Obsah

Západní fronta – vše, jen ne klid

S vítězstvím Donalda Trumpa v amerických presidentských volbách snad pominulo období, kdy progresivní levice slavila v kulturní válce jeden úspěch za druhým. Progresivní levice je sice u nás na Západě v menšině, zato se však její representanti vyznačují tituly ze škol se skvělou pověstí, schopností zajistit si štědré financování a velmi dobře se zorganizovat, nadprůměrnou mírou agrese a arogance. Optimisté říkají, že se postup těchto lidí a jimi prosazovaných společenských opatření nyní podaří zpomalit či zastavit. Nezřízení optimisté dokonce očekávají, že se je podaří zatlačit zpět. Nesporně nyní nastává období, kdy by mělo být o něco snažší jim čelit.

Cíl by měl přitom být sice ambiciózní, nikoli však nereálný. Představa o nějakém rollback je, obáváme se, pouhým snem. Důvodem je předně celkové klima ve společnosti, které je nejprve třeba vymanit z uhrančivého vlivu pokrokářů (povolit sevření, uvolnit tlak – což se přinejmenším v USA zčásti jistě podaří) a vyčkat, až se vše usadí a přirozené mechanismy alespoň částečně znovu „naskočí“ (např. až lidé začnou znovu otevřeně veřejně a neanonymně diskutovat i ožehavá a palčivá témata beze strachu z následků porušení pravidel politické korektnosti, chovat se meritokraticky a transparentně uzavírat smlouvy či odmítat jejich uzavření s kým sami uznají za vhodné bez obav z nařčení z všemožné diskriminace, řádně vychovávat své děti bez obav z vnějšího zásahu do jejich rodin...). Jenže je otázkou, zda – po desetiletích „pokroku“ – budou čtyři roky k takové alespoň základní regeneraci stačit. Jen společenství, jehož konzervativní instinkty jsou probuzeny z aktuální otupělosti, může pak absorbovat restauraci normálních poměrů – bez toho, aby se nechalo zmanipulovat nějakým hysterickým křikem (který se v takovém případě samozřejmě dostaví...).

Pokrokáři sice přicházejí o nemalou část svých královských příjmů – Spojené státy jsou bohatou zemí a takový návrat k Mexico City Policy je pro nemalou část levicově liberálních elit velkou finanční ranou – ale na naší straně Atlantiku se horlivě pracuje na tom, aby byly tyto výpadky co možná nejméně citelné. Evropský parlament nejenže pana Trumpa za správné rozhodnutí odsoudil, dokonce podnítil výběr prostředků, kterými má být takto vzniklá díra v rozpočtech zacelena. To je ostudné a každý z nás by se měl podle svých možností zasadit o to, aby se Česká republika na ničem takovém nepodílela a naopak aby takovým krokům na mezinárodní scéně co nejdůrazněji čelila. Kromě toho, co si myslet o lidech, pro které je zjevně mnohem důležitější nalézt zdroje pro financování potratů v Africe, než řešit hrubě podměrečné prostředky vydávané prakticky všemi zeměmu EU na jejich obranu? K odpovědnosti v této klíčové oblasti Evropský parlament nikoho nevyzývá...

Může ale vůbec společenství své zdravé instinkty obnovit? Naději máme, může. Jak např. ukázal průzkum Pew Research, v Itálii, Francii i Španělsku vnímá mladší generace užší sepětí národní a katolické identity, než lidé středního věku. Nabízí se vysvětlení, proč tomu tak je. Stačí si odpovědět na otázky jako: Jací lidé statisticky častěji zakládají rodiny a mají děti, popř. více dětí? Jak jsou pak tyto děti vychovávány? Pokud máme pravdu, bude se tento trend spíše prohlubovat. A až tohle dozraje, přijde čas i na ten rollback... Zatím je ale na každém z nás, aby si stál na svém v podmínkách, jak se zdá, nepříznivých.

 

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.