Co z Tebe učiní pravého gentlemana

Napsal Pavel Jelínek

Kdysi jsem četl článek Romana Jocha Gentleman a demokracie, a i když jsem naléhavě cítil závažnost tohoto tématu, text jsem tehdy nedokázal pochopit. A to proto, že jsem nerozlišoval mezi vnější fasádou, které se říká gentleman, a skutečným charakterem. Byl jsem příliš svázaný mylnou představou, že gentleman je definován určitým vnějším projevem, pro který je uznáván druhými.

Pojďme se zamyslet třeba nad tím otrhancem, který Froda sledoval u Skákavého poníka. „Gentleman“ je pravý opak toho, jak o něm všichni smýšleli: „Je od hraničářů: nebezpeční chlapi, toulají se po divočině.“ Když však došlo na lámání chleba, prokázal ohromnou laskavost, dvornost, odvahu a obětavost.

Napíšu tedy, co pokládám za znak pravého gentlemana. Nejsem však na toto téma znalcem ani autoritou. A na otázku „Proč by slovo ‚gentleman‘ mělo znamenat právě toto?“ odpovím: může znamenat buď vnější, povrchní projevy, anebo pravé ctnosti. Není důvod, abychom mu připisovali půl z prvního významu a půl z druhého. A vzory ušlechtilé povahy nutně potřebujeme, já ze všech nejvíc, protože často selhávám ve snaze jednat odvážně a jemně. Právě proto mne výše a níže uvedené příklady tolik lákají a ukazují cestu.

Vnější a vnitřní znaky

Pravý gentleman není ten, kdo se nikdy nesníží k manuální nebo špinavé práci, ale ten, kdo se bez váhání vrhne pod umouněný stůl, když tam chromé babičce zapadnou brýle.

Pokud dá vysoké spropitné, nedělá to proto, aby oslnil číšníka, kamarády nebo vlastní ego – nýbrž proto, že vidí smysl ve štědrosti, velkorysosti a snaze těšit druhé.

Na oblečení a zevnějšek dbá ne proto, aby jej každý obdivoval, ale proto, že chápe, že rozumná míra péče o vzhled je projevem zdravé sebeúcty.

Pravý gentleman dbá více o obsah než o formu. Ráno po manželské hádce není důležité, jestli dokonale napodobíš mluvu uhlazených lordů z různých filmů. Důležitější je, zda místo obhajoby „Měl jsem přece právo se ostře bránit, když jsi byla tak nespravedlivá!“ přijmeš odpovědnost: „Neovládl jsem se a byl jsem hrubý, jistě to muselo být zraňující. Promiň mi to… Vážně mně záleží na tom, abych se učil ti líp rozumět.“ Oba postoje mají svoji logiku, ale ta druhá je pro vztahy mnohem více budující – a je jen na Tobě, které se budeš držet.

Ano, mně se to snadno mluví: až se jednou ožením, pak poznám, jak je tento druh pokory ohrožující a obtížný. Pokud připadá těžký i Tobě, nevadí: udělej denně jedno nepatrné gesto tímto směrem, jeden malý posun od současného přístupu k tomu ideálu. A denně se v tom cvič; třeba Tvé manželství rozkvete.

Gentleman a zdvořilost

Gentleman není na druhé zdvořilý proto, že se bojí o svoji pověst v jejich očích, ale z upřímného zájmu o jejich blaho. Dokáže se do lidí vcítit a chce, aby jim s ním bylo dobře. Já bych chtěl k tomuto ideálu růst, a proto se snažím v každé situaci, kdy postřehnu u někoho nejistotu v hlase (např. u paní na přepážce: „Tohle bude chvilku trvat“) říci něco ujišťujícího („To nevadí“). Snažím se oslovit přesně tu nejistotu, kterou vnímám.

Pravým gentlemanem není především ten, kdo nastudoval podrobně společenská pravidla (např. ve kterých případech si muž nebo žena smí nechat čepici či rukavice při jednání se starším, resp. s mladším) – nýbrž ten, kdo chápe jejich účel: zpříjemňovat lidem život a utvrzovat ženy, které se jakožto zranitelnější pohlaví mohou cítit ohrožené, pokud je druzí neujišťují o tom, že na ně trvale budou brát ohled.

