Nacismus, Komunismus a Islamismus – včera, dnes a zítra

Rusko se vrací k chování, jehož jsme byli naposledy svědky za sovětské éry. Prvním krokem k vítězství v nové studené válce tedy je uvědomit si, co se vlastně děje. Dějiny totiž neposkytly ono nezvratné vítězství, jež podle všeho zdání slibovaly v osmdesátých letech 20. století. Zhroucení komunismu rozšířilo svobodu a spravedlnost jenom mezi menšinou kdysi podmaněných národů. V ostatních se žezla ujal autoritářský byrokratický kapitalismus, podpíraný přírodními zdroji, mocnou tajnou policií a poslušnými sdělovacími prostředky. Dominantní hodnotou není svoboda, nýbrž ekonomická stabilita, kterou nechrání vláda zákona, nýbrž silná vláda.

Mandát zrozený z voleb ustoupil poslušnému souhlasu mas. Vládnoucí moc se necítí zodpovědná občanstvu, nýbrž dějinám. Nesouhlas je pokládán v lepším případě za projev neloajality, a je-li podporován z ciziny, za přímou zradu. Jednotlivec slouží jako prostředek za určitým cílem a není nositelem nezcizitelných práv; spravedlnost je nástrojem, nikoli ideálem. Masová média slouží jako instrument státu, nikoli aby hlídala jeho moc. Občanská společnost má za cíl upevňovat soudržnost, nikoli prohlubovat různorodost mas. Vlastnická práva a smlouvy mají jen podmíněnou platnost, zahraniční politika slouží výlučně k šíření státních zájmů. Vnější zásahy se pokládají za projev pokrytectví. Vládne ryzí státní zájem. ‚Suverénní demokracie‘ není nic jiného, než poslední označení tohoto přístupu – každý, kdo kdy studoval ruské dějniny, ví, že mnohé ideje této konceptce mají počátek před dávnými staletími. Nacionalistické a šovinistické Rusko, prahnoucí po revanši, pouze zvedlo své prastaré ideje ze smetiště dějin, oprášilo je a opět je pustilo do oběhu.“ (Edward Lucas: Nová studená válka, 2008)

(Neo)nacismus a (neo)fašismus si drtivá většina lidí na světě upřímně a plným právem hnusí natolik, že i když asi nelze mluvit o jejich smrti, šance na rehabilitaci a výhled na politický úspěch pro ně nejsou ani nulové – jsou záporné. Často kladenou otázku, tedy alespoň na antikomunistické pravici (což by měl být pleonasmus...), proč vůči komunismu, totalitnímu dvojčeti nacismu, není zmíněná většina „ekvidistantní“, tedy proč se i jeho stejnou měrou neštítí, nasvětluje v jednom z textů Roman Joch. J. R. Nyquist pak připomíná, že nahlíženo strategickýma očima, to na čem nakonec záleží je jaderná převaha – a málo sejde na výsledku akademické debaty snažící se zjistit, do jaké míry lze současnému kremelskému režimu oprávněně přisuzovat přídomek komunistický. K uvědomění si jeho nebezpečnosti, potažmo tedy i rizikovosti bagatelizace této nebezpečnosti, vede řada cest, jednou z těch efektivních je četba dvou knih Edwarda Lucase „Nová studená válka“ (s podtitulem „Kdo zvítězí v novém konfliktu mezi Východem a Západem“) a „Klam“ (s podtitulem „Špioni a lži aneb Jak Rusko obelhává Západ“). Dokladem věrohodnosti jak jím předkládaných informací tak jeho analytických schopností jsou splněné prognózy (např. o Krymu jako potenciálním cíli ruské expanze psal v první ze jmenovaných knih – tedy, připomeňme, nejpozději v roce 2008). Recenzi obou knih z pera Václava Mezřického, převzatou z revue Babylon, brzy nabídneme.

Konečně text Luďka Frýborta seznamuje čtenáře velmi přehledně s tím, jak interpretovat džihád. Z článku jsou více než patrné nejméně dva styčné body komunismu a nacismu s ideologií těch, kteří vedou „svatou válku“ muslimů proti nevěřícím (zda jde o islám jako takový či „pouze“ o islamismus ponechme nyní stranou stejně, jako před chvílí otázku nakolik je současný kremelský režim komunistický...): geneticky zakódovaná imperiální ambice a degradace člověka (pošlapání jeho důstojnosti a pohrdání jeho životem).

Na pozadí textu Petera Zajace a rozhovoru s Vladimírem Hučínem se pak lze zamyslet nad jedním z plodů, které v naší zemi a na Slovensku živé totalitární instinkty přinášejí. Obava z expanze islámu, sama o sobě vcelku pochopitelná, jim poskytuje vítanou zástěrku. Ostatně nebylo by to poprvé, kdy by byla síla vyzkoušena a moc získána na více-méně legitimním cíli (kriminální živly, korupčníci, keťasové...), kdy souhlasně mlčící většina dodá „zákroku“ punc všeobecné přijatelnosti, aby hned v zápětí přestala být otázka legitimity na pořadu dne... Takový vývoj je předznamenáván už jen tím, jak tenká, až ztrácející se hranice je v pojetí našich samozvaných ozbrojenců (vybavených zatím pouze airsoftovými zbraněmi) mezi islámem a jakýmikoli uprchlíky, ať je to kdo je to. Nepřehlédnutelná neochota sebeméně a jakkoli rozlišovat je varovná.

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.