Obsah

Naší budoucností je minulost, která se nedokázala poučit ze sebe samé

Předpokládaný termín voleb do Poslanecké sněmovny je 20. – 21. října 2017, ale již nyní se vláda i zákonodárci chovají podle pravidla anticipovaných reakcí, jež popsal jako první Carl Friedrich. Již teď je patrné, jak se návrhy jednotlivých subjektů vládní koalice podřizují předpokládaným reakcím voličů. Nejznepokojivější návrhy zazněly na sjezdu ANO, protože se týkaly dosavadní ústavní integrity České republiky a se vší zřetelností by znamenaly, pokud by se tomuto antisystémovému hnutí podařilo ve volbách uspět, značné okleštění demokratických procedur.

Soudě podle dosavadního vývoje se podaří obojí – ANO ve volbách zvítězí a navrhované ústavní změny budou prvním zásadním krokem transformace z parlamentní demokracie v diktaturu putinovského typu. Na autory návrhů těchto změn sice nepadlo dostatečné množství kritiky, ale zcela mimo kritické ostří se ocitli a ocitají zejména ti hlavní viníci: voliči tohoto hnutí. Jaké jsou příčiny této široké společenské poptávky po režimu, který je odklonem od demokracie?

Zaprvé, hnacím motorem změn po roce 1989 nebyla touha po změně politického režimu, ale touha po prosperitě. Byl to důsledek dlouholeté marxistické indoktrinace obyvatel, která nastavila vnímání politické reality. Primární je pro marxisty ekonomie a politická sféra je jejím nechtěným derivátem. Tak se naučila vnímat politiku i česká veřejnost. Nezastírejme si, že ač nadšeně uvítala změny politického režimu z totalitního vládnutí na demokratické, tak jí v první řadě šlo o prosperitu. A v tomto marxistickém hodnotovém tónu jí sekundovala i politická elita. Demokracie prostě nebyla na pořadu dne. Demokracie, která však nereflektuje sebe samu, poskytuje prostor nebezpečným technokratickým vizím, jakým jsme vystaveni v České republice nejpozději od doby růstu hnutí ANO. Není divu. Každý, kdo kritizoval neduhy vznikající demokracie, byl ostrakizován. V devadesátých letech minulého století se totiž jakýkoli kritický hlas považoval za „sabotáž“ konstruování nové společnosti. O tom, co se dělo v bankách, v parlamentních i vládních kuloárech a leckde jinde, bylo téměř tabu psát. Nechci zde uvádět výjimky z tohoto pravidla, důležité je, že právě v těchto letech se utvářel mechanismus glajchšaltování médií, ačkoli jeho důvody jsou dnes jiné. Koncentrace médií v rukou činného politika, jehož moc má nepředstavitelné rozměry, tento proces jen dovršila. Ačkoli to nebyla a není ona normalizace, jak ji známe z posledního období totalitního režimu u nás, dopad této abdikace na kritickou optiku vnímání této zároveň podivuhodné i podivné přeměny politického systému byl a je nicméně podobný. Trpké ovoce tohoto podřízení politiky ekonomice, které je v jádru bytostně marxistické, sklízíme nyní. Demokracie se často obrací ve svůj rub. Tohoto obracení ve svůj opak jsme svědky právě dnes. A právě nyní, kdy se hraje takříkajíc o všechno, se bagatelizuje tato snaha o transformaci demokracie v diktaturu způsobem, který vzbuzuje velké pochybnosti o kompetenci nejen řady politiků, ale zejména velké většiny těch, kteří mají kritiku politiky v popisu práce.

