Mladoboleslavská balada

Napsal Ivana Kultová

„Kdo pláče:“ Voják zvolní v kroku.

„Zem pochovaná zaživa,

po které dnes už dvanáct roků

jde vaše bota dunivá.

 

Že dary mé, mé živobytí

váš rudý kolos vysaje -

což, bez toho lze ještě žíti,

To ještě malá křivda je.

 

Že vám však musím sloužit němě,

že sajete z mých ducha sil,

pro všecko holku máte ze mě ...“

„Kdo to tam útvar porušil?

 

Nezastavovat! Zpívat! Levá!

Jsme nerozborný, pevný blok ...“

Rota - kus poslušného dřeva -

dál hne se. Vojín srovná krok.

 

Doma si vezme učebnici

marxismu-leninismu zas.

Nemůže číst. Ať v spánku - bdící -

slyší ten smutný země hlas.

 

„Musím jít za svým velitelem, 

ať vysvětlí mi tuhle věc.

Říkají, že jsou k masám čelem.

A já jsem masa nakonec.“

 

Velitel v cimře vodku pije.

„Hlásí se vojín Simonov.

Mám dotaz. Z ideologie ...

Nebude dlouhý - jen pár slov.

 

Slyšel jsem plakat zdejší zemi.

Soudruhu, byl to hořký pláč...“

Velitel je jen chvíli němý:

„Tys západnický pomahač!

 

Vše prominu ti - chlast i ženy -

jenom buď rudý po uši.

Nevíš, ty bludem nakažený,

že přemýšlet se nesluší?“

 

Je v chvíli pravdy. Dopil do dna.

Jinak by mluvil lépe snad.

Vojín jde. Strana - máti rodná ...

Byl komunistou dosavad,

 

Sloužil jí upřímně a svatě,

šel před Západem bránit vlast...

Vojáku, strana podvedla tě!

Co velitel řek´? Ženy... chlast...

 

Každý to po svém, jinak řeší.

Zmateně začne vzpomínat

na břízky doma, na ořeší. 

Ta zem ví, co je cizí vpád,

 

co trpět pod železa centy -

a teď mu dává samopal,

pacifikovat disidenty!

Co když mu řekne: K zemi... pal...?

 

Ta zbraň... Je snadné sáhnout k spoušti.

Proč vlastně čekat na rozkaz?

Před vojínovým zrakem houští.

A za ním prapodivný jas.

 

Východisko??? A rána padne.

Velitel, zpraven, přijde blíž.

Po přepadení stopy žádné.

Vše jasné. Jasné přespříliš.

 

Nutno vše nějak zdůvodniti,

nežli to výše poženou.

Pcha! Může voják důvod míti,

leč krásnou holku zkurvenou?

 

„Simonov, vojín nerozvážný -

jinak však soudruh hotový

a v přesvědčení nijak vlažný,

náš útvar je přec vzorový! -

 

nešťastně, kvůli ženě jedné...“

Velitel pošle hlášení

a znova ke sklínce si sedne.

Za oknem polí vlnění,

 

hvězdná noc, v dáli města stíny,

sladká a mírná česká zem...

A náhle vidí obraz jiný:

děvče! A kam jde? Právě sem.

 

Opřena o sloup, vlasy lněné

jak vlnící se obilí,

spanilé údy zhanobené,

kterých se cizí zmocnili.

 

Ústa má němá, beze slova.

Velitel může radost mít:

pečlivá ruka cenzorova

zná jazyk v kámen proměnit.

 

Však pohled mluví: „Plémě kleté,

vlastního lidu katané!

Vše dobré ve vás zabijete

a zlé - jak dlouho zůstane?“

 

Jde pryč. Zrak zacloněný dlaní

k márnici ještě obrátí.

Velitel s chvěním hledí za ni.

Pak - začne znova chlastati.

 

Což ruský voják hlavu věší?

Ech co - ten má vždy vodky dost!

Inu - každý si po svém řeší

své komplexy a pochybnost.

 

(1980)

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.