Nebezpečný je omyl, nikoliv pravda

Podrobnosti

Zveřejněno 27. 2. 2014 16:44

Napsal Jan Horník

V polemice Janýr/Drápal (tento text navazuje na předchozí polemiku, která je k nahlédnutí zde a zde, pozn. red.) mimo jiné vyvstal spor o pojetí pravdy a důsledky, které podle Janýra přináší nárok na Pravdu s velkým „P“. V polemice se objevují termíny „jediná Pravda“, „Pravda Pravdoucí“, „pravdivost“, „adekvátnost“, atp., druhotně pak došlo na spor, zda sledování Pravdy nutně vede k nespravedlnosti, čili že samotný poněkud nadnesený koncept tzv. „Pravdy Pravdoucí“ je chybný. Janýr v principu oponuje existenci nějaké poslední univerzální nadosobní pravdy, která by byla závazná pro všechny, a na příkladech náboženství a politických ideologií ukazuje, že si každý zvolí tu svou Pravdu a pak už jsme jen svědky tragických důsledků soupeření Pravd. Drápal si podle Janýra zvolil zrovna křesťanství, ale jiný si zvolí třeba islám, národ atp. Janýr v závěru svého druhého textu uvádí: „…problém tedy bude spíše přímo v konceptu samém, který bez ohledu na to, kterými Pravdami ho právě nakrmíme, zjevně nefunguje… Ne, skutečně nepatřím k hledačům Pravd. Nevím sice ke komu patřím, ale vím, co hledám: podmínky toho, aby spolu lidé dokázali žít. A k těm víra v Pravdu Pravdoucí definitivně nepatří.“

Drápal v Janýrových textech shledává relativistické pozadí a snaží se Pravdu s velkým „P“ hájit. Z velké části bohužel argumentuje z náboženských pozic, uvádí třeba příklady křesťanů, jejichž osudy mají dokládat, že víra v Pravdu naopak může vést k dobru. Exkurz do křesťanství však může být stěží přesvědčivý pro ne-křesťana a navíc Drápal debatu v samotném závěru převádí do subjektivní pozice: „… já s panem Janýrem žít dokážu, přestože věřím v Pravdu“. Co když ale někdo jiný, kdo věří v Pravdu, s panem Janýrem žít schopen nebude? Jak poznáme, že právě Drápalův osobní příklad dokazuje, že koncept „Pravdy Pravdoucí“ není nebezpečný? Co když Drápal nedomýšlí do důsledků, co z tohoto konceptu plyne, a naopak má pravdu Janýr, když tvrdí, že vede ze své povahy do pekel, ať už za Pravdu prohlásíme cokoliv. Co když skutečně implicitně obsahuje požadavek zbavit se konkurence?

Protože polemiku provází poněkud nejasné vymezení pojmů (hlavně pojmu pravda), zastavme nejprve u něj. Z prvního textu polemiky se zdá, že Janýr základně chápe pravdu jednak obvyklým způsobem jako hodnotu myšlení, když píše: „Připuštění plurality pravd (anebo zřeknutí se kategorie pravdy) neznamená připuštění nepravdy. O stejné láhvi lze připustit, že je napůl prázdná i napůl plná. Ne však, že je plná; proti takovému omylu by i skalní postmodernista živě protestoval. Pravda jako soulad poznání a skutečnosti, tedy v prvotním kognitivním významu protikladu k omylu, svůj význam nikterak neztrácí.“ A zadruhé pojímá pravdu poněkud šířeji, neboť uvádí: „Na tuto pravdu se však v průběhu tisíciletí nabalily další vrstvy. Z kognitivní kategorie přerostla do kategorie transcendentální: Pravda jako princip bez konkrétního, na pravdivost testovaného obsahu, jako idea an sich, jako cíl. Život v pravdě. Neúspěšně hledám nějaký nesporně pravdivý výrok, který by zároveň nebyl tak či onak tautologií. Místo toho nalézám všechny možné podoby Naší Pravdy, náboženské, národní, třídní, státní, vědecké, ideologické.“ I z dalšího kontextu se zdá, že povýšením pravdy do jakési transcendentální kategorie Janýr myslí něco jako Ideál/cíl života, všeobjímající pojetí světa, hodnotový systém: Pravdu s velkým „P“, kterou by měl člověk ve svém životě následovat. (Na tento rozšířený pojem Pravdy naneštěstí přistupuje i Drápal.)

