Bořitelé nenormalizace: Ivan Martin Jirous

Napsal Jan Cholínský

Češi (tj. český národ a v širším smyslu česká společnost) právě završují jedinečné období ve svých soudobých a novověkých dějinách – čtvrtstoletí plné státní, politické a občanské svobody po půlstoletí trvající nesvéprávnosti (1939–1989). Letošního 17. listopadu si ti, pro které má pozitivní význam zhroucení totalitního komunistického režimu (1948–1989), připomenou už pětadvacáté výročí masakru protestujících studentů komunistickými policejními složkami na pražské Národní třídě, na který navázaly další památné události. Byly to: vzepětí zdrcující většiny zotročených občanů proti komunistickému útlaku, rezignace komunistické strany na své dominantní společenské postavení 29. listopadu 1989, zvolení Václava Havla prezidentem republiky 29. prosince 1989 a svobodné parlamentní volby 8. a 9. června 1990 s takřka 97 % účastí.

Tyto zlomové dějinné události se odehrály v krátkém sledu zdánlivě „zčista jasna“, avšak ve skutečnosti byly vedle momentální a rozhodující příznivé mezinárodní situace také důsledkem dlouhodobě působících faktorů. Kromě tisícileté tradice české státnosti a s ní spojené tradice křesťanské a humanistické kultury šlo o:
1) Z hlediska zfanatizovaných a zločinně jednajících jednotlivců sice „přínosné“, ale z hlediska komunistického hnutí sebedestruktivní vlivy: samu podstatu zvrácené marxisticko-leninské komunistické ideologie, teroristický charakter státu z této podstaty vyplývající, okupaci a devastaci státu zotročující cizí státní mocí;
2) Z hlediska angažovaných svobodu a právo hájících jednotlivců sice „sebedestruktivní“, ale z hlediska národních a celospolečenských zájmů pozitivní vlivy: protikomunistický odboj ve druhé polovině čtyřicátých a v první polovině padesátých let, občanský odpor v šedesátých až osmdesátých letech, exilový odboj a aktivismus v celém jednačtyřicetiletém období komunistické vlády.

Na obraně svobody a práva proti zotročující totalitní moci se podíleli konkrétní lidé konkrétními činy – ti nejodhodlanější i za cenu ztráty života, uvěznění, perzekucí, nepohodlí. Jejich společenský přínos dosud není souhrnně zdokumentován, analyzován a hierarchizován, což lze říci i o zločinech vládnoucích komunistů.

V sedmdesátých a osmdesátých letech se s komunistickou a sovětskou okupací Československa veřejně i neveřejně potýkalo daleko více Čechů a Slovákůi, než dokládají nemnohé historiografické práce na toto téma. Ale i z nich je patrné, že rozsah protikomunistických postojů a aktivit obyvatel komunistickým režimem ovládaného státu (jakož i vyhnanců z něho) byl široký, byť vždy nebyl otevřeně deklarován.ii Nešlo totiž zdaleka jen o sdružení Charta 77 a o část exilu preferovanou/podporovanou Západem.iii K domácí rezistenci patřily také náboženské pospolitosti, undergroundové hnutí, boom rozmanitého samizdatu, ale, slovy historika Milana Churaně, i další tisíce mravenců, kteří komunistický systém soustavně naleptávali. Významnou roli plnila i křesťansko-konzervativní a národovecká část exilového hnutí – s nekompromisně formulovaným protikomunistickým programem.

Ze všech jednotlivců participujících na rezistenci proti „normalizačnímu“ okupačnímu režimuiv měli „doma“ primát nejvýraznějších, nejznámějších a nejvlivnějších spisovatel Václav Havel, historik umění Ivan Martin Jirous a zpěvák Karel Kryl. K této prominentní trojici je pak z hlediska významu, známosti a vlivu možné přiřadit ještě dvě osobnosti. Novinář Pavel Tigrid byl nejen vydavatelem a redaktorem stěžejního exilového časopisu Svědectví intenzivně ilegálně distribuovaného do vlasti, ale také respektovaným „styčným důstojníkem“ mezi podstatnou částí českého, resp. československého exilu a americkou vládou. Rolník Augustin Navrátil byl neohroženým domácím laickým katolickým aktivistou, vydavatelem a distributorem samizdatu, autorem petice za náboženskou svobodu z roku 1988 a opakovaně perzekvovaným dlouhodobým odpůrcem komunistické totality.v

Na západ od československých hranic (mimo české exilové kruhy) pak u zmíněné prominentní trojice platilo abecední pořadí symbolicky i pro zmíněné hodnotící kategorie – Havel se stal mezinárodně respektovanou ikonou boje za lidská práva, o Jirousovi se vědělo v souvislosti s vězněním představitelů undergroundu a se vznikem Charty 77, zatímco Kryl byl osobností spíše neznámou. Z hlediska bezprostředního vlivu na obyvatele okupovaného československého státu však bylo „pořadí výjimečnosti“ právě opačné – Kryla a jeho písně znal a chápal takřka každý, o Jirousovi se vědělo (v disentu a ve stále se rozpínajících undergroundových kruzích, ale i jinde – díky „atraktivním“ dehonestujícím mediálním kampaním v komunistické televizi a tisku), zatímco Havel se svými názory byl širší veřejnosti spíše neznámý (na čemž příliš neměnily ani podpora Rádia Svobodná Evropa, ani urážlivá produkce Rudého práva a dalších oficiálních, tj. komunistických tiskovin).

Rezistenční činnost pozdějšího prezidenta – a v menším rozsahu to platí i o jeho exilovém „impresáriovi“ P. Tigridovivi – je dnes vzhledem k jeho pozici během a po pádu komunistického režimu již všeobecně známa a oslavována. Na význam jeho souputníků I. M. Jirouse, K. Kryla – a ještě v daleko větší míře to platí i o A. Navrátilovivii – se však, jistě i s ohledem na jejich postoje a pozice po pádu komunismu, poněkud zapomíná. Cílem tohoto diskuzního příspěvku je připomenout činnost Ivana Martina Jirouse, který se v době tzv. „normalizace“ (tj. pokračující komunistické totality spojené od srpna 1968 s fyzickou sovětskou okupací) dokázal vládnoucí otrokářské mašinérii statečně postavit tváří v tvář, dlouhodobě s ní bojovat a hájit ideu individuálních přirozených a občanských lidských práv. Podrobnější rozbor Jirousovy mimořádné role v rámci dějin jednačtyřicetileté české protikomunistické rezistence ani srovnání jeho činnosti a postojů s rolí Václava Havla před listopadem 1989 a po něm se do následujícího textu nevešly.

Ivan Martin Jirous – odpůrce a postrach komunistického režimu

Historik umění, ideový vůdce subkulturního undergroundového hnutí, publicista a básník Ivan Martin Jirous (1944–2011) byl v sedmdesátých a osmdesátých letech z politických důvodů za své postoje odsouzen k pěti trestům nepodmíněného odnětí svobody v celkovém rozsahu 8 let a 8 měsíců. První čtyři tresty prožil ve vazebních věznicích Ruzyně, Litoměřice a Brno a ve věznicích Nové Sedlo, Mírov, Stráž pod Ralskem, Ostrov nad Ohří a Valdice (zde v nejtěžší, tzv. III. nápravně výchovné skupině), popáté byl vězněn ve Stráži pod Ralskem, a to od října 1988 až do amnestie prezidenta Gustáva Husáka 25. listopadu 1989.

Rodák z Humpolce Ivan Martin Jirous vystudoval v letech 1963–1968 dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, v šedesátých letech publikoval své odborné texty v časopisech Divadlo, Mladá tvorba, Sešity pro mladou literaturu, Výtvarná práce, Výtvarné umění. Byl příznivcem umělecké avantgardy a tento zájem ho také přivedl k tehdejší beatové, resp. rockové hudbě, přesněji k jejímu tzv. psychedelickému proudu spojujícímu výtvarné a vizuální umění s nekonformním hudebním projevem. Nadchla ho hudební skupina The Primitives Group vycházející z amerických kontrakulturních hudebních vzorů (Fugs, Doors, Mothers of Invention) a poté na ni navazující skupina The Plastic People of the Universe (dále též „Plastici“), jejímž uměleckým vedoucím se stal v roce 1969 (k zmíněným vzorům zde přibyla ještě skupina Velvet Underground spojená s výtvarníkem Andy Warholem).

Když na konci šedesátých let sovětská vojenská invaze ukončila v Československu krátké období umělecké svobody spojené s iluzorními politickými nadějemi, Ivan M. Jirous, The Plastic People of The Universeviii a okruh jejich přátel a příznivců se odmítli podřizovat požadavkům kulturní politiky nastolené komunisty kolaborujícími se sovětskou okupační mocí. Posléze byli nuceni uchýlit se do uměleckého „podzemí“ a začali utvářet „undergroundovou“ kulturní a sociální strukturu, pro niž se od druhé poloviny sedmdesátých let vedle názvu underground začal používat také Jirousův termín „druhá kultura“ (zatímco oficiální komunistickou vládou řízená kulturní politika byla v podání undergroundu vymezena jako „první kultura“). Z původní apolitické pospolitosti řádově stovek mladých příznivců rockové avantgardy vznikla výhradně díky Jirousovu ideovému a programovému vlivu specifická subkultura českého undergroundu či „druhé kultury“, která se rozrostla do specifického sociálního hnutíix čítajícího na konci osmdesátých let už tisíce nekonformně a nekompromisně protirežimně orientovaných lidí nejméně dvou generací roztroušených od Aše až po Košice.x

Český underground částečně navazoval na západní kontrakulturní hnutí padesátých, šedesátých a sedmdesátých let, jakož i na západní a tuzemskou uměleckou avantgardu, ale stal se přitom zcela autonomním a ojedinělým sociálním fenoménem. Byl stmelen a utvářen především vizí Ivana M. Jirouse známého pod přezdívkou „Magor“, který svými názory, nápady, entuziasmem, charismatem, úsilím propojovat a také programovým manifestem z konce roku 1975 nazvaným Zpráva o třetím českém hudebním obrození (dále jen Zpráva)xi vložil latentnímu undergroundovému společenství do čela „existenciální“ šém. Realizace této vize by se ovšem neobešla bez jeho nejbližších spolupracovníků – za všechny připomeňme lídra severočeské undergroundové pospolitosti a vydavatele undergroundových samizdatových časopisů Vokno a Voknoviny Františka „Čuňase“ Stárka, bez desítek obětavých regionálních či lokálních organizátorů, kolportérů, ubytovatelů a samozřejmě bez undergroundových hudebníků, literátů, výtvarníků a jejich publika připraveného stát se aktérem, jakož i jeho nedílné součásti „barákového lidu“.xii

Základní Jirousova idea, tj. vytvořit vlastní veselý pestrobarevný svět, který se podle slov F. Stárka měl stát pro jednotlivce mentálním ostrovem svobody realizovaným uměleckou tvorbou a sociální interakcí uvnitř obludného totalitního systému, s nímž se nebude ani bojovat ani spolupracovat,xiii se ukázala jako nosná a byla uskutečněna. To je reálný fakt, ať již je či není Jirousovo zdůvodnění této idey v jeho Zprávě či jinde považováno za rozporuplné, případně ať jsou jeho hodnotová kritéria považována za správná, sporná či úpadková. Jirous zde – vzhledem ke své vyhraněné tendenci stranit „kontrakultuře“ patrně mimoděk – odkryl slabinu komunistů, resp. mezinárodního komunistického imperialismu, který západní „dekadentní“ anarchisticky laděnou kontrakulturu šedesátých a sedmdesátých let využíval dvojím způsobem: jako odstrašující příklad zkažené a antisociální západní společnosti, ale i jako „trojského“ koně (jimi ochotně přikrmovaného a využívaného) uvnitř západní společnosti. Když se však obdobný „kontrakulturní“ vzorec objevil na jejich zápraží, museli přiznat svou „totalitní barvu“ a jít undergroundu „po krku“ (brutálním a zákeřným způsobem – nesrovnatelným se snahami vlád svobodných západních států chránit „opatřeními“ proti kontrakultuře vlastní právní a kulturní instituce), čímž si nepochybně proti sobě popudili mnoho západních levicových (marxistických) intelektuálů a ztratili byť i potenciální sympatie mnoha západním „kapitalismem“ znechucených umělců.

