Jiná pravda o McCarthym – americkém antikomunistovi 50. let

Letos v březnu zemřel v 80 letech M. Stanton Evans (1934–2015), nejmladší a poslední z generace zakladatelů amerického poválečného konzervatismu – „fúze“ klasického liberalismu, hodnotového tradicionalismu a antikomunismu –, jež základy tohoto politického proudu položila v letech 1945 až 1960.

Evans, politický aktivista a publicista s pověstí nejvtipnějšího muže na americké pravici, byl od poloviny padesátých let 20. století přesvědčen, že většinový názor na antikomunistického senátora Josepha McCarthyho coby nebezpečného demagoga a nepřítele občanských svobod, který v letech 1950až 1954 nastolil v USA „vládu teroru“, je chybný.

 

Podle Evanse měl McCarthy více pravdu, než se mýlil. Měl pravdu, že vlády prezidentů Roosevelta a Trumana ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století byly infiltrované komunisty a sovětskými agenty a podceňovaly bezpečnostní riziko, jež z této infiltrace vyplývalo. A mýlil se v tom, že její rozsah spíše podcenil, než přecenil.

Evans byl přesvědčen, že dějiny „mccarthismu“ psali senátorovi odpůrci, a proto se rozhodl napsat pohled z opačné strany. Tak vznikla kniha Blacklisted by History: The Untold Story of Senator Joe McCarthy and His Fight Against America’s Enemies (Ostrakizován dějinami. Nevyprávěný příběh senátora Joa McCarthyho a jeho boj proti americkým nepřátelům).

Infiltrace

Dnes je prokázané, že federální administrativu USA ve třicátých a v první polovině čtyřicátých let 20. století – za vlády prezidenta Franklina Delano Roosevelta – na vrcholných postech infiltrovali američtí komunisté, kteří byli současně sovětskými agenty.

Mezi nejvýznamnější patřil Harry Dexter White na ministerstvu financí, kde se stal náměstkem, prezidentův spolupracovník Lauchlin Currie a Alger Hiss na ministerstvu zahraničních věcí, poradce prezidenta na Jaltské konferenci v roce 1945 a ve stejném roce první – prozatímní – generální tajemník OSN na zakládacím shromáždění v San Francisku. Stovky dalších sovětských agentů působily na nižších úrovních federální administrativy, například William Remington v hospodářských agenturách či Judith Koplonová na ministerstvu spravedlnosti.

Americká vláda to věděla. Již v roce 1939 – po paktu Molotov-Ribbentrop, kdy se komunisté stali spojenci nacistů – o komunistech ve federální administrativě informoval náměstka ministra zahraničí Adolfa Berleho Whittaker Chambers. Tento bývalý komunista a kurýr sovětské špionážní služby GRU se ve druhé polovině třicátých let s komunismem rozešel, a toto své tvrzení ještě během druhé světové války zopakoval FBI. Podobně po válce vypovídali někdejší komunisté Elizabeth Bentleyová a Louis Budenz nebo šifrant na sovětské ambasádě v Ottawě v Kanadě Igor Guzenko, který přeběhl na Západ.

Projekt Venona

Nejdůležitější důkazy poskytl projekt Venona, v jehož rámci americká vojenská Signální zpravodajská služba (předchůdkyně Národní bezpečnostní agentury NSA) od roku 1943 zachytávala sovětské rádiové diplomatické depeše ze Severní Ameriky do Moskvy (do roku 1945 dvě stě tisíc), přičemž se kryptoanalytikům podařilo rozluštit jejich kódování.

Mnoho těchto depeší si proto mohli zaměstnanci této zpravodajské služby přečíst a odhalit většinu sovětských agentů v USA, včetně například sovětských špiónů v atomových laboratořích v Los Alamos, Julia a Ethel Rosenbergových, Algera Hisse, Harryho Dextera Whita, Lauchlina Currieho či Maurice Halperina, sekčního šéfa v Úřadu strategických služeb (OSS) – předchůdci CIA – a mnoho dalších, jako byli Britové Donald Maclean a Guy Burgess z „cambridgeské pětky“.