Pokud se jedná o pravdu v prvním slova smyslu, zdá se, že spor mezi diskutujícími není. Janýr připouští, že pravdivost tvrzení: láhev je plná, lze posoudit objektivně – kdokoliv by tvrdil, že láhev je plná, by se mýlil – absolutní relativismus tedy není sporným bodem debaty. Problém nastává v tom, že Janýr přehlíží skutečnost, že Pravda v druhém významu (univerzální Pravda Pravdoucí: Pravda národní, Pravda třídní, atd.) je ve skutečnosti vždy souborem mnoha názorů, respektive pravd v prvním slova smyslu. Snad i kvůli tomuto opomenutí snadno přichází s tvrzením, že kritériem pro hodnocení Pravd Pravdoucích už není jejich pravdivost (shoda se skutečností), ale jakási adekvátnost.

Důsledkem takového pojetí podle Janýra mimo jiné je, že Pravdy Pravdoucí nelze posuzovat univerzálně. Každá je uzavřena sama v sobě, nedává smysl přít se, která je pravdivější. Vše je jen věcí subjektivního názoru: „Ovšemže jsem, stejně jako Dan Drápal, přesvědčen o svém pohledu, jenomže oním kritériem není pravdivost, ale adekvátnost: do jaké míry mi umožňuje chápat, předvídat, spoluutvářet svět okolo a můj život s druhými. Je to ovšem můj pohled, ke kterému jsem si dospěl a průběžně si ho dotvářím já. Dan Drápal k tomu svému nedospěl nijak jinak: pouze vlastním přemýšlením. Je vyloučené, abychom oba dospěli ke stejnému a hádat se, který je pravdivější nedává smysl. Smysl má nejvýše je porovnávat, zjišťovat podobnosti a rozdíly, odhalovat nekonzistentnosti, hodnotit implikace, případně si ten vlastní opět o něco rozšířit.“

Drápal si ve své reakci sice dobře všímá, že zavedením pojmu „adekvátnost“ se Janýr snaží uniknout univerzálnímu hodnocení pravdivý/mylný, které by se týkalo i jeho Pohledu na svět s velkým „P“, ale podle mého názoru Drápal nereaguje přiměřeně. Dále už totiž jen krátce uvažuje nad pojmem „přiměřenosti“, pak argumentuje proti relativismu: „Má námitka vůči postmoderním popíračům pravdy je následující: Jsem přesvědčen, že i oni jsou vyznavači určitých hodnot (v tomto případě přiměřenosti)…“, a vzápětí už přechází k exkurzu do křesťanství.

Bylo by ale třeba se v tomto bodě Janýra důsledně ptát, jaká konkrétně tvrzení z jeho Pravd Pravdoucích nelze univerzálně hodnotit, když základně uznává pravdu jako korespondenci myšlení se skutečností (viz jeho příklad s lahví). Například pokud bychom v Pravdě Občanské nalezli tezi, že „člověk nesmí být zotročen“. Jedná se o pravdu nebo omyl? Odpovídá nárok skutečnosti nebo neodpovídá? Proč bychom jej nemohli hodnotit? Anebo v Pravdě Katolické: „člověk nesmí být znásilňován ve svědomí, víra je věc svobodné volby“. Pravda nebo omyl? Anebo v Pravdě Rasové: „černoch je podřadný člověk, žid je parazit národů“. Anebo v Pravdě Třídní: „smyslem lidského života je sloužit státu“, atd. Nelze snad tyto součásti Pravd Pravdoucích hodnotit univerzálně? Vnější autoritu tu přece představuje skutečnost sama – čili nadosobní autorita –, nikoliv subjektivní volba zastánců jednotlivých Pravd.

Pokud by Janýr chtěl tvrdit, že systémy jednotlivých Pravd nejsou vzájemně srovnatelné (zřejmě jeho analogie s Gödelovým teorémem), že vždy budeme spoléhat na nějaké neověřitelné předpoklady (možná i odlišné v jednotlivých systémech), a že úsudky s univerzálním nárokem na platnost nejsou možné, pak bychom se ho museli ptát, zda tato svá tvrzení o systémech Pravd předkládá jako univerzálně platná a jistá (o všech systémech Pravd Pravdoucích)? Vždyť i v jeho případě se má jednat jen o tvrzení v rámci uzavřeného systému (toho Janýrova), jde jen o jeho subjektivní názory, které můžeme sice porovnávat s našimi, zjišťovat rozdíly, ale to je tak vše. Tak proč by nás měly Janýrovy teze o nesrovnatelnosti systémů zavazovat? Podle jeho vlastního pojetí „adekvátnosti“ se na jiné Pravdy Pravdoucí nevztahují, tedy ani na naše. Avšak to je přesně to, co po Drápalovi Janýr žádá. Chce, aby se řídil jeho názory o nesrovnatelnosti systémů Pravd Pravdoucích, aby mu tím znemožnil vnější objektivní hodnocení jeho vlastního systému. Sám Janýr tedy určuje univerzální zásady pro všechny ostatní, ale ostatním totéž zakazuje…