Ve své Zprávě Jirous psal: Za jeden z největších zločinů současného establishmentu považuji informační blokádu, kterou obklopuje mladé lidi v tom nejdůležitějším věku 16–19 let, kdy se člověk formuje pro celý budoucí život. [...] Na počátku sedmdesátých let dochází v Praze k drastickým opatřením, jimiž establishment prakticky likviduje rockovou hudbu jako hnutí. Je zakazován anglicky zpívaný repertoár, jsou měněny anglické názvy skupin, řada předních rockových hudebníků se stává politováníhodnými doprovodnými hráči komerčních hvězd pop music. [...] Underground je duchovní pozice intelektuálů a umělců, kteří se vědomě kriticky vymezují vůči světu, ve kterém žijí. Je to vyhlášení boje establishmentu, zavedenému řízení. Je to hnutí, které pracuje převážně s uměleckými prostředky, ale jehož představitelé si uvědomují, že umění není a nemá být konečným cílem snažení umělců. Underground vytvářejí lidé, kteří pochopili, že uvnitř legality se nedá nic změnit, a kteří ani neusilují do legality vstoupit. [...] U nás se věci mají podstatně jinak, daleko lépe než na Západě, protože žijeme v ovzduší naprosté shody: první kultura nás nechce a my nechceme mít s první kulturou nic společného. Odpadá tedy pokušení, které je pro každého, i toho nejsilnějšího umělce, semenem zhouby: touha po uznání, úspěchu, získání cen a titulů a v neposlední řadě i po hmotném blahobytu, který z toho všeho vyplývá. [...] Nic z toho, co děláme, se nositelům oficiální kultury nemůže líbit, protože to je nepoužitelné k vytváření dojmu, že věci jsou v pořádku. Věci totiž nejsou v pořádku. Neexistuje v lidských dějinách období, které by bylo beze zbytku obdobím šťastným, a skuteční umělci byli vždycky ti, kdo upozorňovali na to, že věci v pořádku nejsou. Proto je jedním z výsostných znaků umění vytváření neklidu. Cílem undergroundu u nás je vytvoření druhé kultury. Kultury, která bude naprosto nezávislá na oficiálních komunikačních kanálech a společenském ocenění a hierarchii hodnot, jak jimi vládne establishment. Kultury, která nemůže mít za cíl destrukci establishmentu, protože se mu tím sama vehnala do náruče. Ale která zbaví ty, kdo se k ní budou chtít připojit, skepse, že se nic nedá dělat, a ukáže jim, že se toho dá udělat mnoho, když ti, kdo to dělají, chtějí málo pro sebe a víc pro ty druhé.xiv

Kromě formulování ideových a programových východisek přispěl Jirous k etablování undergroundu tím, že do něho přivedl dvě výrazné intelektuální osobnosti – katolicky orientovaného psychologa a filozofa Jiřího Němce (1932–2001) a marxisticko-maoisticky orientovaného filozofa a avantgardního literáta Zbyňka Fišera (1930–2007) vystupujícího pod pseudonymem Egon Bondy. Se vznikající subkulturou a jejími východisky Jirous seznámil i spisovatele Václava Havla, který stál v polovině sedmdesátých let v čele vznikajícího uskupení intelektuálů, z něhož se stal základ budoucího občanského disentu (odporu). Je dobře známo, že dva soudní procesy s Jirousem a dalšími představiteli undergroundu v roce 1976 se staly podnětem k vzniku petice a sdružení Charta 77 a v důsledku i k zformování občanského disentu, ale již méně se ví o tom, že z celkového počtu signatářů Charty 77 patřilo podle současných odhadů kolem 40 % k undergroundu a o tom, nakolik se underground s „chartistickým disentem“ prolínal a v čem se s ním neshodl.xv

O původním zaměření úzké pospolitosti avantgardistů a příčině střetu s režimem ve svém bilančním televizním dokumentu Jirous říká: V podstatě tam nešlo o nic jiného než dělat si svoje věci. To znamená svoji hudbu, svoje umění a naprosto nezávisle na tom, co se tady dělalo oficiálně. Ovšem, protože jsme žili ve společnosti, kde komunisté ovládali veškerý společenský život, tak jakákoliv činnost, která nebyla přímo proti nim, ale byla mimo, samostatná, tak pro ně byla vlastně smrtelným nebezpečím.xvi A v jiném televizním dokumentu: Tím, že právě „Plastici“ zůstali dejme tomu nepolitičtí, ukázali se být politikem v tom, že osvětlili nenormálnost situace, která kolem nich nastala.xvii Počínaje rokem 1975 organizoval komunistický režim proti undergroundu systematickou vlnu perzekucí, které vyvrcholily vězněním vůdčích představitelů, dehonestační mediální kampaní a v důsledku desítkami vynucených odchodů do exilu (a také do venkovských „baráků“, odloučených pracovních komunit apod.). Na druhé straně počáteční nekompromisní odmítnutí oficiální „první kultury“xviii spojené s vědomým utvářením postojů ignorujících jak politický režim, tak společenské konvencexix postupně přešlo v pohrdání komunistickým režimem, jeho ideologií, praxí a představiteli a v jasně profilovaný stejně nekompromisní rezistenční boj.

Underground se stal především životním stylem, který měl nejpozději od roku 1975 v sobě zakomponovánu rezistenční dimenzixx, mezi jehož atributy přitom však dále patřily především kontrakulturní bohémství, nekonformní rocková hudba a snahy o avantgardní umělecké vyjádření (vedle hudebního také literární a výtvarné). Teoretickému vymezení potenciálního politického programu undergroundu v běžných kategoriích (reálně ovšem nikdy neformulovanému) by patrně nejlépe odpovídala výseč „zleva do středu“ či různé odstíny levicového liberalismu (reprezentovaného v politické praxi např. V. Havlem)xxi, v hudbě šlo o avantgardní či alternativní rock, ale také „ozvučenou poezii“, happeningy, popěvky a protestsongy. V sedmdesátých letech, tj. letech zrodu českého undergroundu, byly vedle The Plastic People of The Universe jeho nejznámějšími hudebními reprezentanty skupiny DG 307, Bílé světlo, Sen noci svatojánské band, The Hever and Vazelína, Umělá hmota a dva svérázní a pro formování undergroundových postojů mimořádně významní „bardi s kytarou“ – písničkáři Svatopluk Karásek a Charlie Soukup. Vedle prózy a poezie Egona Bondyho se objevili i další undergroundoví literáti – Vratislav Brabenec, Milan Koch, Quido Machulka, Fanda Pánek, Josef Vondruška, Pavel Zajíček, Jiřina Zemanová.

Po útlumu v důsledku rozsáhlých perzekucí došlo v polovině osmdesátých let k novému rozmachu hnutí s nástupem tzv. „druhé generace“ undergroundu – již bez přímého vlivu permanentně vězněného a pronásledovaného Jirouse a jeho nejbližšího okruhu (v důsledku perzekucí značně izolovaného). „Magor“ a „Plastici“ byli respektovanými mýtickými předchůdci, na něž se někdy více a jindy méně ortodoxně navazovalo, nicméně ve druhé polovině osmdesátých let přišly nové impulzy a celé nyní spontánně se rozvíjející hnutí dostalo širší a pestřejší ráz. Propojování (do jisté míry i s rozvíjející se punkovou subkulturou) bylo zajištěno díky koncertům, sešlostem, tradičním samizdatovým časopisům Vokno, Voknoviny i nově vzešlým – exilovému Paternosteru či Jednou nohou (Revolver Revue) z dílny nastupující mladé „undergroundové inteligence“. Konaly se stovky „nepovolených“ akcí v Praze a okolí, ale zejména v regionech – severočeském, východočeském, západočeském, moravských. V soukromí i hospodských sálech vystupovaly desítky undergroundových hudebních skupin, z nichž připomeňme alespoň následující: Beatové družstvo Sokolov, Hally Belly, Orchestr Bissext, Posádková hudba Marného Slávy, Aku-Aku, Druhá směna Kovošrotu, Guten Tag, objevily se texty mladých literátů a díla výtvarníků.xxii

Vedle role vůdce undergroundu spočívá význam Ivana M. Jirouse v protikomunistické rezistenci také v jeho samizdatové ediční a publicistické činnosti (do značné míry ovšem s undergroundem spojené)xxiii, o které bude podrobněji pojednáno v následující podkapitole, a částečně také v jeho básnické tvorbě, jejíž exkluzivní díl vznikl v komunistickém vězení – sbírka Magorovy labutí písně je považována za vrchol Jirousovy poezie.

