Rozum a imaginace v myšlení C. S. Lewise

Napsal David Floryk

Proč je náš současný vztah ke světu kolem tak fragmentovaný, roztržený a necelistvý, proč se člověku nedaří – přes nesporné úspěchy na poli vědy a techniky – hlouběji porozumět cíli, účelu a smyslu lidského bytí? Pohled na svět, který nám ve svém myšlenkovém odkazu C. S. Lewis zanechal, je smysluplným celkem, který může být nečekaně objevný.

Lidstvo v průběhu svých dějin pokročilo mílovými kroky kupředu v objemu a hloubce svého poznání, v rozsahu dovedností při využívání a přetváření světa k lidskému prospěchu (rozvoj věd, techniky a průmyslu). V mnoha důležitých ohledech však, zejména ve vztahu člověka k sobě samému, lze mnohdy pochybovat, jestli i zde prodělává lidstvo jednoznačný pokrok, nebo zda naopak nejsme svědky spíše jakéhosi zaostávání, ne-li přímo pohybu zpět. Ano, nepochybně rozumíme fungování světa nesrovnatelně lépe, než mnozí naši předkové. Rozumíme ale také dostatečně účelu a smyslu světa, i nás samých? Je způsob, jakým se ke světu vztahujeme, přiměřeným vůči jeho komplexnosti a celistvosti? Není náš způsob poznávání jaksi redukovaný (tedy něco podstatného přehlížející, opomíjející)? Skutečně si můžeme být jisti, že coby lidé 21. století nepostrádáme cosi, co naši předkové snad nějak lépe znali, či o tom alespoň věděli či tušili?

Myslitelem, který velmi výstižně a s velkým tvůrčím nasazením tuto lidskou situaci promýšlel, a také ve svých dílech, akademických, osvětových i beletristických, přinášel nejen mistrnou analýzu, ale i možné cesty k nápravě, byl irský spisovatel C. S. Lewis. Co vlastně Lewis říká o úpadku moderního myšlení, v jakém kontextu o něm uvažuje? Je tento kontext relevantní i dnes?

Svět podle Lewise

Clive Staples Lewis (1898-1963) působil jako profesor středověké a renesanční literatury na universitách v Oxfordu a Cambridge. Od mladického ateismu se postupně propracoval k intelektuálně těžce vybojované křesťanské víře, aby se v následujících letech stal jedním z jejích největších obhájců ve dvacátém století, ne-li přímo v dějinách křesťanstva.

Jako člověk pohybující se celý život na universitní půdě viděl Lewis dobře úpadek moderního myšlení. Podle Lewisova přesvědčení je moderní mysl postižena výrazným redukcionismem, jehož povahu dobře vystihují pojmy, které Lewis sám pro jeho popis používal: subjektivismus, naturalismus, materialismus.

Lewis rovněž psal o „vysoušení vesmíru“ kolem nás, které vede k internalizaci a subjektivizaci světa. Byl přesvědčen, že tyto redukované, pokřivené, z rovnováhy vychýlené světonázory jsou škodlivé pro život soukromý i veřejný, utkával se proto s nimi na mnoha frontách a polemizoval s nimi z hlediska etického, epistemologického, estetického i metafyzického. Činil tak veden hlubokým osobním přesvědčením, že vůči těmto redukcionistickým pohledům na člověka, na svět a na život existuje životaschopná alternativa, že proti těmto chorobám moderní mysli jsou k dispozici účinné protilátky.

Na počátku tomu tak nebylo

To nás přivádí k zamyšlení nad Lewisovým chápáním duchovních dějin lidstva. Lewis tuto látku nezpracoval nějak uceleně, nicméně byl jako autor myšlenkově neobyčejně konzistentní, proto jeho pohled na svět, člověka a jeho dějiny lze z jeho děl vyčíst, neb se táhne jako červená nit jeho myšlením.

