Za římskokatolickou sociální nauku proti zhoubnému marxismu

Napsal Simeon Ghelfand

Následující soubor textů publikujeme jako připomínku loňského 100. výročí bolševické revoluce v Rusku a letošního 70. výročí komunistického převratu v Československu. Jejich autor, žurnalista a politický filosof Simeon Ghlefand (1895–1965) byl jedním z největších znalců a kritiků marxismu a marxismu-leninismu v poválečném Československu a zároveň jedním z největších propagátorů římskokatolické sociální nauky. Po únoru 1948 byl krátce vězněn, ale po propuštění se mu podařilo uprchnout do svobodného světa, kde se zapojil do českého protikomunistického odboje a v první exilové etapě patřil k nejvýznamnějším politickým aktivistům. Vydával časopis Rozpravy (1950-1954, 1957) a byl zakladatelem a tajemníkem Křesťansko-demokratického hnutí (aktivního v padesátých letech) vytvořeného českými katolickými exulany, kteří se pro nesouhlas s poválečnou i exilovou politikou prosazovanou vedením rozešli s Československou stranou lidovou. Následující texty jsou ukázkou z připravované dvoudílné antologie české exilové politické pravicové a katolické publicistiky z let 1948–1968, kterou sestavil, úvodní studií a poznámkami opatřil PhDr. Jan Cholínský v rámci svého badatelského projektu v Ústavu pro studium totalitních režimů. Vydání obou dílů je plánováno na rok 2018 pod názvem „Pravá tvář. Exilová publicistika 1948–1968“. Redakce

Marxismus humanisující

(Rozpravy, Brusel, 1950, č. 1, s. 6–9)

Slyšeli jsme nedávno v československém zahraničním vysílání úvahu známého komentátora o životě v Sovětském svazu. Autor skončil slovy: „Kdyby Lenin oživl a viděl, co se děje, byl by se zhrozil.“

Je to omyl. A dodáme ihned, omyl velmi nebezpečný. Mnozí lidé se totiž snaží přesvědčit svět, že v Rusku není socialismus, nýbrž stalinismus, jenž s pravým učením marxismu-leninismu nemá nic společného. Jiní zase zavrhují leninismus, protože je prý zvrácením pravého a čistého marxismu. Ba dokonce slibují, že až se vrátíme do vlasti, tak nám i celému světu teprve ukáží, jak se ten správný marxismus dělá.

Všechna tato povídání o jakýchsi rozdílech mezi marxismem, leninismem a stalinismem dokazují pouze jedno. Že totiž autoři těchto hlubokomyslných povídání nemají ponětí ani o marxismu, ani o leninismu, ani o stalinismu, ba ani o vlastní podstatě socialismu.

* * *

Co je socialismus?

Je to společenské zřízení, v němž veškeré výrobní prostředky a pracovní síly patří státu a jsou monopolně řízeny státními úředníky za politické kontroly jedné strany.

Tato forma společnosti se již několikráte vyskytla v lidských dějinách. Socialistický stát existoval již ve 3. tisíciletí před Kristem na ostrově Kréta, pak ve staré Spartě, kde byla státní výchova dětí, otroci byli státním majetkem a obyvatelstvo se stravovalo ve státních jídelnách. Také socialistický stát Inků v Jižní Americe je příkladem důsledné organisace, kde všechny výrobní prostředky byly státním majetkem. Je třeba podotknout, že tyto socialistické státy byly ze stanoviska administrativního naprosto úspěšné. Panovala v nich ovšem nesmírná ukrutnost správy, ukrutnost, jež byla překonána pouze socialistickým Ruskem. Byly však i velmi četné socialistické pokusy na základě dobrovolnosti a osvícenského humanismu. V minulém století vzniklo v Severní Americe na 120 socialistických obcí, které byly podporovány obětavými nadšenci z celého světa. Osud těchto obcí byl všude a vždy stejný. Obrovský elán na počátku, pak hádky, mravní a hospodářský rozvrat a – zánik.

Nechceme se tu dovolávat těchto nepodařených socialistických pokusů, proti nimž stojí celá řada pokusů úspěšných, především socialistický Sovětský svaz, jenž existuje již 32 roků. Existuje právě proto, že je vybudován na nefalšovaném marxismu-leninismu a nikoliv na humanismu. A kdyby se jen trochu zahýbalo marxistickým základem socialistického Ruska, pak se zřítí a zanikne, jako zanikly socialistické kolonie New Harmony, Icaria, New Icaria a podobné.

V listopadu roku 1847 napsal Marx společně se svým druhem a apoštolem Engelsem Komunistický manifest, v němž je ve zhuštěné formě podaná celá marxistická nauka o společenském vývoji. Tato knížka je dodnes jedním z hlavních pramenů marx-engels-lenin-stalinského mudrosloví. Marx v ní vyzývá dělnictvo všech zemí, aby uskutečnilo sociální revoluci a nastolilo socialismus: „Prvním krokem dělnické revoluce bude organisace proletariátu jakožto třídy vládnoucí. Proletariát pak použije své politické moci k tomu, aby postupně vyvlastnil všechen buržoasní kapitál a soustředil všechny prostředky výrobní v rukou státu“.

Bylo by tedy nespravedlivé vinit Lenina ze zneužití nebo ze zvrácení marxismu. Co činil Lenin? Byl v čele dělnického proletariátu, tj. bolševického křídla ruské sociální demokracie tj. sociálně demokratické ruské strany a připravoval revoluci. Pak mistrovským úderem v listopadu 1917 svrhl vládu Kerenského a nastolil – podle Marxe – diktaturu proletariátu. Postupně – přesně podle Marxe – vyvlastnil všechny výrobní prostředky a soustředil je – rovněž podle Marxe – v rukou státních úředníků pod bedlivým dozorem „proletariátu“, tj. komunistické strany. V tomto bodě tedy se Lenin ukázal být důstojným žákem svého učitele.

„Stát je zvláštní organisace moci; stát je organisované násilí, jež vykonává vládnoucí třída. Kterou třídu má tedy potlačovat vítězný proletariát“?, táže se Marx. A odpovídá: „Zřejmě třídu měšťáckou. Dělníci musí uchvátit politickou moc, aby zničili odpor, zjevný i skrytý, vykořisťovatelské třídy.“

Jak je vidět, Marx dobře rozuměl svému řemeslu. Ale také i Lenin, Stalin, Gottwald a Enver Hodža výborně rozuměli učení svého mistra, což ovšem nemůžeme nikterak tvrdit o marxistech tzv. demokratických a humanitních. Můžete prolistovat celého Marxe a Engelse, nenajdete tam ani slůvka o nějakém humanitním socialismu, avšak najdete tam otevřenou výzvu k násilí, pronásledování a zničení „vykořisťovatelské třídy“. Podle Marxova učení o hodnotě a nadhodnotě vykořisťovatelem je každý soukromý podnikatel, jenž zaměstnává pracovníky za mzdu. Čím se tedy provinil Lenin proti Marxovi, když násilně vyvlastnil všechny výrobní prostředky? Že zřídil pověstnou Čeku, dnes NKVD, toto „bdělé rameno revolučního proletariátu“? Čím se prohřešil proti Marxovi Stalin, když nadiktoval kolchozy a poslal do koncentračních táborů statisíce vzpurných sedláků, kteří lpěli na své vlastní hroudě? A další statisíce a milióny inteligentů, řemeslníků, obchodníků, levých a pravých „úchylkářů a všech ostatních nepřátel socialistické výstavby“?

Velmi důležitým dílem Marxovým je Občanská válka ve Francii. Jak známo 18. března 1871 vypuklo v Paříži povstání, které skončilo neslavně za dva měsíce. Toto krátké revoluční období bylo nadějnou ukázkou budoucího socialistického ráje. Bylo tam opravdu všechno: závodní rady, národní výbory, akční výbory, „vůle lidu“, pronikavá čistka mezi úřednictvem, vyvlastňování soukromého majetku a zločinný teror, jenž tehdy v Paříži panoval, se téměř podobal dnešnímu řádění československé státní bezpečnosti. Jakmile vzplanula revoluce v Paříži, Marx ji uvítal nadšenými slovy. Po jejím skončení analysoval Marx kriticky všechny detaily pařížského povstání, aby z něho načerpal ponaučení pro budoucnost.

„Revoluční proletariát musí až do všech důsledků rozbít a zničit buržoasní aparát státní. Všichni státní zaměstnanci musí být vyhozeni a nahrazeni dělnickými funkcionáři, nenahraditelní odborníci pak musí být bedlivě kontrolováni proletariátem“, poučuje Marx. A jeho žáci Lenin a Stalin opravdu věrně splnili odkaz svého učitele, splnili až do posledního písmenka.

