Obsah

Poučení z kauzy Springare

Pražská demonstrace na podporu švédského policisty Petera Springareho byl na tuzemské poměry krajně neobvyklý podnik a to navzdory tomu, že jej zejména mainstreamová média svým čtenářům, divákům a posluchačům v podstatě zamlčela. Tedy, abychom byli spravedliví – o akci informoval server Seznam.cz, ten dokonce už před jejím začátkem a druhou, stručnou zprávou po jejím skončení. Dále o akci své čtenáře zpravil kontroverzní server Parlametní listy, server Freedomeurope.eu a krajně levicový server A2larm.cz. Ostatní tuzemská média se zahalila do mlčení, což zde nemá smysl ani tak hodnotit, jako spíš vzít na vědomí.

Kde však akce sklidila pozornost pro organizátory přece jen nečekanou a potěšující, bylo Švédsko. Řeč samozřejmě není o médiích, ale hlavně o sociálních sítích. Třeba ve facebookové skupině, která vznikla na podporu policisty Springareho („Stå Upp För Peter Springare“), byly zprávy o pražské demonstraci přijaty bouřlivě, místy se značným dojetím. Ostatně již tři čtyři hodiny po akci sdílelo informace přes 1200 čtenářů a svým „lajkem“ to doprovodilo přes 6000 lidí. Větší úspěch u našich severských přátel než v ČR není žádným překvapením, ostatně jde primárně o problematiku týkající se jich samotných, neboť situace v této severské zemi se zjevně stává čím dál méně udržitelnou, k čemuž zdařile přispívá neochota či neschopnost velké části politické a mediální scény připustit, že nějaké zásadní problémy vůbec jsou.

Ale zpět do ČR. Kde demonstrace vyvolala sice navenek neviděné, ale přesto značné vlnobití, a to ještě dříve než proběhla, bylo Ministerstvo vnitra. V naší zemi totiž není moc zvykem, aby policisté a jejich přátelé pořádali demonstrace a už vůbec ne, aby tak činili na ochranu lidských práv, natož na ochranu práv někoho v jiné zemi. Popravdě, těžko mít příslušným úředníkům ministerstva a vedení policie za zlé, že se obávali, aby akce, chtě nechtě dávaná do souvislosti s lidmi pracujícími v policejním sboru, nebyla spojována s nějakým problémem či třeba výtržnostmi. Je také nutné konstatovat, že ze strany ministerstva a ani policie nebyl vůči organizátorům a to ani vůči jednomu konkrétnímu, který aktuálně v policii pracuje, před akcí vyvíjen žádný nátlak, který by měl jakkoliv zasáhnout či omezit jeho angažmá v celém podniku. Bylo ale jasné, že o to bděleji bude celá akce policejními strukturami i kontrolními orgány (GIBS) sledována. Ostatně z celkového množství účastníků demonstrace, který se dal odhadnout na něco do stovky lidí, bylo více než patrné, že nemalá část (odhadem 30-40 lidí) z nich tam není vedena snahou projevit svoji solidaritu se švédským policistou, ale důvody služebními. Nicméně, jak bylo řečeno, akce proběhla v klidu a bez problémů a je tedy nutné konstatovat, že až do okamžiku, kdy jsou psány tyto řádky, neexistuje žádný signál o tom, že by ze strany ministerstva či vedení policie byla vůči organizátorům podnikána nějaká opatření.

Svoboda slova a rasismus

Druhou zajímavou a podstatnou stránkou celého podniku byly debaty, které se rozproudily a které se odehrávaly zejména na sociálních sítích. Vlastně se opakoval starý scénář, který je společný jak pro reakci na samotné vystoupení Petera Springareho ve Švédsku, tak na české straně v rámci reakce na solidární demonstraci. Nejčastějšími argumenty či spíše „argumenty“ vůči Spirngareho slovům (a jeho obhájcům), kterými zastánci švédského modelu migrační politiky reagovali, bylo: a) relativizace a zlehčování dění ve Švédsku, b) snahy o obvinění Springareho a jeho zastánců z rasismu a xenofobie.

Pokud jde o bod a), ponechám jej stranou, neboť hodnocení dění ve Švédsku je na úvaze každého čtenáře. Podívejme se ale o to pečlivěji na druhý „argument“, jaký užívají oponenti, tedy obviňování z rasismu a xenofobie. Podívejme se na něj tím spíš, že to není žádné novum této kauzy, ale naopak je to snad nejtypičtější reakce, se kterou se člověk ve veřejných debatách se zastánci politické korektnosti setkává.

Jenže na kauze Springare je obviňování z rasismu signálem tak mocným, že vede k zajímavým úvahám. Na této kauze je totiž takřka v přímém přenosu vidět, že toto nesmyslné obviňování je nejen naprosto podpásový faul, ale je na tom patrno ještě něco horšího. Jde totiž o účelový prostředek, který debatu (v tomto případě vnitrošvédskou) zcela odvádí od horkého tématu zhoršení bezpečnosti a souvislosti s migrací k debatě, kdo je a kdo není rasista. Tento jev ale můžeme sledovat nejen v této kauze, ale ve veřejné debatě či snaze o ni, na jakékoliv téma, kde se zastánci politické korektnosti cítí potrefeni. A ačkoliv toto nesmyslné obvinění užívají často a čím dál častěji, ještě více na pováženou je ten fakt, že jim tato metoda v podstatě stále dobře funguje. Kdykoliv totiž s tímto „argumentem“ příjdou, končí debata o tématu jako takovém, ale vše se pravidelně smrskne na to, zda dotyční jsou, či nejsou rasisty. Dotyčný se zpravidla brání a: samotné původní téma je zapomenuto. Celá debata se vede pak už jen o tom, zda-li pan XY, popřípadě spolek XYZ je či není rasistou.