Na úsvitu dějin, v archaických dobách, byl člověk stvořen celistvý, s bezprostředním přístupem k realitě. Prožíval zcela jinak než my svou jednotu s veškerenstvem i s lůnem přírody, ale i jednotu své vlastní bytosti, své přirozenosti. Člověk byl původně jednotou, tvrdí Lewis. Ač byl od počátku složenou bytostí, tedy přirozeným organismem, v němž přebývá nadpřirozený duch, tyto části spolu žily v harmonii, v symbióze. Na počátku, při stvoření, byl duch ve svém organismu „plně doma“, byl pánem ve svém domě, jemuž se dům – organismus, ochotně a rád poddával. Napětí, vzájemné nepochopení, ba odcizení a nepřátelství těchto obou konstitutivních složek lidského života, na počátku neexistovalo a je tedy nepůvodní, nepřirozené.

Pak následoval Pád. Nevíme, co se tehdy přesně stalo, nicméně Lewis, věren křesťanské ortodoxii, je přesvědčen, že tehdejší události byly v tom nejzákladnějším smyslu skutečné, že následky Pádu byly v pravdě kosmické a že dodnes jsme všichni do Adamova činu a jeho důsledků nějak zapleteni. Ať již se v zahradě Eden odehrálo cokoliv, onen fatální zlom, existenciální vychýlení ve vývoji lidského rodu, v jehož důsledku se člověk stal takřka „novým druhem“, Bohem nevytvořeným, který se do své existence sám „prohřešil“, byl způsoben morálním selháním člověka. Byl výsledkem pýchy, tedy vnitřního hnutí, jímž se tvor, bytost svou podstatou závislá, pokouší zařídit se podle svého, existovat sám pro sebe.

V důsledku Pádu byla původní, archaická, rajská jednota roztržena, do světa byl vražen klín odcizení, celistvý obraz byl roztříštěn. Původní jednota veškerenstva, společenství mezi Stvořitelem a Člověkem, ale i jednota Člověka a Přírody, konec konců i společenství mezi lidmi, mezi mužem a ženou, ba dokonce i Člověkova vlastní duše, jeho srdce, nitro – to vše bylo Pádem postiženo, poničeno, roztrženo.

Člověk se svou vzpourou odřízl od zdroje života a celé jeho bytí, duch i rozum, vůle, intuice, představivost i naše smysly, jsou nenávratně poškozeny. Člověk již není „plně doma“ ani sám ve svém vlastním těle, ani mezi ostatními lidmi, ani v celém tomto světě.

Člověk na útěku

Pád znamenal zásadní zlom ve vztahu člověka ke Stvořiteli, měl však i své důsledky nejen teologické a morální, ale také antropologické, psychologické a epistemologické. Člověk se nachází ve stavu „neúplnosti“. Právě „neúplnost“ a „oddělení“ patří k nejvýstižnějším popisům důsledků Pádu, který zároveň stojí v cestě obnově, nápravě, znovuzcelení, znovusjednocení. Provinilý člověk prchá před svým Stvořitelem, před svou vinou, před svými bližními, i před sebou samým – jedním z prvních důsledků hříchu po Pádu, jak jej přináší kniha Genesis, bylo poznání vlastní „nahoty“.

Antropologickým důsledkem je ohnutá, deformovaná identita – padlý člověk (řečeno s Lewisem: příslušník padlého druhu), který před Pádem stál vzpřímeně v přítomnosti svého Stvořitele, se nyní ohýbá, hrbí a sklání ke stvoření, k němuž sám náleží. Je oddělený od Boha, zdroje veškerého života i zdroje své vlastní hodnoty, důstojnosti a identity, je autonomní, nezávislý, jak si to přál. Tento jeho největší zisk je současně jeho největší ztrátou a tragédií.

Jak člověk poznává a zakouší svět?

Udělejme nyní drobnou odbočku a podívejme se, jak Lewis chápe způsob, jak člověk poznává a zakouší svět. Poznání objektivní reality umožňuje člověku rozum, nadaný schopnosti diskurzivního myšlení. Obsah tohoto poznání se nazývá pravda.

