Dva semináře o únoru 1948

Napsal Jan Cholínský

Letošní 70. výročí komunistického převratu vybízelo – i v kontextu současné politické situace – k uspořádání důstojné vědecké konference o souvislostech února 1948 a k srozumitelnému vystoupení historiků směrem k veřejnosti. V únoru 2018 byly v Praze uspořádány dva odborné historické semináře organizované Ústavem pro studium totalitních režimů (dále ÚSTR) a Historickým ústavem Akademie věd ČR (dále HÚAV). O obou lze říci, že navenek sice proběhly důstojně, avšak jejich obsah byl – i přes několik kvalitních referátů – v daném kontextu spíše nedůstojný. Co se týče mediálních vystoupení historiků, z těch co jsem zachytil, bylo patrné, že vyjma několika druhotných podrobností, nepřinesla nic zásadně nového. Pokračovalo se takřka svorně v zastírání významu podstatných dobových reálií – zkázonosné politiky Edvarda Beneše během druhé světové války, poválečného politického komplotu tří českých nekomunistických sovětofilských politických stran s komunisty a s ním spojených zločinů páchaných v třetí československé republice.

Na uspořádání zmíněných seminářů pod názvy Únor 1948. Cesta k převratu a jeho důsledky a Vítězný únor po 70 letech aneb jak jsme si nastolili diktaturu… se podílel ÚSTR – v prvním případě společně s HÚAV a ve druhém případě s Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR a organizací Post Bellum. První seminář byl koncipován jako vědecký a druhý spíše jako popularizační, celkem zaznělo 14 referátů (z toho tři totožné na obou akcích) od 11 historiků. Společným znakem obou seminářů byl jejich uzavřený charakter, což platilo dokonce i pro historiky pořadatelského ÚSTR – čtyři referující reprezentanty této instituce vybralo její vedení bez předchozího zjišťování potenciálních zájemců o vystoupení. Kritika tohoto postupu zazněla na poradě oddělní zabývajícího se dějinami období 1945–1989 (kde působí celkem 35 státem placených badatelů – potenciálních referentů – z celkového počtu 47 badatelů zaměstnaných v ÚSTR).1

***

Na semináři Únor 1948. Cesta k převratu a jeho důsledky, který se uskutečnil 19. února 2018 v sídle Akademie věd České republiky, pod organizačním patronátem Historického ústavu Akademie věd ČR vystoupilo ve třech blocích celkem deset referujících včetně zástupce ředitele HÚAV Jana Němečka, který přispěl úvodním slovem a závěrečným shrnutím. V prvním bloku semináře zazněly čtyři referáty, ve druhém tři a v posledním dva – podle mých kritérií byl poměr mezi spíše přínosnými až výtečnými a nepřínosnými až matoucími nerozhodný, přičemž nejlepší byly referáty Jaroslava Šebka a Jiřího Urbana.

S částečnou výjimkou Jiřího Urbana žádný další referující nevybočil z výše zmíněného českého „oborového úzu“ hájícího legitimitu třetí československé republiky. Ten byl „připomenut“ úvodem i závěrem v rozpolcených resp. sofistických tezích Janem Němečkem: „Systém Národní fronty [1945–1948] přes veškerá omezení parlamentní demokracie však zachovával většinu demokratických principů. [sic] Politické strany mohly omezeně vstupovat do politické soutěže, limitem však byla jejich společná politika [sic] v rámci Národní fronty…“ […] „Existovala k únoru 1948 nějaká alternativa? Myslím, že se shodneme, že v podstatě žádná neexistovala“ [sic], protože komunisté měli „efektivní politiku a dobrý marketing k převzetí moci“ zatímco „demokrati [sic]2 v podstatě nebyli schopni nabídnout alternativu.“ Němeček konstatoval, že považuje za „hranu demokracie“ 13. únor 1948, kdy komunistický ministr vnitra Nosek odmítl splnit nařízení vlády, předcházející zločiny poválečné „lidové demokracie“ nezmínil a tedy v jeho chápání demokracie zřejmě pasují „před hranu“.

