Ayn Rand – falešný prorok v zemi zaslíbené

Podrobnosti

Zveřejněno 16. 7. 2015 21:56

Napsal Roman Joch

Článek o pseudonáboženské ideologii objektivismu a jeho tvůrkyni, Ayn Randové. Ayn Rand se narodila 2.2. 1905 jako Alissa Rosenbaum v Sankt-Petěrburgu. Její otec ji dal přezdívku Ájin, což v jidiš znamená oči. Měla krásné, jasné, fascinující oči. Ona sama přijala příjmení Rand, které je odvozeno buď od měny Jižní Afriky, tehdejšího největšího naleziště diamantů, anebo od psacího stroje Remington-Rand.

Ve 20. letech 20. století měla to štěstí a dobrý vkus, že se ze sovětského Ruska přestěhovala do Ameriky, kde udělala dobrou kariéru jako autorka, spisovatelka a myslitelka. Kořeny, základy a podstatu Ameriky, amerického úspěchu a americké svobody, však nikdy nepochopila. Zastávala myšlenky v mnoha případech opačné k těm, jež učinily Ameriku svobodnou a velkou.

Kdyby se omezila pouze na obhajobu svobody, omezeného státu, svobodného trhu a kapitalismu, udělala by lépe. Ona se však považovala za největší filosofku od Aristotela a proto vymyslela “etickou” teorii, která kapitalismus a svobodu diskredituje.

Co pochopila správně? Zastávala správný koncept člověka jakožto bytosti racionální a volní, tedy bytosti schopné svým rozumem poznávat pravdu a na jejím základě svobodně jednat. To je mínění mezi našimi dnešními filosofy menšinové. Je to však mínění pravdivé. Na rozdíl od mnoha libertariánů netrpěla fantasiemi o anarchismu, o tom, že by svobodný člověk mohl existovat ve společnosti bez státu. Naopak, byl stoupenkyní minimálního státu, což je podle mě správný politický ideál. Byla ochotna svobodu bránit před zahraničními nepřáteli, nebyla žádnou pacifistkou, nýbrž aktivní antikomunistkou. Válka za svobodu proti komunismu byla podle ní nejen přijatelná, ale i správné. Za to všechno ji budiž čest.

Ale.

Její “etická” teorie glorifikující egoismus a zatracující altruismus byla pomýlená od samého začátku – a v dlouhodobé (vlastně už i ve střednědobé) perspektivě je pro svobodu a kapitalismu zhoubná. Co byly příčiny této její “etické” bizarnosti?

Za prvé, byla militantní anti-teistkou. Nenáviděla Boha. Nebyla tolerantní ateistkou, která (si myslí že) ví, že Bůh neexistuje, ale je jinak shovívavá vůči těm, kdo si myslí, že existuje. Nebyla ani agnostičkou, která by poctivě přiznala, že neví, zda Bůh existuje či neexistuje. Byla posedlá Bohem v tom smyslu, že vedla proti Němu – a Jeho existenci – válku. Ale tady je její první intelektuální problém: rozumem nelze nijak dokázat, že Bůh neexistuje.

Za druhé, domnívala se, že rozum a náboženská víra jsou v nutném konfliktu. Ve skutečnosti jsou v konfliktu jen potenciálním. Zajisté, některé víry – moslimská, komunistická, nacistická, kanibalská – jsou evidentně proti rozumu. Ale některé víry – židovská, křesťanská – nejsou nutně proti rozumu, nýbrž jsou k němu komplementární. Nepopírají nic z rozumu, jen k němu doplňují jakožto pravdivé to, co rozum sám o sobě není schopen ani potvrdit, ani vyvrátit.

Za třetí, rozum sám je schopen nahlédnout silné indicie, že židovsko-křesťanský pohled na člověka jakožto Bohem stvořenou bytost je rozumný a pravdivý. Jak to? Následovně: Především, pokud by člověk neměl rozum a svobodnou vůli (a Ayn Randová i katolické křesťanství se shodují v tom, že člověk rozum a svobodnou vůli má), pak by byl bytostí determinovanou – determinovanou ke svým názorům i skutkům. Pak by možnost poznání rozumem neexistovala. Pokud však člověk má rozum i svobodnou vůli (je racionální a volní bytostí), pak není bytostí determinovanou. Pokud by však byl člověk pouze a plně materiální bytostí, jak tvrdí všechny materialismy (marxismus, darwinismus, i Ayn Randová), podléhal by světu fyzikální kauzality a byl by determinovanou bytostí. Pak by ale nemohl mít rozum jakožto nástroj skutečného poznání, a ani svobodnou vůli. Filosofie Ayn Randové je zde ve slepé uličce. Postuluje, že člověk má zároveň rozum a svobodnou vůli, a zároveň je plně materiální bytostí. Obojí ale není možné zároveň. Aby bylo možné zachovat (pravdivý) koncept člověka, který zastávala i Ayn Randová, totiž že člověk je racionální a volní tvor, je nutné uznat, že člověk není pouze materiální, nýbrž že je materiálně-duchovní bytostí. Jako bytost duchovní je schopen poznávat objektivní, tj. univerzální a absolutní, metadějinnou pravdu – pravdu transcendentní. Pravdu o tom, co je spravedlnost. Právě rozumová znalost pravdy a fakt svobodné vůle umožňují – a zároveň zavazují – člověka k morálce: k jednání podle toho, co rozum nahlíží jako mravně správné.

