Skutečný předchůdce reformace

Podrobnosti

Zveřejněno 30. 11. -0001 0:00

Napsal Josef Potoček

Katolický zpravodaj RC Monitor uveřejnil 5.7. 2015 k Husovu výročí článek docenta církevního práva Stanislava Přibyla „Husovské paradoxy“ (tento text je převzat do KONZERVATIVNÍCH LISTŮ a publikován na jiném místě tohoto čísla, pozn. red.). Přečetl jsem si ho se skutečným zájmem. Je třeba ocenit, že pokud se týče Mistra Jana Husa, mění představitelé katolické církve už delší dobu tón. Tvrdé odsuzování zatvrzelého kacíře ustupuje empatickému pohledu na „mravně bezúhonného kněze“, který ve víru velkého schizmatu špatně odhadl své možnosti a stal se obětí nemilosrdných praktik středověku.

Ecclesia abhorret a sanguine – Církev se děsí krve, připomíná autor. Příšerná praxe upalování kacířů pro ni ale byla přijatelná. Opravdu, těžko se vžít do tehdejšího myšlení. „Problém spočíval v Husově zjevné neochotě se autoritě koncilu podrobit“; „kostnický koncil… se explicitně povýšil nad papeže“; nepravověrného Husa soudil „nepravověrný“ koncil: nuance, které podle autora mluví v Husův prospěch, avšak bez nároku na možnost rehabilitace – úplného zrušení rozsudku. Nemluvě o možnosti svatořečení (bezúhonného kněze!), které bylo možné v případě válečnice Jany z Arku. To jsou skutečně paradoxy…

Trochu jiný obraz ale vyvstane, když svoji pozornost obrátíme k podstatě věci – k Husovým pohledům na Církev a její věrouku. Jak známo, obžaloba se v Kostnici nakonec zúžila na 30 Husových výroků, hodnocených jako heretické bludy, které měl Hus odvolat. Autor je ve svém textu zmiňuje, jejich obsah ale konkrétně nerozvádí, význam tehdejšího úsilí o věroučnou čistotu spíše zlehčuje jako nepřípadný produkt tehdejší doby. Už letmý pohled na tyto teze ale ukazuje, že jejich naprostá většina – zejména ty, které se týkají církve a papeže – je pro dnešní řkc stejně nepřijatelná jako tomu bylo tehdy. Hus byl katolický kněz, který svým věroučným myšlením vybočil z řady. A to natolik, že odvolat, to by znamenalo úplně popřít svoji osobnost, totálně zdevastovat všechno, čím byl, čemu věřil a o čem kázal ostatním. Spory o autoritu papeže a koncilu měly svůj význam, podstata celé věci ale spočívala v něčem úplně jiném – ve sporu mezi autoritou Církve (jako nositelkou určité tradice) a autoritou Bible, jako jediným základem teologie i církevní praxe.

Závěr z toho je tento: Hus se dopracoval k pohledu, jehož obsahem byl důraz na potřebu určité změny – reformy – církve. Kdyby to koncil pochopil a přijal, splnil by historickou úlohu vyššího řádu, než jakou bylo odstranění papežského schizmatu. Hus by nebyl upálen, nestal by se asi tak známým a možná by pak ani nepřišla Lutherova reformace. Takto se stal jejím jasným předchůdcem, Luther – rovněž katolický kněz – se tak k němu sám přihlásil. Církev se ale v době Husově nereformovala a důsledkem bylo, že se v době Lutherově rozdělila. A katolická církev dnes? Přes všechna vstřícná vyjádření trvá na postojích, kterými na reformaci reagovala na koncilu v Tridentu. U proroka Jeremjáše (13,23, EP) je zajímavý verš: „Může snad Kúšijec [Etiopan] změnit svou kůži? Či levhart svou skvrnitost?“ Římsko-katolická církev si zakládá na své tisícileté kontinuitě a tradici. To jsou nepochybně skutečnosti, které vyvolávají respekt. Otázkou ale je, zda v té své úctyhodné historii nepřehlédla – ke své vlastní škodě – některé důležité formativní momenty. 600. výročí tragické smrti Mistra Jana Husa poskytuje k takovému zamyšlení dobrou příležitost.