Marxův druh a spolupracovník Engels takto poučuje vůdce německých marxistů Augusta Bebela (v dopisu o Gothajském programu z roku 1875) o tom, jak se má pravý marxista dívat na svobodu a demokracii: „Když usiluje proletariát o uchopení moci ve státě, není to kvůli nějaké svobodě, nýbrž aby úplně zničil svoje odpůrce“. Je k tomu třeba nějaký komentář?

Nemají tedy pravdu oni humanisující a demokratisující marxisté, když vykládají báchorky o nemarxistických metodách leninismu a stalinismu. Prostě nechápou podstatu Marxova učení, jehož dokonalým uskutečněním je právě leninsko-stalinský Svaz sovětských socialistických republik.

* * *

Celá marx-engels-lenin-stalinská nauka spočívá v tom, že socialismus má být uskutečněn a udržen natrvalo pomocí diktatury proletariátu. Socialisace výrobních prostředků není objevem Marxovým, jak jsme se již o tom zmínili výše. To už před ním byli Owen a Cabet, Leroux a Enfantin, Proudhon a Fourier. Avšak všichni tito průkopníci socialismu chtěli jej uskutečnit cestou propagandy, přemlouváním vlád a veřejného mínění, pak cestou parlamentní (Lassalle) apod. Byli to podle Marxova označení „utopisté“, neboť podle Marxe může uskutečnit socialismus pouze organisovaný proletariát. Proč? Protože mezi proletariátem a majiteli výrobních prostředků jsou nesmiřitelné třídní protivy (Komunistický manifest; Bída filosofie), nesmiřitelné proto, že podnikatelský zisk má jediný původ ve vykořisťování neplacené částky dělníkovy práce (Kapitál). Avšak buržoasie je chytrá a záludná a používá k zesílení své moci nad proletáři náboženství, filosofie a vědy (Svatá rodina; These o Feuerbachovi). Proletariát musí být pevně organisován a veden, aby jej nemohla buržoasie obelstít (18. brumér Ludvíka Bonaparta). Budoucí sociální revoluce musí být bezohledná ke všem buržoasním odpůrcům (Občanská válka ve Francii). Konečně o budoucnosti socialistického státu a o jeho pozvolné přeměně v šťastnou beztřídní komunistickou společnost Marx pojednává v Kritice gothajského programu, kde zářivými barvami namaloval nejúchvatnější sociologické straky na vrbě, jež kdy uzřely světlo světa.

* * *

Socialisace výroby a práce plus diktatura proletariátu, to je marxismus. Lze ovšem odmítnout diktaturu a ponechat jenom socialisaci, pak je to socialismus nemarxistický. To znamená, že proces socialisace má být ponechán klidnému politickému vývoji, propagandě, parlamentním volbám, řečnickým a novinářským soubojům a podobně. Nu, což, i tak možno, říkají Rusové. To je ten socialismus humanitní, evoluční a demokratický.

Lze ovšem nastolit socialismus pomocí bezvadné demokratické mašinerie. Když např. v důsledku svobodných a čestných voleb získají zastánci socialisace potřebnou parlamentní většinu, mohli by pak ihned zákonitě přeměnit dosavadní státní formu na socialistickou. Avšak nastolit socialismus je věc poměrně snadná, horší věc je socialismus udržet. Neboť výrobní náklady v socialisovaném průmyslu ihned nebetyčně vzrostou v důsledku nevyhnutelného zbyrokratisování provozu. Socialisační zákroky vlády budou však ihned podrobeny ostré kritice tisku, na veřejných schůzích a v parlamentu. Každé snižování životní úrovně občanů narazí ihned na spontánní odpor. V demokratickém a svobodném státě není ovšem možné učinit z odborových organisací státní pohůnky a denuncianty dělníků, jak je tomu v otrockých státech za železnou oponou. V demokratickém a svobodném státě může trvat socialistický pokus pouze tak dlouho, pokud to občané budou trpět a již příští parlamentní volby mohou učinit nápravu a poslat socialisaci i se socialistickou vládou tam, kam patří, tj. ke všem čertům. Právě nyní jsme svědky toho, jak splaskla socialisační bublina v Anglii, kde labouristická vláda již sama přikročila k desocialisaci, aby alespoň před parlamentními volbami poněkud napravila své otřesené postavení.

Marx opravdu dobře rozuměl socialistickému řemeslu a dobře věděl, že nelze udržet socialismus idylickými metodami demokracie a humanismu. Proto se také posmíval „utopickým“ socialistům stejně, jako se posmíval Lenin revisionistům a fabiáncům. V naší době se zase posmívá humanitním evolučníkům Stalin, zajisté právem. Neboť demokracie, svoboda a humanismus jsou marxistům milé pouze na tak dlouho, pokud bojují o moc ve státě. Po vítězství, ať již parlamentním nebo neparlamentním, je jenom jedna pravá marxistická metoda – klacek. Klacek, toť universální prostředek vítězného marx-engels-lenin-stalinismu, neboť pouze klackem lze donutit státní občany, aby se přeměnili v socialistické stádo, a pouze klackem lze vytlouci z tohoto stáda socialistické nadšení pro vládu socialistických otrokářů.

Marxismus a demokracie, marxismus a svoboda, marxismus a humanita, toť protimluv stejně nesmyslný, jako například humanitní nacismus. Cesta k humanitě a demokracii nevede přes nacismus. Avšak od humanity přes marxismus vede přímá cesta k bestialitě.

Marxismus a umění

(Rozpravy, 1950, č. 2, s. 8–9)

Jako všechny totalitní systémy, vybudované na potlačení lidských práv, dostává se i komunistická diktatura nutně do konfliktu s uměním, konfliktu stejně nesmiřitelného jako je její konflikt s pravdou a dobrem. Sovětští komunisté ovšem nikdy nepřestanou tvrdit opak a dovolávat se obecně uznávaných hodnot básní Blokových, Jeseninových a Majakovského, románů a dramat Gorkého, Eisensteinových a Pudovkinových filmů, Šostakovičovy, Prokofjevovy a Chačaturjanovy hudby. Všechna velká díla těchto umělců však vznikla v době, kdy sovětský režim byl zaneprázdněn existenčními starostmi a musel dopřát umělecké tvorbě určitou svobodu (v prvním desetiletí po říjnové revoluci a za „Velké vlastenecké války“). Každý ortodoxní komunista také považuje jejich autory jen za „poputčiky“ (tj. sympatisující), jejichž naivní sympatie jsou komunismu vítaným spojencem v boji o moc, kteří však musejí být po vítězství revoluce bez milosti likvidováni, aby svým buržoasním humanismem nesváděli proletariát z cesty přesně vyznačené Marxem, Leninem a Stalinem.

Proto propukají kolem let 1930 a 1946 (kdy se režim cítí už bezpečným) masové čistky, jimž padají v oblasti umění za oběť všechna opravdu hodnotná díla a většinou i životy jejich tvůrců, alespoň těch, kteří nedovedli včas zradit sebe sama (sebevražda Jesenina a Majakovského, záhadná smrt Bloka a Gorkého, po válce pak náhlá smrt Eisensteina po druhém veřejném pranýřování jeho díla). Pro cizinu, kde je ještě „poputčíků“ třeba, zůstávají tato díla ovšem stále svůdnou atrapou socialistického umění, v Sovětském svazu a státech za železnou oponou je však každý pokus o jejich následování sebevraždou.

A stejně jako všechny ostatní slavné diktatury pokouší se i sovětský režim – a se stejně malým úspěchem – vydupat z hlav umělců „nové“, zglajchšaltované umění, které by jej ospravedlňovalo, propagovalo a oslavovalo. Universální recept na ně, platný pro všechny umělecké discipliny a nazvaný „socialistickým realismem“, vynašel velký inkvisitor sovětské kultury nebožtík A. A. Ždanov a zdokonalil jej jeho žák a nástupce A. Fadějev. Jakkoliv podobnost této doktríny s „buržoasním“ realismem 19. století, jak jej chápe každý absolvent střední školy, je naprosto vyloučena. Jako důkaz stačí vyjmenovat pár hlavních znaků Ždanovova učení.