Konferenci Němeček uzavřel výzvou, že bychom si měli odpovědět na otázku, „na čí straně je vina, že to tady dopadlo, tak jak to tady dopadlo“. S tím lze souhlasit. Zájemci o pravdivou odpověď při tom naštěstí nemusí spoléhat na tvůrce historiografického mainstreamu, kteří za „viníky“ už takřka třicet let deterministicky označují „vanutí mezinárodních větrů“ a „socialisticky naladěný lid“. Každý vážně hledající pravdu o únoru 1948 má k dispozici dostatek veřejně dostupného materiálu, z něhož při použití prostého selského rozumu jasně vyplývá, že skutečnými viníky byli: 1) čeští a slovenští komunisté sloužící cizí státní moci tj. Sovětskému svazu; 2) E. Beneš a jeho exiloví stoupenci nekale a hloupě se během války podbízející Sovětskému svazu a paktující se s českými a slovenskými komunisty; 3) nekomunističtí političtí předáci včetně Beneše protiprávně uzurpující politickou moc společně s komunisty a kolaborující s komunisty od dubna 1945 v Národní frontě.

Kdo hledá pravdu o únoru 1948, měl by vědět, že realistické odpovědi i s přímými osobními dobovými svědectvími formulovali už ve čtyřicátých a padesátých letech čeští „poúnoroví“ demokratičtí exulanti (nikoli „lidově demokratičtí“ pozůstalí z poválečné Národní fronty). Na místě je zde připomenout alespoň tři novináře – národního demokrata Rudolfa Kopeckého (londýnský časopis Národ, rotterdamská Modrá revue, chicagský Zpravodaj), křesťanského demokrata Simeona Ghelfanda (bruselské Rozpravy), sociálního demokrata Miloslava J. Broučka (kniha Československá tragédie. Jak byla zbolševizována ČSR), či spisovatele a vojáka zahraničního protinacistického odboje Vladimíra Štědrého (brožura Jak se stalo Československo satelitem Sovětského svazu). Se všemi odbornými doklady a poznámkami pod čarou vysvětlil později únor 1948 a cestu k němu historik Josef Kalvoda (monografie Role Československa v sovětské strategii).3

Poválečný ideový školitel politiků Československé strany lidové, novinář a filosof Simeon Ghelfand v článku „Výročí hanby“ publikovaném v bruselských Rozpravách v březnu 1954 napsal: „V době mezi 20. - 25. únorem 1948 činili komunisté všechno, aby ovlivnili ulici a vedoucí politiky. […] Druhá strana však nečinila nic, opravdu nic, vůbec nic. Politikové národněsocialističtí a lidovečtí se fakticky vzdali veškerého odporu a jen s úzkostí vzhlíželi ke Hradu, kde seděl nemocný a neschopný muž, který dosud vždy vynikl jen svým jedinečným uměním spřádat intriky a legendy o vlastní osobě, ale nyní narazil na cílevědomou dialektickou politiku komunistického vedení. […] Bývalí politikové Národní fronty se už pokoušeli házeti blátem po národě, který prý selhal a nepodpořil své hrdinné vůdce. Je to nestoudná lež. Vykonal jsem v době po osvobození na 200 veřejných projevů, naposled 22. února ve Znojmě, přes zákaz předsedy jihlavského kraje ČSL poslance J., kterému strachem až cvakaly zuby. Viděl jsem lid a slyšel jsem hlas lidu. Národ čekal na povel shora, a byl by povstal jako jeden muž proti komunistickým agentům Moskvy. Nedočkal se však. Proč? Protože nemohl přece dr. Beneš zapříti celou svou socialistickou minulost, nemohl zapříti svůj obdiv k Sovětskému svazu, kde se podle jeho vlastních slov uskutečňovala ‚demokracie vyššího typu‘, nemohl zapříti své nadšení nad teheránskou a jaltskou dohodou velmocí, svou cestu do Moskvy, své službičkování Sovětům ještě v době první republiky – avšak mocenský zásah proti KSČ by znamenal nevyhnutelnou roztržku s Moskvou a také konec všech pokusů s nastolením ‚pokrokové socializující demokracie‘, která podle vlastních slov Benešových představovala ‚mravně vyšší způsob života.‘4

Nyní několik letmých poznámek k některým tezím vysloveným na semináři:

Děkan Právnické fakulty Univerzity Karlovy Jan Kuklík se zamýšlel nad právními aspekty neboli nad problematikou formální ústavnosti komunistického převratu. Úvodem konstatoval, že by byl „nerad, abychom ty ústavní aspekty stavěli nad nějaké politické okolnosti“ a dále uvedl, že „v celém období 1945–1948 ten ústavní rámec nebo právní rámec je jenom jednou z forem, v které se projevovala aktuální politika, a určitě nebyl určující“. O tom, jak „vlastně vypadala ústava, o kterou mělo jít v únoru“ dále řekl, že „formálně platila ústava z roku 1920, ale pokud bychom si představili její text, tak v tom únoru 1948 to byl takový sýr ementál, možná s daleko většími oky než se může na první pohled zdát“. Podobenství o děravém ementálu má něco do sebe, nicméně přesnější charakteristikou je, že politický systém třetí republiky byl založen na prezidentských dekretech a Košickém vládním programu, v obou případech diskontinuitních s „deklarativně“ (formálně) platnou ústavou. Kuklík ovšem nevysvětlil ani to, o jaké ementálské díry v ústavě šlo, kdo je do ní udělal a proč, a jaký to má z právního hlediska význam pro hodnocení ústavnosti či legálnosti předpřevratové tříleté vlády koalice Národní fronty. Jinými slovy, děkan právnické fakulty říká: političtí vůdci před únorem stáli nad zákonem, když po tři roky jednali v rozporu s („proděravělou“) ústavou, aniž by považoval za nutné tento stav nějak blíže klasifikovat. Ve svém rozboru dospěl Kuklík k závěru, že postup prezidenta Beneše v únoru 1948 nebyl formálně neústavní (ústava neupřesňovala jeho postup v případě demise části vlády), ale že celkově komunistické „převzetí moci neproběhlo v souladu s ústavou“ zejména s ohledem na použité mimoústavní nátlakové metody komunistů (zejména činnost tzv. akčních výborů a zneužití bezpečnostních složek) odporující zejména ústavnímu článku 2, který hovoří o demokratické republice.