Otázkou zůstává, zda byl vědomým sovětským, nebo jen „vlivovým“ agentem i přítel a důvěrník prezidenta Roosevelta Harry Hopkins, což nelze z Venony zjistit. Pokud vědomým, pak byl nejvýše postaveným sovětským agentem v dějinách USA, neboť nikdo z těch ostatních nebyl stejně blízký prezidentovi a neměl na něho stejný vliv jako Hopkins – dokonce jistou dobu v Bílém domě bydlel.

Trumanovy informace

Vina těchto lidí byla prokázána na základě mnoha svědectví včetně v podstatě nevyvratitelného z Venony. Američané tento projekt oficiálně zveřejnili až v roce 1995 ve zprávě výboru Kongresu pro vládní tajemství, jíž předsedal tehdejší senátor Daniel Patrick Moynihan. A objevuje se otázka, která později vedla ke sporu o senátora McCarthyho a je relevantní i pro Evansovu knihu: Věděl prezident Harry Truman o Venoně?

Vojenská kontrarozvědka se rozhodla Venonu utajit, a proto o ní nebyli až do roku 1952 informováni ani vrcholní vládní představitelé, například ministr zahraničí nebo CIA. Podle lidí, kteří kladně hodnotili prezidenta Trumana, ani on nebyl o Venoně detailně informován, jen mu byly prostřednictvím FBI, jež měla v USA na starosti civilní kontrašpionáž, předány informace o problematičnosti daných osob – sovětských agentů.

Podle Evanse Truman o Venoně informován byl, a pokud je to pravda, pak senátor McCarthy vychází v úplně jiném světle, než je jeho běžná interpretace – pravdivě a oprávněně totiž informoval o infiltraci federální administrativy za demokratických vlád Roosevelta a Trumana komunisty a sovětskými agenty.

Tento fakt byl Rooseveltovi lhostejný a Truman se jej snažil ututlat a popírat. Proto se americká vláda a demokratická většina v Senátu rozhodly senátora zdiskreditovat a zničit, což se jim podařilo.

Problém po Rooseveltovi

Někteří autoři tvrdí, že Truman byl o Venoně informován, jiní, že nebyl. Pravdou je, že po druhé světové válce, kdy se stal prezidentem, zjistil a uvědomil si, jaký problém zdědil po Rooseveltovi – infiltraci federální administrativy americkými komunisty a sovětskými agenty. Proto v roce 1947 příkazem vytvořil komise na prověřování loajality vládních zaměstnanců, které prováděly prověrky, a ti, kdo je neobdrželi, protože byli buď komunisty, nebo představovali bezpečnostní riziko, byli z administrativy propuštěni.

Trumanovi stoupenci a McCarthyho kritici tvrdí, že ve druhé polovině čtyřicátých let Truman problém komunistické infiltrace a subverze v podstatě vyřešil a odstranil, a McCarthy, který do politiky vstoupil až v roce 1950, přišel až po vyřešení problému a jen tlachal. Pravdou ale také je, že když Truman zjistil rozsah komunistické infiltrace a subverze, snažil se ji zatajit a ututlat, neboť se obával – celkem správně, jak se ukázalo –, že toho využijí opoziční republikáni.

V srpnu 1948 vypovídal před Výborem pro neamerickou činnost Sněmovny reprezentantů Whittaker Chambers o komunistech ve federální administrativě, které znal. A jmenoval je. Krátce poté vypovídal na vlastní žádost Alger Hiss, kterého Chambers mezi mnoha jinými jmenoval, a vše popřel. Oba vypovídali pod přísahou. Soudní spor skončil v lednu 1950 konstatováním Hissovy viny – lhal pod přísahou, čímž se dopustil křivého svědectví.

Špionáž a vlastizrada byly podle amerických zákonů promlčeny, protože se odehrály před deseti lety, a fakt, že Hiss byl sovětským agentem i během druhé světové války, zůstal utajen kvůli ochraně Venony. To nebylo nic výjimečného, Chambers však měl důkazy o Hissově špionáži z dob, kdy byl kurýrem GRU, tedy z roku 1937 a před ním. Výjimečné však bylo, že během procesu významní představitelé Demokratické strany hájili Hisse, veřejně popírali jeho vinu a naznačovali, že Chambers lže.

