Obsah

Volby 2017: „úspěšné“ završení modernisace komunismu I.

Napsal Čestmír Hofhanzl

Prolog

Měl jsem příležitost na vlastní kůži zatíž velkolepý pokus uskutečňování nejpokrokovějšího společenského řádu ve vlastní zemi. Mezi aktéry toho zločineckého spiknutí jsem nikdy nepatřil.

Naše rodina se stala s „vítězstvím proletariátu“ společensky méněcenná. Z otce, venkovského živnostníka a zemědělce, udělali budovatelé nejspravedlivější společnosti vězně a doživotního nádeníka. Vše jen pro výstrahu ostatním z malého venkovského společenství, aby sousedé věděli, že mít svou hlavu a trvat na svém se nevyplatí. Otec, místní hospodář, řezník a hostinský, byl respektovanou osobností. Do pracovního tábora byl internován, aby se ostatní hospodáři zalekli a neodporovali. Příklad zafungoval – nikdo neprotestoval. Matka zůstala sama se čtyřmi nedospělými dětmi na krku, do družstva nevstoupila. Když se táta po dvou letech vrátil, do družstva nevstoupil. Hospodařili soukromě skoro do roku 1970, dokud fyzicky stačili. Na dění kolem nám maminka říkala, že takové věci slušný člověk dělat nesmí. Sestru vyhodili tři měsíce před maturitou ze střední školy, my ostatní jsme na střední školu nedostali „posudky“. Když šla maminka prosit do školy, aby mladší sestře povolili jít na střední školu a říkala ředitelce školy, že je to chytré děvče a takhle se fláká, dostala odpověď: ať se radši fláká.

Měl jsem tak od dětského věku možnost srovnávat chování svých poctivých rodičů s chováním nové elity. Její příslušníci mne tedy nemohli přesvědčit, že jsou lepší, resp. abych přijal jejich způsoby. Utvrdili mne jen v tom, že co dělají, ten jejich nejlepší způsob řízení společnosti, je špatné, zločinné. Oni sami mě dovedli k tomu, že jsem začal číst, hledat v antikvariátech historii, filosofii. Hledal jsem v knihách pochopení toho, z čeho zvěrstvo jménem komunismus vzniklo. Našel jsem v historii pochopení toho, jak vznikala kultura, jak se přes náboženské systémy, filosofii a osobní odvahu prosazovaly osobnosti schopné řešit problémy, které přinášel život, a v případě nutnosti jít do boje v první řadě. Kdo byl schopen obhájit své společenství, svoji tlupu a její území, ten se stával náčelníkem a časem zakládal rod, který tak měl již ve svém původu odpovědnost za ochranu společenství a obhajobu jeho zájmů. Začala vznikat kultura a jedinec, jeho rodina i jeho společenství měli taková práva, jaká si svou účastí ve společenství a odvahou „ustáli“. Nešlo samozřejmě o „lidská práva“ v dnešním extensivním smyslu, která jsou tak snadno zneužitelná.

Tak se v běhu času vyvíjelo evropské společenství, kterému základní formu a hranice dalo křesťanské náboženství. To pak po dlouhá staletí udržovalo kontinuitu a bránilo excesům. Moderní doba „lidských práv“ počala naopak popřením principu, že si nemůžeme dovolit všechno, že je nad námi Bůh, který naše konání sleduje a vyvodí z něj pro nás důsledky u posledního soudu. Moderní filosofové začali hlásat, že člověk je vrcholem přírodního vývoje. Dvounohá opice, původně z afrických savan, prohlásila sama sebe bohem, kterému je dovoleno vše. Tito filosofové nahradili proroky a přišli s technologickými systémy a schématy organisace mas. Jedinec byl připraven o identitu Božího tvora a byla pro něj připravena role jednotky společenského materiálu. Takovou jednotku je možno zařadit do přihrádky a přisoudit jí určitou funkci. Jiní filosofové se pak jali vymýšlet „práva“ těchto nižších vrstev společnosti. Práva „proletariátu“ svrhnout své zotročitele a vykořisťovatele a stát se „prvvými“. Zbožštělý člověk ztratil soudnost a schopnost uvědomit si, že nad ním a celou jeho existencí jsou stále vyšší principy přítomné, a že když je přestane vnímat, pracuje ke své zkáze.

