Hrozí nám příklon k východu

Napsal Dan Drápal

V poslední době mi několik známých v reakci na mé články napsalo zhruba toto: „Vždycky jsem fandila Americe, nejsem v žádném případě proputinovská, ale…“ a následovalo několik obvinění Ameriky či západu a několik omluv ruského jednání. Dost mě děsí, že pozoruji hromadný odklon od západu a příklon k východu. Přál bych si, abych se mýlil a aby se toto mé pozorování ukázalo jako mylné. Obávám se, že ruská propaganda je úspěšnější, než si myslíme. Zasahuje stále více lidí. Západu hrozí rozpad a nám hrozí návrat normalizačních poměrů z doby před rokem 1989. Jistě, člověk nevstoupí dvakrát do téže řeky, takže to v mnoha ohledech může vypadat jinak, nicméně bude to konec právního státu a také konec svobody slova.

Nejprve se budu zabývat tím, v čem dělá západ chybu, a pak tím, jak toho Rusko využívá a co nám z toho hrozí.

Na západě hrozí hluboké odcizení elit od většiny obyvatelstva. Oblast vzdělávání a kultury již dávno ovládl levicový liberalismus a již několik desetiletí šíří své vidění světa. Konzervativní a pravicové síly byly zatlačeny do defenzívy. Lidé nedůvěřují politikům a politici jsou často nečitelní. Ne všichni: Pokud jde o střední Evropu, máme zde velmi čitelného maďarského prezidenta Viktora Orbána, ale na druhé straně i dosti čitelného slovenského prezidenta Andreje Kisku. A konec konců i českého prezidenta Miloše Zemana. Typicky nečitelným politikem je Andrej Babiš, který dokáže během týdne vydat několik těžko slučitelných signálů. Podobně nečitelný byl i Bohuslav Sobotka, který byl ve vleku vnitřně rozštěpené sociální demokracie.

V mnoha zemích západní Evropy, zejména v těch, které přijaly větší množství migrantů, vláda nezvládá jejich integraci a nedokáže čelit vzniku stále rozsáhlejších no-go zón a rostoucímu antisemitismu. Problémy se „okecávají“, ale moc se neřeší. Vlády se snaží zakrýt fakt, že nárůst (některých forem) kriminality jde na vrub migrantům a místo zajištění bezpečnosti mnohdy pronásleduje ty, kteří na výše uvedené skutečnosti ukazují. Mnozí občané pak mají pocit, že je vláda nechala na holičkách.

Evropské elity tlačí na další integraci Evropy, aniž by se jim jakkoli dařilo odstraňovat příčiny, proč jsou ve stále větší nelibosti. Evropané prostě politickým národem nejsou – v tom má bývalý prezident Václav Klaus plnou pravdu – a nezdá se mi, že by vrcholní politici dělali něco pro to, aby se jím stali. Často svými výroky a činy zbytečně antagonizují občany různých zemí.

Protlačování genderové agendy a stejnopohlavních „manželství“ západní Evropa více méně přijala. Ne tak ovšem Evropa střední a východní, případně Balkán. Tento článek píšu v Chorvatsku, které uzákonilo, že manželství je svazek jednoho muže a jedné ženy. Zde a jižněji či východněji se genderová agenda neprosazuje tak snadno jako na západě a tlaky na její prosazování oblíbenosti Evropské unie rozhodně neslouží. Lze si snadno položit otázku, proč různí aktivisté a někteří politici v této věci tolik tlačí na pilu v době, kdy musí Evropa řešit spoustu jiných problémů.

Evropská unie se zachovala hrozně k blízkovýchodním křesťanům a k Izraeli. Blízkovýchodní křesťany v podstatě hodila přes palubu. Ani se vlastně nedá říci, že by je odepsala – prostě o ně neprojevila jakýkoli vážnější zájem. Snaží se vytvořit všelijaké „integrační“ programy pro vracející se hrdlořezy Islámského státu, ale mnohdy ani nedá vstupní víza blízkovýchodním křesťanům pro návštěvu příbuzných. Zlikvidovala režim Muammara Kaddáfího, čímž v podstatě otevřela stavidla migrantům ze subsaharské Afriky. Některé státy vyčinily Maďarům za stavbu plotu na jižních hranicích, aby pak udělaly něco podobného.

Laskavý čtenář snad poznává, že nejsem vůči Evropské unii slepý a nekritický. Jenže… jaká je alternativa? Dá se při srovnání Ruska a Západu říci, že jeden je za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet?