Touto metodou se spolehlivě a dlouhodobě daří bránit tomu, aby bylo možné v rámci veřejné debaty otevírat citlivá témata, pojmenovávat je, analyzovat a hledat jejich řešení. Je až s podivem, jak jednoduchá finta stačí, aby se dlouhodobě dařilo v celé společnosti (euroamerické) zablokovat veřejnou debatu k mnoha opravdu svízelným a horkým problémům a navíc své oponenty zcela pravidelně dostávat do defenzivy, kdy oběť omluvně mumlá, že není žádný rasista, což stejně nemá žádného účinku, neb jeho hlas je pravidelně překřičen davem obviňujících hlasů. Jak bylo řečeno, původní téma je zapomenuto a celá kauza v podstatě končí již jen debatou o tom, zda-li provinilec bude exkomunikován ze „slušné společnosti“ pouze dočasně a symbolicky, nebo trvale a nakolik bude ohrožen také existenčně.

Jelikož naprostá většina čtenářů těchto řádek se s tímto modem operandi již nepochybně několikrát setkala, nemá smysl jej dále rozebírat. Spíše stojí za úvahu položit si otázku: Co s tím?

Nehrát cizí hru

Než se nad tím zamyslíme, musíme si napřed vyjasnit základní věc. Naprostá většina těch, kteří argument „rasismus“ užívají, mu i věří. Infiltrace politické korektnosti v rámci jisté části populace pokročila natolik, že se stala pevnou součástí vědomí a hodnotového systému mnoha našich spoluobčanů. Tito lidé věří tomu, co říkají, když někoho obviňují z rasismu. V důsledky pak také věří tomu, že jejich protivník je rasista. A ten v minulé debatě v minulé kauze je také rasista. Svět těchto lidí se poznenáhlu plní čím dál větším množstvím rasistů, neboť čím více oponentů, tím více rasistů a nemálo z těchto lidí pak věří tomu, že není jiná možnost než vést jakousi nutnou „svatou“ válku proti údajně vzrůstající vlně rasismu. Bohužel, v této skupině lidí se ocitají poměrně často také pracovníci médií (a to nejen tuzemských), což vede přesně ke stejnému efektu, který konec konců nastal i v kauze Springare. Tedy že „špinavou práci“ dehonestace jiného postoje či názoru provádějí právě aktivisté v řadách novinářů.

Existuje pak druhá, menší skupina obviňovačů z rasismu. Ti sice dobře vědí, že oponent žádný rasista není, nicméně účel pro ně světí prostředky. Často jsou to právě oni, kteří kolegům v předchozím odstavci předhazují „oběti“, myšleno ty, koho je za rasistu vhodné označit (následně dehonestovat a leckdy pak i existenčně zničit). Obě skupiny v podstatě žijí v jisté symbióze, kdy skupina pragmatiků využívá své „věřící“ kolegy často i značně účelově k rozpoutání kampaní proti různým lidem i podle jiného než čistě ideologického klíče. Nicméně výsledek společných aktivit obou zmíněných skupin je něco, co již nezanedbatelnou dobu blokuje možnost pojmenování a hledání řešení řady důležitých celospolečenských problémů.

Nyní pojďme k tomu, co v takové situaci dělat. Není to vlastně nijak složité, v podstatě jsou dvě možnosti: Buďto se nařčení bránit, opustit řešení původního problému a nechat si vnutit cizí hru, cizí téma (a věnovat se předem ztracené defenzivě). Tuto cestu z různých důvodů volí (zejména v tuzemských podmínkách) naprostá většina „obviněných“, což bohužel dělá tuto metodu zametání problémů na veřejnosti extrémně účinnou.

Pak existuje druhý přístup, „obviňovačům“ nechat jejich hodnocení, nepřistupovat na jejich hru, jejich pomluvu nevyvracet (ale ani ji nepotvrzovat) a věnovat se stále předem vybranému spektru problémů. Zaujmout tento přístup je veskrze obtížnější a v tuzemských podmínkách je poměrně ojedinělý. Nicméně velmi podobnou strategii zaujal třeba právě Peter Springare, ostatně jak plynulo z jeho vyjádření, přesně tyto kroky protistrany očekával a velmi podobnu strategii ve svých veřejných debatách volí také další účastnice švédské společenské debaty, která díky Peteru Springaremu akcelerovala, spisovatelka Kateřina Janouchová.

Pojďme si tedy z málo veselého dění na severu Evropy vzít alespoň nějakou zkušenost. Třeba tu, že demonstrovat za základní lidská práva je v těchto měsících a letech nutné už i kvůli zemím, které jsme celá desetiletí pokládali za demokratické. Nebo třeba že za svobodu projevu umí a mohou demonstrovat i čeští občané z řad policistů. A také to, že v debatách se zastánci omezování cizích svobod pod záminkou politické korektnosti se můžeme dočkat lecjakých podpásovek. A že leckdy je vhodnější na ně nereagovat a stát si na svém, než přistupovat na cizí hru.

 

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.