Tento termín se objevil až v 19. století a podařilo se mu proniknout až do učebních osnov; třeba jako tvrzení, že ve středověku lidé věřili, že země je plochá. Především však, aby se prosadil názor, že zlá církev je proti dobré vědě. Prvním z propagátorů tohoto nesmyslu byl Američan Washington Irving, který v roce 1828 vydal svou verzi Kolumbova životopisu. Zobrazil ho jako „prostého námořníka, stojícího před temným zástupem inkvizitorů a kapucemi zahalených teologů shromážděných v Salamance“. Druhým byl Antoine-Jean Letronne, francouzský akademik se silnými protináboženskými předsudky, které se plně projevily v jeho knize O kosmografických ideách církevních otců, plné různých falešných interpretací a překroucených skutečností.

Než vraťme se k ploché zemi a Kolumbovi. Samozřejmě, že je Země kulatá, bylo známo již dávno před Kristem i středověkým vzdělancům. Byl znám docela přesně i její průměr. Kolumbus však pro získání podpory pro svůj plán cesty do Indie směrem na západ použil poloměru vypočteného chybně Strabonem, protože byl zhruba poloviční a tudíž do Indie tak bylo blíž a vzdálenost bylo reálné překonat.

Ještě pro dokreslení temného středověku: Patronem přírodovědců je svatý Albert Veliký. Svatý Albert přednášel po celé Evropě a v roce 1263 i v Čechách. Byl učitelem Tomáše Akvinského. Když zemřel, zanechal četné spisy z oblasti přírodních věd, fyziky, chemie, astronomie, geologie, biologie, botaniky i zeměpisu. Ve svém učení ukazoval, že „Bůh se nechává nalézt ve světě.“ Kladl důraz na poznání získané vlastní smyslovou zkušeností. Vyvracel dobové pověry o přírodě a svým životem i to, že věda a víra stojí proti sobě.

Uvedené skutečnosti ve mně vyvolaly řadu otázek. Představoval jsem si, jak se asi vyučovalo bez sešitů, učebnic, psacích per atd. Kolika lidem bylo vzdělání vůbec dostupné a pak jsem si vzpomněl na televizní pořad „Nikdo není dokonalý“ i na neskutečné odpovědi studentů ve vědomostních pořadech se závěrem, že ani všeobecné vzdělání nezaručuje vzdělanost. Samozřejmě, že vzhledem k dostupnosti bylo vzdělaných lidí ve středověku málo, a to i mezi vladaři. Náš svatý Václav byl ve své době mezi nimi výjimkou. Ale hlavně, co se vlastně učilo. Na to mi dala slušnou odpověď mimořádná kniha Christophera Dawsona: Zrození Evropy, kterou vydal Vyšehrad v roce 1994. V podstatě se plynule žákům poskytovalo tak zvané klasické vzdělání, které vycházelo z řeckých filozofů, etiků a římských rétorů a básníků. Přírodní vědy, včetně lékařství a historie, čerpaly z dědictví alexandrijské školy. Alexandria, také i hlavní město Egypta, byla střediskem helénské vzdělanosti. Byla známá svojí obrovskou knihovnou, která však byla několikrát postižena požárem a v roce 643 definitivně zničena po dobytí Alexandrie mohamedány. Ještě za Julia Césara v ní bylo 700000 pergamenových svitků, které shrnovaly tehdejší poznatky v oboru matematiky, astronomie, fyziky, lékařství a historie. Opisovači tyto rukopisy rozmnožovali na prodej či na výměnu. Zde byla v druhém století před Kristem provedena měření a z nich vypočten průměr země. Také se zde vedly spory o tom, zda je středem otáčení Země nebo Slunce – vyhrál názor Ptolemaiův.

Tak zvané klasické vzdělání u nás vzalo konec po reformách školství komunistickým ministrem školství Zdeňkem Nejedlým; myslím, že dokonce akademikem a tím rychle vymizel i duchovní rozměr vzdělávání. A zdá se mi, že od té doby sice stíhá jedna reforma školství druhou a úroveň vzdělání klesá. Bojím se, že dnes si asi děti budou ze školy pamatovat jen jak se navléká prezervativ. Absolvoval jsem vzdělání ve školství ovládaném tak zvaným vědeckým světovým názorem. Naivně jsem si myslel, že znásilňování zdravého rozumu po pádu komunismu skončilo. Ale „vstali noví bojovníci“ a neomarxisté ovládající EU tvrdě prosazují nový vědecký světový názor založený na hédonismu, multikulturalismu a gendru. Dokonce násilím (výtah ze zprávy rozhlasu Vatikán):

Vězení pro rodiče, kteří nechtějí, aby jejich děti byly ve škole genderově indoktrinovány

V malé obci v Porýní-Vestfálsku byl odsouzen do vězení jeden z rodičů za to, že odmítl poslat svoji dceru na hodinu sexuální výchovy v základní škole. Není to první případ, kdy v Německu došlo k této absurdní situaci, kdy je rodičům nejen upíráno právo vychovávat vlastní dítě, ale je s nimi nakládáno jako se zločinci, pokud toto právo uplatňují. Redaktoru Vatikánského rozhlasu přiblížil situaci Andrea Rebeggiani, emeritní profesor literatury ze Saské Kamenice (Chemnitz), který žije v Německu bezmála 30 let:

„Zpráva či fakt není novinkou. Už k tomu došlo několikrát. Před několika lety šlo o rodiny baptistů, kteří odmítli svoje děti posílat na předmět sexuální výchova. V jednotlivých spolkových zemích existuje zákon, který stanoví pokutu či vězení pro rodiče, kteří na tento předmět neposílají svoje děti do školy.“

Jak je možné, že se v demokratické zemi nakládá s rodiči jako se zločinci?

„V Německu totiž existuje zákon, podle něhož rodiče musejí dětem umožnit školní docházku jako takovou, a to znamená na všechny předměty, které škola vyučuje. Rodiče si nanejvýš mohou vyžádat informace o obsahu sexuální výchovy a dni, kdy bude probíhat.“

Otázka sexuální výchovy však vyvolává velké obavy, protože její obsah je silně jednostranný…

„Mohu to potvrdit i ze své vlastní zkušenosti či od svých dětí z některých spolkových zemí jako např. v Severním Porýní Vestfálsku. Jedni manželé z naší komunity v Mnichově dali do mateřské školky svoji holčičku, která se jednou vrátila velmi rozrušená. Ukázalo se, že děti měly sexuální výchovu, kde byly nuceny vzájemně se dotýkat svých pohlaví, aby se prý poznaly. Rodiče okamžitě protestovali a dítě do školky přestali posílat. Takzvaná genderová výchova proniká všude a je nekriticky přijímána jako pravda a jako základ k osvobození dětské osobnosti za účelem lepšího, svobodnějšího a autonomnějšího růstu (můj komentář – to už je jen kousíček k legalizaci pedofilie). V některých mateřských školkách existuje speciální koutek, kam se děti mohou odebrat, aby se vzájemně hladily, dotýkaly a poznaly.“

Naštěstí jsou mezi dětmi a studenty nadaní jedinci a mnoho jich má zájem o vzdělání. Mají dnes jednu velkou výhodu, protože když něco neví, mohou si to snadno „vygúglovat“. To mi také radí vnuci, když se na něco ptám. Doufám, že se nepodaří zlikvidovat duchovní rozměr člověka a že jeho rozvoj povede ke štěstí. To není totiž v tom co máme, ale co dokážeme dávat do vzájemných vztahů.

Psáno pro Přerovský deník, převzato se souhlasem autora.