdčí postavení v rodině, zejména v souvislosti s péčí o děti, ale také např. v souvislosti s rozhodováním, kdy, kde a čím se kdo stravuje, co, kdy, kde a za kolik se nakupuje, kdy, kde a jak se provádí úklid..., atp.

Tím vůbec neříkám, že to vše taková žena snad vykonává či dokonce má nebo musí vykovávat sama. Vždyť za normální situace má samozřejmě v manželovi, popř. v dětech, zdatné pomocníky. Navíc technika pokročila také v této oblasti nebývale. Jenže někdo musí to vše nosit v hlavě, plánovat, organizovat, koordinovat a rozdávat tu práci. A na tohle ženy často rezignovat samy nechtějí, a to navzdory již dlouho trvající a všudy přítomné propagandě, že pouze zaměstnání mimo domov má skutečnou cenu – často v tichosti a podprahově dovedeno do důsledků: kdo se rozhodne spíše pro ten domov, stává se vysmívaným outsiderem.

Uvedený management domova, v čele s hlavním slovem při rozhodování „dětských záležitostí“, je ovšem ale také velmi často tím ústředním, co ženy při péči o domov vytěžuje. Nechtějí se smířit s tím, že když část zmíněných „pravomocí“ předají mužům, věci začnou fungovat poněkud jinak, než by si přály, protože mužům je zkrátka spousta věcí, na kterých ženy více či méně úzkostlivě lpí, více či méně ukradených. Ostatně naopak to platí identicky – ženy a muži, co naplat, prostě nejsou stejní. Při delegování pravomoci je však nezbytné smířit se s tím, že si to ten druhý udělá „po svém“. A to je to, o čem říkám, že to není pro každého. Žena věnující se naplno práci mimo domov, která zároveň nehodlá rezignovat na své vůdčí postavení v rodině, prostě maká za dva, nebo alespoň za jednoho a půl... a je téměř nemožné jí pomoci. Jistě, láska dokáže překonat všechny překážky (viz 1 Kor 12,31 – 13,13), ale ta nepatří do rejstříku státní politiky.

Pokud tedy nastíněný stav trvá delší dobu, je pochopitelně zvladatelný spíše jen výjimečnými lidmi. Táhnout to takhle soustavně pro pruměrné jedince opravdu není. Vdov a vdovců se tohle prakticky netýká, ale bylo by zajímavé vědět, nakolik a jak by rodič, který sám pečuje o děti a domácnost, a zároveň musí na vše potřebné vydělat peníze, korigoval svá předchozí rozhodnutí, kdyby tušil, do jak složité životní situace se řítí... Jenže nám, tedy hlavně ženám, se tvrdí, že to více méně snadno zvládne kde kdo. (Poněkud širší rámec k úvahám tohoto typu lze nalézt např. ve skvělé knize Roberta Reicha „V pasti úspěchu“.)

Vůbec neříkám „tohle je hrůza hrůz, musíme to za každou cenu okamžitě změnit“, ale říkám „přestaňme si nechat nalhávat, ať už jinými či sami sebou, že to nemá i negativní důsledky“. A i s těmi nežádoucími důsledky, je třeba přirozenou formou seznamovat při výchově ty, kterých se to dnes nejvíce týká: děti. Prostě proto, aby jejich budoucí životní rozhodnutí mohla být poučená.

Místo činu

Zatím jsou však děti a rodina veřejnou mocí presentovány jako překážka v seberealisaci, zejména pak v seberealisaci žen. Není proto překvapením, že jde o jedno z témat organizace Gender Studies a hovoří se v dané souvislosti o „negativních dopadech mateřství“. Dítě je, nahlíženo z tohoto úhlu pohledu, vstupenkou na úřad práce a šéfka Oddělení rovnosti žen a mužů Úřadu vlády Lucia Zachariášová si stýská, že „Leckteré ženy jsou málo nakloněné tomu přenechat péči o děti svému muži“. Ostatně, paní Zachariášová vůbec zdatně operuje výzkumy a jejich výsledky, ale všechno to, světe div se, úplně přesně odpovídá jejímu vidění světa, ani stín pochybnosti nevidět; patrně se k ní kniha Dany Hamplové „Proč potřebujeme rodinu, práci a přátele“ zatím nedostala (viz recenze Dana Drápala „Co nás činí šťastnými“ v tomto čísle KONZERVATIVNÍCH LISTŮ).