Jindřich Dejmek z HÚAV referoval o únoru 1948 v souvislostech „akcelerující studené války v Evropě 1947–1948“. Uvedl, že Beneš a nekomunističtí politici Národní fronty chtěli participovat na poválečném spojenectví Západu a Východu, přičemž poznamenal, že tato koncepce měla své limity. Tyto se ovšem Dejmek, namísto správného zhodnocení, že šlo o diletantismus, snažil překrýt pozoruhodnou sofistikou. Navázal tezí, z níž vyplývá, že příčinou krachu západovýchodní symbiózy (a tím i politiky Beneše a spol.) byl „přístup anglosaských mocností k řešení německé otázky“ od roku 1946, příliš vstřícný vůči Německu. Tento přístup byl podle Dejmka v rozporu s úsilím Stalina, jemuž šlo pouze o to „chránit Sovětský svaz před německou potažmo západní agresí“ [sic] ochranným kordónem. Byť s tím, jak Dejmek cudně dodal (aniž by se pozastavil nad reálným významem vyřčeného), že sousední státy se budou muset přizpůsobit sovětskému „chápání demokracie a socialismu“. V návaznosti překvapil další tezí naznačující, že americká nabídka Marshallova plánu byla vlastně skutečnou příčinou počátku studené války a poválečného rozdělení světa, včetně vzniku mezinárodní komunistické spiklenecké organizace tzv. Kominformy v roce 1947. „Tak jak se dnes diskutuje o počátcích studené války v Evropě, tak řada západních autorů tvrdí, že právě nabídka Marshallova plánu vlastně uspíšila tendenci sovětského diktátora k dotvoření vlastního východního bloku“ nadnesl Dejmek, aniž by jmenoval jediného z oněch západních historiků. Dodejme, že na Západě skutečně podobní historikové studené války, o jejichž „diskurzu“ Dejmek referuje, byli a jsou. Jsou známi jako (zpravidla marxističtí) představitelé tzv. revizionistické historiografické školy, jejichž tezí je, že studenou válku vyprovokovaly proti umírněnému pokrokovému Stalinovi západní velmoci svým imperialismem. K československému kontextu Dejmek dodal, že otázka nepřijetí Marshallova plánunení zdaleka tak jednoznačná, jak se o ní občas píše“, přičemž naznačil, že anglosaské mocnosti chtěly hlavně pomoci Německu a obávaly se protestů československých politiků Národní fronty, chránících svůj stát preventivně před německou hrozbou. Je pravda, že německou hrozbou hájili svou sovětofilskou politiku Beneš i Gottwald, ale také to, že šlo – vzhledem k zničenému Německu a zlomené páteři německého národa – především o součást prosovětské propagandy. V další části přednášky Dejmek citoval vrchního sovětského agitpropčika Ždanova, který na sjezdu Kominformy v roce 1947 prohlásil, že nyní se (v důsledku západní politiky) svět rozestoupil na dva nesmiřitelné tábory – tábor západního imperialismu a tábor lidových demokracií vedených Sovětským svazem a také, že nyní končí jakákoliv kooperace mezi komunisty a reformními socialisty. Referující ovšem neuznal za vhodné připojit k Ždanovovi komentář (o dlouhodobých a neměnných cílech sovětské dobyvačné zahraniční politiky či o modelu dvoufázové revoluce, jímž se po únoru tolik pyšnili českoslovenští komunisté) a navázal dalšími vývody o „logickém“ vyostření situace v Československu. Pokud by Dejmka poslouchal mimozemšťan zcela neznalý věci, jistě by si z jeho referátu vyvodil, že moudrou zahraničně politickou vizi Beneše a jeho stoupenců zmařili i přes veškerou dobrou vůli Stalina agresivní a zákeřní západní imperialisté, začínající se krátce po válce paktovat (nepochybně s cílem ohrožovat mírumilovné komunisty) s poraženým agresorem – Německem. Bez dalšího komentáře glosuji, že každý, kdo by snad byl v pokušení přitakávat Dejmkovi papouškujícímu Ždanova, by se měl pro jistotu podívat na sovětský státní znak, který nevznikl po vyhlášení Marshallova plánu, ale dávno před ním, na němž sovětské symboly srp a kladivo symbolicky překrývají celou zeměkouli, a také by měl nahlédnout do díla teoretiků marxismu-leninismu a poučit se o jejich hlavním cíli tj. světové komunistické revoluci.

Jiří Kocian z ÚSD se ve svém příspěvku zaměřil na vnitřní vývoj českých politických stran v poválečné Národní frontě. Velmi přínosně zmínil, že samotný model poválečných tzv. národních a vlasteneckých front (resp. plánovaných koalic komunistů s dalšími stranami levice) se rodil už v letech 1942–1943 v Sovětském svazu v centrále spiklenecké Komunistické internacionály, s cílem posilovat komunistický vliv, jak o tom svědčí např. válečná korespondence českých komunistických vůdců školených během války sovětskými instruktory. Nezmínil při tom, což je ovšem nezbytné pro komplexní porozumění věci, úspěšný komunistický strategický model dvoufázové revoluce, ani dostatečně neosvětlil roli „užitečných idiotů“, kterou v Národní frontě sehráli nekomunističtí politikové, kteří komunistům pomohli zlikvidovat pravicové politické soupeře, přičemž se domnívali, že se s nimi komunisté chtějí „po všechny další časy“ dělit o politickou moc. Kocian se spokojil s poněkud alibistickým a polovičatým konstatováním, že nekomunistické strany Národní fronty „z různých důvodů respektovaly dohodu o Národní frontě uzavřenou při moskevských jednáních o nové vládě v březnu 1945“, že „podlehly iluzi, že Národní fronta bude svébytným a funkčním programovým modelem“, a že skutečné záměry komunistů a jejich sovětských nadřízených orgánů nemohly tušit. Namítnout zde lze, že varování tu byla, a že nekomunisté uzurpující po válce politickou moc na ně nedbali, ba naopak, sami pronásledovali a veřejně dehonestovali ty, kteří před sovětskou a komunistickou agresí varovali. Připomeňme pronásledování představitelů a sympatizantů Českého národního výboru Lva Prchaly sídlícího v Londýně, jehož členové sepsali od dubna 1945 desítky varovných textů, které měli nekomunisté v Národní frontě – jak dokládají dochované spisy bezpečnostních složek – průběžně k dispozici.