Literární kritik Jan Štolba o ní píše: Tato sbírka je klasická a legendární snad vším: svým obsahem a tématem, jedinečností provedení a hlasu, jejž zde básník našel, svou autenticitou, palčivostí, fragmentární dokumentárností (literatury z normalizačních věznic existuje minimum!) a ovšem též historií svého vzniku a následných osudů. [...] Magorovy labutí písně jsou sbírkou sebezáchovnou. Pravidelná rytmičnost, rýmovanost a vůbec vnější jednoduchost nabízejí úlevu, odstup od okolní mizérie. [...] Možnost vtěsnat denní vězeňský stres a nepopsatelné stavy do lapidárních, ironických, jindy něžně shazovačných rýmů osvobozuje. [...] Verše Labutích písní jsou prostorem, v němž vězeň může dál pobývat se svým společenstvím, svěřovat se s úzkostmi, smutky, zlostmi, vyznávat se z lásky k bratrstvu, které zbylo venku. Ale stejně, jako se Magor vyznává svým druhům, tak se vzápětí vyznává Bohu. Jako by nerozlišoval. Obracet se ke svým pozemským „děťátkům“ zdá se stejně důležité, jako obracet se k nadpozemské síle. Vzpomínkový text na Jirouse-literáta Štolba uzavírá konstatováním: Magor-bohém a rocker, ochránce jistých hodnot a snění o nich, už tu není. Jeho epocha skončila. Magor-básník a Magor-vězeň zůstávají, spolu s Máchou a vězněm bezdězským, součástí kánonu české poezie, vystaveni všem dalším epochám, co přijdou.xxiv

Za své protivení se komunistickému režimu byl Jirous poprvé odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v roce 1973 – na deset měsíců, podruhé v roce 1976 – na 18 měsíců, potřetí v roce 1977 (byl zatčen 37 dní po propuštění) – na 18 měsíců, počtvrté v roce 1981 – na 3 a půl roku, popáté v roce 1988 – na 16 měsíců. Poprvé byl odsouzen za incident v restauraci U Plavců, který později popsal: Zpívali jsme mimo jiné píseň „Stáli Sokolíci“ v aktuální úpravě „Zahnat Rusy, vrahy, do pekel, tam patří“. Vedle od stolu se ozval nějaký chlápek, že jsme špinaví vlasatci, a my jsme mu řekli: „Ty jsi zase holohlavý bolševik.“ On to byl kapitán StB pan Holub. No a já jsem ještě našel na záchodě Rudé právo, tak jsem do něj vykousal díru, tou jsem prostrčil hlavu a řekl jsem: „Dneska jsem sežral Rudé právo, takhle jednou sežereme vás bolševiky.“xxv Podruhé byl odsouzen za organizování neoficiální „druhé kultury“, potřetí za proslov na vernisáži výstavy obrazů Jiřího Laciny, počtvrté za podíl na vydávání samizdatového časopisu Vokno, popáté za protestní petici Tak dost sepsanou po smrti disidenta Pavla Wonky.

Jirousovo druhé věznění spojené s jeho organizační činností v rámci undergroundové „druhé kultury“ a následně se vznikem Charty 77 provázela intenzivní komunistická dehonestační mediální kampaň, z níž největší dosah měly článek v týdeníku Mladý svět nazvaný Případ Magor (1976) a televizní „dokument“ Atentát na kulturu (1977). K těmto režimním výpadům je třeba přičíst ještě 29. díl propagandistického seriálu 30 případů majora Zemana nazvaný Mimikry (1978), kde sice nebyli Jirous ani skupina The Plastic People of The Universe jmenováni, ale symbolika byla zcela jasná a „Plastici“ či jim podobní alias „Mimikry“ zde byli prezentováni jako narkomani a teroristé.

V článku Případ Magor vedle dalších dezinterpretací a výmyslů mj. stálo: Zadržení skupiny osob převážně ze skupin Plastic People a DG bylo samozřejmě vítanou záminkou pro řadu západních komentátorů k napadání socialistické demokracie, svobody slova, k výpadům proti práci Veřejné bezpečnosti atd. [...] V naší republice existuje přes 1400 kytarových skupin, zaměřených od prosté populární hudby určené k tanci, až po hráčsky i posluchačsky náročný a v současné době velice oblíbený jazz-rock. Z poměrně široké základny vyrostli vynikající mladí rockoví hudebníci. Normálně veřejně vystupují, nahrávají pro rozhlas a pro hudební vydavatelství Supraphon, Panton i Opus. [...] Z celé kampaně kolem soudního procesu je vidět jediné: všechny prostředky jsou dobré k tomu, aby se vyvolal dojem, že členskou základnu „československé opozice“ netvoří jen několik málo prominentů, ale široká obec mladých příznivců populární hudby. [...] Vyšetřování a vlastní soudní proces není žádným zasahováním do kultury, jejím řízením a kontrolou jsou pověřeny instituce pro tuto oblast specializované. Dále příslušníci Bezpečnosti zdůrazňovali: „Nám nejde o zakazování nějaké hudby. Pro podobné projevy by byli souzeni třeba i bezvlasí hráči dechovky. [...] Případ Magor, jak jsme si ho nazvali, je u konce. Bublina o nekonvenčních avantgardních umělcích praskla.xxvi

Ve filmu Atentát na kulturu byl prezentován následující komentář k solidaritě opozičních intelektuálů s undergroundem a vzniku Charty 77: Hle, jací jsou to skvělí spojenci, kterých se přidržela hrstka renegátů a které vyhlásila za politické mučedníky. [...] Trnitá bývá cesta vzhůru. A kdyby se Ivan Jirous, Pavel Zajíček, Svatopluk Karásek a Vratislav Brabenec nedopustili trestného činu výtržnictví a kdyby se právě toto výtržnictví nehodilo do krámu hrstce zaprodaných provokatérů, byli by bez reklamy dodnes. Závěrečná slova: Dopřáváme hudbě, i té ze Západu, jen podle západní propagandy tančit nebudeme, ani podle odpadlíků, to určitě ne, nikdy.xxvii Zde komunističtí propagandisté vycházeli částečně z reality, obě skupiny – jak underground tak disidentští intelektuálové – si nepochybně vzájemně pomohly zformovat se, získat popularitu a utužit svoji soudržnost. S ohledem na celkové zaměření a lživá tvrzení je však zřejmé, že tento komunistický „dokument“ postrádá sebemenší relevanci i legitimitu a že citovaný televizní materiál byl další agresí zločinného politického režimu.

Jedním ze dvou výrazně politických textů skupiny The Plastic People of The Universe, které byly vloženy do delších hudebních kompozic působivě umocňujících textový obsah, je, vedle definičně brilantního výčtu obav a strachů komunistických totalitářů – 100 bodů, reakce na Jirousovo třetí uvěznění – Dopis Magorovi. V tomto hudebním vzkazu stálo: Právo má právo, právo má právo, má právo na všechno. Kopnout do holeně, do ledvin, srazit pěstí na ulici. Zavřít kohokoliv jen tak ze zvůle, držet rukojmí, strkat lidi do nápravných zařízení, vymýšlet si výtržnosti, maření úředního výkonu, napadení činitelů spravedlnosti, pomluvu a hanobení, pobuřování, poškozování zájmů republiky. Kdekoli vyhrožovat, vyšetřit muziku, zpívání, mluvení i psaní, přátelství. Všechno, co není za jejich práci je příživnictví, vždy někde sedí někdo z kamarádů, pro výstrahu. Teď je tam Ivan Jirous, Magor z magorů, náš Magor zavřenej potřetí. [...] Ahoj Magore, chtěli jsme na tebe aspoň zavolat, pozdravit tě, abys nás viděl. Znovu na chodbě soudu, znovu cesta v poutech po dlouhé soudní chodbě, znovu na lavici obžalovaných. Viděls nás, pozorné oči, kterýma jsme tě zdravili. Ahoj Magore, jsme tu s tebou. [...] Ne, to už není opovržení, to už není vyhrožování, to je hlas nenávisti, lidské nenávisti, která chce budit nenávist. Pomstili se ti za všechny, na který nemůžou. K osmi metrům ti přidali dalších deset. Je to trest za to, že jsi Magor, že jsi Ivan Jirous a že máš jméno, který ti nemůžou ani anonymové ve funkci odpárat, trest za to, že máš tydle kamarády. [...] Jirous je blázen. Je málo takových bláznů, kteří by nakazili celé město, „jedinou polis“. Zůstaň doma otrocká dušičko, venku lítají blázni, zůstaň doma, nahoře chystají skvělou budoucnost, kariéru. A sloužit můžeš až do roztrhání těla, nechčij proti větru a bude o tebe postaráno, nevrhej se hlavou proti zdi. Pozor na špatný příklady, drž hubu a krok, státní bezpečnost to s tebou myslí dobře. Fízlové všech zemí spojte se! Poraďte nám jak dál, poraďte sami sobě, jeden druhýmu, hlídejte se, špehujte se, ať si nevyvedete nějakou pitomost.xxviii

Poslední Jirousův trest byl spojen s jeho podílem na petici známé pod názvem Tak dost, odeslané 15. srpna 1988 československým komunistickým institucím (ministerstvu spravedlnosti, ministerstvu vnitra, vládě a federálnímu shromáždění). Její obsah byl následující: Po Vítězném únoru jste v tzv. třídním boji popravili a zabili 8000 lidí, 217 000 svých bližních jste poslali do koncentračních táborů, většinu z nich jste před popravou nebo odesláním do lágrů mučili, zabili jste Záviše Kalandru, zabili jste dr. Horákovou, ačkoliv se proti tomu bouřil civilizovaný svět, v každé vesnici jste zničili alespoň jednu vybranou selskou rodinu, abyste skrze ni zastrašili ostatní, ukradli jste po roce 1948 všechny živnosti a zničili jste je, nikdo už nespočítá vaše oběti, které odešly ze světa v důsledku vašeho fyzického a psychického teroru, zlomek z těchto obětí jste rehabilitovali; ostatní jste zahrnuli pod hrůzný eufemismus omyly padesátých let, kdo spočítá děti a děti těch dětí, které nesměly jít do škol a dělat pro naši zemi práci, která je těší? Ale budiž; i kdybychom přistoupili na to, že to byla revoluční situace, teď jste u moci již 40 let, 20 let od invaze vojsk Varšavské smlouvy, od počátku sedmdesátých let, kdy jste začali tvrdit, že se situace v naší zemi znormalizovala, jste zabili ve Valdicích, Ostrově nad Ohří a jiných věznicích lidi, jejichž jména jsme neznali a většinou neznáme a kterých jsme se tenkrát nemohli nebo báli zastat. A pak jste zabili Pavla Wonku. Pavla Wonku, vězně svědomí. Je irelevantní, zda zemřel tím, čemu říkáte přirozená smrt, nebo utýrán vaším vězněním. Tak dost! Nejste-li schopni zajistit pro lidi, které vám justice dočasně svěřila, základní lidské právo, právo na život, žádáme: Okamžitě propusťte všechny vězně svědomí a všechny politické vězně! Okamžitě propusťte na svobodu: Jiřího Boháče, Vladimíra Červeně, Viktora Dederu, Petra Hauptmanna, Ondřeje Hocha, Michaela Kellera, Milana Obodu, Petra Obšila, Kamila Petrovického, Ivana Polanského, Jaroslava Popelku, Josefa Römera, Františka Veise, Jiřího Wolfa a další vězně svědomí a politické vězně, jejichž jména neznáme. Okamžitě novelizujte trestní právo! Příslušníky SNV, kteří se dopustí teroristických činů (jako bylo upálení ředitele opavského divadla v Ostrově nad Ohří na počátku 70. let), trestejte alespoň stejně přísně, jako by nikdy nenosili uniformu! Okamžitě umožněte nehlášené a nedomluvené kontroly lékařů, Amnesty International, FIDH a podobných nezávislých občanských iniciativ z kterých koliv zemí k objektivnímu posouzení situace v našich vězeních. Ty, kterým se naše žádání zdá neobratné, odkazujeme na Kurta Vonneguta jr.: „O masakru se nic inteligentního říct nedá.“xxix