Proto se domnívám, že gentleman má nadprůměrnou šanci zapůsobit dobře i v kultuře, o jejíchž zvycích ho nikdo nepoučil. Někde se pokládá za neslušné šlápnout na práh, jinde smrkat na ulici – ale snáze to bude prominuto člověku, který je srdečný, nesobecký a upřímně se zajímá o druhé. V tomto je mi krásným vzorem Císař z Nihon-džinu.

Škola základ života

Schválně, než budete číst dál, zamyslete se: koho pokládáte za největšího gentlemana ve filmech Škola, základ života a Cesta do hlubin študákovi duše?

Co třeba Kulík se svojí nenapodobitelnou šarmantní dvorností: „Poklona, rukulíbám, milostivá paní…“ Tento druh vřelé mezilidské srdečnosti se z naší kultury již vytratil a je to velká škoda. Proto mě scény s Kulíkem hodně inspirují.

Nelze jej však nazvat gentlemanem, pokud ty dívky chce bezohledně svést pro vlastní uspokojení (viz druhá polovina tohoto textu o rytířství). Nebo pokud – jak to týž herec činil v roli Čuřila – na studijní povinnosti demonstrativně kašle („To jsem ho rozštíp!“) a dokonce sype lži jako na běžícím pásu: „Prosím já jsem se nemohl připravit, měli jsme návštěvu, zemřel mi ujec, vypli nám elektriku…

Někdo asi navrhne Benetku, ale pro mě je úžasným vzorem ten tělocvikář, který jej napomínal s laskavostí, odvahou a nekompromisností (minuta 54–57). Takové lidi potřebujeme – a obzvlášť v dnešní cynické a lhostejné době, kde se pojmy „čest“ a „odpovědnost“ čím dál více vytrácí.

Naopak odstrašujícím případem je Pošusta na plese, který měl galantní fráze bezvadně nastudované, ale používal je k ponižování druhých (minuta 21: „Vaňku, dáma se nevyzývá k tanci takto banálně. Vyjadřuješ se jako muž z nejnižších vrstev.“)

Ctnosti skutečné a domnělé

Některé postoje jsou za chvályhodné pokládány neprávem. Například „milosrdné“ lži, které ve skutečnosti rozvracejí vztahy. Ty drobné, ale i ty velké jako v písni Dlouhý černý závoj. Nebo když se plně dospělý člověk bezvýhradně podřizuje svým rodičům, jako filmový F. L. Věk: je rozdíl mezi hlubokou úctou a absolutní poslušností. Drsnějším příkladem je to, že některé státy vyznamenávaly vojáky za válečná zvěrstva; dnes někteří muslimové oslavují sebevražedné atentátníky a váží si vykonavatelů „vražd ze cti“.

Ale zůstaneme-li u ctností skutečných, může vůbec existovat nějaká, kterou skutečný gentleman nemusí pěstovat? Já si to nemyslím. Gentleman jakožto kultivovaný muž souhlasí se zlatým pravidlem „Co sám nerad, nečiň druhým.“ A podle mne každá ctnost znamená snahu neubližovat druhým a naopak jim pomáhat; některé přímo (mírnost, štědrost, zdvořilost, obětavost…), jiné v důsledku: pěstuješ-li sebekázeň, zbožnost a statečnost, nepomůžeš tím druhým hned, ale zvýšíš své možnosti jim činit dobře v budoucnu.

Gentleman a odvaha

Proto se domnívám, že pravý gentleman je zároveň sebevědomý i pokorný. Je pracovitý, jemný, ukázněný, citlivý, věrný, spravedlivý, komunikačně obratný. Je velmi obětavý a nesobecký. A můžeš sem doplnit i všechny další ctnosti, které pokládáš za důležité.

A rovněž je silný, nezlomný, odvážný, naději neztrácející. Pravým gentlemanem není navoněný chlápek v paruce, jak mistrně líčí článek Válka proti chlapcům, nýbrž ti vojáci, kteří volali „Prezidente Beneši, neustupujte Mnichovu a dovolte nám bojovat za vlast.“

Proto si myslím, že se obsah pojmu „gentleman“ silně překrývá s ideálem rytíře – velmi mírného a zároveň velmi prudkého. A s pojmem „Pravý muž“, jehož význam všichni v srdci nějak cítíme; pěkně o něm píše John Eldredge a také dobře známá báseň Rudyarda Kiplinga Když.