Marián Lóži z ÚSTR představil v referátu „Významy února 1948 pro regionální úroveň KSČ“ některé poznatky z badatelského projektu zaměřeného na vztahy mezi řadovými komunisty a vedením KSČ. Ocitl se při tom poněkud mimo kontext doby, když současně s tvrzením, že stranická struktura nebyla bez „odstředivých tendencí a třecích ploch“ dostatečně nezohlednil komunistické zásady známé jako „stranický centralismus“ a „stranická disciplína“, což mu bylo nikoli neadekvátně připomenuto z pléna. Rozhořčení komunistek v jedné z místních organizací nad nedostatky v zásobování ovocem a zeleninou má jistě svoji poetiku i genderový aspekt, ovšem naznačování spojitosti mezi podobnou „radikalizací“ členské základny a radikalizací politiky KSČ ve druhé polovině roku 1947 lze považovat za poněkud kuriózní fabulaci.

Jaroslav Šebek z HÚAV ve svém referátu o komunistické politice dějin, jako součásti komunistické ideologie výstižně shrnul problematiku výroby a obsahu tzv. národních tradic v podání KSČ, jinými slovy jeden z podstatných aspektů indoktrinace obyvatelstva a systematického ničení reálné národní kultury, při rafinovaném přivlastnění si osobností akceptovaných progresivisticky a nacionalisticky orientovanou částí obyvatelstva. Mj. připomněl „kuchařku“ národních tradic podle ideologa Zdeňka Nejedlého nazvanou Komunisté, dědici velkých tradic českého národa, vydanou už v roce 1946 a později opakovaně v reedicích, v níž byly preferovány „progresivní příběhy“ osobností husitství a reformace, stejně jako plejáda národních buditelů a nositelů českého liberálního nacionalismu 19. století. „Mírou jejich akceptovatelnosti“ ze strany režimu při tom dle Šebka byla „ochota takových osobností přiklonit se k sociálně revoltujícím hnutím a případně podporovat národně pokrokové tendence v minulosti“. Strategii komunistů Šebek doložil citací dalšího komunistického ideologa Václava Kopeckého ze sjezdového projevu v roce 1949: „My tento veliký kulturní a historický odkaz (pokrokových) osobností minulosti povzneseme co nejvýše před národem, abychom tak posílili národní sebevědomí a abychom odčinili to, co dělala československá buržoasie, která úmyslně ubíjela národní city působící revolučně a která vždy také snižovala národní kulturu, aby mohla vynášeti, vychvalovati a napodobovati všechno cizí, západní, francouzské, anglické, americké, snažíc se tak svázati život národa s kapitalismem západu a čeliti vlivu socialismu“. Referát Jaroslava Šebka se komunistickými „národními“ tradicemi zabýval v širší míře, než je zde možno popsat a patřil dle mého hodnocení spolu s příspěvkem Jiřího Urbana ke dvěma nejlepším vystoupením.

Také další dva příspěvky řadím do skupiny přínosných referátů. Milan Bárta z ÚSTR shrnul poměrně zdařile problematiku a historii dělnických resp. závodních milicí – teprve po únoru 1948 známých jako Lidové milice – včetně jejich zákonem nepodložené existence a protizákonné činnosti ve prospěch KSČ v únoru 1948. Jan Slavíček z HÚAV se zabýval českým spotřebním družstevnictvím po únorovém převratu a ve shrnutí konstatoval, že spotřební družstevnictví bylo komunisty v rámci tzv. „socializace soukromého obchodu“ zlikvidováno do roku 1952, tj. ještě před dokončením kolektivizace zemědělství.