Francouzská revoluce byla završením rozkladu společenského systému, jak se vyvíjel a upevňoval od zániku Římské říše. Struktura evropského prostoru, jeho státy, království, knížectví se utvořily na podkladu individuální iniciativy a schopností. Bylo to i díky tomu, že zástupcem Boha na zemi, Římský biskup – papež, si udržel po celá staletí nezávislost na světské moci, od světských panovníků. Kompromisy a dohody, které mezi sebou musely světské mocnosti a vládci uzavírat, spolu s vlivem a hranicemi, které církev kladla, a onou nepodřízeností Papeže světské moci, to vše vytvářelo prostředí, ve kterém bylo živé vědomí, že člověk nemůže vše, že není Bůh. Tím byly v evropském civilisačním prostoru položeny podmínky pro budoucí vznik demokratického společenského uspořádání.

Francouzská revoluce naopak otevřela prostor ideologům totalitární organisace společenských mas, států i k tottálním válečným konfliktům. Do čela společenských hnutí se dostávají novodobí demagogové Lenin, Musolini, Hitler.

Československo

Na společenském pohybu, na rozkladu stáváajících organisačních forem, se účastní i menší společenské skopiny a národnosti. Cítí příležitost pro prosazení i svých zájmů a svých individuálních kariér. Širší souvislosti jejich vůdce nezajímají, často o nich nemají ponětí. Sem patří i vznik Československa. Jeho zakladatelé, Tomáš Masaryk a Edvard Beneš, mají veliký podíl na zničení Rakouské monarchie, zničení středoevropské mocnosti, která více než tři století integrovala území osídlené malými společenstvími a národnostmi. Vybudovala ve středoevropském prostoru právní stát s fungujícími úřady a správou. Zastavila expansi Osmanské říše do Evropy. Udržela nezávislost prostoru Střední Evropy před expanzí Ruské říše i centralizujícího se Německa. Zakladatelé Československa se podíleli na vzniku mocenského vakua mezi Německou říší a ještě nebezpečnějším totalitním Sovětským svazem. Měli obrovský podíl na vzniku podmínek, které vedly ke vzniku Druhé světové války.

Tito zakladatelé rádi nazývali Rakouskou říši „žalářem národů“. Sami vyhlásili Československo, které mělo čtyři velké menšiny, jako „národní“ stát. Tím položili základ příštím konfliktům. Když pak nacismus zahájil svou expansi obsazováním prostoru mocenského vakua, který jsme pomohli vytvořit, nebyla elita nového státu ochotna do sebevražedného boje s Hitlerovou říší jít. Avšak jedině sebevražednou odvahou a úsilím jsme tehdy mohli prokázat svůj nárok na samostatnost, vůli po vlastním státu.

Beneš utekl a uprostřed válečného konfliktu, který jsme – ve výše zmíněném symslu – pomohli rozpoutat, jel bez dohody se spojenci vyjednávat se Stalinem. Podrazil své spojence a dal Stalinovi najevo, jak lehkým soustem po válce budeme.

Již při založení státu v roce 1918 „otec zakladatel“ Tomáš Masaryk přistoupil na vyloučení společenské nobility, šlechty, z účasti v politickém spektru budoucí pluralitní politiky. To v situaci, kdy si aktéři politiky mohli být ještě vědomi, co znamenala nepočetnost české zemské šlechty v politice Rakouské říše. Stejně tak Masaryk přistoupil na vyloučení církve z účasti na politice – v tom nejšiřším slova smyslu – nového státu.

Po válce

Beneš a politická representace obnovujícího se Československa po Druhé světové válce přistoupila na požadavek sovětských vítězů a vyloučila z účasti v politice nejsilnější prvorepublikovou státotvornou stranu, Republikánskou stranu agrární – prostě jejím zákazem. Již tím Beneš a jeho spoluhráci přistoupili na budoucí sovětisaci Československa.

Politická representace obnovujícího se státu se bez významného odporu sovětisaci země přizpůsobila a proti Únorovému puči se aktivně nepostavila. Nekomunističtí ministři odstoupili a umožnili komunistům, vykonavatelům sovětské vůle, jejich puč legalisovat.