Jako prý bylo Rakousko-Uhersko žalářem národů, ja rodina údajně vězením pro všechny její členy – kromě mužů, samozřejmě. Aby se takovému pohledu dodala patřičná naléhavost, neposune se třeba definice domácího násilí tak, že až celá šestina žen se do toho vejde? Považte, to je jistě přes 500 000 žen. Jenže ona je velmi snadno z šestiny klidně čtvrtina! Šermuje se velkými čísly, ale jakou mají váhu? Možná, že za domácí násilí vůči ženě je takto považováno i to, když jí muž „odmlouvá“...

Ale vážně: mám před sebou odborný text Kateřiny Liškové s názvem „Znásilnění jako téma druhé vlny feminismu“. Dokud jde o vyvracení stereotypu „ona si za to mohla sama“, je vše v pořádku... Najednou se však čtenář dozví, že „Jedna studie za druhou ukazuje, že ženy znásilněné známým mužem svou zkušenost ani nepovažují za znásilnění.“ Neumím si při vší snaze představit znásilněnou ženu, která neví, že byla znásilněna... To až jí někdo položí ty „správné otázky“, tak asi vyjde najevo, že šlo o znásilnění? Hmm, zajímavý pohled. Nicméně tohle není to nejpodstatnější. Mnohem více přituhuje, když se studie zaměřuje na znásilnění v manželství. Tlaky, jimž čelí manželky, lze, jak studie uvádí, rozlišit na sociální, interpersonální, pohrůžku silou a použití fyzické síly. Jistá feministka tak např. „vystihla povahu interpersonálního tlaku“ takto: „Všechny ženy, které kopulují proto, aby byl doma klid, jsou oběťmi znásilnění.“. Pokud je tohle znásilnění, pokud je tohle domácí násilí, pak samozřejmě uvedená velká čísla nějakou váhu mají. Ale jaksi se nedokážu přimět k tomu, abych to považoval za korektní přístup – asi na to ještě nejsem dost feminista... že bych potřeboval nějakou převýchovu?

Co říká věda

Dále, ty obrovské počty žen, které byly údajně vystaveny domácímu násilí, by znamenaly, že statisíce, ne-li miliony dospělých mužů v této zemi jsou ve skutečnosti násilníky. Nemohu se zbavit dojmu, že o to vlastně jde, aby podprahově bylo právě tohle sugerováno... Jak by ale asi vypadala společnost, ve které je třeba pouze pětina dospělých mužů násilníků? Myslím, že prosté rozhlédnutí se okolo sebe jasně ukazuje, že to, co se kolem nás běžně odehrává, takovému výskytu násilníků neodpovídá.

Na druhé straně uvažte tohle: (viz rozhovor s psycholožkou Ludmilou Čírtkovou vedený Michaelou Červenou, iDnes.cz, 23.11.2015): „Trápí nás, že pravé oběti dlouho mlčí, ale těch nepravých přibývá. Ženy si přečtou zjednodušené výklady, letáčky, udělají si testy, které obsahují kritéria typu: ‚Už vás manžel přinutil dělat, co jste nechtěla? Musíte poslouchat pokyny manžela?‘ A pak zvlášt ty méně stabilní a nespokojené bytosti samy sebe vyhodnotí jako oběť a obrátí se na odborníky.“, nebo jinde: „Dřív jsme měli naprosto čistou oběť a naprosto zlovolného tyrana. Výzkumy přinesly překvapující poznatky, že ne každé násilí mezi partnery je domácí násilí a že formy soužití mezi mužem a ženou jsou opravdu ruznorodé. Proto je důležité analyzovat vývoj vztahu a studovat oba partnery.“ Jako laik se tedy ptám: tak jak to je? V každém případě musím vyznat, že psychologii považuji za plnohodnotnou vědeckou disciplínu... zatímco gender studies za něco jako football studies.

Přitom, koho tohle téma opravdu trápí, měl by upřít svoji pozornost zejména do sfér islámu. Jenže, skutečným cílem je rozvrat rodiny: postavit ženu proti muži, děti proti rodičům a opačně... Je třeba nějak pádně zdůvodnit, proč je blahodárné z rodin, i proti jejich vůli, děti vzít (alespoň do školek a jeslí – a třeba to půjde i lépe...) a proč se na rodinu dívat jako na oblast, která je podezřele skryta před zrakem státu, a už jen proto je navýsost nebezpečná. Vždyť je to beztak místo násilí, kde muž ponižuje a bije ženu a oba společně týrají své děti. S tímto vytvořeným obrazem rodiny je pak celkem snadné přesvědčit veřejnost, že hájit takto odpornou instituci je hanebné, a to nejlepší, co můžeme udělat, je konečně ji dorazit a její mršinou pak nakrmit nějakou divou zvěř.