Každé umělecké dílo musí mít podle něho „aktuální námět“ a „vysokou ideologickou úroveň“, tj. dryáčnicky vytrubovat marxistická přikázání, nejčastěji pak evangelium třídního boje a kromě toho také „obecnou platnost“. To znamená čítankovou typisaci postav: Kapitalista musí ztělesňovat všechny společenské i lidské neřesti, které marxismus jeho třídě připisuje, proletář pak musí být nejen vykořisťovaným mučedníkem, nýbrž i osobně pravým světcem. Toho se prý dosáhne, když se kapitalističtí hrdinové vytvoří „přísnou realistickou metodou“ bez ostychu odhalující všechnu jejich „zvrhlost“, zatímco k vykreslení andělských charakterů dělnických je třeba použít jistého „romantického prvku“, který prý umožňuje umělci ukázat pracujícího člověka nikoliv tak nedokonalého, jakým dnes ještě je, pokažen kapitalistickou společností, nýbrž tak vzorně ušlechtilého, jakým ho zcela určitě dělá společnost socialistická. Teprve tento „romantický prvek“ prý dělá socialisticky realistické dílo opravdu pokrokovým, poněvadž „dává nahlédnout do budoucnosti a vytyčuje tak cíl“. Fadějev dokonce se nestydí dovolávat Dickense, jehož pravá velikost a pokrokovost prý záleží právě v tom, že proti zločinným typům prohnilé buržoasie postavil za použití zmíněného „romantického prvku“ nebesky čisté postavy svých utlačovaných vdov a sirotků. (Fadějevovi ostatně ani nevadí, že „poputčik“ aristokracie Balzac kritisuje buržoasii ve svých románech vyloženě „zprava“ a prohlašuje ho pro tento jeho „kritický realismus“ také za jednoho z předchůdců své školy).

Česky řečeno, hlavním námětem socialisticky realisovaného umění má být konflikt kapitalistů tak zlých, jakými nikdy nebyli, s dělníky tak dobrými, jakými nikdy nebudou. Tento úkol, jehož řešení je již předem závazně dáno, má pak být vypracován s plakátovou thesovitostí, nezamlženou žádným „formalismem“ a žádnými „individualistickými detaily“, „pro kolektiv bezvýznamnými“, což znamená zákaz všech hodnot „jenom“ estetických a každého objektivního pohledu do lidské duše – zkrátka a dobře, zákaz veškeré krásy a pravdy. Konkrétním výsledkem těchto teorií jsou v dnešním sovětském krásném písemnictví křiklavé a nudné agitky, ve výtvarnictví falešně patetický monumentalismus, živě připomínající „umění“ nacistické, na jevišti návrat k malovaným „realistickým“ kulisám a v hudbě kanonisace pseudoklasických konvenčních hudebních prostředků komposičních.

Celý ten Ždanovův a Fadějevův zmatený galimatyáš sám o sobě ovšem zasluhuje nejvýš pohrdavý úsměv. Ale právo na něj má jenom ten, kdo se stejně vyrovnal s celým marxistickým socialismem, poněvadž socialistický realismus je jen jeho logickým domyšlením. Probíhá-li totiž opravdu vývoj v dialektických protikladech a je-li duševno jen nadstavbou hospodářských podmínek, pak je socialistické umění jako produkt socialistické společnosti povinno účastnit se třídního boje, každý majitel výrobních prostředků musí býti pro ně jako nadstavba veskrze špatné buržoasní společnosti výlupkem všeho zla a protiumělecký barbarismus je přiměřeným výrazem diktatury proletariátu. Jakýmkoliv únikem od politického umění se pak marxistický umělec zpronevěřuje své povinnosti pracovat podle svých schopností ve prospěch socialistického státu, a poněvadž mu jeho materialisovaný světový názor nedává nárok na nějaká privilegia, nesmí se divit, je-li tímto státem „podle svých zásluh“ o něj odměněn koncentračním táborem nebo diskvalifikací. Socialistická skutečnost je proto tak špatná, že jsou špatné její ideové základy, jejichž je věrnou aplikací. Vývoj sovětského umění to jen potvrzuje.

Marxismus a fašismus

(Rozpravy, 1950, č. 3–4, s. 10–13)

Atomová puma, která vybuchla 6. srpna 1945 nad Hirošimou, zničila na 200 000 lidských životů. Moderní vodíková bomba může zničit miliónové město ve zlomku vteřiny. Existuje však ještě mohutnější zbraň, která dovede zničit celé generace lidstva. Touto zbraní je filosofie.

Průměrný občan pokládá filosofii za něco velmi nepraktického a v nejlepším případě se na ni dívá jako na mozkové cvičení podobné hře v šachy anebo luštění křížovek. Zrod nové myšlenky zajímá lidi mnohem méně než sportovní rekordy anebo politika. Tak úplně nepozorovaně pro lidstvo se zrodila před stopadesáti léty v hlavě jednoho tichého a skromného německého profesora myšlenková soustava, která bloudila světem několik desetiletí, až se jí ujal Karl Marx, jenž dále rozvinul a zkonkretisoval nauku svého učitele. Ve jménu této nauky bylo prolito moře lidské krve. A za sto let po smrti onoho německého filosofa se chopili jeho myšlenky Hitler a Musolini, každý svým způsobem. Kolik miliónů lidí zahynulo na válečném poli, v koncentrácích a v plynových komorách? Kolik jich ještě zahyne ve Vorkutě, Kolymě, na popravištích a v hrůzách občanských válek?

Tichý německý filosof, jehož myšlenky otřásly světem a nyní ohrožují samotné kořeny křesťanské civilisace, se jmenoval Georg Wilhelm Friedrich Hegel. Narodil se roku 1770 ve Stuttgartu a zemřel roku 1831, když Karlu Marxovi bylo 13 let.

Hegelovo učení o státu

Podle Hegela nelze nahlížet na stát jako na společnost jedinců a rodin. Pro Hegela je stát jakýmsi mystickým „všeobecným duchem“, který má svou samostatnou existenci. Je reálnou bytostí vyššího řádu, která nesestává z lidských jedinců, nýbrž je v sobě obsahuje a nosí. Stát je samoúčelem, je uskutečněním a projevem tohoto všeobecného ducha. Je absolutním cílem, pro nějž jsou jednotlivci pouze cílem relativním. Jako v živém organismu je každá buňka, každý orgán relativním cílem a zároveň prostředkem, tak je tomu též ve státě, který je nutno chápat jako organismus, nikoliv jako organisaci samoúčelných jednotlivců. Stát nevzniká z jednotlivců a není proto jeho účelem, aby sloužil jedinci a zabezpečoval mu jeho blaho a zájmy. Naopak, stát má právo požadovat od jedince všech, i nejvyšších obětí, a má též neomezený nárok na celého člověka.

Pramenem života státního organismu je „národní duch“, národní organismus, bohatě rozčleněný a v jednotě žijící. Státní moc je uskutečněná státní vůle, ale nikoliv jako vůle všech občanů anebo většiny občanů, nýbrž jako „všeobecná vůle“, vůle „všeobecného ducha“.

Právo a morálka žijí jenom ve státě a skrze stát, který je absolutním projevem rozumu, objektivní skutečností všeobecného ducha. Stát je proto „bohem“. Bůh se jeví viditelně jako stát, v němž se realisuje jako život duchovního organismu. Hegelův „bůh“ není křesťanským Bohem, jenž je osobní, neměnitelný, věčný, všemohoucí a vševědoucí, Hegelův bůh, idea, absolutní duch, je pouze věčný, avšak není dokonalý. Absolutní duch se stále vyvíjí a sám sebe poznává teprve ve vývoji, když se objevuje člověk. Stát je dokonalým uskutečněním sebepoznávání ducha, je vtělenou „božskou“ myšlenkou. Člověk čerpá všechny „duchovní“ hodnoty jenom ve státě, jako nejvyšší duchovní skutečnosti. Člověk může dospět k dokonalé svobodě pouze tehdy, když všechno činí v souhlasu s „všeobecnou vůlí“. Státní suverenita a moc nemá zdrojem „lid“, tuto neforemnou masu jednotlivců, nýbrž „národ“, jako rozčleněný živý organismus. Proto též parlament nemá být zastoupením lidu, nýbrž musí představovat národ.

Každý jednotlivý stát je organisovaný národní duch. Vzhledem k různosti „národních duchů“ dochází k rozporům a válkám. Válka je nezbytností rozumného řádu. Je správné a rozumné, když státy válčí mezi sebou. Ideál všeobecného míru odporuje rozumné skutečnosti. Život jedinců a lidstva může zůstat zdravým a mravným jen, když státní moc občas vytrhne své občany ze zbahnělosti všedního života a dá jim možnost uskutečnit mravní hodnoty ve válce pro zájem státu.

O vztahu církve ke státu učil Hegel, že stát nesmí dovolit na svém území nezávislou církev, nýbrž církev musí být podřízena státu. Nezávislost církve znamená snížení absolutní hodnoty státu a odvrácení vůle jednotlivců od souhlasu s „všeobecnou vůlí“, čímž nezávislá církev vlastně ohrožuje svobodu občanů. To jsou v hlavních rysech základy Hegelova učení o státu.