Rozum však není jediným nástrojem, kterým se člověk vztahuje k realitě. Tím druhým nástrojem je to, co Lewis nejčastěji nazýval „imaginace“, tedy představivost, schopnost jaksi bytostně zakoušet, prožívat. Srdcem tedy „vnímáme“, případně „prožíváme“ či „věříme“, zatímco hlavou „víme“. Významný český „lewisolog“ Pavel Hošek v této souvislosti hovoří o dvou pólech skutečnosti, nabízí myšlenku souhry levé a pravé hemisféry lidského mozku a upozorňuje na Lewisem vykreslovaný obraz z knihy Poutníkův návrat: na jedné straně alegorický Sever, říše ducha, racionality, abstrakce a spekulace, symbolizovaný vysokými horami, pokrytými ledem, vysoko nad děním při zemi. Na straně druhé alegorický Jih, hemžící se živočišností, plný močálů a hvozdů, říše emocionality, příběhů, mytologií a symbolů, mýtů, intuice, poesie, hudby, snů a vidění.

Takto chápaná lewisovská „imaginace“ je protějškem, ale zároveň nezbytným doplňkem rozumu. Obě složky mají nenahraditelnou funkci při kontaktu lidské duše s okolní realitou. Pravdivé poznání reality v její celistvosti je možné právě jen zapojením, smířením obojího přístupu. Kdykoliv je jedna z nich potlačena ve prospěch druhé, má to neblahé, ba katastrofální důsledky.

Jen tehdy člověk obsáhne realitu co nejcelistvěji, nejúplněji, co nejblíže tomu, jaká skutečně je, jen pokud ji zakusí, zažije, dotkne se jí na úrovni své imaginace, svého vnitřního, živoucího prožitku, ale současně pokud je schopen porozumět, tedy: svůj vjem, svůj existenciální zážitek racionálně reflektovat, s odstupem zhodnotit, definovat a utřídit. Jinými slovy, imaginace zásobuje rozum svými obsahy, aby je ten následně vyhodnotil jako pravdivé či mylné. Imaginace svědčí o tom, jaká je povaha reality, rozum rozhoduje o její pravdivosti. Rozum je tedy nástrojem pravdy, imaginace v tomto lewisovském smyslu je nástrojem smyslu či významu.

Co dosvědčují dějiny jazyka

Ona „strašlivá trhlina“ v samotném lidském srdci, která má svůj původ v existenciální katastrofě lidského rodu, nazývané Pádem, ve svých důsledcích postihuje i lidské poznávací schopnosti a celý náš postoj k realitě. Kromě řady jiných neblahých důsledků vedl Pád člověka k odcizení, ba znepřátelení rozumu a imaginace. Tento postřeh považuji za jednoznačný Lewisův přínos k tématu.

Zajímavou ilustraci nabízejí dějiny jazyka, jak je předkládá literární vědec Northrop Frye v knize Velký kód. Na počátku dějin, v předbiblických kulturách Blízkého východu, ve Starém Zákoně samém a v části antického písemnictví před Platónem, spatřuje Frey jazyk poetický a metaforický, svým způsobem „hyeroglifický“, nikoliv co do užívání znaků, ale v tom smyslu, že celá slova jsou jakýmisi „znaky“, nabytými významem. Jazyk sjednocuje myšlení a imaginaci. Všechna slova jsou konkrétní, téměř neexistují abstraktní pojmy. Kupříkladu v Homérových eposech mají všechny představy a obrazy hluboce fyzický význam: duše, mysl, čas, odvaha, cit. V jazyce není přísně rozlišován subjekt a objekt, ba zdá se, že obé je spojeno jakousi společnou silou či energií – při vyslovení takových slov se uvádí v život „zaklínadlo“, „kouzlo“, „magie“.

Jak uvádí Hošek, Lewis v tomto ohledu sdílel názory svého přítele, jazykovědce Warrena Barfielda. Podle něj v této praetapě vývoje jazyka slova neměla pouze věcný empirický význam, který by až posléze nabýval přenesených metaforických významů, nýbrž „na počátku“ každé slovo bylo současně symbolem mimosmyslové skutečnosti. Teprve dalším vývojem se naopak tato jednota rozpadala a pojmy nabité významem ochuzovaly.