Po Únoru

V žádném případě nemůžeme být hrdi na politickou representaci našeho státu, na to, jak se chovala v krizových momentech a situacích, jak dokázala předvídat a jít příkladem společenství, kterému vládla. O komunistických představitelích darmo mluvit. Byli slouhy svých nadbratrů – sovětských aparátčíků a pouze vykonávali vůli Sovětské říše.

Varianta „socialismu s lidskou tváří“ vyhlašovaná našimi rukovoditeli v roce 1968 posloužila reformním kádrům sovětské tajné služby odstartovat reformu aparátu a způsobu vládnutí. V 60. letech nazrála krize ideologie sovětského systému. Na proletářské ideje již nikdo nevěřil. Vládnoucí politruci zestárli a na své ideje už nevěřili ani oni sami. Přestávali ovládat mocenský stroj, který oni sami sestrojili. V zájmu Sovětské říše bylo pozměnit technologii i ideje a do řídících funkcí dosadit nové vycvičené kádry.

Mobilisace vojenských sil tak přinutila vládnoucí politruky předat řídící páky generálům a náčelníkům zvláštních sil. Ti již otěže ze svých rukou nepustili. Jako o sto let dříve česká politická representace zahájil destrukci Rakouské říše, čeští reformní komunisté odstartovali modernisaci sovětského komunismu a tak, podobně jako jejich předchůdci, posloužili ke vzniku ještě horšího politického systému.

Normalisace

Roky 1970 až 1990 znamenaly systémovou změnu vládnutí v Sovětské říši. Na vrchol mocenské pyramidy se dostávají lidé vyrostlí a odchovaní v tajných službách. Podobný vývoj prodělaly aparáty i v jiných sovětských satelitech.

V Československu se stal prvním tajemníkem Gustáv Husák, kterého měli sověti příležitost poznat v době jeho věznění. Dokonale se tam seznámil se sovětskou technologií moci a pragmaticky pochopil, jak se k moci dostane a jak si ji udrží. Sověti naopak pochopili, že je to jejich muž. Husákova normalisace byla demoralisací. Kdo se chtěl v aparátu strany udržet, musel se pokořit a ponížit. Kdo chtěl pokračovat v kariéře nebo nastoupit novou, musel učinit totéž. Museli si vzájemně dělat podrazy, na popud nadřízených jednat nezákonně – to vše pro to, aby byli vydíratelní a tím aby byla zajištěna jejich budoucí věrnost.

Kariéra ve stranickém aparátu přestala přitahovat ctižádostivce. Byli si vědomi rizik, které to přináší. Kariéra technokrata je méně riziková, než kariéra v aparátu. Stranická knížka byla ale potřebná i pro kariéru v technických oborech a v úřadech. V aparátu i na aparát strany získávají technické kádry velký vliv. Na počátku 70. let se významně omlazuje jak aparát strany, tak vedenů ústavů a úřadů. Nové vedení vybrané na podkladě kritérií normalisace postrádalo jak morálku, tak odborné kvality. Na konci 80. let bylo těmto kádrům kolem padesáti let a ve svých podnicích byli v nejvyšších posicích. Tito lidé a jejich společenská vrstva připravili ideje a technologii revoluce „Pravdy a Lásky“.

Česká společnost byla ke konci osmdesátých let svými kvalitami dokonale sovětská. Stranický i státní aparát byl za 40 let navyklý komunistickému, sovětskému fungování a Husákova normalisace demoralisací je zbavila všech zbylých ilusí. Běžná společnost složená z českých sovětských občanů byla netečná a neschopná se jakkoliv, natož dlouhodobě angažovat. Velmi tenká intelektuální vrstva byla odvyklá přemýšlet o hlubších společenských problémech. Neexistovaly ani malé skupinky, které by diskutovaly společenské a politické problémy z nekomunistického úhlu pohledu, natož jejich řešení.

„Boj za lidská práva“ byl aktivitou bez politického obsahu – byla to ponížená prosba k politické moci o shovívavost a slušnější zacházení.

Iniciativa k zahájení jakéhosi pokusu o reformu řádu vyšla z kruhů stávající moci, z kruhů technokratické věrchušky, která se v Husákově normalisaci počala vymaňovat z těsné podřízenosti aparátu. S tajnou bezpečností uvnitř Strany počala vytvářet Druhé mocenské centrum.

Pokračování. Autor byl v 90. letech poslancem Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR (ODA), dnes členem Předsednictva Konzervativní strany. Mezititulky redakční.

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.