Jirousův dobový význam pro jeho přátele a v širším smyslu i pro část „ztracené“ generace mladých lidí dospívajících v osmdesátých letechxxx formuloval v Jirousově bilančním televizním dokumentu výstižně spisovatel Jáchym Topol (nar. 1963), někdejší spolutvůrce samizdatové Revolver Revue: Ten Martin působil vlastně jako vzor v tom, že se nebál, že prostě byly věci, za který stálo trpět. Což zní jako směšná fráze, ale tehdy, když se člověk zapojil do jakýkoliv aktivity, ať už literární nebo hudební, což pro mě byla náplň toho undergroundu, tak riskoval že prostě si půjde sednout do tvrdýho kriminálu. A když ti bylo dvacet a něco a tys věděl, že tady je chlápek o něco starší, kterej těma kriminálama prošel, plus další jeho kamarádi, tak bylo kam jít a nebyla před tebou jenom beznaděj. A navíc prostě byl to model prokletýho básníka, o kterejch jsme i na gymplu četli v učebnicích a tenhle prokletej básník tady byl živej.xxxi

Podobně se vyslovil i Topolův souputník Petr Placák v rozhovoru s autorem tohoto textu: Myslím si, že Jirousova postava nebo jeho význam pro nezávislou kulturní scénu a pro mladý lidi byl opravdu výjimečnej. A bolševik to taky tak samozřejmě cejtil a proto ho zavíral pořád dokola a vesměs za úplný kraviny. To byly prostě věci, za který by myslím, kdyby to nebyl Magor, nikoho jinýho nezavřeli. Byl jeden z mála, nebo vůbec první, kdo pochopil po osmašedesátým, kdy se celá ta nezávislá scéna nebo ty lidi propadli do úplný deprese s tím, že je prostě všechno v hajzlu a na věky, že nic nemá cenu, že tohle je to, co právě bolševik chce, vnutit lidem takovouhle apatii, a že proti tomu je třeba se postavit. Tak prostě lidi začal burcovat k tomu vybudovat si vlastní společnost a absolutně nemít s režimem a oficiální kulturou nic společnýho. Samozřejmě v takovýhle deziluzi po začátku normalizace atd. bylo důležitý lidem dát nebo prosazovat nějakou vizi nebo nějaký ideje. Myslím, že on byl takovej ideolog v tom pozitivním slova smyslu, že dokázal věci formulovat a dokázal si za nima prostě stát. To lidi prostě vycejtili a myslím, že to mnoha lidem pomohlo postavit se na vlastní nohy a žít dál jako nezávislý bytosti v nezávislým prostředí. Takže jeho zásluha byla opravdu obrovská. Ten underground byl postupem času úplně nejrozsáhlejší a vlastně by se dalo říct nestrukturovanější hnutí v normalizačním Československu, kde opravdu v každým okresním městě byli lidi, který se vzájemně znali, byli na sebe navázaný atd. Stačilo přijet na místo, kde člověk nikoho neznal, a zjistit si jenom, kde se schází místní máničky, zajít do tý hospody a okamžitě člověk navázal styky.xxxii

Na otázku, zda manželovi někdy měla za zlé, že byl opakovaně vězněn a tím připravil jí a jejich dvěma dcerám těžký život, odpověděla v témž televizním dokumentu Juliána Jirousová: Ne, vůbec ne, nikdy. Nikdy jsem mu to neměla za zlý, protože jsem věděla, že to prostě jinak nešlo. To byla taková doba a on byl takový. A on to nemohl dělat jinak. Teďka holky, jak jsou už dospělý a rozumný, tak jsou moc rády, že to bylo tak, jak to bylo, protože když vidí takový ty převálcovaný lidi, který si to nechali všechno líbit – je to prostě znát, že ta svoboda je důležitá.xxxiii

„Magorova“ konference – další fakta a souvislosti xxxiv

Výše načrtnutý portrét lze doplnit a aktualizovat odkazem na mezinárodní konferenci o Jirousově životě a díle, kterou ve dnech 14. a 15. listopadu 2013 (v Praze na Smetanově nábřeží v prostorách FAMU) zorganizoval časopis Revolver Revue, a přiblížením několika vybraných příspěvků. Konference byla nazvána podle Jirousova výroku: Na poklepávání po ramenou by zahynula jakákoliv kultura; pořadatelé rozdělili jednání do pěti tematických bloků – I. Poezie, dopisy, překlady; II. Samizdat a lidská práva, pozůstalost a další prameny; III. Polemik, kritik, historik umění; IV. Teoretik undergroundu; V. Působení po roce 1989, kolektivní paměť a mediální obraz.xxxv Součástí konference byl i večerní program v pražském Café V lese, kde Petr Hruška, Vít Kremlička, J. H. Krchovský, Luděk Marks, Petr Placák a Pavel Zajíček četli Jirousovy básně.

Za Revolver Revue konferenci zahájila Terezie Pokorná a o důvodech jejího uspořádání mj. uvedla: Je to nejen historicky první konference věnovaná této osobnosti, ale také první konference pořádaná Revolver Revue, která tento žánr dosud ponechávala v rukách akademičtěji zaměřených podniků. Patří ovšem k tradici tohoto časopisu, resp. k tradici samizdatové a undergroundové kultury, z níž Revolver Revue vzešla, že se stává aktérem situací a rolí, které nemá takříkajíc v popisu práce, a které jí dokonce ani nepřijdou na mysl – až do chvíle, kdy coby výzva vyplynou z nastalých okolností. [...] Když v listopadu před dvěma lety [I. M. Jirous] zemřel, vzbudila sice tato skutečnost mimořádný zájem a ohlas, ale to, co se o něm po smrti napsalo, veřejně řeklo či natočilo, jeho obraz paradoxně spíš rozostřovalo a banalizovalo, než zvýrazňovalo a prohlubovalo – převažující vzpomínání na epizody ze života jakési svérázné hospodské figury či nespoutaného, avšak v jádru dobráckého bracha začalo rychle zastírat význam Jirousova básnického, kritického a teoretického díla neodmyslitelně provázaného s ostrým, nebývale statečným a důsledným občanským postojem, tedy odkaz, jakých v české kultuře a společnosti není mnoho. Namísto zájmu o tento odkaz nastoupila povrchnost ruku v ruce s mytizací, nad myšlením o pořád živoucích, protože dodnes inspirativních, nepohodlných a zneklidňujících stránkách Jirousova veřejného působení začalo vítězit zmrtvující a zneškodňující tlachání, odvádějící pozornost od podstatného. [...] Neradostná realita v jirousovské reflexi posledních let je ovšem stejně paradoxní jako pochopitelná a neměla by nás zřejmě už překvapovat: bezmála čtvrt století po listopadu 1989 je i nenapravitelným optimistům opět dostatečně zřejmé, že nežijeme v zemi, kde by bylo až na výjimky považováno za žádoucí se takovými životními díly a postoji, jaké reprezentuje I. M. Jirous, zabývat skutečně a důsledně. To jsou také zhruba důvody, proč se k tomuto životnímu dílu rozhodli obrátit pozornost pořadatelé této konference.xxxvi

Jiří Gruntorád ve své přednášce (nazvané Ivan Martin Jirous v samizdatu) uvedl, že po roce 1971 Jirous nemohl oficiálně publikovat a v roce 1975 vstoupil do samizdatové produkce současně jako básník (Magorův ranní zpěv), teoretik (Zpráva o třetím českém hudebním obrození) a editor (sborníků Egonu Bondymu k 45. narozeninám – Invalidní sourozenci a Ing. Petru Hamplovi k 45. narozeninám). Dále vedle samostatných sbírek svých básní, z nichž některé vyšly ve více vydáních, publikoval své texty (eseje, články, glosy, kritiky, referáty, polemiky) v samizdatových sbornících, antologiích a časopisech (Dialog, Host, Infoch, Jazzstop, Kritický sborník, Mašličkový časopis, Obsah, Revolver Revue, Spektrum, Váhy, Vokno, Voknoviny). Nejvíce vydávaným Jirousovým samizdatovým textem byla Zpráva o třetím českém hudebním obrození (16x). Jako editor připravil Jirous sborníky k narozeninám Egona Bondyho, Jana Lopatky a Andreje Stankoviče, výbor z básní Heřmana Chromého. V samizdatu vyšlo také mnoho textů o Jirousovi, resp. zaměřených na jeho podporu, když byl vězněn, či samizdatový sborník jeho textů (Dílo Ivana Jirouse, 1983). Gruntorád také zmínil, že Jirous mohl do samizdatu vstoupit už o dva roky dříve, kdy zaznamenal svůj rozhovor s Eugenem Brikciem. Důvod, proč k tomu nedošlo, doložil Jirousovým vysvětlením, které bylo připojeno k opožděnému vydání tohoto rozhovoru (1977): Předchozí rozhovor byl připraven k zveřejnění – spolu s úvodním slovem – v červenci 1973, ale 30. července nás oba, Brikciuse i mne, zavřeli na osm a deset měsíců. Když jsem ho připravil k zveřejnění podruhé, v březnu 1976, zavřeli mne na osmnáct měsíců. Tak teď jsem ho přichystal k publikování potřetí; pevně doufám, že na řadě je Evžen. K tomu autor příspěvku poznamenal: Zde je třeba dodat, že na řadě byl opět Jirous a dostal opět osmnáct měsíců, už 5. května 1978. Závěrem Gruntorád poukázal na to, že Jirous byl vydavatelem samizdatu už jako student v letech 1961–1964 (svoji edici nazval Opsáno na Brancourově, jednotlivé tituly byly vydávány v počtu šesti až sedmi kusů), kdy na psacím stroji přepsal desítky českých a zahraničních beletristických již takřka nedostupných textů vydaných oficiálně v meziválečné a válečné době. Mezi ně patřily například texty z produkce nakladatelství Josefa Floriana či překlady děl Samuela Becketa, André Bretona, Franze Kafky, Gabriela Marcela, Rainera Marii Rilkeho.xxxvii