Po Platónovi jazyk vstupuje do další fáze, individualizuje se a slova se stávají především prostředkem pro vnější vyjádření vnitřních myšlenek. Subjekt a objekt se stále zřetelněji oddělují a také myšlenkové pochody se odlišují od pochodů emocionálních. Je stále zřejmější, že slovo nezastupuje věc, jak to bývalo v archaické fázi, nýbrž že slovo zastupuje myšlenku. A ve spisech posókratovských filosofů je stále zřejmější: myšlení velí citům. V rámci této druhé fáze vstupuje na scénu křesťanství, přivlastňuje si jazyk a činí jej nástrojem své teologie.

Třetí jazyková fáze podle Frye plynule navazuje na druhou a rodí se jako průvodní rys renesančního a reformačního pohybu a vrcholí ve století osmnáctém, je nesena kultem „prostého rozumu“ a „běžného jazyka“. Jazyk se již nadobro stává pouhým nástrojem popisu – v moderní době je jazyk stále více nucen popisovat objektivní realitu světa na základě předpokladu, že „objektivní“ znamená skutečný, „subjektivní“ pak neskutečný. Současně se ukazuje, že není žádný rozdíl mezi uvažováním a vymýšlením si. Rozdíl je možné postřehnout jen za pomocí kritérií stojících mimo slova samotná.

Každá ze tří jazykových fází je charakteristická určitým chápáním člověka i bohů. Monoteismus archaického období se liší od monoteismu pozdějšího, existuje totiž v jiném jazykovém a myšlenkovém kontextu. V archaické fázi, kdy svět byl ovládán pluralitou božských sil, býval člověk chápán jako pluralita duševních sil, vázaná na člověkovo „srdce“, změť myšlenek a citů, která se smrtí rozpadá. Člověka oživuje „dech“ = „duch“, když ten odchází, člověk pomíjí a opouští tento svět. Myšlení, nesené jazykem „druhé fáze“, začíná o člověku uvažovat jako o „duši“, která žije v těle. Do myšlení vstupuje vertikála, dříve neznámé rozlišení, ba rozpor mezi „nebem“ a „zemí“, „duší“ a „tělem“; ve smrti pak duše „stoupá vzhůru“ a tělo odchází „dolů“. Ve třetí fázi se pak idea „duše“ zcela vytrácí, vědomí se mění v „mysl“ a stává se funkcí mozku, tedy těla.

Každá ze tří fází, jimiž vývoj jazyka procházel, má své přednosti a omezení, píše Frye. V jistém smyslu právě přednost daného přístupu jej současně limituje. Homérovský jazyk je bezprostřední a živoucí, jeho bohatosti a naléhavosti už pozdější věky nedosáhly. Avšak je to právě ona propojenost, srostlost s přírodou, co neumožňuje dostatečný odstup, a tedy i nadhled. Již Bible sama se od této spjatosti subjektu s objektem oprošťuje. Náš moderní, deskriptivní jazyk umožnil rozvoj věd a stal se nástrojem, díky němuž jsme my lidé odhalili ve světě, v okolní realitě, bohatství dříve naprosto netušená. Přesto však je svým způsobem omezený. Omezené jsou totiž mentální operace, na které jsme při pozorování světa zásluhou jazyka odkázáni.

Myšlení upadlo do marnosti, srdce se ocitla ve tmě

Situace je však ještě komplikovanější: Nejenže rozum a imaginace, tyto nástroje lidského vztahování se ke světu, jež měly být v harmonii poddány lidskému duchu, se v důsledku Pádu odcizily. Obě se také jaksi vnitřně pokřivily. Ani na jednu z nich není plně spolehnutí, jejich užívání není bezproblémové a důvěra k nim proto nemůže být samozřejmá. Každá z těchto poznávacích mohutností má totiž sklon zkreslovat, upadat do krajností či redukovat poznávanou realitu.