Istanbulská úmluva

Když už je jednou v oblasti domácího násilí situace tak příšerná, nemohli by se politici podívat sami sobě do očí, kdyby ji nezačali okamžitě řešit. Ostatně, jsou k tomu vyzýváni občanskou společností – a ten hlas zdola přece nelze oslyšet. Že se s domácím násilím ve skutečnosti nic dramatického neděje? Že jsou ty příslušné „nevládky“ se státem jedna ruka a stát jim sype? Ale běžte, koho to zajímá.

Tak letos 8. února vláda vcelku v tichosti ratifikovala Istanbulskou úmluvu, která si klade za cíl chránit ženy před veškerými formami násilí a dosáhnout prevence, stíhání a potlačení násilí vůči ženám a domácího násilí; přispět k eliminaci veškerých forem diskriminace žen a podpořit skutečné zrovnoprávnění žen s muži také posílením pravomocí žen; navrhnout zevrubný rámec, strategie a opatření pro ochranu a pomoc veškerým obětem násilí vůči ženám a domácího násilí; podpořit mezinárodní spolupráci ve snaze o eliminaci násilí vůči ženám a domácího násilí; a konečně poskytnout podporu a pomoc organizacím a složkám účastným na prosazování zákonnosti, aby mohly efektivně spolupracovat a dohodnout se na integrovaném postupu při eliminaci násilí vůči ženám a domácího násilí. Úmluva obsahuje řadu rozumných bodů, z nichž mnohé v České republice již fungují. Jako celek se však koncepčně opírá o genderovou ideologii, což nemůže nepřinášet trpké plody.

A tak se dočteme v Článku 12: „Strany podniknou nezbytná opatření pro podporu sociálních a kulturních vzorců chování žen a mužů s cílem vymýtit předsudky, zvyky, tradice a další praktiky, jež jsou založeny na předpokladu podřízenosti ženy anebo na stereotypním pojímání rolí žen a mužů.“ Takže fakt běda, jak si kluci budou napříště hrát s auty a holky s kočárky – zasáhne stát na základě mezinárodní úmluvy!

Pěkný je i hned následující Článek 13: „Strany se zavazují podporovat a pravidelně organizovat osvětové kampaně a programy na všech úrovních, a budou spolupracovat s organizacemi a institucemi činnými v oblasti lidských práv a rovnosti práv, s nevládními organizacemi a občanskou společností, obzvláště s organizacemi žen, aby tam, kde to bude vhodné, zvyšovaly povědomí široké veřejnosti o různých projevech všech forem násilí, jež spadají do působnosti této úmluvy a pochopení toho, jaké mohou být následky na děti a jak důležité je takovému násilí bránit.“ Důsledkem tohoto ustanovení může být (a vsaďme se, že bude) přinejlepším petrifikace, nebo dokonce další prohloubení a upevnění privilegovaného postavení jistého typu nevládních organizací.

A vynechat nelze ani Článek 14: „Tam, kde to bude vhodné, podniknou strany kroky k tomu, aby ve formálních osnovách na všech úrovních vzdělávání existoval materiál k tématům, jako je rovnoprávnost žen a mužů, nestereotypní genderové role, vzájemný respekt, nenásilné řešení konfliktů v mezilidských vztazích, genderově podmíněné násilí vůči ženám a právo na osobní integritu, to vše uzpůsobeno rozvíjejícím se schopnostem žáků.“ Jak praví titul článku Kristýny Novotné, „České děti se o genderu budou povinně učit ve školách“ (Echo24.cz, 10.2.2016). Nelze v tomto kontextu nepřipomenout výrok Adolfa Hitlera: „Když protivník prohlásí ‚Já na vaši stranu nepřejdu‘, řeknu jen klidně ‚Vaše děti už k nám patří… Nebude trvat dlouho a nebudou znát nic jiného než toto nové společenství.‘

Nahlédneme-li do Ústavy České republiky, pak zjistíme, že Článek 10 praví: „stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva“. Nicméně, čteme-li Ústavu pozorně, snadno dovodíme, že se náš stát nemá vázat na žádnou konkrétní ideologii. Istanbulská úmluva však zjevně požaduje, aby stát aktivně propagoval ideologii genderového feminismu. Protiústavnost diskutované úmluvy je tedy nasnadě.