František Stárek hovořil o Jirousovi (v příspěvku nazvaném Magor a Vokno) v souvislosti s jeho významnou rolí v integraci pražského a severočeského undergroundového společenství v roce 1974, přičemž s typicky undergroundovým humorem a nadhledem připomněl, že Jirous nazýval Severočechy „androšskými lopatami“ a ti zase svým pražským spojencům říkali důvěrně „blbí intoši“. Dále zmínil Jirouse jako inspirátora projektu undergroundového tisku a spolutvůrce časopisu Vokno, do něhož začal psát po svém návratu z třetího věznění od čísla 3, za což byl v listopadu 1981 – ač nebyl vydavatelem ani organizátorem – počtvrté uvězněn. Undergroundový časopis měl přitom začít vycházet už v roce 1976 pod názvem Plastic People on the Sky (v hospodě u Lojzy zasedala dokonce předběžná redakční rada – I. M. Jirous, Jiří Němec, Andrej Stankovič, František Stárek, Věra Jirousová) jako společná varianta připravovaného severočeského projektu Underground Magazín a Jirousova projektu Plastic People on the Sky.xxxviii Avšak vzhledem k překotným událostem, tj. zejména organizaci festivalu druhé kultury v Bojanovicích, soudnímu procesu s „Plastiky“ a prvnímu roku Charty 77, vyšlo první číslo plánovaného undergroundového samizdatového časopisu – nazvaného Vokno – až v květnu 1979. Jirous na časopisu participoval od třetího čísla a na čtvrtém a pátém se podílel i redakčně, i když se tehdy za redaktora Vokna nepovažoval. Během práce na čísle 6 byli zatčeni Stárek s Jirousem a také (na udání příslušníka undergroundové komunisty Františka Horáčka alias Jima Čerta) jejich spolupracovníci Milan Frič a Michal Hýbek a toto číslo poté už nikdy nevyšlo. Stárek po svém propuštění pokračoval ve vydávání Vokna číslem 7, a to již s podtitulem časopis pro druhou kulturu, které také Jirousovi přivezl do Valdic v den jeho propuštění. Také Jirous se po příchodu z vězení svými příspěvky na vydávání a produkci Vokna aktivně podílel. Bezprostředně po propuštění prohlásil: Tak teď jsem seděl za něco, co jsem vlastně nebyl, takže teď tím redaktorem Vokna teprve budu, a teď se z toho teprve poserou. Stárkovi s Jirousem se podařilo zformovat redakční radu, která se scházela v různých bytech a v letech 1985–1989 sestavila další čísla časopisu 8–15. Zatímco první číslo Vokna vyšlo v nákladu 100 kusů, poslední „předlistopadové“ číslo mělo již 380 kusů. Po sametové revoluci bylo Vokno vydáváno jako standardní časopis až do roku 1995, kdy z ekonomických důvodů krachlo, pokus o jeho obnovení ve webové podobě v roce 2000 Jirous odmítl.xxxix

Robert Krumphanzl se ve své přednášce (Ivan Martin Jirous a český underground) a její rozšířené písemné verzi zaměřil na Jirouse a underground v období 1974–1979, zejména na teoretické uchopení a kontext hnutí a podrobný rozbor Zprávy z roku 1975. Poukázal na to, že v undergroundovém okruhu bylo vysoké procento lidí nepocházející z řad tzv. pracující inteligence, šlo většinou o lidi v dělnických zaměstnáních navíc velmi často nebydlící v Praze, a dále, že podpisy těchto lidí [pod Chartou 77] měly mj. ten význam, že vyvracely argumentaci režimu, že jde o akci úzké skupiny pražských intelektuálů.xl V souvislosti s vymezením hnutí zmínil názory intelektuálů z řad disentu Jana Lopatky a Jiřího Němce, z jehož samizdatového textu nazvaného Nové šance svobody (1979) uvedl, že underground představuje prostor vymaňování mladých lidí z tlaku uzavřené rodiny, neosobních výchovných institucí i zmechanizované práce a výroby, otevírá možnost nových spontánních společenstev, komunit, nových typů rodiny, společenství rodin založených na otevřenosti, upřednostňuje prostší ukotvení způsobu života a bezprostřednější vztah k přírodě. V umění se toto hnutí vyhraňuje proti převládajícímu společenskému způsobu, v tomto případě na pozadí obecně upadlého vkusu masových uměleckých žánrů, usiluje o umění lidové, na jehož tvorbě se může podílet mnoho lidí.xli V písemné verzi své přednášky Krumphanzl undergroundové hnutí definuje: Underground své doby označuje sociokulturní jev, skupinu lidí vytvářejících společenství (komunitu), která se specificky vymezuje svými názory, postoji a životním stylem vůči většinové společnosti. Přitom příslušnost k undergroundu nevylučuje paralelní identifikaci s jiným společenstvím. A ke všemu: postoje, jimiž se vymezuje underground, nemusí být výlučným atributem těch, kdo se hlásí k undergroundu. Může je zastávat i někdo, kdo nemá jinak s undergroundem nic společného ani/nebo se k němu nehlásí. Jako undergroundové specifikum tedy zbývá určitý životní styl, prvořadě však účast na konkrétním společenství. A dále se ztotožňuje s (částečně diskutabilními) formulacemi Martina Machovce: Patrně nejpřiměřenějším „kritériem pro vyčlenění podzemního proudu“ pro čtyřicetiletí (sic) do roku 1989 jak z hlediska české kultury tak z hlediska sociálního je tedy – podle formulace Martina Machovce – „vyčlenění na základě určitého manifestačního přihlášení se tvůrce (sic) k tzv. undergroundu, což v naší situaci znamená uvažovat především o (lidech z) okruhu hudební skupiny Plastic People of the Universe, včetně několika jejích předchůdců z 50. (sic) a 60. let“ a dodejme – bezprostředních pokračovatelů z let osmdesátých.xlii K problematice společensko-politické dimenze undergroundového kulturně-sociálního hnutí Krumphanzl dále cituje ve značné míře odlišné výroky Václava Bendy (ze samizdatového textu Paralelní polis: Underground, který je daleko nejpočetnější složkou v Chartě, se dokázal zpolitizovat a překonat své sektářství.), Františka Stárka (z původně samizdatové Hnědé knihy undergroundu: undergroundové hnutí na politickou scénu vstoupilo nedobrovolně a s pochopitelnou nechutí) a Jana Schneidera (z webového článku Badateli Stárkovi by neuškodil vědečtější přístup: Podpis Charty 77 byl v prostředí undergroundu považován za zcela soukromou věc, která ve vzájemných vztazích nehrála žádnou významnou roli. Underground byl politicky neorganizovatelný, vzpurný, nedefinovatelný a navíc velmi citlivý na manipulaci. Proto je představa zaujímání politických pozic undergroundem zcela nepřípadná.).xliii V obsáhlém rozboru Jirousovy pětadvacetistránkové Zprávy pojednávající poprvé o svébytné existenci undergroundu v českém prostředí, Krumphanzl cituje a komentuje její pasáže týkající se umění, společnosti, náboženství a politiky. A s ohledem na Jirousovy originální, ale na více místech diskutabilní formulace a konstrukce, vyvozuje: Poselství Zprávy, psané se zřejmým záměrem provokovat – ve smyslu dráždit, vzdorovat i burcovat –, nemůžeme vytrhnout z doby, kdy vznikla.xliv

Veronika Tuckerová prezentovala (v přednášce Zpráva o třetím českém hudebním obrození: úvaha o formě a kulturní kontinuitě.) svou zkušenost z pedagogické práce ve Spojených státech amerických, kde v roce 2011 se studenty v texaském Austinu četla a rozebírala Jirousovu Zprávu, naznačila možnosti srovnávání undergroundu se západní, resp. americkou kontrakulturou a představila svou charakteristiku Zprávy. Texaští studenti byli ke Zprávě a Jirousovým požadavkům podle Tuckerové překvapivě kritičtí, považovali ji za netolerantní a nekompromisní. V diskuzi se projevila také studentská neznalost americké kontrakultury šedesátých let, případně studentské ztotožnění s jim bližší kontrakulturou let sedmdesátých a osmdesátých i to, že tyto fenomény byly poměrně rychle absorbovány komerční sférou, hudebními časopisy a módními firmami. Tuckerová také naznačila – dodejme, že i přes výslovný poukaz na anachronismus takovéhoto srovnání, nerealisticky – jistou podobnost českého undergroundového hnutí s rozptýlenou kontrakulturní komunitou a podobnost samizdatu s rozmachem domácky vyráběných časopisů (tzv. zinů) vyjadřujících osobní alternativní stanoviska autorů ve Spojených státech v osmdesátých letech. Podnětný byl naopak její poukaz na to, že předmětem dalšího výzkumu by mělo být Jirousovo přijímání vlivů různých západních hnutí i to, jak se k němu tyto vlivy dostávaly, přičemž příslušné vymezení dobového západního kontrakulturního kontextu by přispělo k pochopení kontextu dnešního. K tomuto námětu Tuckerové je třeba dodat, že pronikání západní kontrakultury a její vliv na komunistický Východ je nepochybně velkým a takřka nezpracovaným tématem. Dále se Tuckerová zabývala podobně jako R. Krumphanzl rozborem Zprávy – některými aspekty detailněji a kritičtěji: Titul nabízí vodítko, jak text číst, a přímo odkrývá jeho rozporuplnost. Z dnešního odstupu vystupuje forma do popředí víc, než jak tomu bylo u bezprostředního publika. Zpráva jako forma je informativní text, který popisuje nějaký děj, stav či situaci a analyzuje nálezy, k nimž  autor došel při hledání odpovědi na určitou otázku. Na rozdíl od eseje zpráva usiluje o informativnost a je založena na faktech spíše než na argumentaci, používá se především v žurnalistice či obchodním světě. Předpokládá kritičnost a objektivitu, obsahuje výklad (co předložené informace znamenají) a je ukončena shrnutím a doporučením k dalšímu zkoumání či postupu. Je užitečné zamyslit se nad tím, proč zvolil literárně zdatný Jirous právě tuto formu a s jakým účinkem. […] Jirousovo pojetí undergroundu je rozbíhavé, místy si protiřečí: je vyhlášením boje proti establishmentu na straně jedné (v obecnější rovině), ale jeho cílem je vytvoření „druhé kultury“. Na nesrovnalosti Jirousova pojetí, respektive „obrazu, který o něm podává p. Jirous“, poukázal nejsoustavněji P. Fidelius. Podrobil textové analýze několik Jirousových textů týkajících se undergroundu a polemizoval s jeho pojetím „kultury“. Jirous podle Fidelia zužuje pojem kultury na kulturu undergroundu.xlv […] Domnívám se však, že číst Jirousův text bez kontextu nestačí. Jeho působivost a význam jistě netkví v rigoróznosti, přesnosti, ale ve formulaci postojů, které jsou afektivní, a v účinku, jaký měl tento text na širší undergroundovou komunitu a koneckonců na celkovou podobu československé kultury za normalizace – jak můžeme obzvlášť vidět z dnešního odstupu.xlvi […] Jirousova Zpráva je i není zprávou […] Jirous dodržuje konvence žánru: přehledně člení text, postupuje poměrně logicky (chronologicky), myslí na adresáty jimiž jsou myšlenkově spříznění lidé, žijící v tzv. „duchovním ghettu“, apeluje na ně, v závěru podává shrnutí i doporučení, tedy nabádá, aby lidé (undergroundová komunita) žili a tvořili určitým způsobem, autenticky. Lze si představit, že Jirous psal pro okruh svých přátel, žijících v „duchovním ghettu“, ale je zároveň možné, že měl na mysli i obecně mladé lidi, kteří měli jakési, třeba jen nepatrné povědomí o undergroundových kapelách, ale žádné přímé zdroje informací, a máničky, členy různých kapel, které chtěl oslovit a formovat. Zpráva mohla, či dokonce měla, sloužit jako osvěta i pojítko roztroušené, vznikající komunity. Tuto roli skutečně měla: jak už bylo řečeno, šlo o text, který se spontánně šířil mezi mladými lidmi. […] Jako zpráva je ovšem celek textu nepořádný. Autorovy kategorie nejsou tak promyšlené, jak by si čtenář mohl přát. Relativní myšlenkovou „neuspořádanost“ lze ovšem u textu, který je nejen popisem, ale i deklarací, či dokonce svého druhu manifestem, očekávat. Jirousův text se od „běžných“ zpráv liší svou emotivností, které můžeme přičíst na vrub i rozporuplnost autorových tvrzení.xlvii V závěrečné charakteristice Zprávy Tuckerová poukázala na autorovu inteligenci, kritičnost, erudici a ambici promlouvat autoritativně na straně jedné, a emocionální náboj, schopnosti vůdcovské či „manažerské“ na straně druhé. Ale zároveň konstatovala: Kritické zamyšlení nad Jirousovými texty odhaluje rozporuplnost a složitost jeho autorského gesta, poukazuje na jeho intelektuální východiska.xlviii