A také s pojmem „konzervativec“ – nikdo nemá právo kritizovat hanebné politiky, aniž by se zamyslel, zda nedělá v malém totéž. Ona je v principu značná podobnost mezi seřváním manželky a podporou pro-choice hnutí; hrubost i potrat jsou bezohledným zajištěním vlastního pohodlí na úkor někoho slabšího.

A myslím, že podobné přirovnání se dá najít pro každou oblast politiky: Protestuješ proti nízkým výdajům na obranu, ale sám ses neobtěžoval na ulici zastavit a zastat se šestiletého kluka, kterého bili dva desetiletí? Pak nejsi konzistentní.

Gentleman a konzervatismus

To, že konzervatismus se bytostně dotýká osobní morálky, si dovolím doložit i dvěma výroky pana Jocha:

„To je ten problém, to je ta příčina současné krize! Střídání pouze „lib-lab“, bez „cons-cons“! (Střídání liberálů a socialistů – „lab“ jako labour.) Zapotřebí je „cons-cons“, méně práv a více povinností, méně jistot a více odpovědnosti! (…) V roce 1912 lidé neměli tolik práv a jistot jako dnes. Zato měli smysl pro povinnost a odpovědnost. Bylo naprosto samozřejmé, že když se Titanic potápěl, v záchranných člunech měly ženy a děti přednost. Muži, kteří se do nich cpali, bylo opovrhováno.“ (Titanic a Concordia)

Na levici nenávidím a – upřímně – nesnáším tu její ufňukanost, mentalitu plačlivého „cry-baby“, neustálého sebe-stylizování do role věčné oběti (…) Když byl atentát na Reagana – skutečný atentát! – a jemu šlo o život, co dělal Reagan? Žertoval. On však byl konservativec. (…) Jest vrcholně nekonservativní vydávat se za oběť. (Slavný článek Atentát to nebyl o kremlofilní bábě)

Řekl bych, že ideály konzervatismu, rytířství a gentlemana vznikaly v různých dobách, ale každý nám může ukázat, jaký by měl muž být. A takové vzory potřebujeme.

Co můžeš udělat Ty?

Každý může ovlivnit své okolí mnohem více, než si většinou uvědomujeme. Ženy rozkvetou i pod malou kapkou šarmantní zdvořilosti: Buď sám sebou a rozdávej ji všude, kam přijdeš. Jdi v tom proti proudu a třeba se staneš inspirací pro mnohé. Chval na lidech to, co se Ti doopravdy líbí, a několikrát denně vyjádři své city manželce a každému z dětí.

Pokud jsi žena, nepodrývej manželovu mužnost, ale chval na něm to dobré – a na to zvlášť špatné, o čem nechceš mlčet, upozorňuj velmi taktně. Tím, že o nich nemlčíš úplně, mu prokážeš obrovskou službu, protože jsi nadána intuicí a vhledem, který my muži tolik nemáme – každé pohlaví bylo obdařeno v jiných oblastech.

Jsi-li muž, zkus být k sobě upřímný, v čem selháváš nejvíc. Srdce Ti napoví, ale abys je vůbec slyšel, dopřej si oddych od městského ruchu. Například si denně odděl pět minut na ztišení, nebo každý měsíc jdi o samotě zpytovat své nejhlubší pocity do opuštěné přírody.

Pokud začneš tušit, že v některých oblastech beznadějně selháváš (a všichni takové oblasti máme), pak Ti v knize „Hranice“ vřele doporučuji podkapitolu „10 zákonů hranic – Zákon moci“: Vždy máš možnost poprosit o odpuštění, pojmenovat věci pravým jménem a požádat své nejbližší, aby Ti pomohli k růstu.

Učení se pravým ctnostem vyžaduje vyjít ze zóny pohodlí a čelit svým nejhlubším strachům: často vytěsníme a popřeme právě tu oblast, kde nás svědomí nejvíce napomíná. Znamená to nevzdávat se ani po tisící prohře; i po sté omluvě za tutéž chybu přijít po sto první a znovu říci: „Miláčku, zase jsem byl na Tebe jedovatý, ale já se to opravdu chci odnaučit.“

Je to náročný celoživotní boj; pokud Tě frustruje, vykřič to, vybásni to, vymlať to do polštáře a probuď v sobě srdce bojovníka.

Psáno pro autorův web Naděje a odpovědnost. Převzato se souhlasem autora.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.