Nahlédnutí faktu, že člověk není jen materiální, nýbrž materiálně-duchovní bytostí, evokuje existenci čistě duchovní, inteligentní Bytosti, která rozum člověka i objektivní standardy toho, co je správné, stvořila.

Za čtvrté, má-li člověk rozum a svobodnou vůli, tyto dvě kvality jej odlišují od zvířat, rostlin, hub i neživých předmětů. Díky těmto kvalitám má člověk jakožto člověk – každý člověk – vnitřní důstojnost a hodnotu. Člověk jako takový je hodnotou samou o sobě. Každý člověk, i pro nás totálně neznámý – např. oběť tsunami v Asii. (Pouze poznamenám, že toto humanistické, racionalistické, až osvícenské tvrzení má svou analogii v židovsko-křesťanské teologii, která postuluji, že člověk byl stvořen k obrazu Božímu, obdařen nesmrtelnou duší, pro jejíž spásu se Bůh obětoval na kříži. Zajisté takový tvor má nesmírnou inherentní hodnotu!) Je-li ale člověk hodnotou samou o sobě, je zajisté správné něco dobrého pro něj udělat; rozhodně to není nesprávné. I pro člověka nám neznámého – např. onu oběť tsunami. Tedy dobrovolná (nikoli státem vynucovaná) charitativní pomoc lidem je dobrem v principu. Pak ale celá “etická” teorie Ayn Randové o mravním dobru egoismu, ba co víc, o mravním zlu altruismu, je absurdní a objektivně mylná.

Za páté, glorifikace egoismu Ayn Randovou je zhoubná pro svobodnou společnost, pokud je ta ohrožena zvně nesvobodnou, tyranskou, totalitní mocností. Zajisté, Randová by řekla, že když jsou svobodní racionální lidé napadeni tyranií, bylo by neracionální a proti životu smířit se s otroctvím. A v tom má pravdu. Podle ní by tedy svobodní lidé zatlačeni ke zdi raději měli bojovat a riskovat svou smrt, než se smířit s otroctvím – a k tomu jí tleskám. Ale co lidé, kteří osobně nejsou přitlačeni ke zdi s volbou buď boj a možná smrt, anebo otroctví, nýbrž kteří mají možnost emigrace, např. na Tahiti? Její “etická” teorie egoismu sugeruje, že pro člověka je racionálnější emigrovat do klidu a pohody a dožít v dostatku a blahobytu, než riskovat – a případně obětovat – svůj život v boji za svobodu (má-li onen člověk možnost úniku, emigrace). Jenomže kdyby takhle přemýšleli všichni, svobodné společnosti by se i před tou nejmenší hrozbou tyranie “vylidnily”, a tak de facto kapitulovaly bez boje. Tyranie by se šířila.

Naopak, pro přežití svobodných společností je mnohem užitečnější židovsko-křesťanská koncepce člověka jakožto bytosti povolané k transcendentním cílům, s možností života věčného (posmrtného) a s mravní povinností dobrovolně dělat to, co je správné. Rozhodně je správné bránit svobodu a odporovat tyranům. A když přitom zemřeme? Tak zemřeme, není to ta největší tragédie. Existence člověka, jeho vědomí, nekončí jeho smrtí.

Za šesté, chci stoupence Ayn Randové upozornit taky na jeden praktický paradox: vy milujete svobodu, kapitalismus, a nenávidíte tyrany, např. islámské teroristy. A nyní se podívejte: těmi částmi Západu, které vy – i já – považujete za nejvíce hanebné, neboť jsou socialistické doma a praktikující appeasement vůči vrahům, teroristům, a tyranům v zahraničí – jsou západní Evropa a “modrá”, Kerryho Amerika (severovýchod a tichomořské pobřeží USA). Naopak, tou částí Západu, které podle vás – i mě – vyznává správné a racionální politické hodnoty, tj. žádný socialismus doma, nýbrž svobodu a kapitalismus, a zároveň žádný pacifistický appeasement tyranů a teroristů v zahraničí, nýbrž boj proti nim, je “červená” Amerika Bushe, tj. Jih, Středozápad a Západu USA. A přitom: socialistická a pacifistická část Západu je sekularizovaná a sekulární, přičemž svobodná a svobodymilovná část Západu je židovsko-křesťanská! Nepřekvapuje vás, že ti, kdo mají podle vás ty správné politické názory, jsou lidé religiosní, zatímco ti, kdo mají podle vás špatné politické názory, jsou sekularizovaní? Nemělo by to být podle vaši teorie naopak? A pokud to není naopak, není někde chyba ve vaši teorii?