Nejsi odborník, tak mlč!

To však zdaleka není vše. Vláda Istanbulskou úmluvu neschválila jednomyslně – místopředseda vlády Bělobrádek a ministr Jurečka (oba KDU-ČSL) byli proti. Dokonce si troufli relevantně argumentovat! Budiž jim to ke cti. Však to také od ministryně Marksové (ČSSD) pěkně slízli (citováno dle shora uvedeného článku Kristýny Novotné): „Několikrát opakovali, že násilí na ženách samozřejmě tolerovat nechtějí. Četli napsané podklady hovořící o tom, že smlouva zavádí zhoubnou ‚genderovou ideologii‘, o homosexuálních párech vychovávajících děti, o zpochybňování role žen a mužů, o zavádění třetího pohlaví… Prostě byli úplně mimo. Je vidět, že o násilí na ženách nevědí vůbec nic. I toto je totiž odbornost, jako každá jiná.“.

Zastavme se na okamžik u té úplně poslední věty. Ministryně Marksová se tímto způsobem pokouší tuto oblast vymanit ze sféry politické diskuse a podřídit ji technokratickému, domněle vědeckému přístupu, když před tím příslušný diskurs ovládla ideologie, kterou paní ministryně vyznává. Nejde o nic menšího, než o snahu umlčet oponenty v politickém sporu poukazem na jejich odbornou nekompetenci.

Není to samozřejmě ani poprvé ani naposledy, co se s takovou podlostí setkáváme. Nicméně je při takové příležitosti vždy nezbytné na celou věc poukázat a náležitě ji pojmenovat, abychom si byli vědomi toho, čemu čelíme...

Podívejme se obecněji: copak zdravotnictví je totéž co medicína, školství totéž co vyučování, armáda totéž co boj sám? Zatímco je třeba trvat na tom, aby se tím druhým zabývali profesionálové, to první nelze z oblasti demokratické politiky vyjmout. Výkon policie, sociálních pracovníků a psychologů v rámci konkrétních případů domácího násilí musí být bez debat svěřen odborníkům (a tím nemyslím absolventy gender studies...). Otázka východisek, ze kterých se na problematiku díváme, a která jsou mnohdy určující pro závěry, ke kterým můžeme dospět, je ale také otázkou filosofickou a politickou, jak v teorii, tak v praxi. Okřikování oponenta v politické diskusi, že není v předmětu této diskuse odborníkem, je tedy projevem, kterým se sama takto se projevující osoba diskvalifikuje. Ostatně, jak trefně poznamenal Gilbert Keith Chesterton: „Experty na chudobu nejsou sociologové, nýbrž chudí.“.

Je na zváženou se tedy případně tázat, třeba i dotčených žen, jak ženám, které jsou vystaveny domácímu násilí, pomohou ideologické fráze o genderu. Z pochybných východisek lze dospět k použitelným praktickým návodům pouze náhodou; s daleko větší pravděpodobností bude výsledkem směs opatření, z nichž některá budou sice adekvátní, leč banální a v běžně fungujícím státě beztak realizovaná, a podstatně větší část ideologicky zatížená, ve skutečnosti mířící jiným než deklarovaným směrem. V případě Istanbulské úmluvy jde tedy např. o další tlak na prosazení gender ideologie do povinného vzdělávání.

Svět násilí

Kromě toho všeho je v celé této věci další skryté vážné riziko. Představme si, že se mladým dívkám podaří vsugerovat přesvědčení, že zkrátka a dobře na ně „nikdo nesmí sáhnout“, ať je to kdo je to, náhodná známost nebo v budoucnu partner či manžel ve společné domácnosti. Stačí prostě „nesouhlasit“. Nebudou se takto přesvědčené dívky chovat po všech stránkách lehkovážněji? Nebude taková dívka s menší pečlivostí zvažovat vztah s někým, u koho sice bude pozorovat násilnické sklony? Nebude náchylnější uvažovat v duchu: ale co, vždyť on si na mě přece nesmí dovolit? Každý, kdo o tom přemýšlí, by se na to měl zkusit podívat očima matky či otce šestnáctileté dcery.

