Lžíce a české pokrytectví

Napsal Mojmír Hampl

Tahle příhoda se mi stala už asi třikrát v jedné pražské tělocvičné. Chodím tam občas. Při pohledu na sebe vím moc dobře, že bych měl častěji, což je ale jiný příběh. V supermoderních šatnách jsou kromě skříněk s elektronickým zámkem, který se občas na rozdíl od klíčku zasekne – to je vždy příjemné zpestření závěru rutinního cvičení –, též sympatické malé polstrované lavice. Na nich sedím, když se obouvám. Protože jdu vesměs z práce, mám nejčastěji boty kožené a šněrovací a ty vždy potřebují na nohu trochu pomoct. Jedním ze zásadních objevů naší civilizace je proto lžíce na boty, nazouvátko. Pro mě přelomový vynález srovnatelný s kufrem na kolečkách a mincí jako zálohou na nákupní vozík v supermarketu, aby ho lidé spořádaně vraceli stále na stejné místo.

Tak se ptám opakovaně na recepci milých slečen, jestli by při tom všem nóbl vybavení tělocvičny nešlo dát ke každé lavici jednu malou lžíci na boty. Že by mi na závěr takový halířový detail velmi pomohl a komfort pohodlného obouvání po sprše bych ocenil. Šokující odpověď následuje: „ale ano, dávali jsme je tam víckrát, ale lidé je vždycky sebrali.“

Pravda, po čase jsem tam jedno malé šedé plastové nazuovátko objevil. Časy se změnily, jásám v duchu. Ne. Bylo tam poprvé a naposledy. Rychlost mizení tohoto miniaturního nesmyslu v šatně zjevně musí být fascinující. Promiňte, asi nejsem správný Čech, protože naprosto nechápu, jak může někoho napadnout sbalit si do tašky prohnutý kus umělé hmoty, který obouval několik zpocených končetin. Ale evidentně lidí, kteří mají tento stupidní nápad, není úplně málo. Čili máme systémový problém.

Není to nic objevného, řada lidí by vám dala jiné a lepší příklady z tisíců běžných situací v naší zemi. Ale právě proto je důležité si zcela jasně říct, že tato lžíce o nás jako metafora říká něco podstatného. Žádnou zemi na světě nelze nikdy soudit podle extrémů, ale jen podle toho, jak funguje v průměru, běžně. Česko nebylo jako Havel, ani jako Gottwald, stejně jako Británie nebyla jako Jack Rozparovač, ani jako Churchill a Amerika jako Al Capone, a ani jako Martin Luther King. Extrémy umažte, pak uvidíte pravdu. A ta pravda o nás je v tomto ohledu pořád poněkud smutná, byť vidím za poslední dvě dekády obrovský skok kupředu.

V minulosti jsem míval pocit, že vláda, která bojuje proti korupci, bojuje nutně tak trochu sama proti sobě a sama se sebou. Ale platí to i pro národ. Když se lidé rozhodnou zatočit se „všudypřítomnou korupcí“, musí zatočit sami se sebou. A ne v české tradici černého pasažérství jen s těmi vedle. Takže mí milí: vy, co jste spravedlivě naštvaní na to, jak všude bují zlodějna a úplatkářství, zamyslete se. Hrůza není možnost, že zloději jsou ti nahoře, ale že jsou to ti dole, vaši známí a blízcí.

A do mudrování o tom, kdy konečně bude naše jinak krásná země lepší, a kdy budeme na sebe zase trošku víc hrdí, vám přidám malý tip. Česko bude lepší, až se nebudou z fitness center ztrácet lžíce na boty. Obávám se jen, že v tom žádná vláda nic neudělá. Je složená z podobného vzorku lidí, kteří do těch tělocvičen chodí.

Autor je viceguvernérem České národní banky. Text vyšel také na serveru Pravý břeh.

 

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.