Hegelův stát v marxistickém rouchu

Tato šílená nauka se téměř úplně uskutečnila v Itálii jako stát fašistický, a v Německu, jako nacistická Třetí říše. V Hegelově učení o státu jsou obsaženy všechny podstatné prvky totalitních režimů 20. století: popírání přirozeného práva jedince, popření personality, zbožňování státu, glorifikace válek, boj proti nezávislosti církve, vůdcovský princip („státní vůle“), odmítání demokracie apod. Marxismus však je mnohem rafinovanější než obyčejný fašismus. Mnozí marxističtí teoretikové tvrdí, že Marx převzal od svého učitele Hegela pouze dialektickou metodu, ale nikoliv jeho učení o státu. Na první pohled se může zdát, že mají pravdu. Není však radno řídit se dojmem prvního pohledu na věc. Vždyť se také na první pohled zdá, že se Slunce točí kolem Země, ale není to pravda. Je proto třeba alespoň v hlavních rysech poznat Marxovo učení o státu, bez čehož nelze si dobře ujasnit základy komunistické ideologie a moderního socialismu.

Hlavní apoštol marxismu, Bedřich Engels, ve své známé knize Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu takto definuje Marxův názor na stát: „Stát není žádnou skutečností mravní ideje, jak tvrdí Hegel. Stát je pouze společenským výtvorem na určitém stupni vývoje, je přiznáním skutečnosti, že se společnost dostala do neřešitelného konfliktu sama se sebou, že ve společnosti vznikly nesmiřitelné rozpory protichůdné společenské třídy. A aby tyto třídy s protichůdnými hospodářskými zájmy nezničily ve svém boji samotnou společnost, stala se nutnou moc, jež zdánlivě stojí nad třídami, moc, která by udržovala společenské řády a zmírňovala by ostrost společenských konfliktů.“

Podle marxistické nauky nemohl by tedy stát vůbec vzniknout, ani se udržet natrvalo, kdyby neexistoval třídní boj. Jelikož však podle dialektického pojetí třídních dějin musí třídy nevyhnutelně zmizet, zmizí nevyhnutelně také stát. Engels o tom píše: „Společnost, která na nových základech zorganisuje výrobu, pošle celou státní mašinerii tam, kam jedině patří: do musea starožitností vedle kolovrátku a bronzové sekyry“.

Jaká bude společnost po uskutečnění přechodu politické moci do rukou „proletariátu“? Na tuto otázku odpovídá Marx velmi podrobně. Po vítězné sociální revoluci uchopí proletariát moc ve státě, odstraní starý státní úřednický aparát, zruší stálou armádu a nahradí ji ozbrojeným lidem. Toto období označuje Marx jako první socialistickou fázi komunismu. Politickou formou socialistické společnosti bude proletářská demokracie, v níž budou odstraněni všichni „vykořisťovatelé a utlačovatelé“ lidu. Až bude odpor kapitalistické třídy definitivně zlomen a úplně zmizí soukromé vlastnictví výrobních prostředků, pak začne stát pomalu odumírati, jelikož nebude již nikoho utlačovat a nebude třídy, proti níž je nutno použít státní moci. V této první socialistické fázi obdrží každý pracující odměnu podle svých pracovních zásluh. Stát úplně odumře a zmizí teprve v druhé, nejvyšší fázi komunistické společnosti: „Když zmizí člověka zotročující dělba práce,“ píše Marx v Kritice gothajského programu, „když zmizí rozpor mezi prací fysickou a duševní; až přestane býti práce pouze prostředkem k životu, nýbrž se stane první potřebou života; až spolu s všestranným rozvojem jedinců vzrostou též i produktivní síly a všechny prameny společenského bohatství potekou proudem – pak teprve napíše společnost na svém praporu: každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb.“

V tomto druhém stadiu komunismu již vůbec nebude státu. Stalin opravil thesi Marxovu v ten smysl, že pokud existuje „kapitalistické obklíčení“, je třeba budovat komunismus již v rámci státu, ovšem že jenom prozatímně, než se celý svět stane jedním velkým Sovětským svazem.

* * *

Když Hegelovské výrazy: „všeobecný duch“, „národní organismus“, „všeobecná vůle“ apod., nahradíme výrazy „proletariát“, „třídní zájmy“ a „vůle lidu“, stane se pak podstata Marxova učení o státě okamžitě jasnou. Ačkoliv se Marx a Engels zuby nehty bránili Hegelovu pojetí státu, je Marxova socialistická fáze komunismu tentýž starý známý Hegelův hrůzný otrokářský stát. O tzv. druhém stádiu komunismu, kde stát „odumře“ a kde si každý podle svých potřeb vybere ze společenského skladiště všechno, na co si vzpomene, nebudeme se ovšem dlouho šířit. Svědčí to pouze o mělkosti myšlení marxistických teoretiků, když tuto sociologickou detektivku předkládají co by „vědecký socialismus“. Praktickou důležitost pro nás má však učení o prvním stadiu komunismu, tj. o socialistickém státu. Které jsou podstatné znaky tohoto uspořádání společnosti?

Především je to úplné popření přirozeného práva jednotlivce. V socialistickém státě nemá jedinec pražádného nároku vůči společnosti, zato však socialistická společnost může všechno požadovat od jednotlivce. Socialistický občan je povinen nejen pracovat podle volného uvážení zástupců proletariátu („všeobecná vůle“ u Hegela), kteří mu určí s konečnou platností dobu, místo a druh práce, nýbrž je povinen také obětovat všechny své osobní zájmy, ba i své myšlenky a záliby, v zájmu socialistické výstavby („souhlas s všeobecnou vůlí“), dále socialistický stát si osobuje naprosté právo podřídit svým zájmům náboženství a všechny duchovní hodnoty. Socialistický stát kontroluje hudbu, balet, krásné písemnictví, filosofii, divadlo – prostě všechno, protože musí zabíjet lidského ducha, aby mohl sám existovat. Musí odstraňovat z knihoven Čapka a Nerudu, aby pak znečistil národní kulturu různými bezduchými pitomostmi, jako Vstanou noví bojovníci od A. Zápotockého anebo Ruská otázka od K. Simonova. Socialistický stát je vskutku dokonalé uskutečnění Hegelovy státní filosofie, ještě dokonalejší než byly státy Musoliniho a Hitlera.

Dva synové jednoho otce

V jednom fantastickém románu jsou popsány osudy několika učenců, jimž se podařilo dostat se na Měsíc, kde žili nějakou dobu ve společnosti Selenitů (obyvatelů Měsíce). Hle, v čem spočívá státní zřízení obyvatelů našeho Selenita:

O každého Selenita se společnost svědomitě stará od kolébky až do smrti. Všechnu práci řídí a všechny výrobní prostředky spravují státní úředníci. Rozmnožení je přísně regulováno. Výchova dětí je prováděna státem. Zvláštní komise určuje, kam bude patřit budoucí občan, a pedagogičtí odborníci zpracovávají dítě tak, že je schopno sice jenom jedné práce, ale zato v dokonalé míře. Dokonce i pocity, záliby a emoce jsou u dětí vypěstěny tak, aby nikdy nepocítily nespokojenost nebo touhu po něčem novém. I o duchovní zážitky je skvěle postaráno, např. matematikové jsou plni nejkrásnější a nejčistší radosti, když se jim podaří rozluštiti nějaký obtížný problém; podobně i jiní Selenité. Životním cílem každého Selenita je, aby mu po jeho smrti postavili náhrobní kámen s nápisem: Tento občan splnil svůj pracovní úkol na 150 %. Jelikož všechnu hrubou práci vykonávají stroje, stává se nezřídka, že v daný okamžik není sdostatek práce pro všechny. Pak se část obyvatelstva uspí na tak dlouho, až jich zase bude třeba. V tomto státě není policistů ani věznic, protože všichni jsou vychováni k naprosté poslušnosti a úctě k řádům.

Ideální, dokonalý socialistický stát! Ano, to je pravý socialismus. Může ovšem někdo namítat, že je to pouhý výmysl a kdesi cosi. Ovšem; avšak již obyčejný zdravý rozum, každodenní zkušenosti nám praví, že když všechny starosti o výrobu hospodářských statků a služeb, o jejich distribuci, o určení a řízení povolání, stupně zaměstnanosti, usměrňování národní práce, o řízení směny a o všechny zdroje výživy, dopravy, kultury, výchovy, vzdělání, zábavy, umění, sportu, atd., svěříme monopolně vládnoucí vrstvě státních úředníků, pak se z toho nemůže nic jiného vyvinouti než právě onen ideální socialistický stát na Měsíci.