Jiří Urban z ÚSTR hovořil na téma „Problémy a nálady na venkově v předvečer kolektivizace“. Na začátku uvedl: „Když se zadíváme do poválečného období třetí republiky, tak samozřejmě problémem číslo jedna pro venkovské obyvatelstvo, ten problém vycházel už ze samotného Košického vládního programu, tedy ze zákazu republikánské strany. Když se podíváme na výsledky posledních předválečných voleb v zemědělských obcích v roce 1935 tak zjistíme, že v květnu 1946 je 50–85 % voličů v obcích tím systémem Národní fronty tlačeno k tomu, aby nějak změnilo své volební preference. To je naprosto zásadní problém venkovského obyvatelstva, který potom ústí do výsledků voleb v roce 1946.“ O tento potenciál se ucházely všechny české strany Národní fronty, ale jednoznačně se ho podařilo získat komunistům. Podle Urbana měla pro změnu situace na venkově v neprospěch komunistů mimořádný význam událost (k níž došlo nedlouho po vyhlášení kolektivizačního tzv. Hradeckého programu komunistickým ministrem zemědělství J. Ďurišem) z prvního červencového víkendu v roce 1947: protiprávní zákaz tradičních závodů tzv. selských jízd ve východočeských Nechanicích. Při jeho realizaci byly Nechanice až v padesátikilometrovém okruhu obklopeny-izolovány policejními jednotkami za účasti samopalníků s ostrými náboji, bylo zatčeno (a po několika hodinách pod nátlakem zase propuštěno) osm představitelů selské jízdy. Po této události začaly být policejními složkami intenzivně zaznamenávány nálady venkovského obyvatelstva a každý, kdo si oblékl selský kroj, byl registrován. Nechanické události rezonovaly ve venkovských diskuzích a na politických schůzích, objevovaly se nápisy nebo plakáty mj. „Republika v nebezpečí“, „Nechceme Gottwalda, nechceme Beneše“, „Teroru neustoupíme“. Škoda, že se Urban v rámci tématu nezmínil o protestních aktivitách proti zemědělské politice komunistů Jednotného svazu českých zemědělců, který se komunistům nepodařilo před únorem 1948 ovládnout.

***

Na semináři „popularizačním“ uspořádaném 26. února 2018 v prostorách Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR pod nevhodným názvem Vítězný únor po 70 letech aneb jak jsme si nastolili diktaturu… zazněly čtyři referáty, z nichž tři (J. Kuklíka, M. Bárty, M. Lóžiho) byly recyklovanými verzemi ze semináře výše představeného.

V tom čtvrtém Libor Svoboda z ÚSTR poněkud nepřehledně a přes značné penzum prezentovaných informací povrchně referoval o poválečné a poúnorové činnosti státní bezpečnosti. Nevysvětlil vztah mezi státní bezpečností a dalšími poválečnými složkami tajné politické policie tj. komise proti vnitřnímu nepříteli a zemského odboru bezpečnosti potažmo tzv. evidenčním odborem KSČ (vedeným K. Švábem, kam příslušníci tajné policie posílali všechny podstatné služební informace). Neuvedl, zda a případně jak se příslušníci státní bezpečnosti po skončení války podíleli na přípravě procesu s protektorátní vládou, na pronásledování představitelů zakázaných českých pravicových politických stran, na šikanování sympatizantů i rodinných příslušníků exilové opozice (tj. Českého národního výboru generála Lva Prchaly), na teroru vůči sudetským Němcům a rozdělování jejich majetku. V referátu zazněly pouze zmínky o podílu na stíhání nacistických kolaborantů. Opomenul také nikoli nepodstatný střet mezi nekomunisty a komunisty symbolizovaný nahrazením „benešisty“ Josefa Bartíka stalinistou Bedřichem Pokorným na velitelském postu tajných bezpečnostních služeb na ministerstvu vnitra. Na konci pak Svoboda relevantně nezhodnotil nezákonnosti páchané v únoru 1948 jak příslušníky bezpečnostních složek, tak jejich komunistickými „řídícími orgány“.

Druhou částí tohoto semináře byl diskuzní panel, jehož se zúčastnil právník a politik Petr Pithart, politolog Jiří Pehe a náměstek ředitele ÚSTR Ondřej Matějka. Názory panelistů na současnou politickou situaci v kontextu února 1948, s nimiž se neztotožňuji, a případné komentáře k nim zde pominu, neboť by text neúměrně narostl. Za zmínku ovšem stojí Pithartova historizující glosa resp. argumentace poskytující jakési (nerelevantní) alibi poválečným uzurpátorům z Národní fronty. Zmínil, že četl přibližně dvacet politických programů českých ilegálních skupin „od leva do prava“ z doby nacistické okupace (aniž by některou z těchto skupin konkrétně jmenoval), v nichž bylo údajně jasně formulováno, že si jejich představitelé v po válce obnoveném státě nepřejí meziválečný politický systém. K tomu je na místě podotknout: i kdyby tomu tak bylo, z toho že několik skupin občanů (jakkoli skupin protinacistického odboje) vymyslí politický program a napíše ho na papír, rozhodně nevyplývá, že politická koalice s radikálně levicovým programem zastupující přibližně polovinu občanů má právo odstavit od politického života, svobody slova, ale i základních lidských práv druhou polovinu občanů. To by Petr Pithart jako právník a politik měl vědět.

