Trest

Podrobnosti

Zveřejněno 12. 2. 2013 3:09

Napsal Jan Friedlaender

Asi před půl stoletím u nás běžel americký film „Ten nejlepší“. V jedné z velkých stran se právě chystá nominační sjezd, který zvolí kandidáta na presidenta. Proti sympatickému kandidátovi, představovanému H. Fondou, vytáhl do boje jakýsi darebák s argumentem, že se ve „Fondově“ životě vyskytlo několik milenek. Fondovi přitom kdosi dodal informace, podložené snad i fotografiemi, že jeho konkurent provozoval na vojně homosexuální aktivity. Tehdy byla k takovým věcem tolerance minimální a darebák mohl být tudíž snadno smeten. Fondovi se však takovýto způsob boje hnusí a získaných informací odmítá použít. Povzbuzuje ho k tomu i dosluhující president: „Ať si obcuje třeba se žacím strojem, ale využít toho musíš!“. Nevyužije a vyzve delegáty, aby odevzdali své hlasy třetímu uchazeči, který je na první pohled nula.

Podobným způsobem prohrál prezidentské volby v Česku na konci ledna 2013 kníže Karel ze Schwarzenbergu. Neměl ovšem nikoho třetího, komu by odevzdal své hlasy. Zvítězil ten druhý, ten nejhorší. Prohrál nejen Karel, prohrál národ. Prohrál svou budoucnost člena společenství svobodných národů, která se mu v listopadu 1989 otevřela.

Prakticky všichni komentátoři se shodují v tom, že příčinou porážky je jeho ostře negativní postoj k Benešovým dekretům a k poválečnému vyhnání Němců, po orwellovsku nazývaném odsun, které kdysi pronesl. Konkurentův tým to, jistě ne bez vědomí svého pána, vytáhl na světlo, a doprovodil snůškou podlých lží o Karlovi i jeho rodině. Angažoval se i člen bývalé StB. Sám mám ve svém okolí dva lidi, kteří pod dojmem těchto lží přešli od Karla k Milošovi.

Úpadek, který přinese jeho vláda, bude umocňován vědomím, že většině českého národa sprostota, lež a podlost nevadí. A pokud snad přece jen někomu z té většiny ano, pak dá přece jen svůj souhlas s jednáním s poraženým nepřítelem podle pravidel kolektivní viny.

Národ se zachoval podle vzoru svých fotbalových fandů. Sám jsem přestal být divákem, když veškeré mé okolí vždy hlasitým pískotem reklamovalo po soupeřově brance ofsajd a protestovalo proti témuž, když dali gól naši. Za posledních 80 let by se nasbíralo několik vynikajících a všude vážených mezinárodních rozhodčích, kteří by se po Česku mohli pohybovat jen v pancéřovém voze. A fanda přitom riskuje jen to, že se mu nebude dmout hruď příživnickou hrdostí nad úspěchem, k němuž nepřispěl ani pohybem malíčku. Což potom teprve majitel čehosi v pohraničí, který se stále o svůj majetek bojí. Přitom kdyby si přečetl příslušné listiny a zákony, věděl by, že dekrety jsou ve věci konfiskací od konce roku 1991 neúčinné, ale v době svého provádění účinné byly, takže se o svůj majeteček nemusí obávat. Leč sichr je sichr, i když snad každý musí vědět, že kritické slovo o v minulosti aplikovaných zákonech žádný právní vztah nemění. Ale co kdyby, že?

Ale jakási spravedlnost, bohužel zase kolektivní, neb individuální by byla nemožná, přece jen existuje. Náš národ je už desítky let ve výkonu trestu. Trestu za spáchaný faul, na jehož obranu si musel najmout svého sovětského ochránce a zaplatit za to totální podřízeností, přírodním bohatstvím, ekonomickou zaostalostí a zločinnou vládou. Když byli zdecimováni a vyhnáni naši němečtí spoluobčané, obrátilo se vraždění a konfiskace majetku proti Čechům.

Po dlouhých desítkách let jsme dostali příležitost k nápravě. A zase se manifestačně přihlašujeme ke svému faulu jakožto vrcholu práva a spravedlnosti. Trestem je a bude vláda těch, kteří nás přetahují ze svobodného světa do světa východních despocií. Bídou ekonomiky pak budeme potrestáni za to, že jsme se volbou mohli odstřihnout, leč neodstřihli, od onoho prokletého rovnostářství, které nás drží při zemi.

V šestapadesátém roce minulého století, kdy se v Polsku i jinde začaly dít nadějné věci, kdežto u nás stále vládli stalinisté typu Václava Kopeckého, mi přátelé z Literárních novin přinesli cenzurou zabavený epigram satirika J. R. Picka:

Když tě vidím, soudruhu X, pořád na tvém místě,

Říkám si, že melou spíše pomalu než jistě.

Hodnocení rychlosti je jistě subjektivní; mně se teď každopádně zdá, že melou spíše jistě než pomalu.

Ale přes všechny očekávané hrůzy jsem rád, že kníže Schwarzenberg neuhnul před oním proudem splašků, který se na něj valil. Teprve to by byla opravdová porážka.