Chambers versus Hiss

Hiss byl mladý, hezký, dobře oblečený a z dobré rodiny, absolvoval Harvardovu univerzitu, pracoval pro významné soudce Nejvyššího soudu USA a na ministerstvu zahraničí a byl poradcem zesnulého prezidenta Roosevelta. Tvrdil, že je nevinný a že se mu nejreakčnější republikánská pravice mstí za to, že byl stoupencem Rooseveltova Nového údělu.

Chambers byl novinář s pochybnou minulostí, malý, tlustý, nehezký a v pomačkaném laciném obleku. Navíc připustil, že už jednou lhal – Hiss byl sice komunistou, ale nikoli sovětským špionem –, aby ho chránil. Poté, co ho však Hiss zažaloval, Chambers odhalil celou pravdu, a aby se obhájil, použil důkazy o Hissově špionáži a vlastizradě.

Během procesu a dokonce po vynesení rozsudku se Hisse veřejně zastával například významný demokratický soudce Nejvyššího soudu Felix Frankfurter či tehdejší Trumanův ministr zahraničí Dean Acheson. Sám prezident Truman označil obvinění Hisse za falešnou stopu. Šéf FBI J. Edgar Hoover žasl, proč to vrcholní demokratičtí politici dělají, když byla evidentní Hissova vina a to, že Chambers říkal pravdu.

Proces skončil v lednu 1950 odsouzením Hisse. V předchozím roce Sovětský svaz sestrojil a vyzkoušel svou první atomovou bombu díky vlastním špiónům, americkým komunistům, kteří chybějící informace, jak ji sestrojit, Stalinovi předali. A Mao Ce-tung zvítězil v občanské válce v Číně, čímž ji přivedl ke komunismu. Krátce poté, v létě 1950, vypukla válka mezi USA a komunismem – válka v Koreji.

Identifikace

Do 6. února 1950 mladý a nepříliš známý senátor Joseph McCarthy z Wisconsinu vyvolal na mítinku v zapadákově Wheeling v Západní Virginii senzaci. Prohlásil totiž, že vlastní seznam komunistů, kteří pracují na ministerstvu zahraničí a představují bezpečnostní riziko, ale vláda je tam trpí. Jeho demokratičtí kolegové v Senátu, kde měli v té době většinu, ho okamžitě vyzvali, aby své tvrzení dokázal.

Tvrdili, že řekl, že má seznam 205 lidí, podle něho ale jen je 57 – nakonec dodal 67 jmen, pak dalších 14, dohromady tedy 81 osob, které v danou chvíli stále byly na ministerstvu zaměstnány. Politická „rvačka“ mezi McCarthym a demokratickou většinou v Senátě a Trumanovou vládou začala. Šéf výboru – demokratický senátor Millard Tydings –, který měl obvinění McCarthyho prověřovat, se ho snažil zničit. A McCarthy – Ir, který měl rád whisky a v mládí boxoval – oplácel ránu ránou a politickou „rvačku“ si užíval.

McCarthy měl pravdu v obviněních těchto lidí, že jsou komunisty. Mnoho informací získal od FBI, což tehdy nepřiznal, ale dnes se ví, a také pro něho pracovali bývalí komunisté, kteří se stali antikomunisty, a dokázali své bývalé soudruhy na základě jejich životů a veřejných prohlášení identifikovat.

Komunistou byl ten, kdo brojil proti fašismu až do 23. srpna 1939 – podpisu paktu Molotov-Ribbentrop –, a poté chtěl mír, stal se pacifistou a vystupoval proti imperialistické válce Západu s nevinným Německem. Ale jen do 22. června 1941, kdy Hitler přepadl Sovětský svaz. Pak byl takový člověk bojovníkem proti fašismu, nacismu a Německu, který požadoval svrhnout na tuto zemi všechny bomby světa a rozdrtit ji.

Komunistou nebyl pacifista před 22. červnem 1941 i po něm, nebo ten, kdo požadoval boj proti fašismu nejen před 23. srpnem 1939 a po 22. červnu 1941, ale i mezi těmito daty. Začal „mccarthismus“.