Opět cituji z článku K. Novotné: „Definice znásilnění je podle Istanbulské úmluvy založena na nesouhlasu.“ Zdánlivě se tím posice dívek vylepšuje, vždyť laťka se tím snižuje a potenciální pachatel by si měl dát podstatně větší pozor, aby „nepřekročil čáru“; měl by si velmi dobře rozmyslet, co udělá. Máme však zrovna v těchto případech opravdu co do činění s racionálně uvažujícím (potenciálním) pachatelem? Dívka, které jsme vsugerovali přesvědčení, že se může chovat jakkoli – a pak jí stačí nesouhlasit, není v důsledku toho ve větším nebezpečí?

V neposlední řadě je zde otázka samotného nesouhlasu. Co to je a kdy k němu dochází? Co je pro něj nutné a co postačující? Stačí třeba, aby nebyl k disposici písemný souhlas? Nebo naopak je nutný písemný nesouhlas? Jistě, jde o dva extrémy, ale mezi těmito mantinely je téměř spojitá škála možností... Kterou vybereme? Nutnost takových zpřesnění vede přímo k dalšímu rozšiřování státních intervencí do mezilidských vztahů a do jejich nejintimnějších záhybů. Tohle vážně chceme?

Tím každopádně rozšiřujeme záběr do nočních parků a jiných osamělých a spoře osvětlených zákoutí. Tedy, pokud odhodlaných násilníků zrovna není pár desítek a policistů kolem jako šafránu – to pak můžeme klidně hovořit o zalidněném centru města. Ano, byly to právě nedávné události (nejen) v Kolíně nad Rýnem, které obnažily naznačenou debatu.

A tak zatímco primátorka Kolína poradila ženám, aby si potenciální násilníky držely na délku paže a Vídeňská policie radí, aby ženy v noci nechodily ven, Michal Kašpárek píše v textu „Pět důvodů, proč nikdy nehledat spoluvinu za znásilnění u oběti“ (Neviditelný pes, 26.12.2015 – tedy ještě před uvedenými útoky), že: „Výzvy k opatrnosti bývají na ránu i v případě, že jde o ochranu majetku. Když policejní mluvčí radí, že si chalupáři mají dát na okna mříže a trávit dovolenou tak trochu ve vězení, anebo že ženy nemají chodit samy, vlastně jen vzkazují: nebuďte nejslabší kus ve stádu a dělejte všechno pro to, aby si zločinec místo vás vybral jinou oběť. Takové taktické doporučení je pochopitelné, když se rodiče snaží ochránit před nebezpečím vlastní dítě. Není to ale systémová prevence kriminality.“. A o kus dále: „To chytračení bývá arogantně hraběcí, hlavně pokud přichází od mužů. Myslíte, že jste první, kdo ženám radí, aby nechodily v noci samy? Že je to do potemnělých ulic na periferii nevyhnutelně táhne a chodí tam, i když nemají důvod? Že nevyhodnocují riziko dnes a denně v situacích, kdy vás nenapadne nad jakýmkoliv rizikem přemýšlet?“. Jana Němcová to zase vidí jinak: „Říkává se – obvykle posledním vítězoslavným zásekem do diskuze ‚čí je vina‘ – že prostě i kdyby žena šla po ulici nahá, nikdo nemá právo se jí dotknout. Jooo přátelé – tak větší blbost aby člověk pohledal.“ (zvýraznění autorka). Zajímavý pohled pak nabízí tento text Ivy Pekárkové. Tolik stručná, namátková rekapitulace.

Utopie v genderovém převleku

Nechci samozřejmě arogantně chytračit. Považuji však za nepochybné, že jsme zde přinejmenším opět svědky jevu „dokonalé nepřítelem lepšího“. Ono „lepší“ je v tomto případě o něco více bezpečí, konkrétně o něco méně znásilněných dívek a žen. A „dokonalé“ je pak representováno představou, že nastane ráj na zemi.

Myslíte, že přeháním? Jenže utopická představa ráje na zemi, spásy ještě zde ve světě, stojí za většinou opravdu zásadních tragédií (jako je třeba nacismus či komunismus). V daném případě je cílem převýchova společnosti. Cílem utopickým je to proto, že lidskými prostředky opravdu přirozenost člověka změnit nelze (a jsme zase u toho...). Lidé – a muži jsou lidé – jsou prostě hříšní a někteří svodům, nebo chcete-li pokušení, zkrátka někdy podléhají.