***

„Oficiální“ či mainstreamové pojetí českých soudobých dějin v intencích české historiografie potřebuje zásadní interpretační revizi a pro začátek alespoň alternativu. V jejím rámci je záhodno přinejmenším: delegitimizovat režim třetí republiky a sesadit z nezaslouženého piedestalu E. Beneše; diferencovat mezi statečností představitelů vojenské složky nekomunistického protinacistického odboje a diletantstvím či sebestředností představitelů složky politické; odhalit, kdo ve válečném odboji pracoval vědomě pro zájmy českých a slovenských komunistů resp. Sovětského svazu atd. V širší perspektivě pak je třeba: znovu promyslet význam a působení římskokatolické církve ve 20. století a v období komunismu; prověřit vady na kráse první československé republiky počínaje tzv. osvobozeneckou legendou rodící se na podzim 1918 a konče selháním ústavních činitelů na podzim 1938; sebekriticky přehodnotit dosavadní český sebestředný náhled na slovenské úsilí o autonomní správu a kulturní a politickou svébytnost; vzít v úvahu důsledky – tj. selhání či krach – přijaté zahraničněpolitické orientace spoléhající primárně na ochranu západními velmocemi a důsledně pojmenovat chyby jejích tvůrců v dané geopolitické situaci.

Co ale potom z českých soudobých kulturních a politických dějin zůstane? To by mohli časem zjistit historikové, kteří budou vycházet z koncepce realistického duchovně zakotveného univerzalismu respektujícího obecně platný mravní řád a odmítnou interpretace vystavěné z perspektiv marxistického kolektivismu (adorujícího kult Klementa Gottwalda a jeho soudruhů), nacionalistického kolektivismu (adorujícího kult Edvarda Beneše a jeho spiklenců), pokrokářského humanismu (adorujícího kult Tomáše G. Masaryka a jeho spojenců) či postmodernistického nihilismu (relativizujícího všechny pravdy kromě své vlastní).

Namísto závěru

A co udělal u příležitosti kulatého výročí února 1948 kriticky naladěný autor těchto řádků? Zaprvé – v odborném časopise Securitas Imperii publikoval průkopnickou studii o české poválečné exilové opozici proti autoritativně-totalitnímu lidovědemokratickému režimu třetí republiky „Český národní výbor v Londýně proti vládám československé Národní fronty“ s připojeným opoznámkovaným souborem dosud neznámých dokumentů z let 1945–1947 provenience tzv. „prchalovců“. Zadruhé – do připravovaného sborníku slovenského ÚPN dodal rozsáhlou analýzu dvou revizionistických paradigmat současné české historiografie ve vztahu k poúnorovému komunismu (tedy paradigmat komunistického a postmodernistického) a přístupu k problematice třetí československé republiky, doplněnou heslovitým náhledem na politické a kulturní příčiny února 1948 a konkrétními náměty pro vědeckou a mravní revizi českých dějin 20. století. Zatřetí – vznesl na půdě českého parlamentu veřejně námitku vůči referátu Jana Kuklíka o problematice ústavnosti únorového převratu. Za čtvrté – vystoupil na bratislavské konferenci 22. února 2018 s tezemi o propojení nefunkční/dezorientující české historiografie soudobých dějin s hlubokou kulturní a společenskou krizí české společnosti. Za páté – vystoupil společně s historikem Vojenského historického ústavu Prokopem Tomkem v Českém rozhlasu Vltava v přibližně hodinovém programu o českém exilu ve 20. století (k dispozici online v internetovém archivu Českého rozhlasu).

Autor je historik.

 

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.