Začátek pádu

Demokraté útočili na McCarthyho, který jim útoky vracel. Veřejné mínění a média se rozdělily na jeho stoupence a kritiky. První zvrat v „mccarthismu“ se odehrál v roce 1952, druhý v roce 1954. V roce 1952 republikáni po 20 letech obsadili Bílý dům – prezidentem byl zvolen generál Dwight D. Eisenhower – a také získali většinu v Kongresu (jen na dva roky). McCarthy se stal předsedou senátního Permanentního podvýboru pro vyšetřování – úředníků federální administrativy. Nastalo období jeho největšího vlivu.

McCarthyho pád začal v dubnu 1954, kdy se střetl s armádou a prezident Eisenhower zákulisně vyjednal jeho zostuzení – všichni přítomní demokraté a polovina přítomných republikánských senátorů hlasovali proti McCarthymu a pro rezoluci, jež mu udělovala důtku za chování nehodné senátora USA a zbavovala ho předsednictví podvýboru. McCarthy byl zavržen v prosinci 1954, čímž skončila jeho vláda „teroru“, jenž však nikdy nenastal.

Navzdory tomu má McCarthy špatnou pověst. Dodnes je „mccarthismus“ synonymem pro hony na čarodějnice a pálení knih a ekvivalentem „fašismu“. Pojem „leninismus“ stejné negativní konotace nevyvolává, přestože kvůli aktivitám senátora McCarthyho nejen nebyl nikdo popraven, ale ani uvězněn, přičemž Lenin a jeho režim popravili desetitisíce lidí, statisíce uvěznili a miliony nechali zemřít zimou a hladem. V důsledku mccarthismu přišlo jen několik lidí kvůli svým komunistickým a prokomunistickým názorům o zaměstnání, ale to i stoupenci McCarthyho po jeho pádu v roce 1954.

Otázka nenávisti

McCarthy je považován za představitele státní moci a zvůle. Údajně ničil nevinné občany, protože je obviňoval bez důkazů, přičemž jejich jedinou „vinou“ byla svoboda myšlení. Ve skutečnosti však pouze vyšetřoval federální úředníky, kteří brali plat z peněz daňových poplatníků, a trval na tom, že ti s prokomunistickými sympatiemi mají být propuštěni.

McCarthy se postavil státní moci, přičemž neměl na své straně ani policii, ani armádu, ani soudy, ani ministerstva, ani (úřad) prezidenta USA – jen mu v určitém stadiu jeho kariéry pomáhala FBI. Všichni nakonec byli proti němu – demokratický prezident Truman, republikánský prezident Eisenhower a následně i Kongres a jeho kolegové v Senátu. McCarthy vyšetřoval vládu a její úředníky. Pokud někoho otravoval, pak vládní moc, státní mašinérii, což ho stálo kariéru.

Pokud šlo o infiltraci federální administrativy komunisty, byla rozsáhlejší, než McCarthy tušil. Naskýtá se proto otázka, proč byl natolik kontroverzní a nenáviděný. Někteří lidé se domnívali, že obviňoval bez důkazů, jiní, že sympatie ke komunismu nemají diskvalifikovat pro práci ve federální administrativě.

Stalinisté jako nacisté

McCarthy měl pravdu, že ve třicátých a čtyřicátých letech v USA existovalo masivní komunistické spiknutí, infiltrace federální administrativy a její subverze. Kontroverzní se pro mnoho stoupenců levice stal princip, který obhajoval a zastával – svobodná země má právo vyhledávat ve své administrativě stoupence totalitních názorů, jejichž cílem je zničit občanské svobody, a propouštět je. V tom se kritici McCarthyho mýlili.

Levice neprotestovala proti propouštění fašistů, nacistů a jejich sympatizantů z federální administrativy za druhé světové války, považovala však za porušení občanských práv, když byl stejný princip po válce uplatněn i na komunisty. Tyto poskoky Beriji a Stalina považovala za legitimní proud v názorovém spektru svobodné země.

McCarthy se nemýlil, že stalinisté jsou v podstatě stejní jako nacisté, a proto levice, která tuto pravdu nevidí, nemůže vládnout svobodným občanům, neboť není schopná chránit jejich svobodu. McCarthy trval na tom, že lidé, kteří byli ve třicátých letech komunisty a v padesátých pracovali v západních vládách, představují bezpečnostní riziko.