Nepřijmout tento fakt, tedy skutečnost, že lidská přirozenost je z podstaty narušená (dědičným hříchem), znamená fatálně ignorovat realitu. Přestřelovat, jak to za pomocí vykonstruovaných definic činí paní ministryně Marksová stran domácího násilí, a dovozovat nutnost převýchovy na bázi gender ideologie, je medvědí službou. Rizikovost nějakého jednání můžeme přestat zvažovat až v okamžiku, kdy budou lidé zbaveni hříchu. To je ale totéž, jako ten zmíněný ráj na zemi. Genderová ideologie sugeruje, že je možné toho dosáhnout. Pravdou je však pravý opak.

Má se hřích potírat? No samozřejmě! Stát by však měl respektovat, že jeho úkolem je stíhat zločiny – nikoli hříchy. Prevence i represe jsou každopádně více než na místě. Ale aby obojí mohlo být účinné, musí vycházet ze správné odpovědi na otázku „kým je člověk?“. A gender či LGBT ideologie na tuto otázku odpovídají naprosto zcestně. To je možné vidět i z toho, jak si obě tyto ideologie, navenek vzorně spolupracující, vzájemně vnitřně odporují: zatímco ženou či mužem se údajně člověk nerodí ale stává (gender), homosexuálem se prý nestává, ale rodí (LGBT). Můžeme si asi dialekticky vybrat.

Realitu nepřelstíš

Lidská hříšnost je každopádně zde na zemi, našimi prostředky nevykořenitelná. Je nejen bláhové, ale i velmi nebezpečné zařizovat se tak, jako by to nebyla pravda. Nebezpečné to je v první řadě pro potenciální oběti. Nevidím tak nic povýšeného na shora zmíněném doporučení vídeňské policie – je projevem realismu. Proč pan Kašpárek považuje takovou radu za legitimní v případě rodičů, ale jinak ji má za nepřípustnou? Je to obecně rada dobrá nebo špatná? O to přece jde. A z dobré rady se nestane špatná (či naopak), jen proto, že vyjde z jiných úst.

Kromě toho bych dívkám a ženám poradil: když už se vystavíte riziku, ozbrojte se. Byť z ideologických důvodů jede na plné obrátky propaganda o naprosté stejnosti žen a mužů (a má to neblahé důsledky např. v otázkách obrany...), je zjevnou pravdou, že průměrná žena je fyzicky slabší než průměrný muž. Přesvědčit se o tom můžeme bezprostředně a na každém kroku, buď pokusem na vlastní kůži, nebo např. na stadionu či u televize při libovolném sportovním přenosu. Tam lze srovnat ty nejlepší a nejtrénovanější ženy s těmi nejlepšími a nejtrénovanějšími muži. A velmi přibližně: jaký rozdíl vidíme mezi těmi nej-, tak takový asi bude i mezi těmi průměrnými.

A, samozřejmě, nelze než doporučit po všech stránkách odpovědný výběr partnera... A k tomu všemu samozřejmě výchova, ale taková, která je plně v souladu s lidskou přirozeností, což má – nelze to ani dostatečně zdůraznit – bezprostřední praktické dopady. Co myslíte, budou v dospívání a v dospělosti děvčata a ženy více v bezpečí s chlapci a muži, kteří se od mala dozvídali o stejnosti obou pohlaví (která prý beztak nejsou daná, ale sociálně konstruovaná), nebo s těmi, kterým bylo zdůrazňováno, že „holky se nebijou“ a naopak je třeba je před nebezpečím bránit? Když se vaše dcera s mužem po boku ocitne v rizikové situaci, berete Schettina nebo Smithe?

