Obsah

Benedikt XVI. – revolucionář rozumu

Napsal Samuel Gregg

Už když jsem koncem 90. let začal psát o Josephu Ratzingerovi, dvě jeho vlastnosti na mě udělaly dojem. Tou první byla jeho tichá ale zřetelná láska ke Kristu jako živé osobě, spíše než k neurčité abstrakci liberálních, zhusta ateistických teologů.

Druhou vlastností byla Ratzingerova nefalšovaná pokora. Ratzinger zdaleka převýšil ty běžné jedince, kteří zamýšlejí předělat katolicismus v cosi mezi pohromou zvanou též anglikánská církev, a poněkud neveselý projev levicového aktivismu stárnoucích jeptišek v roce 1968. Ale proti stále absurdnějším tirádám Hanse Künga či Leonarda Boffa Ratzinger dál obhajuje a vysvětluje podstatu racionality křesťanství, a to s mírností, jakou u jeho oponentů postrádáme.

A to, co mě přivedlo k takovému hodnocení, se stane posledním odkazem tohoto velkého papeže. V nadcházejících týdnech se vyrojí bezpočet komentářů o tom, čeho tento papež dosáhl v poměrně krátkém čase, včetně jeho úsilí o vykořenění toho, co kdysi nazval "špínou" sexuálních úchylek, která napáchala tolik škod na kléru, jeho úspěšné vstřícnosti vůči pravoslavným bratřím katolicismu, jeho obecně excelentního jmenování biskupů i jeho reformy liturgie.

Mějme ale na paměti, že Benedikt XVI. je nesporně tím nejintelektuálštějším papežem, který za posledních několik staletí usedl na papežský stolec – ještě ve větší míře než jeho svatý předchůdce, který ve světě idejí jistě nebyl žádnou nulou. A pokud je nějaká věc, která vyniká v papežství Benedikta XVI., je to jeho laserově ostré zaměření na kořeny intelektuální krize, které jsou podstatou nejen dnešního tonutí západní kultury v pohodlném relativismu, naplno zjevném v besobsažném řečnění průměrných politiků EU, ale také traumat vysvětlující násilí a vášně otřásající bez ustání světem islámu, který je zřejmě nezpůsobilý řešit je sám ve vlastním rámci.

A tento problém je problémem rozumu. Jak to Benedikt vyjádřil ve čtyřech projevech, které stojí za to, abychom je znovu a pozorně četli – proslulá přednáška v Řezně roku 2006, projev k francouzskému intelektuálnímu světu roku 2008, jeho projev ve Spolkovém sněmu v roce 2011 a jeho postřehy o světě britské politiky roku 2010 ve Westminsteru (nikoli náhodou na tom místě, kde se roku 1535 odehrál monstrproces s Thomasem Morem) – člověk, především člověk Západu, ztratil důvěru ve schopnost rozumu poznávat mimo-empirické pravdy.

A výsledek? Ty nejzákladnější diskuse v hájemství politiky a na univerzitách už nejsou vedeny v liniích vyznačených před dávnými časy takovými postavami jako Aristoteles či Tomáš Akvinský. Namísto toho se vše hodnotí z pohledu moci, kdo je silnější a kdo dokáže vyvolat vyšší stupeň sentimentálního humanitářství v lidech hledajících vodítka pro stále méně soudržná společenství.

V náboženském světě znamená krize rozumu dvě věci. První, že Bůh je redukován na status plyšového medvídka, neschopného rozlišovat mezi dobrem a zlem; vyjádřeno před časem Benediktovými slovy, "už nedělá nic jiného, než že nám přitakává". Nebo se Bůh naopak stává tvorem, který po nás chce, abychom se chovali nerozumně – třeba abychom nasměrovali náklaďáky plné výbušnin do katolických kostelů v Nigérii, usekávali hlavy nezletilým žačkám křesťanských škol v Indonézii, či páchali jiné nevyslovitelnosti, o nichž profesinálové ve věci vedení dialogu mezi náboženstvími nikdy nebudou chtít rozmlouvat.

Většina světa nemá zájem naslouchat neustálému Benediktovu zdůrazňování této věci. Proč? Ani ne kvůli tomu, že by to byl argument obtížně pochopitelný; je to spíše proto, že některá náboženství podstatně chápou Boha buď jako milého, ale v konečném důsledku žalostně ubohého plyšového medvídka, anebo jako ryzí nemilosrdnost Čisté Vůle. Vzdát se těchto pozic, to by znamenalo změnit samotnou povahu těchto náboženství, a to od základu.

V jiných případech přijetí Benediktovy argumentace vyvolává takové změny životního stylu, že mnozí lidé je prostě odmítají učinit. Ale není posláním papeže říkat lidem to, co chtějí slyšet. Místo toho je jeho posláním učit, že Ježíš Kristus, který je Láska, je také Bohem, který je Slovem: božským rozumem, který nás miluje do té míry, že nás chce chránit před naší arogancí, a který svůj rozum vtiskl do samotné naší povahy, aby nám pomohl poznávat a svobodně zvolit pravdu a dobro.

Na rozdíl od těch, které máme sklon pokládat za velké lidi dneška, Joseph Ratzinger nebude šlágrem v kruzích globálního lektorování, ani nebude střádat jmenování do dalších a dalších bezvýznamných komisí OSN, účastnit se synkretických církevních parlamentů, ba nebude se ani pokoušet zpětně oživovat svou reputaci sepisováním memoárů na způsob Billa Clintona. Namísto toho pravděpodobně dožije své dny v klášteře, bude psát, přemýšlet, ale hlavně se bude modlit k tomu, který, jak Benedikt ví, ho jednoho dne povolá do otcovského domu.

Ale podobně jako jiný Benedikt, který strávil většinu svého života v klášteře a přesto se mu však podařilo přispět k uchování západní civilizace, i Joseph Ratzinger ví, že konec konců je ještě cosi jiného, co svět potřebuje vedle renesance rozumu v jeho úplnosti. A to je svatost: svatost Tomáše Mora, Terezie z Lisieux nebo Jana Pavla II., z níž pochází ona vize nebojácného a nezničitelného dobra, které vpravdě mění dějiny. Nikdy to Benedikt nevyjádřil tak dobře, jako když pronesl tato slova během večerní modlitby za účasti tisíců mladých katolíků na Světových dnech mládeže, v Kolíně nad Rýnem roku 2005:

"Svatí jsou ... těmi skutečnými reformátory... Jen od svatých, jen od Boha přichází skutečná revoluce... Nejsou to ideologie, které spasí svět, ale pouze návrat k živému Bohu, našemu Stvořiteli, který zaručuje naši svobodu a poznání toho, co je skutečné dobro, skutečná pravda. Opravdová revoluce spočívá prostě v obrácení k Bohu, který je mírou toho, co je správné, a který je zároveň věčnou láskou. A co nás vlastně může spasit, když ne láska?"

Převzato z National Review Online. Autor je ředitelem výzkumného centra Acton Institute. Pro KONZERVATIVNÍ LISTY přeložil Jozef Zummer.

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.