Možná, že se najdou dokonce i takoví nadšenci, kteří by i takovou společnost pokládali za vrchol sociální dokonalosti – vždyť se tam všichni mají dobře! A řekneme ihned, že ze stanoviska bezvěreckého, materialistického, není prostě možno něco namítat proti tomuto marxofašistickému uspořádání společnosti. Není-li Boha a nesmrtelné duše, pak přece není ani svobody vůle a co potom záleží na tom, jestliže jsem utopen v kolektivu a že místo výchovy svobodných lidí provádí stát racionální chov socialistických stachanovců?

Ze stanoviska materialistického může ovšem i socialistický stát být ideálem společnosti. Ne však ze stanoviska křesťanského. Křesťanská nauka se nikdy nesmíří s názorem, že se člověk narodil proto, aby otročil socialistickému státu. Byl-li fašistický stát a nacistický rajch hegelovskou totalitou na základě mystického idealismu, jest stát socialistický hegelovskou totalitou na základě materialismu. Nacismus a marxismus nejsou než líc a rub jedné a téže nauky – státní filosofie Georga Wilhelma Friedricha Hegela. Jsou to rodní bratři zplozeni jedním otcem.

Si non e vero…

(Rozpravy, 1950, č. 3-4, s. 18–20)

Časopis Návrat uveřejnil osm otázek všem čs. emigrantům, kteří „byli, jsou a hodlají působit politicky“. Otázky tyto se týkají poměru k znárodnění a jsou položeny velmi jasně. Pochybujeme však, že socialističtí emigranti, od nichž redakce Návratu očekává odpověď, na tuto anketu odpoví – právě proto, že otázky jsou prosté a jasné a vyžadují si tudíž prostých a jasných odpovědí, tedy nikoli obvyklých žvástů o „demokrackém socialismu“ o „pokroku“ a o „uskutečnění humanitních ideálů“. A jelikož páni a soudruzi, jichž se anketa Návratu přímo týká, budou docela jistě postiženi němotou, dovolujeme si odpovědět za ně, a to na základě platných dosud programů dotyčných politických stran.

1) Je vaším konečným cílem úplné znárodnění výrobních prostředků, alespoň někdy v budoucnosti?

Odpověď národních socialistů:

Máme sice v programu úplnou socialisaci výrobních prostředků, nebereme však tento svůj program příliš vážně, zejména proto, že velká většina našeho členstva vlastně ani neví o tom, že máme oficiálně stejný cíl s komunisty a sociálními demokraty.

Odpověď sociálních demokratů:

Jsme stranou marxistickou a z tohoto důvodu je úplné znárodnění výrobních prostředků naším nejvyšším cílem. Jakmile bude tohoto cíle dosaženo, zabezpečíme znárodnění pomocí diktatury proletariátu, jak to stojí v našem programu. Od komunistů se lišíme tím, že oni nejdříve nastolují diktaturu proletariátu a teprve potom znárodňují, kdežto my budeme dříve znárodňovat a teprve potom zřídíme diktaturu. Tento program a postup nazýváme demokratickým socialismem.

2) Jste tudíž pro ponechání znárodnění v tom rozsahu, v jakém je nalezneme jednou doma?

Národní socialisté:

To ne, vždyť mnoho našich členů je postiženo znárodněním. Ostatně, to se uvidí. (Stranou: Ať již dá pokoj se svými otázkami.)

Sociální demokraté:

Odmítáme nedemokratické způsoby komunistů, a proto žádáme, aby všechno již provedené znárodnění bylo dodatečně schváleno Národní frontou.

3) Jste pro rozsah znárodnění z roku 1948?

Národní socialisté:

Jsme proti tomu, nikoliv ovšem z důvodů programových, nýbrž proto, že bychom jinak ztratili mnoho straníků.

Sociální demokraté:

Samozřejmě, čím více podniků bude znárodněno, tím lépe.

4) Jste pro monopolní znárodnění celých určitých sektorů podnikání?

Národní socialisté:

To jako klíčový průmysl? Ale ovšem, vždyť je to Košický [vládní] program, na ten nám, prosím, nesahejte!

Sociální demokraté:

Je třeba znárodniti všechno, ale demokraticky a v duchu humanitního socialismu.

5) Jste pro znárodnění podniků s určitým počtem zaměstnanců?

Národní socialisté:

Teď zase rejete do dekretu o znárodnění podniků od 500 zaměstnanců. Ale víte co? Uděláme to demokraticky: vyhodíme z generálního ředitelství komunisty, případně sociální demokraty, a nasadíme tam národní socialisty!

Sociální demokraté:

O tom nemůže být ani diskuse! Ale uděláme to demokraticky: vyhodíme z generálního ředitelství komunisty, příp. národní socialisty, a nasadíme tam sociální demokraty!

6) Jste zásadně pro svobodnou soutěž?

Národní socialisté:

Vážená redakce, vy vůbec nerozumíte politice! Je přece známo, že naši straníci–podnikatelé jsou pro svobodnou soutěž, avšak zase jiní naši členové jsou proti svobodné soutěži. Jako celek jsme tedy zároveň pro i proti svobodné soutěži. A přestaňte již jednou s těmito nepříjemnými otázkami!

Sociální demokraté:

Rozhodně proti!

7) Považujete znárodnění bez náhrady, jak bylo u nás provedeno, za krádež, nemožnou v zákonodárství jakéhokoliv kulturního státu?

Národní socialisté:

Safra, safra, ta náhrada to je věru nepříjemné… Nu, zatím můžeme náhradu slíbit a pak se uvidí. Snad se to nějak spraví… nějaké to generální ředitelství anebo něco takového.

Sociální demokraté:

Podle našeho programu má být znárodnění provedeno bez jakékoliv náhrady. Marx učí, že původní akumulace kapitálu, produkce nadhodnoty a přeměna nadhodnoty v kapitál je loupeží a vykořisťováním nadpráce dělníků. Jakékoliv odškodnění bývalých majitelů podniků bylo by proto zradou na našem programu. Jsme však ochotni upustit od stíhání bývalých majitelů a třeba i opatřit jim místa v znárodněném průmyslu – stanou-li se ovšem sociálními demokraty.

8) Hodláte podle svého názoru také jednat, nebo budete jinak myslit a jinak hlasovat, budete-li míti k tomu v politickém životě příležitost?

Národní socialisté:

My hlasujeme vždy podle přání pana předsedy, prosím.

Sociální demokraté:

Dosud jsme myslili a hlasovali vždy stejně s komunisty. Nevidíme také důvodu k tomu, abychom pozměnili svůj další postup. Cože? Říkáte, že v osvobozené vlasti nebude žádné komunistické partaje? Ale to nám přece nevadí – my to také umíme.

Socialismus a kultura

(Rozpravy, 1950, č. 5, s. 7–10)

To, co nejvíce charakterisuje člověka, je jeho výlučné postavení v přírodě. I ptáci staví svá hnízda a bobři vodní stavby. Avšak jen u člověka můžeme mluvit o bytové kultuře. Člověk je sice podroben přírodnímu zákonu tíže a tlaku, jeho játra vyrábějí žluč podobně jako nižší organismy a jeho zažívací žlázy vyměšují pepsin a tripsin, přesto však člověk nepatří cele do přírody, nýbrž tuto přesahuje. Od první chvíle si lidé vytvářeli na zemi příbytky, ozdobovali jejich stěny kresbami, rozlišovali mezi dobrem a zlem, mezi právem a bezprávím, mezi krásou a ošklivostí – jinými slovy žili v ovzduší určité kultury.

Dnes slyšíme často volání po jakési socialistické kultuře. Co je to socialistická kultura, autoři tohoto volání nevysvětlují, nepokládám-li ovšem za vysvětlení průtrž slov a nadšených hesel, jež vůbec nemají žádného konkrétního smyslu. Socialistická kultura má být jakýmsi opakem dosavadní kultury „měšťácké“, má prý být realistickou na rozdíl od buržoasního formalismu, má prý tvořit s lidem a pro lid a nikoliv jen pro intelektuální špičky společnosti. Co je tedy socialistická kultura?

Kulturou nazýváme souhrn kulturních [tj. duchovních] a materiálních hodnot, které vytvořili a pro sebe uzpůsobili lidé, jakožto bytosti zaujímající výlučné postavení v přírodě. Do kultury patří pro to nejen krásná umění, divadlo a literatura, nýbrž také letadlo, soustruh a koupelna v bytě. V Sovětském svazu byl před několika lety pořádán „týden kultury“. Všichni obyvatelé byli vyzváni, aby kupovali hodně mýdla. Ovšem, také používání mýdla patří do kulturního okruhu lidských zájmů. Jenomže sovětští „kulturníci“ zapomněli, že množství používaného mýdla je pouze symptomem určité kulturní úrovně, nikoliv však její příčinou. Jeden sovětský diplomat v USA se dokonce pohrdavě vyjádřil o americké kulturní úrovni, protože v Sovětech jsou prý odvšivovací komory téměř na všech velkých nádražích, kdežto v celé Americe on nespatřil ani jednu. Měřítka pro kulturu mohou tedy být, jak je z toho vidět, různá.