Levice popírala, že McCarthy měl pravdu. Ukázala ji však Británie v šedesátých letech, kdy Kim Philby a jeho kolegové v britské tajné službě Secret Intelligence Service – synové aristokratických a buržoazních rodin, absolventi Cambridgeské univerzity a komunisté z třicátých let – byli odhaleni jako sovětští špióni.

Čína, Mao Ce-tung a Čankajšek

Stanton Evans, který s McCarthym sympatizuje, uvádí tři případy, kdy se mýlil a projevil špatný úsudek. Jednou z kauz, které McCarthy vyšetřoval, byla „kdo zavinil ztrátu Číny“ – Proč USA dopustily, aby byl v čínské občanské válce v letech 1945 až 1949 poražen americký spojenec Čankajšek a zvítězili v ní komunisté pod vedením Mao Ce-tunga?

McCarthy přesvědčivě ukázal, že skupina expertů na Čínu sdružených převážně v Institutu pro pacifické vztahy a zásobujících ministerstvo zahraničí analýzami a radami již od druhé poloviny třicátých let chválila Mao Ce-tunga a čínské komunisty. Mnoho z nich v Číně pobývalo včetně města Jenan, kde Mao Ce-tung sídlil, a nejspíš bylo i komunisty, určitě však s komunisty sympatizovalo.

Mezi nejvýznamnější patřili Owen Lattimore, John Stewart Service, John Paton Davies či John Carter Vincent. Lattimore ve svých knihách Solution in Asia a The Situation in Asia napsal, že pro asijské národy bude nejlepší demokracie, ale nikoli formální jako v anglicky mluvících zemích, nýbrž skutečná, již vidí v sovětském Rusku a která jim zajistí nejlepší rozvoj.

Tito experti na Čínu po roce 1945 zásobovali ministerstvo zahraničí analýzami a zprávami, jak je Čankajšek zkorumpovaný, nepopulární a despotický, a čínští komunisté populární u lidu, a že ani oni, ani Mao Ce-tung nejsou komunisty sovětského typu, nýbrž „agrární demokraté“. Proto je americká podpora Čankajškovi nesmyslná a vítězství Mao Ce-tunga se není třeba obávat.

Prokomunistická doporučení

George C. Marshall byl americký pětihvězdičkový generál, v letech 1939 až 1945 náčelník generálního štábu, po válce v období 1947 až 1948 ministr zahraničí a dvanáct měsíců od září 1950 do září 1951 i ministr obrany. V roce 1946 ho však prezident Truman vyslal do Číny, aby zjistil situaci a vyjednal příměří mezi Čankajškem a komunisty.

Marshalla školili prokomunističtí američtí experti, a proto přiměl Čankajška, aby zastavil ofenzívu proti komunistům, což je však nijak neovlivnilo. Na začátku roku 1947 se vrátil do USA a stal se ministrem zahraničí, který příliš Čankajška nepodpořil. V roce 1949 komunisté vyhráli občanskou válku v Číně a Čankajšek se stáhl na Tchaj-wan.

McCarthy správně vyhodnotil, že doporučení expertů na Čínu byla prokomunistická, a ať už byli, nebo nebyli komunisty, či sovětskými agenty, mají být minimálně kvůli neschopnosti propuštěni. Lattimora, který byl podle bývalého člena strany Louise Budenze komunista, nebo silně prokomunistický, pak označil za sovětského agenta, přestože pro toto obvinění neměl důkazy.

Osudová chyba

To byla McCarthyho chyba. A udělal ještě větší, a nejhorší – za člena komunistického spiknutí označil také generála Marshalla, protože během a v důsledku jeho působení byla ztracena Čína. Toto McCarthyho obvinění bylo nezodpovědné, hanebné a iracionální a morálně nejnižší a nejčernější okamžik jeho veřejného působení. Evans toto obvinění považuje za obrovské McCarthyho selhání.

Třetí, a osudovou McCarthyho chybou byl konflikt s americkou armádou. Na jedné z vojenských základen byl povýšen stomatolog a komunista Irving Peress. McCarthy se rozčílil a v únoru 1954 pozval k veřejnému slyšení před svým výborem velitele základny generála Ralpha Zwickera, hrdinu druhé světové války a vylodění v Normandii, který odpovídal vyhýbavě a občas si protiřečil.