Jistě, nejen ženy

Násilí a jiným různým ústrkům samozřejmě nejsou vystaveny pouze ženy. Nesmíme zapomínat na LGBT osoby. V textu „Homosexualita je nemoc, učí někteří čeští pedagogové“ (Echo24.cz, 10.2.2016) se píše o výzkumu homofobie, kdy většina dotázaných uvedla, že „přímo či zprostředkovaně zažila situaci, v níž byly LGBT osoby napadány nebo se staly terčem posměchu.“. A opět jsme u definic, stejně jako u domácího násilí či znásilnění. Co když půjde jen o vtip? Počítá se vyslovení vtipu do situací, kdy byl někdo terčem posměchu? Je to homofobie? Francouzi mají spoustu vtipů o Belgičanech, Angličané o Welšanech; v USA jsou myslím stále celkem „v kurzu“ fóry na účet Vermonťanů, my si rádi takhle „podáme“ Poláky nebo slovenské bače... Smí se to vůbec? Víte třeba, jaká je definice manželství? To když si žena adoptuje muže, o kterého se už ani jeho vlastní matka nechce starat... Mně se fór líbí.

Ostatně zda je něco dobrým vtipem se neměří tématem. Na ledasjaké téma znám velmi dobré anekdoty, stejně jako ty slabé i vyloženě špatné, kam počítám i ty k uzoufání trapné. Žádné téma však není a pripori, ze své vlastní podstaty, ze žertování vyloučeno. V tomto ohledu, byť asociovaný druh humoru nesdílím, jsem Charlie. Znáte například ten, jak Ježíš Kristus v nebi kouřil marihuanu? Že ne? To jste docela ochuzeni...

Každý jeden můžeme zavzpomínat na dětství a dospívání. Uděláme-li to poctivě, nevyhneme se faktu, že jak dětský, tak mládežnický kolektiv dokáže pranýřovat každou odlišnost, a to velmi nesmlouvavě. Brejlovci nebo tučňáci by mohli jistě barvitě vyprávět. Děti jsou prostě samy o sobě nesocializované a proto je nesprávné nechávat je růst jako dříví v lese. Proti veškeré šikaně je prostě třeba postupovat rázně a není mi jasné, proč by měla být nějaká konkrétní skupina obětí jakkoli privilegovaná. A pokud už bych musel nějakou oběť šikany vypíchnout, nebyli by to homosexuálové, ale učitelé.

Já jsem se stal, jako praktikující katolík, na základní škole terčem některých svých tehdejších spolužáků několikrát... A zažil jsem i soudružku učitelku, která před celou třídou zesměšňovala docházku do výuky náboženství (která, ano, světe div se, přes samozřejmé členství všech ve vedení „mé“ školy v KSČ, byla v první polovině 80. let realitou...). Bylo to příjemné? Pochopitelně nic moc. Přežili jsme to? Samozřejmě ano! Hrozilo nám, že se (také) v důsledku praktikování naší víry nedostaneme na střední školy? No jistě... Hrozí snad dnes něco obdobného někomu z důvodu jeho homosexuality? Ani náhodou. Opak bych považoval za skutečně alarmující a snaha o odstranění takové diskriminace by měla moji plnou podporu. Nicméně, to druhé je podstatné – to první nikoli. Co myslíte dnes, kdybychom učinili na českých školách výzkum christianofobie, co bychom asi zjistili?

Každý má hranici, kdy se cítí „být zesměšněn“ nebo „být uražen“, jinde. Je nejen nesmyslné, ale dokonce potenciálně nebezpečné snažit se tohle nějak „shora“ regulovat. Nebo už opravdu platí, že zatímco „nesesmilníš“ nám ze zákonů (a to i těch nepsaných) už dávno vypadlo, budeme tam implantovat „nezesměšníš“?

Už ani halíř

Jsem dalek toho zlehčovat jakékoli násilí, tím méně svévolné násilí páchané silnějším na slabším. Násilí se má předcházet, pachatelé mají být dopadeni, usvědčeni a trestáni, obětem se má pomáhat, nikdy, nikdy, nikdy nemají a nesmějí být pachatel a oběť zaměňováni. Bezpečí a spravedlnost jsou na mém žebříčku opravdu hodně vysoko. Jenže ideologie popírající něměnnou lidskou přirozenost jsou poctivým snahám, jak o vyšší bezpečnost, tak o výkon práva bližší spravedlnosti, na překážku: v daném případě odrazují potenciální oběti od rozumného přístupu předběžné opatrnosti a následně by nejraději trestaly buď spíše domnělé ideozločiny, nebo rovnou právo postavily tak, aby bylo předem dáno, kdo je pachatel (optimálně bílý ekonomicky aktivní heterosexuální křesťanský muž) a kdo je oběť (kdokoli jiný – ale ono se to dá, když si nasadíte ty správné ideologické brýle, pěkně odstupňovat, kdo před kým má mít „přednost“...). A to nemluvím o tom, kolik času a energie se kvůli nim promrhá.