(Na okraj jednu poznámku k Janýrovu pojmu „adekvátnosti“. Definuje jej následovně: jak daný (můj) pohled (Pravda Pravdoucí) umožňuje chápat, předvídat, spoluutvářet svět okolo a můj život s druhými. Nejedná se tudíž o pravdivost ve smyslu shody poznání se skutečnosti, ale o užitečnost pro život. Janýrův pojem adekvátnosti tedy odvádí pozornost mimo hlavní problém: totiž zda je možné objektivně hodnotově porovnávat obsahy jednotlivých Pravd.)

Závěrem ještě poznámku k důsledkům možnosti s jistotou posoudit nějaké názory a to s univerzální platností, možná bychom mohli říct: najít nějakou „malou“ pravdu pravdoucí. Janýr sice píše o „velké“ Pravdě Pravdoucí, ale úvahu můžeme připodobnit. Když někdo s takovou pravdou pravdoucí vyrukuje, hned to prý znamená: „Nárok každé Pravdy Pravdoucí na univerzální platnost již v sobě obsahuje základní požadavek zbavit se konkurence všech Pravd Falešných.“ „Jaké implikace z toho pro život s druhými vyplývají? Po vzájemném vraždění mezi Pravdou Katolickou a Pravdou Protestantskou následovalo vzájemné vraždění s Pravdou Občanskou, Pravdou Pokroku, Pravdou Třídní, Pravdou Rasovou, Pravdou Národní. Všichni jejich udatní hrdinové byli, stejně jako Dan Drápal dnes, upřímně přesvědčeni o té své a připraveni na důkaz citovat dojemné pasáže ze svých evangelií. A pokud se Pravdy právě navzájem nevyvražďovaly, byla to období, kdy byly uzavřené každá ve svém výběhu a mohly na sebe leda pokřikovat přes hranice.“

Janýr pak konstatuje, že kvůli dnešní globalizaci a provázanosti světa, se musíme veškerých Pravd vzdát, abychom se vyhnuli zásadnímu konfliktu: „Trvat na Pravdě Pravdoucí, a tedy – eo ipso – požadovat odstranění Pravd Falešných, již neimplikuje nějaké vzdálené potyčky o hranice teritoria, ale nesmiřitelnou občanskou válku tady a teď, jak právě současné události v různých částech světa výmluvně dokládají. Koncepce Dana Drápala není nepravdivá. Pouze se pro soužití v současném světě stala neadekvátní, nadále nepoužitelnou.“

Řekl bych, že Janýr správně upozorňuje, že každá pravda v sobě obsahuje základní požadavek zbavit se konkurence. Když zpřesníme termín „konkurence“, pak bych řekl, že tento nárok je dokonce velice žádoucí a prospěšný pro společnost jako takovou. Pokud totiž konkurencí myslíme opak dané pravdy, totiž příslušný omyl, pak je nanejvýš potřebné falešné pravdy odstraňovat. Například když s jistotou zjistíme pravdu, že vraždit (čili zabíjet nevinné) je nespravedlnost, potom je záhodno eliminovat „pravdy“ (a v tomto hraničním příkladu i činy), které představují opak: „vraždit se smí!“. Například nejen teoreticky ale i fyzicky zničit nacismus a nacisty.

Když tedy nebudeme uměle nafukovat pojem pravdy na nějakou Pravdu s velkým „P“, představuje hledání univerzálně platných pravd základní podmínku, abychom spolu dokázali žít. Každý by proto měl být hledačem. Že se můžeme při hledání zmýlit, je jiná věc, avšak nehledat vůbec znamená vydat se omylům a jejich propagátorům napospas rovnou. Po hrůzách, které jsme v Evropě zažili v minulém století, snad každý chápe, co znamená Omyl s velkým „O“. Složit ruce do klína a čekat by bylo slovy Janýra „neadekvátní“, což platí obzvláště v situaci, kdy se nám „pravdy promísily“. Už jen z pouhého faktu jejich množství můžeme usuzovat, že drtivá většina z nich představuje omyly. Když se omylů nepokusíme alespoň teoreticky zbavit, kdo jiný by mohl v budoucnosti zvítězit a zbavit se v praxi třeba zrovna nás? Jedním z nejzákeřnějších omylů je právě myšlenka, že každá pravda je nebezpečná.