Rusko je stále říší zla a klamu. Před posledními prezidentskými volbami jsem s úděsem poslouchal nahrávku jakéhosi bosse, který nařídil všem svým podřízeným hlasovat pro Putina a telefonicky mu nahlásit, že už byli volit. Podobných svědectví o zmanipulovanosti voleb byl bezpočet. Přitom to Putin vlastně nepotřeboval – zvítězil by s velkým náskokem i bez těchto manipulací. Jenže problémem ruských vládců je krajní nedůvěra v realitu – cítí se bezpečně, jen když si mohou neustále ověřovat, že obyvatelstvo je skutečně manipulovatelné.

Putin ovládl všechna rozhodující média a může zřejmě i celkem snadno manipulovat soudy. Nejhorší jsou ale vraždy nepohodlných lidí – ať už právníků, novinářů nebo různých aktivistů.

Tyto skutečnosti „chápači“ Putina často nereflektují. Docela by mě zajímalo, kolik z nich si myslí, že toto vše prostě není pravda, a kolik z nich tuší, že to pravda je, ale přesto jim to nevadí. V této věci si netroufám udělat žádný odhad.

Pokud se ale někdo domnívá, že je možný obrat k Rusku při zachování právního státu a svobody slova, pak ho považuji za velice naivního. Jistě, změna nenastane hned. Nastane salámovou metodou, možná umocněnou nějakým kvantovým skokem. Může následovat pár let relativního klidu – asi jako v Československu v letech 1945-1948, kdy se může zdát, že z demokracie a právního státu přece jenom něco zbylo. Pak ale přišel onen kvantový skok – „vítězný únor“ – a s ním sovětští poradci a mučení politických vězňů.

Už slyším námitku, že Rusko přece není Sovětský svaz. Je možno poukázat na to, že mezi současným Ruskem a brežněvovským „Sojuzem“ jsou značné rozdíly. Ano, jsou, a uvedu jeden podstatný: Z Ruska lze emigrovat. A také to spousta Rusů učinila – v Evropě jich žije prý již 14 milionů; desetitisíce, ne-li statisíce i u nás. Typické je, že mnozí z nich hlasovali pro Putina. Mají ho rádi – jen se jim nechce žít pod jeho vládou.

Nebudu zde dokazovat, že Rusko má se Sovětským svazem více společného, než je zdrávo. Tuto věc nelze jakkoli exaktně poměřit. Že ale jde o říši zla a klamu, lze ověřovat stále znovu.

Západ především prohrává válku ideologickou a mediální. Rusko vědomě pracuje se lžemi a dezinformacemi. Nejde mu o to, lidi přesvědčit o nějaké konkrétní věci. Jde mu o udržování a prohlubování onoho stavu, kdy lidé řeknou: „V Rusku je to strašné, ale na západě to není o nic lepší.“ „Lžou všichni a pravda se nedá zjistit.“

Pracujete-li se lží, je jedno, zda napíšete, že novičok pocházel (pardon, mohl pocházet) z Československa nebo ze Švédska nebo třeba z Brazílie. Účelem je vytvořit dojem, že nic se nedá zjistit. Proti „jednotné frontě“ ruských trollů stojí západoevropské sdělovací prostředky, které zveřejní zprávu, že určitý ústav nemůže prokázat, že novičok pocházel skutečně z Ruska. Lidé nakažení příklonem k Rusku z toho rovnou usoudí, že Británie lže. Nevšimnou si formulace zprávy, z níž vyplývá, že daný ústav k onomu „prokazování“ nebyl vybaven a nikdy to nebylo v popisu jeho práce. Nezváží, že Británie má i jiné prostředky, jimiž se může snažil původ novičoku objasnit. Následující zprávu mezinárodních expertů o novičoku pak už vůbec nezaregistrují. Jeden z čtenářů dokonce vyslovil pochybnost, zda to vůbec byl novičok.

Zprávy o šetření ohledně novičoku jsou kusé a někdy rozporné. Tak to totiž bývá, když se snažíte odkrýt něco, co se někdo jiný pokusil dobře zakrýt. Zprávy by mohly být jednoznačné, pokud by promluvil někdo z pachatelů, nebo pokud by někdo z pachatelů udělal fatální chybu. A pak by mohly být jednoznačné, kdyby Británie na všechny zprávy uvalila embargo a vydala až nějakou závěrečnou zprávu, nebo v případě, že by lhala. Jenže na to by se v Británii pravděpodobně přišlo. Na rozdíl od Ruska.

Převzato se souhlasem autora.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.