Když je kultura integrálem duchovních i materiálních hodnot lidstva, je pak kultura socialistická souhrnem hodnot organicky spjatých se socialismem. Ponechme stranou emfatická hesla o tom, že právě ono organické spojení kultury se socialistickou formou společnosti je nejdemokratičtější, nejlidovější a nejrealističtější, poněvadž toto tvrzení v sobě skrývá omyl, jenž se v logice nazývá petitio principii, tj. důkaz pomocí tvrzení, jež je třeba nejprve dokázat. Je totiž třeba nejdříve dokázat, že socialistická kultura je tou kulturou nejkulturnější, pak teprve operovat proti reakcionářským obhájcům obyčejné kultury nesocialistické. Pro ujasnění výchozích stanovisek je však nutno definovat také socialismus.

Je to především monopolní vlastnictví státu nad všemi výrobními prostředky. V socialismu smí podnikat a vyrábět jen státní kolektiv, jenž předem určuje, co, kde, jak a kolik se bude vyrábět. V zájmu úspěšného chodu výroby musí proto stát také předem určit, kdo a kam půjde pracovat, jakož i druh práce, mzdu a pracovní dobu. Státní moc musí mít účinnou možnost zasahovat do všech oborů výroby a povolání. Kdyby byl zůstal některý obor výroby a lidské práce mimo kontrolu státu, pak by nemohl být úspěšně splněn předem stanovený výrobní plán. Nemůže proto existovat socialismus neúplný, něco se zestátní a něco se ponechá soukromé iniciativě. Je proto úplná socialisace programovým cílem všech socialistických stran v celém světě. V praxi ovšem postupují odlišně: komunisté na to jdou s revolverem a sekerou, kdežto socialisté zestátňují etapově, neboť psům, jak známo, je lépe usekávati ocas po kouskách a nikoliv najednou.

Obě metody, komunistická i ta humanitně socialistická, mají své výhody i nevýhody. Komunistický způsob je značně výhodný tím, že je rychlý a nepřipouští žádný účinný odpor proti socialisaci. Má však také své nevýhody a to nutnost udržovat velký aparát špionů, žalářníků a katů. Humanitní socialismus je ovšem jaksi klidnější, má však tu nevýhodu, že zestátněné úseky výroby nemohou obstát s konkurencí výroby soukromé a že všechny napáchané socialisační pitomosti ihned vyplynou na povrch veřejného života jako máslo na vodě. A někdy postačí třeba jen jedno anebo dvě období socialistické vlády, aby národ byl již navždy vyléčen od socialisační psychosy, stejně jako postačí někdy zavedení do lidského organismu malé dávky toxinu, aby byl pak organismus na dlouho imunisován. V tom právě spatřujeme přednost humanitního socialismu před komunismem.

Totální socialisace výroby si nezbytně vynucuje též totální socialisaci lidské práce. Státní moc, tj. aparát státních úředníků, monopolně řídí a kontroluje národní výrobu a národní práci na svém státním území. Co je pak socialistická kultura?

Socialistická kultura je takový souhrn duchovních a materiálních hodnot, který slouží a napomáhá politickému úsilí, jehož cílem je monopolní řízení národní výroby a práce státními úředníky.

Mají-li slova vůbec nějaký smysl, pak neznamená socialistická kultura nic jiného, než takové zpracování člověka duchovně i materiálně, aby zatoužil po socialistické formě společnosti, aby žil, myslil a jednal vždy v souhlasu se zájmy socialistického státu, a aby v těchto zájmech spatřoval nejvyšší hodnotu ve stupnici lidských hodnot. Ze stanoviska socialistické kultury mají osobní zájmy člověka význam a smysl jen tolik, pokud upevňují vládu politické strany a úřednického aparátu, řídícího výrobu a práci v socialistickém státě. Je proto láska ke straně a k socialismu hodnotnější a vyšší než láska k rodičům, manželovi a k dětem. Proto také v Sovětském svazu postavili pomník komsomolci Pavlu Morozovovi, jenž osobně udal svého vlastního otce pro „reakcionářské“ výroky. Pavel Morozov, to je skutečný hrdina socialistické kultury a socialistického realismu, stejně jako paní Pujmanová ze socialistického Československa, která před soudem žádala nejpřísnějšího trestu pro svého nedospělého syna, který se pokusil o útěk.

Proto také Sovětský svaz a státy za železnou oponou jsou zaplavovány filmovými kýči jako „Členka vlády“ a „Profesor Poležajev“, těmito nesmrtelnými pomníky socialistické nekulturnosti a znetvořeného umění. Roku 1948 obdržel jakýsi Pavlenko Stalinovu cenu za román Štěstí. Hrdina románu, plukovník Voropájev, ztratil ve válce obě nohy a vrací se domů. Je k tomu stižen tuberkulosou. Po návratu se shledává se synkem, který je také tuberkulosní. Plukovník Voropájev se seznamuje s půvabnou dívkou Helenou Jurinovou. To je téma, z něhož Pavlenko mistrovsky vytěžil všechno pro „slávu socialistického realismu“. Jen ať si čtenář nepomyslí, že se snad plukovník Voropájev věnoval svému nemocnému synovi a třeba i sobě samému. Nebo že si krásná Helena řekla: „Mám ráda válečného hrdinu Voropájeva tedy si ho vezmu“, anebo naopak: „Nemám ho ráda, a proto si ho nevezmu“. I kdepak! To neznáte socialistický realismus!

Helena Jurinova říká Voropájevovi toto: „Já sobě nepatřím, soudruhu Voropájeve, a nemohu ani patřiti vám. Jsem podrobena vyšší moci, než je touha po lásce a rodině. Jsem náčelnicí údernické brigády, kde bojuji na hospodářské frontě, stejně jako vy jste bojoval na frontě válečné“. Z tohoto důvodu odmítá soudružka Helena nabídku soudruha Voropájeva. A co náš hrdina? Ten se zachoval opravdu socialisticky a realisticky. Helenčina slova vyvolala v jeho nitru mocné pohnutí. Voropájev rázem pochopil, že ani jeho pravé štěstí není v lásce k ženě a k rodině, nýbrž v „uskutečnění velkých myšlenek Lenina a Stalina!“ Odchází na vesnici, kde nadšeně propaguje zvýšení kolchozních dodávek. V této práci pro socialistickou vlast a pro milovaného otce národa soudruha Stalina našel beznohý a tuberkulosní plukovník Voropájev své skutečné štěstí. Vynálezce onoho socialistického štěstí soudruh Pavlenko obdržel pak nejvyšší literární cenu za tento – s odpuštěním – román…

Všechna kulturní tvorba, která neslouží k uskutečnění a upevnění socialistického řádu, je prohlašována v Sovětech a státech satelitních za „formalismus“, a to nejen literatura, nýbrž také hudba. Hrají-li tam ještě Beethovena a Mozarta, tak jen z důvodů „historických“, aby „poukázali na hudební odezvy třídního boje mezi měšťanstvem a zbytky starého feudalismu, jakož i rostoucího třídního uvědomění proletariátu na začátku minulého století.“ Když se však Prokofjev anebo Šostakovič pokusili o skladbu v přísné sonátové formě, byli ihned napomenuti a veřejně pokáráni Politbyrem. Sonátová forma skladby je samočinným rozvinutím hudebního tématu, rozvinutím čistě vnitřním a nezávislým na nějakém textu. Je to ideální hudební forma, která vyplývá z vnitřních zákonů hudební struktury a symetrie, a jejíž obsah tlumočí niterný prožitek skladatele, jež se pramálo stará o třídní boj a socialistický realismus. V očích socialistických „kulturníků“ je proto sonátová forma, jakož i fuga či forma rondová, „formalistickým přežitkem“ a „buržoasním zpátečnictvím“. V tomto názoru na hudbu tkví také příčina známé nenávisti senilního soudruha Nejedlého k Antonínu Dvořákovi, jenž napsal několik symfonií a kvartet v přísné formě, aniž by se byl soudruha Nejedlého dříve dotázal o povolení. A je známo, jak hnusnou kampaň vedli a stále vedou socialističtí realisté druhu Očadlíkova proti umělcům zasvětivším se interpretaci Dvořákova díla.

Socialistický realismus pevně drží ve své mrtvící ruce také vědu, biologii, fysiku, chemii, astronomii, filosofii. Čteme každou chvíli, že ten a ten sovětský badatel „dokázal“, že vesmír je věčný a nekonečný (Mitin), nebo že nabyté vlastnosti se přenášejí dědičně (Lysenko). Fysokev tam zase tvrdí, že sice uznávají leccos z učení o relativitě, např. změnu barvy světla v silném gravitačním poli apod., avšak učení o zakřivenosti prostoru zamítají jakožto reakční (Kolman). Kultura, věda, myšlenka – prostě všechno je v zemi socialistického realismu hanobeno, zprostituováno, všechno tam musí sloužit upevnění moci státních úředníků řídících výrobu a práci.

