Obsah

Editorial

Napsal Vox Occidentis

Vážení čtenáři,

ne že by se domácí politická scéna nějak uklidňovala – to jen jsme si asi na tu podprovinční úroveň začali zvykat. To bychom, i když je to velmi obtížné, ovšem rozhodně neměli! Tématem tohoto čísla KONZERVATIVNÍCH LISTŮ je však nicméně dění ve Spojených státech amerických, taktéž nadmíru hodné pozoru, s přesahem do mezinárodních vztahů a bezpečnosti. Na tomto místě pak krátce reflektujme některé aspekty důležitých jevů, které by jinak mohly (ke škodě věci) zůstat stranou naší pozornosti.

Cena pro teroristy

Žádná porota zatím neuděluje body za „technické provedení“ ani „umělecký dojem“ toho kterého teroristického útoku, vrazi se nestávají laureáty žádných cen (in memoriam), ale Palestinci k tomu mají již velice dlouho velice rázně nakročeno. Jak ve svých textech, které jsou v tomto čísle KONZERVATIVNÍCH LISTŮ převzaty, upozorňují Lukáš Lhoťan a Dan Drápal, praxe honorování rodin teroristů je více než živá a každý z nás se na ní podílí svojí malou částkou – prostřednictvím finanční podpory Palestinské samosprávy ze strany Evropské unie. Budiž zde jasně řečeno: proti naší vůli!

Jsou tu však i dobré zprávy; je čím se inspirovat. A – jaké to překvapení! – jedná se o krok administrativy presidenta Trumpa: „Prezident Donald Trump podepsal přelomový zákon schválený oběma komorami Kongresu, který pozastavuje americkou finanční pomoc palestinské samosprávě, dokud nepřestane vyplácet renty vězněným teroristům a jejich rodinám.“ (Gita Zbavitelová: Přelomový zákon, Neviditelný pes, 29. března 2018). Podobně jako přesun ambasády do Jeruzaléma (což je krok, který by měla podniknout i Česká republika) to může být vnímáno jako vhodná připomínka 70. výročí založení Státu Izrael. Při této přiležitosti rádi zveřejňujeme jeden spíše přehledový text Josefa Potočka a první část zápisků Jaroslava Cabala z cesty po Svaté zemi.

Přímá demokracie v přímém přenosu

Poslední dny sice přinesly obnovená jednání mezi ANO 2011 a ČSSD a zprávy opět hovoří o skvělé shodě, ale i mírně poučený laik nad tím jen pokrčí rameny: uvidíme. Jedinou jistotou je stále vláda bez důvěry Poslanecké sněmovny. A ta situace, kdy politik pověřený sestavováním vlády ne a ne vyjednat důvěru Poslanecké sněmovny pro svůj kabinet, tedy ta zoufalá křeč, kterou je nám dáno nevěřícně sledovat již dlouhou řadu měsíců, je podobná... čemu? Inu pokud „až do smrti“ je jediným nominantem na premiéra předseda strany, která získala nejvíce hlasů v parlamentních volbách, jde de facto o stav odpovídající přímé volbě premiéra. Ovšem za ústavních podmínek, které tomu absolutně neodpovídají. (Každý si s pomocí tohoto příkladu může celkem plasticky představit, jak asi by to vypadalo ve stovkách obcí, kde by přímo zvolený starosta neměl většinu v zastupitelstvu...)

Dokud nebude chování hlavních aktérů odpovídat tomu, co Ústava předpokládá a na co je ústavní pořádek celkově nastaven, bude naše země v krizi. Ven z ní vedou v zásadě dvě cesty: (1) upravit Ústavu do podoby odpovídající chování aktérů, (2) přinutit aktéry chovat se podle platné Ústavy. Cesta první je přímá, pohodlná a široká – a jde tedy o cestu do pekla. To naše konkrétní peklo by nad branou němělo napsáno ani Zanech vší naděje, ani Arbeit macht frei, ale pro začátek něco jako Čechofert. Pro začátek... Tím „nejlogičtějším řešením“ by bylo sloučení funkcí presidenta a premiéra. Cesta druhá je komplikovaná a vede zejména přes odmítnutí schválení zákona o státním rozpočtu (vláda bez důvěry nemá přece důvěru v nakládání s veřejnými prostředky...). To tedy pro případ, že agónie bude bez konce a na podzim budeme v nějaké podobné situaci, jako jsme dnes (to nelze vyloučit – v letních měsících se většinou nic zvláštního nestane a utečou jako voda...). Další variantou jsou samozřejmě předčasné volby, přičemž není pravdou, že by „nic nevyřešily“, jak mnozí tvrdí – situace by po nich mohla být jistě o poznání horší, ale také nezanedbatelně lepší (a to i kdyby voliči volili zcela identicky, jako na podzim 2017). Možností krajní je konečně ústavní žaloba na presidenta republiky.

Nicméně je tu samozřejmě varianta zcela nejhorší: nadále bude vládnout – a řádit – vláda bez důvěry, president nebude konat a nebude, Poslanecká sněmovna schválí (přinejmenším hlasy ANO-KSČM-SPD) zákon o státním rozpočtu a v Parlamentu se nenajde většina pro ústavní žalobu na presidenta (bodejť, když právě zmíněné smečky mají většinu 115 hlasů...). Když, či až se toto vše zhmotní ve skutečnost, budeme uprostřed ústavního puče. Co se v takových chvílích má dělat, o tom nás poučuje historie.

Krásné jaro! A nebude-li počasí ještě zcela nakloněno venkovním aktivitám, jsou tu naštěstí KONZERVATIVNÍ LISTY...

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.