Pokud bychom hledali vhodnou biblickou ilustraci či komentář, nejvýstižněji by se jevil postřeh apoštola Pavla v jeho listu Římanům. Pavel popisuje svět, v němž lidé zapomněli na Stvořitele a přestali mu být vděčni. Důsledkem tohoto vývoje pak bylo, že „jejich myšlení upadlo do marnosti, jejich srdce se ocitla ve tmě“ (Ř 1, 21). Rozum, odříznutý od svého zdroje, směřuje do marnosti, srdce (tedy lewisovská imaginace) je oslepeno a ocitá se ve tmě…

Vysoušení reality

Jedna z nesnází vězí ve skutečnosti, že imaginativního „zakoušení“ a racionálního „rozvažování“ není člověkova duše schopná současně – podle Lewisova chápání je tomu tak v důsledku vývoje lidského myšlení po Pádu. Nejsme schopni kupříkladu na jedné straně prožívat naději a bytostně doufat a současně na straně druhé racionálně zvažovat a potěžkávat argumenty a smysluplnost tohoto aktu doufání. Naše myšlení je totiž, řečeno s Lewisem, nevyléčitelně abstraktní, proto čím bystřeji věci rozumíme, tím víc jsme od ní odděleni, a naopak, čím víc jsme ponořeni do reality, tím méně můžeme myslet.

Zásluhou tohoto vývoje rozum získává jakýsi patent na výklad reality, imaginace je odsouvána do sféry zcela subjektivního, neskutečného, vymyšleného. Člověk a jeho racionální, reflexivní rozum je mírou všech věcí. Nástupem moderního myšlení je vesmír kolem nás stále víc zplošťován a vysoušen.

Ano, jistý vědomý odstup je nepochybně žádoucí, potřebný, ba nevyhnutelný, má-li dojít k ustavení reflektujícího subjektu, avšak úplné roztržení a odcizení je zcela patologické a zhoubné. „Hypertrofie reflexivní racionality“, vrcholící v evropském myšlení osvícenstvím a posléze Descartem, však zcela ovládla náš pohled na svět. Všezahrnujícím výkladem „všeho, co jest“ se stala „věda“ a „technologie“. Výsledkem je zcela zřejmá redukce reality: téměř všechny moderní filosofie nás přesvědčují, že dobro člověka lze najít na zemi, že „svět vnímaný smysly“ je vším co existuje a ptát se po smyslu věcí mimo nás samých a svět našich smyslů je nemožné.

Rozum odříznut od kořenů

Aristotelská epistemologie, která postupně zcela ovládla scénu, omezila způsoby přijímání veškerých poznatků o světě na rozum a smyslovou zkušenost. Díky tomuto založení dosáhla středověká křesťanská filosofie svých metafyzických vrcholů, nicméně, stalo se tak za cenu opuštění platónské dimenze poznání, která kromě rozumu a zkušenosti počítala i s „božskou inspirací“ cestou snu či vidění, která u proroků či básníků umožňovala dotknout se skutečnosti i jinak, než racionální reflexí.

Lewis sám si byl velmi dobře a velmi bolestně vědom, že i moderní křesťanské myšlení je takto podťato a redukováno. Opakovaně kritizoval „mrtvou ortodoxii“, která sice všemu „rozumí“, ale neumožňuje „okusit“. Tento motiv stál i u zrodu Lewisových děl pro dětské čtenáře (Letopisy Narnie); chtěl uchránit čtenáře osudu, který potkal v dětství jeho samého: pádu do pasti nevěry a cynismu. Jeho úmyslem bylo vtáhnout čtenáře do příběhu, namočit jej do křesťanského symbolického vesmíru, dát mu okusit, jaké je křesťanství zevnitř.

Svod idolatrie

V dějinné zkušenosti člověka se od Pádu stále opakuje jeden zásadní omyl s fatálními následky. Jde o trvalý, člověku vlastní sklon zaměňovat skutečný zdroj zakoušené touhy za její podnět, za pouhého nositele či symbol touhy.

Například při setkání s krásou, ale také například s posvátnem, se v lidském srdci probouzí cosi, čemu říkáme pohnutí, dojetí, touha. Ta je vzbuzena konkrétním předmětem, který zapůsobil na naše smysly, ale touha sama jako by se natahovala (Matěj Hájek ve své lewisologické studii upozorňuje na anglické slovo pro toužení: „longing“, tj. doslova „(pro)dloužení“) až kamsi za horizont vnímatelného. To, co vnímáme, je ono, a přece to není plně ono... Toto napětí však může duše jen stěží déle snášet, proto člověk opakovaně podléhá pokušení zaměnit viditelný, dosažitelný předmět za to, po čem takříkajíc v hloubi duše prahne – neboli, Lewisovými slovy, podléhá pokušení spokojit se s příliš málem.