Adam Drda v samém závěru konference (v přednášce nazvané Mediální obraz Ivana Martina Jirouse po roce 1989) dokumentoval a komentoval, jak o Jirousovi referovala hlavní česká masmédia, tj. nejprodávanější deníky, vybrané společensko-politické týdeníky a televizní a webové zpravodajství od roku 1990 do současnosti. Konstatoval, že každoročně vyšly výhradně o Jirousovi nebo se zmínkou o něm desítky až stovky mediálních zpráv a textů (odhadem průměrně 155 zmínek ročně) a že vůdce undergroundu rozhodně nebyl ze strany médií opomíjen či neoblíben. Jirousův ustálený mediální obraz se podle Drdy zrodil v první polovině devadesátých let ze dvou základních linií – první z nich byla obrazem hrdinné legendy: převládal uctivý tón, byl nahlížen zvlášť na počátku devadesátých let pochopitelně, nikoli skrze své publicistické a básnické dílo, ale jako hrdina, legenda, bojovník proti totalitnímu režimu, dlouholetý vězeň svědomí; druhou linii pak představovalo Jirousovo svlékání se na veřejnosti, opilství a „dělání výtržností“ – jak se tato věc jednou hned v první půli devadesátých let „chytila“, už se jí český žurnalista nepustil, přeci jen tedy ta předlistopadová zvyklost trochu fungovala, i když se přerodila od jednoznačného odsudku v zajímavost, v bulvární drb, v novinářský „špek“. A když se tyto dvě roviny brzy protnuly, zrodil se takřka všeobecně sdílený obraz zasloužilého skandalisty a sprosťáka, tzv. rozporného, rozervaného člověka, tedy obraz, který masmédia a zřejmě i jejich publikum miluje: „zasloužilá osobnost“ ukazuje nahou zadnici a přihýbá si k tomu z lahve.xlix Koncem devadesátých let, po vydání Jirousova básnického díla Magorova summa se k tomuto obrazu připojila ještě třetí linie – básník, ovšem prokletý básník v trivializovaném pojetí, rozervanec a ničema, který řádí a pak sepisuje něžné verše. Takovýto obraz, do něhož řadí i převážnou část publikovaných rozhovorů s Jirousem či nekrology objevující se po jeho smrti, označuje Drda za kýčovitý (až sentimentálně kýčovitý) a zplošťující a dále uvádí: Potíž je, že vedle kýče neexistovalo v podstatě nic jiného. Ivan Martin Jirous byl v médiích degradován na figurku, jakou známe z českých filmů, jako intelektuál byl vlastně banalizován a ponížen. [...] Téměř nikdo se nezamýšlel a nezamýšlí nad tím, jestli jeho deklarované i žité postoje z předlistopadových let mají či nemají platnost v polistopadové době, jestli vycházejí z nějakého základu, který je do dnešního času převoditelný, do jaké míry je – například – v jeho úvahách undergroundu přítomná ideologie, jaká ideologie to je, jestli lze vůbec nějakou definici undergroundu z Jirousova psaní vyvodit – a jakou. [...] Pořád nechápu, jak je možné, že stejní autoři, kteří se Jirousem zaklínají a opěvují ho, necítí potřebu pojednávat i o tomto aktuálním trendu, který se snaží svými výklady normalizační režim, normalizační život zjemnit, a tím vlastně problematizovat i veškeré konání undergroundu a disentu.l Drda závěrem kriticky poukazuje i na to, že Jirous výše představený obraz sám pomáhal utvářet, a že po roce 1989 do značné míry resignoval na svou odpovědnost. Upřesnil: Člověk, který společensky působí a vytvoří určité dílo, má vůči tomuto dílu jistý závazek a taktéž povinnosti vůči těm, kteří k němu, na základě onoho díla, vzhlížejí. Je-li člověk „pouze“ básník, zabývá-li se výhradně uměním, je to pochopitelně složitější otázka, jenže to nebyl Jirousův případ – jeho autorita vycházela především z disidentství, z mravního působení. [...] Nejsem vůbec pobouřený tím, že někdo pije, že je exhibicionista, respektuji složitost Jirousovy povahy, patřím ostatně k těm, pro jejichž život měl Jirous obrovský význam. Naprosto taky chápu situaci, kdy člověk nechce mluvit, protože má pocit, že už není, co rozumného by řekl. Jenom si myslím, že právě v takové chvíli má být schopný učinit rozhodnutí, že bude raději zcela mlčet. Jirous to rozhodnutí neudělal. Kdyby masmédia, nebo alespoň některá, dokázal ignorovat, bylo by to pro mne stravitelnější.li

Novinář Drda také později shrnul obsah celé konference pro webové Voknoviny a poukázal při tom na dosud nedostatečné zhodnocení Jirousova významu s tím, že projevit respekt osobnosti Jirousova formátu neznamená vynášet ji sentimentálně a dojatě do nebes, nýbrž pokusit se promyslet, co nám tu po ní zůstalo, nakolik ji známe a nakolik jí tedy vůbec rozumíme. Rychlokvašené nadšenecké sborníky a úvahy v masmédiích, sestavované a publikované v chvatu po Magorově smrti, lze snad přijmout (s drobným skřípěním zubů) jako projev zármutku, měly by však po nich následovat serióznější pokusy o celistvou reflexi. A dále: Z konference současně vyplynulo (alespoň já jsem ten pocit měl) i potvrzení názoru, že Ivan Martin Jirous ovlivnil českou kulturu poslední třetiny dvacátého století jako málokdo – a byla by obrovská škoda, kdyby byl intelektuál a umělec takového významu časem redukován a degradován na „pozoruhodnou figurku“. Příspěvky, zmíněné v této stručné zprávě, vyjdou v brzké době ve zvláštní publikaci Revolver Revue, tím by se měl naplnit cíl listopadového sympozia: provést sumarizaci a vytvořit základ pro další bádání, diskuse, polemiky.lii

Dodejme, že pokud na představené výtečně připravené a zorganizované konferenci probíhající v příjemné atmosféře něco chybělo, pak to byl pohled profesních historiků. Kdyby se v jejich řadách našli fundovaní badatelé zaměření na Jirouse, mohli by ji obohatit třeba v tematických blocích „Věznění Ivana M. Jirouse a československé vězeňství v sedmdesátých a osmdesátých letech“liii nebo „Ivan M. Jirous v boji s komunistickým režimem a jeho místo v rámci českého protikomunistického odboje a odporu“. K uvedení prvního tématu by dobře posloužilo třeba vyjádření Jirousova spoluvězně Jiřího Gruntoráda: Martin měl mezi vězni velice zvláštní postavení. On je přece jenom persona a když se tam objevil mezi opravdu největšími desperáty, kde jaksi loupežné přepadení byl nejběžnější delikt, vražda byla celkem běžná, recidivisti opravdu všeho druhu, kteří sotva vychodili nějakou základní školu, čili když se tam objevil Martin – kunsthistorik, absolvent filosofické fakulty, tak pro ně byl opravdu arbitrem a řešil nejrůznější spory, často naprosto absurdní. Ne toho typu kolik andělů se vejde na špičku jehly, ale těch vězeňských problémů.liv K druhému výše navrhovanému tématu se v obecnější informativní rovině snaží přispět tento text.

