Jsme jako oni

Na obou březích Atlantiku, živelně i koordinovaně, za peníze jak daňových poplatníků tak zahraničních nadací, z vládních budov i z aktivistických doupat, bez ustání. Tam a tak je vedena kulturní válka proti Západu. Je to občanská válka – proto je tak krutá.

Na obou stranách fronty jsou přitom přítomni ti, kteří tuto realitu (veřejně) nereflektují. Na straně útočníků jich je víc – jejich motiv je zřejmý: oklamou-li nás právě v tomto bodě, budeme podstatně snadnější kořistí... Na konzervativní straně si pak někteří tuto válku nepřipouštějí z naivity, jiní pak nechtějí situaci dále vyhrocovat v bláhové představě, že realita se změní, když ji jinak nazveme. Kdo jsou útočníci? No, žádné centrum nemají – a většina z nich jsou s velkou pravděpodobností „jen“ užiteční idioti. Obrovskou a nedoceněnou roli hrají prostá hloupost, pohodlnost a indolence.

Každé zjednodušení je samozřejmě nějak zavádějící, ale na druhé straně bez určité míry zjednodušení (na jedné straně) a hlavně zobecnění (na straně druhé) nelze pojmenovat vůbec nic... To by byl konec možnosti diskuse (a to je také bída nominalismu). Určitě je v kontextu WWII daleko přesnější hovořit o nacistech než o Němcích a přesto se to v debatách všeobecně děje a toleruje. Určitě nebylo Československo přepadeno v srpnu 1968 pouze Rudou armádou (na jedné straně) ani všemi Rusy, zvláště pak ne těmi, kteří proti „bratrské pomoci“ protestovali, (na straně druhé) a přesto můžeme více či méně volně mluvit o ruském vpádu. Při vědomí limitů takového zjednodušování pak tedy lze označit stranu, která v oné občanské kulturní válce útočí, za levicové liberály či neomarxisty.

Určitě by se přitom našly nějaké myšlenky Herberta Marcuseho, které (zatím) do ideologické výbavy útočníků nepatří. A dokonce by se dalo vsadit si na to, že si podstatná většina z nich uchovává uvnitř nějakou herezi (z pohledu levicového liberalismu), nějaký bod, ve kterém s většinou svých souvěrců nesouhlasí a který je naopak spojuje s námi. Někteří se třeba zasekávají u adopcí dětí homosexuálními páry. Jiní zase nedokáží prosazovat euthanasii. A další třeba, ve snaze o konsistentní upřednostňování svobody, neholdují omezování svobody slova či protikuřáckému džihádu.

Hledejme tyto styčné body a stavme na nich. Mějme stále na paměti, že hranice mezi dobrem a zlem nevede společností, ale srdcem každého z nás. Všichni zúčastnění jsou lidé a i když to oni sami nepřipouštějí, máme společnou (hříchem narušenou) lidskou přirozenost; v tomto ohledu jsme stejní. Nevyhýbejme se proto diskusím, osvojme si fakta, vyvracejme omyly (také či dokonce předně ty filosofické) a přesvědčujme argumenty. To jsou naše prostředky. Tím hlavním však musí být Láska k nim – přes odpor k jejich dílu. Nezapomínejme, že není na nás, abychom Pravdu tvořili, ale abychom ji nalézali a dali se do jejích služeb. Jeden každý přemožený Pravdou pak může být tím rozhodujícím bodem obratu v celém tom krvavém střetu. Můžeme si vzpomenout třeba na Whittakera Chamberse... ale i na sv. apoštola Pavla.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.