Socialističtí vědci a spisovatelé měli by však možnost ukázat svému národu a celému světu opravdovou tvář socialistické skutečnosti. Měli by přesně zjistit, kolik miliónů lidských životů, zničených rodin a bezprisorních dětí si vyžádalo tzv. dobrovolné zřízení kolchozů. Měli by povědět o miliónech lidí, kteří zemřeli hladem na Ukrajině v roce 1933, kdy čekisté s revolvery v rukou vytloukali z hladových vesničanů poslední pytel obilí. Proč mlčí socialističtí realisté o tom, že celé socialistické hospodářství v Sovětském svazu i v satelitních státech spočívá na práci miliónů otroků, kteří dodávají socialistické výrobě všechny potřebné suroviny, staví železnice, silnice, mosty, a těží zlato v Kolymně a Pečoře, aby mohla sovětská vláda posílat do ciziny různé Erenburgy a Simonovy pro šíření odporných lží o šťastném životě v ráji dělníků a rolníků? A co říci o našich socialistických realistech, o Drdech, Nezvalech a Mrkvičcích, kteří zaprodali lidově demokratickým otrokářům svou čest, svědomí a i tu malou špetku božské jiskry umění, která jim byla dopřána, aby pomáhali zašlapat světlo svobody a národní kultury? Proč nelíčí ve svých socialisticko realistických dílech skutečnou realitu hrůz československých žalářů a koncentráků?

Není a nikdy nebude žádné socialistické kultury. Je však a bude socialistická nekulturnost. Neboť není kultury bez svobody. Svoboda je však mrtva tam, kde jsou lidské životy totálně řízeny státními úředníky od kolébky až do smrti. A kdo vědomě napomáhá budovat socialistický stát, je nepřítelem a hrobařem lidské kultury.

Katolíci a socialismus

(Rozpravy, 1952, č. 6–7, červen-červenec, s. 13–15)

Někteří naši bývalí političtí prominenti katolického náboženství se snaží ospravedlnit své přisluhování socialistům a nekomunistům svým katolickým náboženstvím. Mluví a píší o tom, že prý také encykliky papežů – zejména prý Quadragesimo anno – souhlasí se zásadou znárodnění klíčového průmyslu a velkých podniků, a že prý to jediné, co dělí socialisty od katolíků, je pouze postoj k náboženství, jinak že prý sociální úsilí a cíle mají všichni takměř stejné.

Nemáme po ruce české vydání encykliky papeže Pia XI. Quadragesimo anno. Ostatně ani neexistuje český oficiální překlad této encykliky. Směrodatným pramenem je vždy pouze latinský originál papežských okružních listů a jejich úřední italský překlad publikovaný v L´Osservatore Romano.

Výše zmínění politici nemají práva vydávati své sociálkolaborantské záliby za stanovisko katolické sociální nauky, protože o tom, co je katolické a co není, rozhodují papežové a ne lidoví socochvosti. A abychom učinili jednou pro vždy jasno v této otázce a aby se páni socochvosti nevymlouvali na to, že prý zkreslujeme smysl papežových slov, budeme citovat přímo oficiální latinský originál Quadragesimo anno z roku 1931.

Lidověkolaborantské choutky politiků katolického náboženství různých národů byly velmi značné již na konci dvacátých let tohoto století. Socialismus se tehdy rozštěpil v tábor komunistický a tábor nekomunistický, někdy i nemarxistický, který se ve svých praktických požadavcích značně přiblížil k thesím křesťanské sociální nauky, čímž byla dána solidní základna k vytrvalé kolaboraci tehdejších lidových stran se socialisty. Papež Pius XI. však odsoudil pevnými slovy tuto bezcharakterní kolaboraci za každou cenu, tuto dohodu kvůli dohodě i za cenu zásad.

Na stránce 31, odstavec 48, čteme:

„Iamvero, si ita falsa principia mitigantur et aliqua ratione oblitterantur, oritur, seu potius immexxx a quibusdam movetur quaestio, num forte etiam christianae veritatio principia aliqua ratione aut mitigari aut temperari possint ita, ut socialismo eatur obviam et media quasi via cum eo conveniatur. Sunt, qui inani spe illiciantur fore, ut hac ratione socialistae ad nos pertrahantur. Vana tamen spes! Qui eni apostoli esse volunt inter socialistas, christianam veritatem plenam atque integram aporte et sincere profiteantur oportet, neque ulla ratione erroribus conniveant. Id imprimis satagant si vere Evangelii praecones esse velint, ut socialistis ostendant eorum postulata, quatenus iusta sint, ex principiis christianae fidei multo validius defendi et ex viribus christianae caritatis multo efficacius provehi.“

Česky:

„Jestliže se nesprávné zásady [socialismu, pozn. S. G.] takovýmto způsobem zmírňují a téměř zbavují svého významového obsahu, pak ovšem vyvstává otázka, nebo lépe řečeno je nesprávně od některých kruhů předkládána, zda by se snad nedaly totiž také zásady křesťanské pravdy nějakým způsobem zmírnit nebo přizpůsobit natolik, abychom tak vyšli vstříc socialismu a jaksi se s ním sešli na půli cesty. Jsou totiž lidé, kteří se dávají svádět pošetilou nadějí, že takto získají socialisty na naši stranu. Než – marná naděje! Neboť kdo chce apoštolsky působit mezi socialisty, musí vyznávat křesťanskou pravdu úplnou a neporušenou a to zjevně a upřímně a z žádného důvodu bludům neustupovat. Chtějí-li být pravými hlasateli Evangelia, ať se v prvé řadě snaží o to, aby socialistům ukázali, že jejich požadavky, pokud jsou ovšem spravedlivé, se dají mnohem důrazněji obhájit na základě křesťanské víry a mnohem účinněji uskutečnit pomocí křesťanské lásky.“

A na konci stránky 31 a na začátku stránky 32 čteme:

„Sive ut doctrina, sive ut factum historicum, sive ut „actio“ cossideretur socialismus, si vere manet socialismus, etiam postquam veritati et iustitiae in his, quae diximus, concessit, componi cum Ecclesiae catholicae dogmatibus non potest: siquidem ipsam societatem fingit a christiana veritate quam maxime alienam.“

Česky:

„Ať už se socialismus posuzuje jako nauka, nebo jako dějinný fakt, anebo ve svém uskutečňování, zůstává-li nadále socialismem, nemůže být slučitelný s věroučnými články katolické Církve, i kdyby učinil zásadám pravdy a spravedlnosti ony ústupky, jak jsme naznačili; vždyť jeho nauka o společnosti je v naprostém rozporu s křesťanskou pravdou.“

Papež Pius XI. pak s klasickou jasností a přesností podává socialistický názor na společnost a končí slovy, která by si páni lidoví kolaboranti měli opakovat aspoň každé ráno a večer:

„Socialismus religiosus, socialismus christianus pugnantia dicunt: nemo potest simul catholicus probus esse et veri nominis socialista.“

Česky:

„Náboženský socialismus, křesťanský socialismus? Už ta slova si protiřečí: nikdo nemůže být zároveň věrným katolíkem a opravdovým socialistou.“

Nyní si ještě ověříme tvrzení lidových kolaborantů, že prý „encykliky uznávají oprávněnost znárodnění klíčového průmyslu.“ Připomínáme především, že „klíčový průmysl“ je výroba surovin.

Na stránce 31 v odstavci 47 čteme toto: 

„Etenim certa quaedam bonorum genera rei publicae reservanda merito contenditur, cum tam magnum secum ferant potentatum, quantus privatis hominibus, salva republica, permitti non possit.“

Česky:

„Je zajisté oprávněna snaha vyhradit určité druhy statků veřejné moci, propůjčují-li soukromníkům takovou moc, jakou v zájmu státu nelze připustit.“

Je to mluva jasná. Ani ten nejzuřivější liberalista nebude dnes obhajovat zásadu, že např. výroba atomové energie může být ponechána soukromému podnikání – to by jednoho dne skupina deseti bláznů mohla ovládnout celý svět, nebo že pošta a armáda by měly patřit soukromníkům. Rovněž nikdo nebude popírat, že tam, kde si zájmy obecného blaha žádají výrobní monopol v určitém oboru hospodářství, je lépe, když tento monopol má stát než soukromník. Avšak výroba surovin? Zkušenost přece ukázala, že když stát monopolně vyrábí suroviny, pak jsou drahé, méněcenné, a nejsou vlastně k dostání za žádnou cenu, nemluvě již o tom, že se příděl surovin jednotlivým podnikům stává předmětem nejpustšího politického a hospodářského teroru. Státní vlastnictví a provoz klíčové výroby u nás se staly od roku 1945 nástrojem zničení stavebního průmyslu, průmyslu těžkého i spotřebního, potravinářství, oděvnictví, řemesel, zemědělství, obchodu, celého hospodářského života.