Jirous a jeho underground – společenský a kulturní význam

Tvorba hudební skupiny The Plastic People of The Universe a Jirousovy názory na umění jsou dnes (stejně jako v době „normalizace“ resp. sovětské okupace) atraktivní jen pro malou část společnosti, přičemž mnoho nejen na popkulturu konzumeristicky orientovaných lidí s nimi z pochopitelných důvodů nesouzní, případně je považuje za dekadentní. Existence tisícihlavého undergroundového subkulturního hnutí v době komunistické nadvlády však byla neoddiskutovatelným unikátním projevem společenské sebeobrany a zůstává fenoménem hodným hlubšího historiografického a sociologického výzkumu. Jirousovo osobní nasazení proti nespravedlnostem a zločinům páchaným komunistickým režimem si zaslouží plný respekt a také státní vyznamenání, které by mu mělo být uděleno už „jen“ proto, že toho tolik vyslovil a tolik „odseděl za ostatní“. Na druhou stranu samozřejmě není na místě Jirousovi pouze poklepávat po rameni a nadšeně přikyvovat všemu, co kdy řekl a udělal, ať již před listopadem 1989 nebo později, když přešel od vyfabulovaného výtržnictví k výtržnictví reálnému a z veselého undergroundového ghetta se podle momentální potřeby bez skrupulí přesouval do ghetta asociálního. Otázkou, která patří k relevantnímu zhodnocení jeho odkazu, zůstává, nakolik má být jeho nesporně problematický soukromý život, jakož i psychologický a charakterový profil součástí jeho dílčích hodnocení – jakožto odpůrce režimu, nezávislého publicisty, uměleckého kritika, básníka (přičemž by se nemělo zapomínat, že jde o to, nakolik má být totéž zvažováno při hodnocení významu kterékoliv veřejně činné osoby). Zatímco Jirousovo kompletní publicistické i básnické dílo bylo s velkou ediční pečlivostí vydáno, jeho životní příběh stále čeká – jako výzva ať již pro profesní historiky či soukromé badatele – na fundované monografické zpracování, a to včetně jeho přínosu protikomunistickému odboji a odporu. Závěrečná citace Jirousovy odpovědi v rozhovoru s Petruškou Šustrovou z roku 1985 na otázku týkající se nadějí spojených s nástupem nového generálního tajemníka KSSS Michaila Sergejeviče Gorbačova může posloužit jako standardní komentář dobové situace i jako inspirace k zamyšlení nad „pluralitou“ současných historiografických interpretací reformního a „perestrojkového“ komunismu: Pro mne jsou všechny dohady o tom, jaký bude režim po Gorbačovovi nebo s ním, naprosto irelevantní. Můžu ti na to odpovědět jenom vtipem, jak cikánovi při přijímání do práce ukazujou Brežněva a já nevím koho, fotografie, a on říká neviem, neviem, a pak se naštve, vytáhne šrajtofli a ukáže jim taky fotky a říká: Nevieš? To je Lájoš. To je Peter. Já mám svoji partu, ty máš svoji partu. Petruško, já mám svoji partu. Gorbačov do ní nepatří. Kdysi mi řekla Věra, moje bejvalá manželka, že bych si měl přečíst knihu – to jsem se zase vrátil z nějakého kriminálu – od Mlynáře, Mráz přichází z Kremlu. Já jsem se zasmál a řekl jsem jí: na rozdíl od tebe – tvůj otec byl v padesátých letech kádrovákem na ministerstvu strojírenství a moje teta v tý době seděla –, že mráz přichází z Kremlu, jsem věděl už tenkrát a nemusí mně to říkat zrovna Mlynář. Stejně tak je mi úplně jedno, kdo je v Kremlu dneska, jestli je tam Gorbačov nebo kdokoli. To nechám na Mlynářovi, Thatcherový a těm, který obdivujou, že umí hrát golf a pije whisky. Mně je to jedno. Já jsem nebyl nikdy politik. V žádnej režim nevkládám žádný naděje. V osmašedesátým roce jsem nepodepsal žádnej text. Pro mě to byla jejich hra. „Jejich“ říkám jim – to znamená Mlynářům i Gorbačovům a podobnejm. První text, kterej jsem podepsal byla Charta 77, a podepsal jsem ji přímo s posvátnými pocity spolu se svojí ženou v bytě, kterej nebudu samozřejmě jmenovat, když jsem se vrátil z Mírova. To je věc, která pro mě není politikum, ale vydání se v šanc jakési moci, která na sebe může brát jakékoli jméno.lv


Autor je historik. Text je psaný k 25. výročí pádu komunismu. Předpokládají se dvě pokračování o Karlu Krylovi a Augustinu Navrátilovi.

 

 


Poznámky:

i         Slovenská protikomunistická rezistence není předmětem tohoto textu. Přehledně o tomto tématu (tj. tzv. katolické, občanské a reformněkomunistické rezistenci) pojednal slovenský historik Peter Jašek na nedávném Kongresu Společnosti pro vědy a umění uspořádaném pod záštitou Západočeské univerzity v Plzni – v rámci panelu Protikomunistická rezistence v Československu 1969–1989. Jeho příspěvek (Protikomunistická rezistence na Slovensku 1969–1989) bude zařazen do připravovaného sborníku.

ii       Jde – nehledě na její dílčí nedostatky – zejména o přínosnou monografickou syntézu OTÁHAL, Milan: Opoziční proudy v české společnosti 1969–1989. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 2011. A dále o sborníky: BLAŽEK, Petr (ed.): Opozice a odpor proti komunistickému režimu v Československu 1968–1989. Ústav českých dějin FF UK a Dokořán, Praha 2005; VANĚK, Miroslav a kol.: Ostrůvky svobody. Kulturní a občanské aktivity mladé generace v 80. letech v Československu. Ústav pro soudobé dějiny AV ČR a Votobia, Praha 2002.

iii     Tj. především československé vysílání Rádia Svobodná Evropa v americké režii, kruhy kolem časopisů Svědectví (dotované z amerických vládních zdrojů) a reformněkomunistické, resp. eurokomunistické Listy.

iv      Podstata tohoto režimu je shrnuta v textu CHOLÍNSKÝ, Jan: Československý „normalizační“ režim nebyl společenským konsensem, ale znásilněním společnosti – komentář k jedné přednášce. In: Securitas Imperii, 2014, č. 24, s. 278–297.

v         Volba zmíněných pěti symbolických „nejdůležitějších osobností“ vychází z badatelských závěrů a preferencí autora tohoto textu.

vi      Vedle Tigridových vlastních textů a poskytnutých rozhovorů byla o něm publikována prozatím jediná monografie – KOSATÍK, Pavel: Tigrid poprvé. Průvodce osudem inteligentního muže ve dvacátém století. Mladá fronta, Praha 2013. Na vztah Pavla Tigrida k Václavu Havlovi včetně Tigridovy podpory a propagace Havlových divadelních her na Západě poukázal jeho dlouholetý pařížský exilový souputník, spolupracovník a přítel Jaroslav Vrzala v otevřeném dopisu V. Havlovi z prosince 2009 (archiv autora). Vztah P. Tigrida k undergroundu byl podle vyjádření F. Stárka (v rozhovoru s autorem) v osmdesátých letech velmi kladný, a to zejména poté, co mu do Paříže přibyvší (v Československu) mladý undergroundový aktivista a začínající spisovatel Jan Pelc sdělil podrobnější informace o této subkultuře. Tigrid mj. zajistil Stárkovi a spol. pro kvalitní dokumentaci nezbytnou materiální podporu (videokamera, počítač). O jeho vztahu k undergroundu viz též KOSATÍK, s. 279–282.

vii     Například třicetiminutový filmový portrét A. Navrátila (Augustin Navrátil – Portrét praktického katolíka, režie Karel Fuksa), který má mimořádnou výpovědní hodnotu, natočený v roce 1991, byl v letošním roce „aktuálně připomenut“ ve třech reprízách vysílání ČT 2 – vždy po druhé hodině ranní. Životní příběh Augustina Navrátila s důrazem na jeho opoziční činnost byl prozatím zpracován jen v nepublikované diplomové práci – viz KORDÍKOVÁ, Marta: Augustin Navrátil a jeho disidentská činnost. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Ústav českých dějin, Praha 2012.

viii       Příběh této hudební skupiny popsal sám Ivan M. Jirous, viz: JIROUS, Ivan Martin: Pravdivý příběh The Plastic People of The Universe. Torst, Praha 2008; a dále např. dva členové skupiny v obsáhlých knižních rozhovorech, viz PELC, Jan – HLAVSA, Mejla: Bez ohňů je underground. Maťa, Praha 2001; Evangelium podle Brabence. Rozhovor Renaty Kalenské. Torst, Praha 2010. K policejní perzekuci skupiny a jejích příznivců viz MACHOVEC, Martin – NAVRÁTIL, Pavel – STÁREK, František Čuňas: „Hnědá kniha“ o procesech s českým undergroundem. Ústav pro studium totalitních režimů, Praha 2012; PTÁČNÍK, Pavel: První festival druhé kultury. In: Sborník Archivu bezpečnostních složek, 2007, č. 5/2007, Odbor ABS MV ČR, Praha 2007, s. 343–351; BLAŽEK, Petr – BOSÁK, Vladimír: Akce Bojanovice – 11. listopad 1976. In: Paměť a dějiny, 2007, č. 1, s. 120–133; BLAŽEK, Petr: Akce „Ivan-2“. Sledování Ivana M. Jirouse příslušníky Správy sledování Státní bezpečnosti. Paměť a dějiny, 2012, č. 1, s. 103–113. V letech 1997–2002 byla nakladatelstvím Globus Music vydána reprezentativní edice jedenácti CD zachycující tvorbu hudební skupiny The Plastic People of The Universe od jejího vzniku až do pádu komunismu. Tvorba a osud skupiny byly zachyceny také ve filmových dokumentech, za všechny alespoň: The Plastic People of the Universe (ČT 2001, režie Jana Chytilová, 74 minut).

ix       K fenoménu českého undergroundu viz JIROUS, Ivan Martin: Magorův zápisník. Torst, Praha 1997; STÁREK, František Čuňas – KOSTÚR, Jiří: Baráky. Souostroví svobody. Pulchra, Praha 2010; MACHOVEC, Martin (ed.): Pohledy zevnitř. Česká undergroundová kultura ve svědectvích, dokumentech a interpretacích. Pistorius a Olšanská, Příbram 2008; STÁREK, František Čuňas: Na počátku bylo slovo… byli Hells Devils. Paměť a dějiny, 2011, č. 2, s. 17–27; PUTNA, Martin: Mnoho zemí v podzemí. Několik úvah o křesťanství a undergroundu, Souvislosti, 1993, č. 1, s. 14–32; PEŇÁS, Jiří: Ať si mladí udělají vlastní underground. Lidové noviny, 11. října 2014, s. 24 –25; dále vzpomínky a rozhovory: MICHL, Otakar Alfréd: Trable den co den. Vzpomínky na léta nejen v undergroundu, Pulchra, Praha 2012; WILSON, Paul: Bohemian Rhapsodies. Torst, Praha 2012; DVOŘÁK, Jan: První cela je nezapomenutelná. S Františkem Stárkem o zatýkání, prvních a následujících celách, Botticelliho Venuši, pudingových mejdanech, Voknu a relativní velikosti Václaváku. Paměť a dějiny, 2011, č. 2, s. 44–56; HRADILEK, Adam: „Smrt Občanskému fóru!“ S výtvarníkem Viktorem Karlíkem o cestě do undergroundu, Magorovi, Revolver Revue a době, kdy vznikalo Občanské fórum. Paměť a dějiny, 2009, č. 4, s. 52–63; BÁRTA, Jan: Dana Němcová: Lidé mého života. Portál, Praha 2003; HÁJEK, Štěpán – PLZÁK, Michal: Sváťa Karásek: Víno tvé výborné. Kalich, Praha 1999; WEISS, Tomáš: Jáchym Topol: Nemůžu se zastavit. Portál, Praha 2011; či fotografická publikace: LIBÁNSKÝ, Abbé J.: My underground. Dále viz časopisy Vokno a Voknoviny kompletně dostupné na www.scriptum.cz; samizdatové sborníky a nahrávky dostupné v pražské knihovně Libri prohibiti a ve vydavatelství Vladimíra „Lábuse“ Drápala Guerilla records, na jehož webových stránkách (www.guerilla.cz) jsou publikovány také Drápalovy přínosné rozhovory s předáky undergroundu. Z filmových dokumentů vztahujících se k undergroundu – čtyřiadvacetidílný seriál Alternativní kultura (1997, připravil Petr Slavík) – díly 5, 6 a 7 první řady a díly 4 a 5 druhé řady; čtyřicetidílný seriál Fenomén underground (2014, námět Jiří Fiedor, Břetislav Rychlík a F. Stárek, režie Jiří Fiedor, Jana Chytilová, Václav Křístek, Břetislav Rychlík).