A dále, i když ti křesťanští voliči George W. Bushe na Jihu, Středozápadu a Západu USA nevyznávají darwinistickou teorii vzniku člověka z opice, neboť vyznávají židovsko-křesťanskou teorii vzniku člověka z Boha, totiž Bohem, přeci se ve svých životech minimálně v jednom ohledu chovají racionálně a, smím-li tak říci, darwinisticky: mají děti. To je prvním zákonem darwinismu a přežití: mít děti a mít jich dost. Jen tak daná populace přežije. Ale co vidíme: sekularizovaná levicová Evropa i sekularizovaná levicová Kerryho Amerika má nízkou porodnost. Vymírá. Sama se časem v populaci zredukuje, až se z ní může eliminovat. Na druhou stranu z hlediska přežití druhu se racionálně chovají ti religiosní: mají děti, reprodukují se a jejich procentuální zastoupení v důsledku toho v populaci roste. Při dnešních demografických trendech volební a voličský význam “červené” konzervativní Ameriky bude stoupat a význam “modré” levicové Ameriky klesat. Budoucnost patří mnohodětným, totiž religiosním, nikoli bezdětným, totiž sekularizovaným. Kdo je tedy v dlouhodobé perspektivě racionální: sekularizovaní, nebo religiosní?

Otázkou jen je, jakého vyznání ti religiosní budou. V Americe zřejmě křesťanského, proto tam svoboda bude. V Evropě – vzhledem k demografickým trendům – zřejmě moslimského, proto tady svoboda asi nebude. Zajisté, mnozí židé a křesťané v minulosti byli odpůrci svobody. To není nutné popírat. Ale dnes není to případem jejich většiny – jakož i většiny jejich hlavních církví. Příspěvky svobodě – a upřímná láska ke svobodě – takových křesťanů, jako byli Alexis de Tocqueville a lord Acton v minulosti, či Michael Novak a Ronald Reagan v současnosti, jsou nesporné.

Za sedmé, filosofie Ayn Randové byla variantou nietzscheovské filosofie, alespoň pokud jde o její ideál člověka. Je jím Superman, nadčlověk, novodobý Prométheus. Ideál člověka Ayn Randové byl některými jejími kritiky přirovnáván k ideálu člověka nacistů a komunistů. To je v jednom smyslu nefér, Randová byla přítelkyní svobody (byť naivní a nerozumnou) a nikoli tyranie; byla proti nespravedlivému, nelegitimnímu agresivnímu násilí proti lidem, kteří nikomu jinému neublížili. Ale její člověk byl utopický a nepodobný reálným lidským bytostem. Byl to onen nadčlověk, Superman, v tom smyslu podobný árijskému nadčlověku nacistů či stachanovskému budovateli komunistů. John Galt, hrdina knihy Atlas Shrugged, je postavou doslova kristovskou. Nový Kristus. Všechny její kladné postavy jsou krásné, fyzicky krásné, inteligentní a dobré. Zlé postavy jsou neschopné. To je velmi dětinské, v reálném světě to tak nechodí. Častokrát ti zlí jsou krásní a dokonalí, zatímco ti dobří jsou oškliví či slabí. Felix Dzeržinský, zakladatel sovětské Čeky (předchůdkyně GPU, NKVD a KGB), byl vysoký, impozantní, asketický, inteligentní muž. Zároveň velmi zlý muž. Reinhard Heydrich byl vysoký, krásný, blonďatý, modrooký, přísný, všestranně – hudebně i sportovně – nadaný muž, dokonalý to “nordický bůh pomsty”. Zároveň velmi zlý. Winston Churchill, na druhé straně, byl malý, tlustý, ošklivý skřet. Zachránil v Evropě svobodu.

Ayn Randová oplývala naivními, dětinskými iluzemi o nových lidech, Prométheích, dokonalých, soběstačných. Přitom nikdo není absolutně soběstačný. Každý z nás někdy potřebuje od někoho pomoc. A taky milost, slitování a odpuštění. Podle mě nejlepším zamítnutím všech nietscheovských fantazií o nadčlověku není otevřeně filosofické dílo, nýbrž dílo filosofické skrytě: Povídky otce Browna od Gilberta K. Chestertona. Každému vřele doporučuji. Je to skvělé, napínavé čtení: máte-li rádi Sherlocka Holmese či slečnu Marpleovou, otce Browna budete milovat.

