Antizeman se nekoná

Druhé kolo rakouských prezidentských voleb, které proběhlo minulou neděli, ukázalo, jak je země rozdělená. Nový rakouský prezident Alexander van der Bellen porazil svého kandidáta o pouhých 31 000 hlasů. To kdyby se dnes konaly prezidentské volby u nás, zvítězí Miloš Zeman možná rozdílem jednoho milionu.

S několika přáteli jsem při různých příležitostech hovořil o tom, za jakých podmínek by bylo možné Miloše Zemana porazit. Je nasnadě, že by se proti němu musel postavit kandidát, na kterém by se shodly nejrůznější politické proudy. Mnozí lidé by museli horlivě pracovat pro kandidáta, který by nebyl podle jejich gusta. Museli by být ochotni spolupracovat s ostatními na porážce současné hlavy státu.

Dospěl jsem k přesvědčení, že se tak nestane. Ano, vím, mnozí přátelé budou říkat, že zbytečně sýčkuji a příliš brzy házím flintu do žita. Nicméně já se obávám, že mnozí lidé na snahu zbavit se Zemana vyplýtvají zbytečně mnoho energie, místo aby se soustředili na to, co je mnohem snazší, a přitom velmi důležité: na budování silných institucí, na senátní volby a později na volby do Poslanecké sněmovny.

Důvody pro svůj postoj vidím dva. Prvním je rozpolcenost protizemanovské opozice. Opozice se u nás dokázala naposledy spojit v letech těsně před pádem komunismu. V Chartě 77 se dali dohromady všichni, kterým záleželo na konci vlády jedné strany, a tak se pro společnou věc dokázali domluvit konzervativní katolíci na straně jedné i trockisté na straně druhé – a pochopitelně všichni, kteří stáli někde mezi těmito dvěma krajnostmi. Jenže to byla výjimečná situace. Těch, kdo se tehdy zapojili do boje za svržení komunismu, bylo relativně málo, a byli to lidé silně motivovaní. Něco takového se jistě opakovat může, ale očekával bych to opět výhradně ve velmi vyhrocených situacích.

Druhým důvodem je prostý fakt, že Zeman většině národa konvenuje.

Většině lidí bohužel nevadí lži, polopravdy a urážky. Většina lidí kašle na nějaké Tibeťany. Dnes už většina lidí nevidí nějaký podstatný rozdíl mezi Ruskem a Spojenými státy. Většina lidí rovněž patrně ví nebo alespoň tuší, že Zeman mnohdy jen tak plácá. On ovšem umí různým skupinám říci to, co chtějí slyšet. Některý Zemanův výrok je potěší a oni mu pak různé lži odpustí. Tak se třeba vysloví pro Izrael, čímž potěší řadu evangelikálních křesťanů. Zastane se paní Michalákové, čímž potěší zastánce tradiční rodiny a odpůrce státních zásahů. Řekne, že by měli zavřít Zdeňka Bakalu, a tím potěší tisíce lidí, které Bakala podvedl. Řekne, že v zahraniční politice se nemá moralizovat, čímž potěší bezskrupulózní podnikatele a své čínské přátele. Mnoho lidí je tedy nějak potěšeno, a jsou pak ochotni přehlédnout podrazy, polopravdy a nekonzistentnost postojů. A pokud se spojí Miloš Zeman s Andrejem Babišem – ostatně zdá se, že se tak již stalo – pak máme vymalováno.

Je nutno si přiznat, že ti, kterým jde o pravdu, poctivost a slušnost, bojují v současné době ústupový boj. Dovolím si připomenout anekdotu z řecko-perských válek, která mi dodává chuť do života i ve chvílích, kdy se zdá, že síly temnoty vítězí. Peršané Řekům vzkázali, že vystřelí najednou tolik šípů, že Řekové pro ně neuvidí slunce. Řekové odpověděli lakonicky: „Budeme tedy bojovat ve stínu.“

Právě v dobách všeobecného úpadku mravů a všeobecného zmatení roste význam každého poctivého a pravdivého člověka. A stále je možné tyto lidi vyhledávat, podporovat a pomáhat jim do postavení, v němž mohou alespoň trochu všeobecný úpadek zastavit. Vzpomeňme, nač stačil jeden Libor Michálek!

Kdysi jsem se trochu zabýval dějinami řádu Maltézských rytířů. Než se tento řád přemístil na Maltu, měl – po pádu Jeruzaléma na konci křížových výprav – své sídlo na dnes řeckém ostrově Rhodos. Maltézských (vlastně tehdy ještě johanitských) rytířů bylo tehdy asi 1500. Kromě nich bránilo Rhodos asi 5000 příslušníků místní domobrany. Dokázali čelit útoku dvou set tisíc osmanských Turků a zřejmě tehdy přispěli k záchraně evropské civilizace, čelící mohutnému islámskému náporu. Evropa byla tehdy rozdělená, ale nejlepší, nejstatečnější a nejprozíravější mladí lidé z Evropy naštěstí putovali na Rhodos, byť tam čelili ještě mnohem mocnější záplavě nepřátel než Řekové v dobách řecko-perských válek.

Situace v Evropě se zdá být z dlouhodobého hlediska zoufalá. Ale rozhodně není vše ztraceno. I u nás vidíme celkový úpadek politické kultury, ale možná se najdou lidé, kteří se, biblicky řečeno, „postaví do trhliny“ za tento národ. Ostatně, takovým člověkem se může stát kdokoli z nás.

Máme prezidenta, který neumí uznat chybu a který otáčí naši zemi směrem k východní nesvobodě. Sami jsme si ho zvolili – a patrně opět zvolíme. Pokud ale budou dějiny pokračovat, bude budoucnost za jejich hrdiny považovat lidi zcela jiného druhu. Lidi, pro které současné zisky nejsou něčím, zač by obětovali svou integritu.

Převzato se souhlasem autora.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.