Křesťanská sociální nauka nepopírá právo státu na znárodnění výrobního podniku, klade však tyto nezbytné podmínky:

1) spravedlivá náhrada majitelům;

2) zájem obecného blaha tj. buď naprostá nutnost vyloučení konkurenčního hospodářství v daném případě a nutnost státního monopolu, anebo jistota, že státní podnik bude vyrábět hojněji, lépe, a levněji než soukromý.

Katolická nauka však zavrhuje pohnutky socialistické, tj. že každý soukromý podnikatel je vykořisťovatelem a parasitem společnosti a že lze beze všeho majitele podniku okrást, oloupit, a i zavřít jedině proto, že je podnikatelem. Když však lidoví socochvosti přijali, podepsali a uskutečnili loupežnický program prokomunistické košické vlády v čele s presidentem Podepisovatelem, ztratili navždy právo mluvit ve jménu katolicismu a ve jménu katolíků. Však také ať si zajedou podívat se do Říma a uslyší na vlastní uši, co si o jejich „katolicismu“ myslí povolaní činitelé.

Křesťanská demokracie se nikdy nevydávala za hnutí výlučně katolické – nejsme složkou Katolické akce a ve svém politickém programu nejsme podrobeni kontrole a vedení žádné církevní autority. Jsme hnutí především politické a nadkonfesní. Naše politické zásady a akční program jsou vystavěny na základech katolické sociální nauky – protože jiné správné základy prostě neexistují. Dokonce mnozí naši političtí exilní stoupenci jsou lidé jiných vyznání, nebo také i bezvěrci, kteří však souhlasí s tím, že lidskou společnost nelze budovat na jiných základech než na základech křesťanské sociální nauky. Přesto ale, i když jsme hnutí na prvním místě politické a ne náboženské, což je třeba dobře od sebe rozlišovat, nechceme odmítnout kompetentní výklad Církve katolické v otázkách sociálních a mravních. Církev ústy papežů prohlásila svůj soud o komunismu a o socialismu a o navrhované „synthese“ mezi křesťanstvím a socialismem – náš boj proti komunismu a socialismu přesně odpovídá liteře i duchu učení Církve. Pochybili-li jsme v něčem, jsme ochotni napravit svůj omyl a veřejně jej odvolat, bude-li nám nauková chyba vytknuta povolanými činiteli. Popíráme však rozhodně jakékoliv oprávnění politických profesionálních chameleonů, kteří říkají, že jsou katolického náboženství, mluvit jménem katolicismu a českých katolíků – nechť si připomenou jen druhé přikázání Boží. A nechť si také nenaříkají nad tím, že naše řeč je někdy tvrdá – nebudeme se mazlit s těmi, kdo zlovolně odpírají poznané pravdě.

Čtyřicet let socialismu

(Rozpravy, 1957, č. 3, s. 1–3)

Soudruzi!

Komunisté v Rusku měli čtyřicet roků času, aby prokázali, že socialistické vlastnictví výrobních prostředků představuje vyšší stupeň ve vývoji lidské společnosti. Měli a mají k disposici mocenské prostředky, jakých neměli ani starověcí satrapové. Rozkazují monopolně desítkám miliónů pracujících a opírají se o největší policejní aparát, jaký kdy byl v dějinách lidstva. Neprokázali však, že socialismus je vyšší a pokrokovější soustava, než společnost založená na soukromém podnikání. Právě naopak, dnes již nemůže být pochybností o tom, že socialistická organisace výroby a práce je největší překážka hospodářského a sociálního pokroku.

František Janík-Horák napsal v Bohemii velmi správně, že i kdyby se komunistům podařilo vytvořit blahobytné podmínky života, musili bychom přece bojovat proti komunismu, protože je to nemravný systém. Nemyslím však, že by se komunistům podařilo někde vytvořit blahobyt, neboť je již v samé povaze protipřirozených a nemorálních společenských řádů, že jsou choré veskrz naskrz a nejsou schopné zdravého vývoje. Ovšem, sovětští vědci a technici se nyní vyznamenali svými „sputniky“. Avšak když prostý sovětský občan jede vlakem třeba z Irkutska do Moskvy, pak jistě závidí i tomu psu, kterého poslali na smrt do meziplanetárního prostoru, jelikož těch několik dnů cestování vlakem v Sovětském svazu je utrpení, o kterém my tady v kapitalistickém Západě nemáme ani ponětí. V Československu měli komunisté a přifaření socialisté příležitost již od roku 1945, aby dokázali, že socialismus je lepší, než soukromé podnikání. A výsledek? Uhlí není, manželé s dětmi žijí odděleně po celá léta, ježto byty nejsou, potraviny dnes sice jsou, avšak drahé a ve špatné kvalitě a v západních podmínkách konkurenčního hospodářství by je nikdo nekoupil, textilie a boty jsou několikrát dražší, než na Západě, socialistické cigarety „Džunka“ (v Praze tomu říkají: Děkujeme, Že Už Nemusíme Kouřit Ameriky) jsou, lidově řečeno, ercmizerné, atd. Před deseti lety bylo Německo v zoufalém postavení. Obyvatelé hladověli, denní dávky potravin byly na úrovni známých asijských končin věčného hladu. Milióny vyhnaných Němců, pro něž nebyla práce, živořily v táborech. Lidé bydleli v rozvalinách. Dělníci utíkali z továren a hledali si obživu, kde to šlo, bujely pašeráctví, prostituce, zlodějna všeho druhu. Měnovou jednotkou byla… americká cigareta.

V březnu 1948 byl dr. Ludwig Erhard jmenován hospodářským ředitelem západního okupačního pásma. Musil začít od nuly: žádný zahraniční obchod, uvnitř země jen černý trh a šmelina. V červnu 1948 byla uskutečněna měnová reforma, 40 marek na osobu. Zároveň dr. Erhard oznámil, že od nynějška bude německé hospodářství stát na základě volného trhu, bez lístků a bodů. „Nyní platí jen jediný lístek – německá marka“, řekl.

My si dnes těžko uvědomujeme význam a dosah tohoto prohlášení, které před deseti lety učinil dr. Erhard. Vždyť svět tehdy byl soustavně ohlupován sociál-komunistickou propagandou, socialisovalo se a znárodňovalo nejen v Československu nebo v Jugoslávii, nýbrž i v Anglii, Francii, Itálii, Novém Zélandu. Němečtí socialisté zatracovali dr. Erharda a prorokovali naprostý neúspěch jeho hospodářských metod.

Avšak ještě před 1. lednem 1949 začaly ceny klesat. Kupní síla německé marky se osvědčila. Lidé se vrátili do továren a dílen, kola se roztočila. Miliony vyhnanců, od kterých Sověty očekávaly, že se stanou nesnesitelným břemenem pro německou ekonomiku a státní rozpočet, byly včleněny do výroby. Dr. Erhard vyhrál, a s ním i celé Západní Německo.

Ve stejné době se ve Východním Německu socialisovalo a znárodňovalo. Stejný národ, stejný jazyk, stejná kultura, ale v Západním Německu spočívá hospodářství na soukromém podnikání, kdežto ve Východním – na socialismu.

A nyní, soudruzi, porovnejte: kde je blahobyt, a kde je bída?

Post scriptum:

„Socialismus je právem vyznáván jako mravně vyšší způsob života.“ (dr. Edvard Beneš)

„Socialismus nemůže zvítězit najednou v celém světě. Zpočátku zvítězí pouze v jedné nebo několika zemích, což vyvolá nevyhnutelné třenice mezi státy socialistickými a buržoasními. Válka socialistických států proti kapitalistickým byla by pak v každém případě oprávněná a spravedlivá.“ (V. I. Lenin)

 

O životě a díle zapomenutého, ale pro toho, kdo četl jeho texty nezapomenutelného, českého katolického novináře Simeona Ghelfanda se lze více dozvědět ve sborníkové studii Jana Cholínského: „Sociální nauka katolické církve jako zbroj ve studené válce. Simeon Ghelfand a český protikomunistický odboj v zahraničí.“ (In: Žáček, Pavel a kol.: Vyjádření úcty a vděčnosti. 2. sborník o protikomunistickém odboji, Ministerstvo obrany ČR – VHÚ, Praha 2015, s. 204–236)

 

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.