x           Podle vyjádření Františka „Čuňase“ Stárka v rozhovoru s Janem Cholínským (ze srpna 2014) se underground rozrůstal mj. i díky z hlediska režimu kontraproduktivnímu chování sdělovacích prostředků po roce 1976. Když krátce před pádem komunismu dělal Stárek průzkum o počtu čtenářů časopisu Vokno (jehož kolportéři mu hlásili přibližný počet čtenářů každého výtisku), dospěl k počtu přibližně 7000. Tento údaj se mu potvrdil, když po listopadu 1989 již jako oficiální časopis Vokno získávalo předplatitele. Kromě toho lze další odhad provést např. podle svědectví účastníků o přítomnosti „undergroundového lidu“ na stovkách undergroundových akcí pořádaných ve druhé polovině osmdesátých let.

xi       Zpráva vyšla v různých periodikách a publikacích v samizdatu i po roce 1989. Viz například JIROUS, Ivan Martin: Magorův zápisník, s. 171–189.

xii      K „barákovému lidu“ neboli komunitám a komunitnímu bydlení, což byl specifický fenomén undergroundu takřka po celou dobu jeho existence, byť kulminoval koncem sedmdesátých a počátkem osmdesátých let, viz STÁREK, František Čuňas –  KOSTÚR, Jiří: Baráky. Souostroví svobody.

xiii         Rozhovor Jana Cholínského s Františkem „Čuňasem“ Stárkem ze srpna 2014.

xiv      JIROUS, Ivan Martin: Zpráva o třetím hudebním obrození. In: JIROUS, Ivan Martin: Magorův zápisník, s. 171–198.

xv        K zastoupení undergroundu mezi signatáři Charty 77 viz STÁREK, František Čuňas – KOSTÚR, Jiří: Baráky. Souostroví svobody, s. 13. Údaj „40 % signatářů Charty 77“ vychází z průzkumu F. Stárka a Martina Machovce, prováděného na základě osobní znalosti identity signatářů. Co se týče podepisování Charty 77 v její první fázi, nebyl mu podle vyjádření F. Stárka (v rozhovoru s autorem) příliš nakloněn Jiří Němec – v nepřítomnosti vězněného Jirouse hlavní ideový vůdce undergroundu, lidé z undergroundu však v bezprostřední reakci na jednání režimu Chartu 77 iniciativně podepisovali. Ke sporu mezi undergroundem a Chartou 77 ve druhé polovině osmdesátých let viz VESELÝ, Jiří: Underground (Charty 77). In: BLAŽEK, Petr (ed.): Opozice a odpor proti komunistickému režimu v Československu 1968–1989, s. 115–118.

xvi          Citace pochází z dokumentu 13. komnata Ivana Martina Jirouse, režie Petr Slavík, ČT 2006.

xvii         Citace pochází z dokumentárního filmu Vis Magor, ČT 1999, režie Andrej Krob.

xviii     Toto odmítnutí se vztahovalo i na kulturu režimem třeba jen tolerovanou – viz např. Jirousova polemika s Mikolášem Chadimou v časopise Vokno. SANTA KLAUS (CHADIMA, Mikoláš): Česká „neoficielní“ rocková scéna. Vokno, 1986, č. 10; MAGOR (JIROUS, Ivan Martin): Moc píšu s malým m. Vokno, 1986, č. 11 (In: JIROUS, Ivan Martin: Magorův zápisník, s. 455–460). Rovněž CHADIMA, Mikoláš: Alternativní kultura. Host, Brno 1999.

xix       Šlo o odmítnutí konvencí společnosti uměle vštěpovaných komunistickým totalitním režimem, konvencí odrážejících moderní materialisticko-konzumeristický civilizační „étos“, ale i konvencí plynoucích z tradiční západní křesťanské kultury a etiky.

xx       Jak o tom svědčí i prostupování undergroundu s občanským disentem a jeho hlavní složkou Chartou 77.

xxi      Byť se s tímto vymezením někteří představitelé menšinové intelektuálně orientované části undergroundu nemusí ztotožňovat (třeba s poukazy na filozofický vliv Jiřího Němce či autonomně pojímaných křesťanských základů), je tato převažující hodnotová orientace undergroundu v přenesení do běžných politologických a společenskovědních pojmů zřejmá. A to nehledě na českou „kontrakulturní specifičnost“ a na to, že vlivy nasáté ze západní kontrakultury byly filtrovány autentickou zkušeností se zločinností komunistického režimu a nefunkčností direktivně řízeného socialismu sovětského typu.

xxii   Pronásledování představitelů a příznivců undergroundu první i druhé generace tajnou komunistickou policií pokračovalo i v osmdesátých letech, byť se režim již neodhodlal k podobným monstrprocesům jako v roce 1976.

xxiii    Jirousovy publicistické texty jsou souborně k dispozici ve sborníku JIROUS, Ivan M.: Magorův zápisník. Torst, Praha 1977.

xxiv    ŠTOLBA, Jan: Magorovy písně. Nad literárním dílem Ivana M. Jirouse. Host, 2012, č. 2, s. 18–19. Jirousova básnická tvorba je shrnuta v publikaci JIROUS, Ivan Martin: Magorova summa. Torst, Praha 2007.

xxv       Citace z televizního dokumentu 13. komnata Ivana Martina Jirouse.

xxvi     Kolektiv redakce MS: Případ Magor. Mladý svět, 1976, č. 49, s. 14–15. In: JIROUS, Ivan M.: Magorův zápisník, s. 667–669. Nepodepsaným autorem článku objednaného StB a ÚV KSČ byl kulturní redaktor Mladého světa Jan Krůta.

xxvii  Pětadvacetiminutový televizní dokument Atentát na kulturu (ČT 1977, režie Ladislav Chocholoušek) je možné shlédnout na www.youtube.com.

xxviii     Dopis Magorovi. In: Kolejnice duní. 1977–82. Globus Music, 2000.

xxix     Jako předkladatelé byli uvedeni Ivan M. Jirous a Jiří Tichý, petice byla nadepsána Dopis 271 občanů (podpisy byly přiloženy).

xxx      K zmíněné generaci patří i autor tohoto textu. Jirous přirozeně neměl vliv na veškerou mládež komunistického Československa – zcela stranou tohoto vlivu zůstávala např. kariérně orientovaná „svazácká mládež“, diskotéková „vekslácká mládež“ či kulturně a politicky spíše apatická „sportovní mládež“, přesto byl jeho dosah do dělnických a intelektuálních kruhů mladých lidí značný.

xxxi     Citace z televizního dokumentu 13. komnata Ivana Martina Jirouse.

xxxii    Citace je přepisem z nahrávky rozhovoru Jana Cholínského s Petrem Placákem z června 2014.

xxxiii   Tamtéž.

xxxiv    Tato část textu byla původně připravována do rubriky Zprávy, ale s ohledem na vydání sborníku Magorova konference (k dílu I. M. Jirouse) – a větší komplexnost textu byla vřazena do tohoto diskuzního příspěvku.

xxxv     Příspěvky z konference jsou publikovány ve sborníku ONUFEROVÁ, Edita – POKORNÁ, Terezie (eds.): Magorova konference (K dílu I. M. Jirouse). Revolver Revue, Praha 2014.

xxxvi    Viz Konference I. M. Jirous (http://www.meander.cz/en/node/344).

xxxvii   GRUNTORÁD, Jiří: Ivan Martin Jirous v samizdatu. In: Magorova konference (k dílu I. M. Jirouse), s. 64–67.

xxxviii  Název připravovaného samizdatu Plastic People on the Sky byl zvolen po dohodě Jirouse s tehdy začínajícím undergroundovým aktivistou Stárkem na sloučení dvou plánovaných časopisů do jednoho. Stárek akceptoval vydávání společného časopisu s názvem navrženým staršími pražskými aktivisty i proto, že jím bude jasně definováno zaměření časopisu.

xxxix    STÁREK, František: Magor a Vokno. In: Magorova konference (k dílu I. M. Jirouse), s. 69–73; Nahrávka přednášky F. Stárka, pořízená J. Cholínským, kterému poskyt F. Stárek doplňující údaje ještě v osobním rozhovoru.

xl       KRUMPHANZL. Robert: Ivan Martin Jirous a český underground. Citace z nahrávky přednášky pořízené J. Cholínským.

xli      Tamtéž.

xlii     KRUMPHANZL. Robert: Ivan Martin Jirous a český underground. In: Magorova konference (k dílu I. M. Jirouse), s. 118–132 (citace s. 127–128).

xliii    Tamtéž, s. 131.

xliv     Tamtéž, s. 127.a

xlv     Viz FIDELIUS, Petr: K Jirousově koncepci undergroundu. In: FIDELIUS, Petr Kritické eseje, Torst, Praha 2000, s. 47–81.

xlvi     TUCKEROVÁ, Veronika:  Zpráva o třetím českém hudebním obrození: úvaha o formě a kulturní kontinuitě. In: Magorova konference (k dílu I. M. Jirouse), s. 118–132 (citace, s. 137).

xlvii    Tamtéž, s. 141–142.

xlviii   Tamtéž, s. 139–140.

xlix     DRDA, Adam: Atrakce: velký magor a ještě větší básník (Mediální obraz Ivana Martina Jirouse po roce 1989). In: Magorova konference (k dílu I. M. Jirouse), s. 177–184 (citace, s. 178–180).

l        Tamtéž, s. 180.

li       Tamtéž, s. 183–184.

lii      DRDA, Adam: „Nepoklepávání“ po ramenou. Konference Revolver Revue o Ivanu Martinu Jirousovi (www.voknonoviny.cz; citováno k 12. srpnu 2014).

liii     K svému pobytu ve vězení se Jirous obsáhle vyjádřil v rozhovoru s Janem Pelcem (Za čtyři roky se dá zapomenout na všechno. In: Magorův zápisník, s. 562–587).

liv      Citace z televizního dokumentu 13. komnata Ivana Martina Jirouse.

lv    Na poklepávání po ramenou by zahynula jakákoli kultura... (s Ivanem Jirousem rozmlouvá Petruška Šustrová). JIROUS, Ivan Martin: Magorův zápisník, s. 510.

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.