Ze všeho výše uvedeného tedy plyne, že je třeba zastavit financování všech projektů (vládních i nevládních) a nestátních neziskových organizací, které jakkoli přispívají k propagaci či dokonce zavádění opatření zdůvodňovaných či motivovaných ideologií stavějící se proti lidské přirozenosti - tady a teď genderovou ideologií nebo LGBT ideologií. To by však nebylo možné, pokud by platila Istanbulská úmluva (viz její čl. 13). Kdyby pro nic jiného, tak už jen z tohoto důvodu je nutné tuto úmluvu odmítnout.

Neměla by jít ani koruna z veřejných rozpočtů na snahy o zavádění gender ideologie do škol, o potlačování primátu rodiny ve výchově, o umožnění adopcí dětí homosexuálními páry, o zavedení nejrůznějších kvót postavených právě na genderové ideologii. Respektuji akademickou svobodu, ale jako zcela logický krok bych viděl zrušení kateder gender studies na universitách. (Jak  vidět, není takový krok naprostou utopií...).

O povaze spolků prosazujících tyto ideologie svědčí mimo jiné i to, s kým jsou propojené. Např. Společnost pro plánování rodiny a sexuální výchovu (prosazující povinnou sexuální výchovu ve školách, rodičovské veřejnosti navzdory...), se svým čestným předsedou MUDr. Radimem Uzlem, CSc., je zjevně hrdým partnerem International Planned Parenthood Federation, tedy organizace obchodující s tkáněmi potracených dětí. A tak zatímco Kongres USA zareagoval adekvátně, již z úvodní stránky zmíněného spolku je patrné, že prostředky z veřejných zdrojů mu vesele přitékají dál...

Jistě, výčet není úplný, ale předpokládám, že záměr je jasný. Aby se však na žádný případ, kdy se za veřejné peníze společnost převychovává, nezapomnělo, bylo by před uvedeným zastavením financování na každý pád záhodno provést zevrubný audit. Potom už by jen zbývalo se rozhodnout, co by bylo nejlepší s takto ušetřenými prostředky podniknout. Nabízejí se nejméně tři možnosti, odstupňováno dle odvahy politické representace, která by se k takové operaci odhodlala. (1) Pro nejméně odvážné: podpořit z těchto peněz dostupnost Zdravotnické záchranné služby a/nebo profesionální i dobrovolné hasiče. Přetížená justice by také jistě k prospěchu nás všech nějakou tu korunu využila, nemluvě o tom, že by v těchto dnech určitě neuškodilo více policistů v ulicích a přislíbená 2% HDP ročně na obranu také nedáváme... (2) Pro zdravě asertivní: snížit o takto uspořené prostředky daně. (3) Pro vyloženě nebojácné reakcionáře: podpořit těmito financemi spolky, které dnes stojí vůči gender a LGBT snahám v oposici (např. Výbor na obranu rodičovských práv, Občanský institut, Res Claritatis, Institut Williama Wilberfoce,... a, ano, samozřejmě, Vox Occidentis...) – prostě aby se to trochu srovnalo. V případě realisace této třetího možnosti by se pak pokračování neslo v duchu hrdého odmítnutí takových peněz ze strany uvedených spolků: na takovouto činnost bychom státní peníze nechtěli. Raději za své a svobodně. Dle libosti si potom lze představit návrat k nějaké kombinaci variant 1 a 2.

Buď jak buď, jsme dnes ve stavu, kdy spolu diskutují dvě části občanské společnosti s protichůdnými názory, obě se snaží pro svoji vizi získat zbytek veřejnosti, a pouze jedna ze stran je štědře dotována penězi z veřejných rozpočtů (a je jí to ještě málo – s jídlem asi opravdu roste chuť...). To je nepřípustné a tento stav by měl být rychle, rázně a jednou pro vždy odstraněn.

P.S.: Pokud byste chtěli v úvodu zmíněné úvahy v super balení a uvítáte při tom i slušnou porci zábavy, zadejte si do internetového vyhladavače Marka Gungora – zde ochutnávka i s českými titulky.

Děkuji všem kolegům v redakci KONZERVATIVNÍCH LISTŮ za pomoc s dokončením textu. Veškeré případné omyly a chyby jdou ovšem pouze na můj vrub.

 

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.