Poté, co prohlásil, že mu nevadí, že byl Peress povýšen a pak z armády propuštěn se všemi poctami, mu McCarthy vyčinil, že není hoden nosit uniformu důstojníka americké armády. Dalšímu generálovi, prezidentu Eisenhowerovi, se velmi nelíbilo, že civilista vyčinil jinému generálovi, jeho podřízenému z vylodění v Normandii, a proto začal pracovat na McCarthyho pádu. V prosinci 1954 Senát v rezoluci odsoudil jeho chování a zbavil ho členství ve vyšetřovacím výboru. Mccarthyovský „teror“ skončil.

Podpora Kennedyů

McCarthy stále více propadal alkoholu, až mu zcela podlehl – a také vlivu svého hlavního právního poradce Roye Cohna, který ho přivedl do konfliktu s armádou. To legitimizovalo McCarthyho kritiky s u mnoha amerických intelektuálů na dlouhou dobu zdiskreditovalo antikomunismus, ačkoli jako antitotalitarismus bojoval za lidskou svobodu proti rudé tyranii.

O post hlavního McCarthyho právního poradce usiloval Robert Kennedy, pozdější ministr spravedlnosti ve vládě svého bratra Johna F. Kennedyho, prezidenta v letech 1961 až 1963, a v období 1964 až 1968 demokratický senátor za stát New York.

V padesátých letech Kennedyové podporovali McCarthyho – patriarcha klanu Joseph Kennedy významně finančně přispěl na jeho kampaň za znovuzvolení do Senátu v roce 1952 a McCarthy chodil se dvěma jeho dcerami. Kdyby post hlavního právního poradce získal Robert Kennedy, a nikoli Roy Cohn, možná by McCarthy a jeho pověst byli hodnoceni mnohem lépe.

Patriot a zrádce

McCarthy měl pravdu. Komunisté z třicátých let, kteří v padesátých letech pracovali na citlivých místech státního aparátu svobodných demokratických zemí, představovali bezpečnostní riziko. Komunistická ideologie byla s demokracií a svobodou neslučitelná. Nejen to, co nám o McCarthym říkali naši komunisté, ale i to, co o něm tvrdila a tvrdí americká demokratická levice a je dodnes většinovou interpretací jeho působení, nebyla a není celá pravda.

Pořádal hony na čarodějnice, ale v jeho době v USA i jiných zemích čarodějnice – velmi špatní lidé s velmi špatnými záměry –, jejichž cílem bylo dostat svět pod vládu Lavrentije Beriji a Josifa Vissarionoviče Stalina, skutečně existovaly a honit je mělo smysl a bylo správné. To McCarthy věděl a o to se snažil – nedokonale, s mnoha chybami, a nakonec i kontraproduktivně. Tam, kde měl používat skalpel, používal sekyru.

Joa McCarthyho zná každý, nebo téměř každý, kdo ale zná Samuela Dicksteina? Tento kongresman v letech 1923 až 1945 za okrsek na Lower East Side na newyorském Manhattanu a soudce Nejvyššího soudu státu New York v letech 1946 až 1954 patřil k hlavním tvůrcům Výboru pro neamerickou činnost ve Sněmovně reprezentantů, který před druhou světovou válkou a v jejím průběhu vyšetřoval fašisty a nacisty v USA, po ní pak především komunisty.

Dickstein však nejprve byl spolupracovníkem sovětské tajné služby NKVD – prodával jejím operativcům ilegální víza a později se stal jejím placeným agentem i nástupnické organizace KGB. Je to zatím jediný člen Kongresu USA, o kterém se ví, že byl zahraničním agentem, navzdory tomu je na jeho počest na Lower East Side pojmenovaná část ulice – Samuel Dickstein Plaza.

Tomu se říká nepoměr v pověsti. Patriot Joe McCarthy je symbolem nenávisti, po zrádci Samuelu Dicksteinovi je však pojmenované náměstíčko v centru New Yorku.

 

Vyšlo na webu Česká pozice. Se souhlasem autora převzato z www.obcinst.cz.

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.