Nestojí tato záměna v pozadí všeho lidského modlářství? Koneckonců je to Bůh (pravý zdroj veškeré Krásy, Pravdy a Dobra a tedy konečný cíl všech lidských tužeb), kdo prostřednictvím silného emocionálního zážitku (estetického či náboženského) oslovuje bloudícího člověka a volá jej k sobě zpět. Člověk však dělá stále tutéž chybu: ztotožňuje objekt touhy s podnětem, který ji vyvolal, a začíná tak uctívat onen podnět, jež se mu tak stává idolem, modlou – ať již jde o sexualitu, umění, přírodní krásy, náboženské zážitky či třeba dávná minulost.

Obnova v Kristu

Lewis byl přesvědčen, že onu strašlivou roztržku je možno překlenout toliko v Kristu. Inkarnace, Kristův příchod v těle, tento Stvořitelův vstup do stvořeného světa, byl světodějnou událostí s klíčovým významem nejen na úrovni lidských jedinců. Když totiž člověk s porozuměním nahlédne skutečnost, jaká je, a sjednotí se s ní prožitkem, pak tím mezi člověkem a Bohem vzniká osobní vztah, který je obdobou oněch setkání s Bohem, o nichž vypráví dávné biblické příběhy.

Avšak v Kristu byl v jakémsi hlubokém, tajemném smyslu obnoven celý lidský rod, dědičně postižený následky dávného Pádu. Vždyť v Kristu přišlo na svět „světlo, které osvěcuje každého člověka“, jak připomíná prolog Janova evangelia (J 1, 9). Kristův život, jeho Vtělení, smrt a vzkříšení, je naplněním odvěkého očekávání lidstva: to, co je od věků rozptýleno v nesčetných pověstech, proroctvích a mýtech, to, co lidé vyhlíželi a předjímali v každém opravdovém Setkání s posvátnem, to se stalo skutečností. Je to vrcholný „mýtus, který se stal skutečností“, jak s oblibou říkával Lewis. Nebo možná spíše Kristova „skutečnost, která se stala mýtem“?

V Kristově příběhu se tak propojují oba základní póly skutečnosti, jeho příběh nabízí takový výklad skutečnosti, takový „materiál“, který uspokojuje oba základní nástroje poznání: jak hlad po racionálním porozumění, tak touhu po imaginativním, mýtickém zážitku. Řečeno s Lewisem, křesťanství není ani jen „náboženství“ (tedy numinózní zážitek, uspokojení pro imaginaci), ani jen „filosofie“ (tedy racionální vysvětlení, uspokojující rozum). Je to shrnutí a naplnění všech náboženství a všech filosofií. Oba tyto úžasné dary, jimiž jsou člověkovy nástroje poznání, tedy rozum a imaginace, tak mohou být v setkání s Kristem očištěny, posvěceny a obnoveny, a také nově vzájemně skloubeny, smířeny.

Kosmická roztržka „všeho se vším“ je v Kristu překonána. Tato naděje je podle Lewise zcela skutečná, je otevřená a přístupná, byť v tomto současném věku zůstává spíše jen naznačená a v plnosti bude dostupná až v čase eschatologického naplnění, v čase vzkříšení, v čase „nové země a nového nebe“. Nakolik lze již nyní, v tomto věku, z tohoto Kristem získaného a nám přístupného potenciálu čerpat, zůstává otevřenou otázkou, kterou zřejmě tady a nyní není možno s konečností zodpovědět. Nelze však vyloučit, že požehnání a dobra tohoto eschatologického smíření jsou dostupnější více, než jsme dosud zakoušeli. Vždyť, jak praví bonmot připisovaný britskému spisovateli G. K. Chestertonovi, křesťanství nebylo vyzkoušeno a shledáno nedostatečným – křesťanství bylo shledáno těžkým a ponecháno nevyzkoušeným…

 

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.