Zadruhé, v důsledku podceňování politických otázek se z prostoru veřejné diskuse zcela vytratila nebo spíš vůbec nebyla nastolena otázka politické odpovědnosti. Ani jedno z kolosálních selhání lídrů politických stran netrestali voliči v následujících volbách tím, že by je nevolili. A tak tomu bude i nadále. Ani zjevná a křiklavá porušování pravidel politiky neohrozí popularitu Andreje Babiše. Důvod je poměrně jednoduchý. Většina voličů se rozhoduje podle dojmu, nikoli podle rozumu a Babiš dojem vyvolat rozhodně dokáže. Z toho lze vyvodit jedno pravidlo: Demokracie je politický režim, jenž trestá ty, kteří volí na základě rozumu, volbou těch, kteří volí na základě povrchních dojmů. Absence vazby mezi voličem, který mandát poskytuje a politikem, jenž mandát vykonává, je jedním ze zdrojů toho, že v naší demokracii chybějí mechanismy odpovědnosti, kterou by mohl volič vynucovat u politiků, kterým předal na celé volební období své oprávnění rozhodovat. Rozhodovací pravomoc má tak v konečném důsledku úzká skupinka oligarchů, kteří si mohou beztrestně a bez odpovědnosti vůči svým voličům činit vše, co vyhovuje jejich individuálním či skupinovým zájmům. A tito oligarchové jsou prakticky nedotknutelní, protože se mohou vždy odvolat na to, že přece „vládne lid“. Tak se vlastně zvláštním způsobem naplňuje železný zákon oligarchie německého sociologa Roberta Michelse. Jistě, jsou zde soudy a zákonodárci, ale ty první nepříliš důsledně dodržují právní neutralitu vůči posuzovaným případům zneužívání moci a ti druzí jsou ve vleku skupinových zájmů.

Zatřetí, od samého začátku popřevratového období v české politice chyběla společenská poptávka po právní dimenzi politiky. Jako by právo nebylo tím, co zaručuje nejen bezpečnost a práva občanů, ale rovněž jejich prosperitu. Demokracie dává příliš svobody těm nejhorším a zároveň poskytuje tu nejmenší možnou míru svobody těm nejlepším. Je to přirozené, protože ti bezskrupulózní dovedou vyzískat svobodu vždy nejen pouze pro sebe, případně své spojence či příbuzné, ale umějí ji vždy využít proti druhým, zatímco ti jemněji konstituovaní se chápou svobody vždy s jistými ohledy na druhé. Demokracie jako politický útvar reprezentující většinu totiž preferuje to hodnotové pásmo, které vyznává většina a ta nikdy nedopustí, aby veřejný prostor ovládla jakákoli elita nebo dokonce hodnoty, jejichž je tato nenastolená elita nositelem. Demokracie je tedy prostředím dvojakosti, v němž se daří politické přetvářce.

A za čtvrté, vůbec se nedebatovalo, a to ani mezi politickými elitami, jaký typ demokracie je vhodný jako cíl transformace komunismu v parlamentní demokracii. Jednou z mála výjimek, tedy diskusí o následováníhodných modelech, je kniha Miroslava Nováka Jakou demokracii pro nové demokracie. Max Weber nazval ve své přednášce Politik als Beruf (Politika jako povolání, pozn. red.) demokracii, jejímž byl současníkem, plebiscitní. Je to ta forma demokracie, v níž rozhoduje formálně statistická většina, ve skutečnosti však úzká oligarchická skupina těch, kteří mají skutečnou moc. Nicméně společenský tón udává v součtové demokracii množství, tedy multitudo. Zákonodárce v demokracii se dostává do paradoxní situace. Na jedné straně je nadán mocí utvářet a vyhlašovat zákony, na druhé straně není příliš okolností, které by jej nutily, aby se jimi řídil. Tím méně pak zájmové skupiny, které tlakem na zákonodárce dosáhly právě takového znění zákona, který je ušitý na míru jejich partikulárním zájmům. Otázka, jaká demokracie je pro naši stále příliš mladou demokracii vhodná, už ve veřejném prostoru nezazní, protože se pomalu suneme k její suspenzi.

Jsme v situaci, kterou bychom mohli nazvat pastí naší nevšímavosti k tomu, jaké hodnoty představuje demokracie. Voliči ANO jsou těmi, kteří zaměňují demokracii s technokraticko-oligarchickým pojetím politiky jako manažerského dirigismu. Neusilují o demokracii, ale o manažerismus. A jsme zpátky u odpovědnosti. Chtějí přenést odpovědnost za svá rozhodnutí na jednoho muže jako tolikrát v minulosti. Protože o vítězství ANO v říjnu 2017 nemám nejmenších pochybností, mohu již dnes konstatovat: Naší budoucností je minulost, která se nedokázala poučit ze sebe samé.

Autor je historik.

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.