Jo, a prostředí románů Ayn Randové je sterilní: nejsou tam žádné děti.

Konečně, za osmé, uvedl jsem, že Ayn Randová nikdy skutečně nepochopila Ameriku; to, co udělalo Amerikou svobodnou a velkou. Co ji tedy udělalo svobodnou a velkou? Ten fakt, že byla společností zároveň svobodnou i ctnostnou. Že byla založena na mínění, podle něhož svoboda je cílem politického a společenského řádu, zatímco ctnosti jsou cílem – a správným obsahem – života lidí.

Klíčem k pochopení Ameriky je ctnost ve svobodě, nikoli ctnost bez svobody, ani svoboda bez ctnosti, nýbrž obojí zároveň. Stará Evropa byla nesvobodná a autoritářská, státy hodlaly lidi ke ctnostem přinutit. To však nelze, ctnost je plodem dobře uplatněné svobody. Lidi nelze státní mocí přinutit ke ctnostem, učinit je ctnostnými. Lze je státní mocí učinit jen méně svobodnými. Pokud lidé dělají něco z donucení, nejsou ctností. Ctnostní jsou tehdy, když dobré věci dělají dobrovolně, sami, a pro jejich dobro samo. “Charakter je to, co člověk dělá, když se na něj nikdo nedívá” – říká jedno americké (a křesťanské) rčení.

Američané utekli před starou autoritářskou Evropou za svobodou. Ale svoboda, aby se udržela a uchránila, si vyžaduje lidi ctnostné. Tak ctnostné, že například nekradou. Neporušují vlastnická práva druhých. A nekradou ani prostřednictvím legalizované krádeže, tj. konfiskatorního a redistributivního zdanění. Nejsou socialisty. Zároveň jsou ctnostní i v tom, že svobodu brání proti jejím nepřátelům, bojují – riskují a případně i obětují své životy v zápasu – proti tyranům a totalitářům. Kdyby ctnostní nebyli, kdyby k obraně svobody ochotní nebyli, nuže co, přestali by být svobodnými. Stali by se otroky.

To je paradox ctnosti ve svobodě: ctnostným může být člověk jen svobodně, na základě svého rozhodnutí, nikoli z donucení. Ale svobodný režim, aby vznikl, ubránil se a přetrval, si vyžaduje lidi ctnostné. Žádní jiní si svobodu neudrží.

Stará Evropa byla autoritářská a chtěla lidi donutit (marně) být ctnostnými. Evropa nová, postmoderní, říká, že je svobodná, a na ctnosti kašle, či se jim dokonce vysmívá. Ale pak dlouhodobě, či skutečně, svobodná být nemůže. Je socialistická. A v důsledku svého pacifismu – neochoty svobodu bránit – ji snadno může ztratit ve prospěch vnějšího či vnitřního nepřítele svobody.

Ameriky byla – a dodnes konzervativní Amerika Bushova je – opakem obou: ani autoritářské donucování bez svobody, ani “svoboda” bez ctností. Je daná a definovaná ctností ve svobodě. Příkladem toho bylo Alamo. V této texaské pevnůstce, bývalé františkánské misii, se opevnili texaští bojovníci za svobodu – plukovník Travis, Davy Crockett, David Bowie, a další. Mohli odejít, utéci před přesilou generála (mexického diktátora) Santa Anny. Oni však dobrovolně zůstali, aby jeho postup zpomalili a umožnili tak veliteli Texasanů, Samu Houstonovi, zformovat své jednotky. Všichni do jednoho padli. Ale díky jejich oběti byl Santa Anna na kritickou dobu zpomalen, Sam Houston své jednotky zformoval, tábor Santa Anny vychutnávající svou odpolední siestu přepadl a diktátora zajal. Ten se vykoupil ze zajetí svobodou pro Texas. To vše by však nebylo možné bez dobrovolné oběti obránců Alama. Díky jejich ctnosti, díky jejich svobodné oběti pro svobodu, není Texas nyní zaplivanou provincií despotické, zkorumpovaní země jménem Mexiko, nýbrž svobodnou a prosperující republikou ve svobodné Unii jménem Spojené státy americké, nejmocnější to země světa.

To je skutečnost, kterou Ayn Randová nikdy nepochopila. Správně nahlížela Ameriku jako zemi z hlediska svobody zaslíbenou; ona však v ní byla falešným prorokem. Kdyby se Američané řídili jejími radami, Amerika by dlouhodobě svobodnou a velkou nebyla.

Roman Joch (výkonný ředitel Občanského institutu)
Se souhlasem autora převzato z www.obcinst.cz.