Lineární svět

Některé úlohy, teoretické i praktické, nedokážeme vyřešit přesně. Jsou zkrátka příliš složité. Jsou nelineární. Svět je nelineární. Někdy se říká, že není černobílý. V jistém slova smyslu je to totéž. Jenže některé úlohy zkrátka potřebujeme řešit naléhavě, životně nutně – přesto, že je nedokážeme vyřešit přesně. Tak si je linearizujeme – zjednodušujeme, abychom zvládli nalézt alespoň nějaké, byť pouze přibližné řešení. Jde-li o problém skutečně palčivý a není jiná cesta, nelze nic namítat a zbývá být maximálně ve střehu. Tak se Západ v určitém okamžiku spojil se Stalinem – v duchu teze „úhlavní nepřítel mého nepřítele je můj úhlavní přítel“. Ale to je právě zaručeno jen ve zmíněné lineární situaci, pokud svět zredukujeme na přímku. Jakmile připustíme realističtější pohled, seznáme, že nepřítel mého nepřítele může být pro mě stejně, nebo dokonce ještě více nebezpečný, než nepřítel sám. A nejsme-li akutně ohroženi na životě, nejde-li nám tady a teď o krk, měli bychom to mít na paměti a zvažovat, co nás s nepřítelem našeho nepřítele skutečně pojí a co nás rozděluje – a také, na to nezapomínejme, jak moc jsme si jistí, že jde opravdu o nepřítele našeho nepřítele, tedy zda jejich nepřátelství není jen předstírané za účelem naší porážky. Nutné zlo spojenectví s odpudivým Stalinem mělo za následek expanzi orientální despocie hluboko na Západ. Každé takové spojenectví má závažné důsledky – čím je nepřítel nepřítele odpudivější, tím závažnější. Tak se Západ spojil s afghánskými mudžáhedíny proti SSSR. A tak je nám dnes sugerováno, že je nutné spojit se s Ruskem proti islámskému terorismu.

Johannes Gerloff ve svém textu na téma teroristického útoku na redakci týdeníku Charlie Hebdo naznačil myšlenku „rouhavého atentátu“. Tak jako muslimové demonstrují proti rouhání vůči prorokovi, sekulární francouzi (nejen francouzi) nyní demonstrují proti rouhání vůči jednomu z jejich důležitých „bohů“, tedy vůči „svobodě urážet a vysmívat se“. Ano, to druhé „rouhání“ mělo podobu krvavé lázně, na to nelze zapomínat – je to nesouměřitelné. Je jisté, že vyznavači „svobody urážet a vysmívat se“ jsou s islámem v ostrém konfliktu – a to už takovém, že v něm začínají hrát roli život a smrt. Na osudu křesťanů v Sýrii a Iráku, ale také v Pákistánu, Indonésii nebo v Nigérii či Nigeru je patrné, že islám bojuje i proti křesťanství, přičemž život a smrt hraje v tomto střetu roli již velmi dávno a „ve velkém“. Vyznavači „urážek a výsměchu“ nechtějí být v tomto zápase spojenci křesťanů – to dokazují svojí dlouhodobou lhostejností vůči jejich utrpení. Přesto se křesťané dnes staví jednoznačně na jejich stranu: svorně odsuzují vraždu kněží „urážek a výsměchu“ jako zcela nepřijatelnou. Zaznívají však zároveň oprávněné výhrady, což není neseno zrovna libě. Zaznívá, že oběti masakru nejsou automaticky hrdiny či dokonce průkopníky, vzory svobody slova – a to je prý nepatřičné, to se nerado slyší. Odsudek měl být přece bezvýhradný, jinak jde o „nevkus“. Pro zmíněnou nesouměřitelnost. (Zatímco, riskněme také obvinění z nevkusu a přisaďme si, kritika užívání waterboardingu při výsleších teroristů na Guantánamu, ta asi nevkusná není... krutost vyšetřovatelů je patrně se zločiny teroristů souměřitelná...)

V našem prostředí si troufli podobné myšlenky vyjádřit prof. Tomáš Halík nebo Bohumil Doležal, ve světovém měřítku papež František, Johan Goldberg (A Win for the Jihadists, National Review Online, 9.1.2015), nebo Ross Douthat (The Blasphemy We Need, The New York Times, 7.1.2015). Každý z poněkud jiných posic, s jinými důrazy. V posledně uvedeném textu autor hned v úvodu shrnuje tři pokusné předpoklady rouhání ve svobodné společnosti: (1) Právo rouhat se (a nebo urážet) je od liberálního řádu neodmyslitelné; (2) Není žádná povinnost se rouhat, svoboda společnosti není úměrná množství produkovaného rouhání a s ohledem na řadu okolností smí být něčí rozhodnutí urážet (náboženství a podobně) smysluplně kritizováno jako nesmyslně vyvolávající nepřátelství, zbytečně surové, nebo jednoduše stupidní; (3) Oprávněnost a moudrost kritiky směřované vůči urážlivým projevům je obecně nepřímo úměrná úrovni smrtelného nebezpečí, kterému se rouhač vystavuje. Zejména na základě třetího předpokladu pak autor dovozuje, že s ohledem na fatálnost situace je třeba kritiku z našich vlastních řad vůči rouhání Charlie Hebdo krotit – už proto, že vrazi nesmějí ani na okamžik získat pocit, že jimi zvolenými teroristickými prostředky účinně dosáhnou svých cílů: tedy diktátu, která práva jim odevzdáme a která si (zatím) smíme ponechat. S tím se dá nesporně souhlasit. Můžeme si jistě oprávněně myslet, že právo se rouhat a urážet někoho není zase tak podstatné, že svobodu je třeba pojímat zejména coby právo vést dobrý (mravně dobrý) život – ale co je nesmírně podstatné, abychom o tom, které právo je důležité a které méně, rozhodovali výhradně my sami a ve zcela svobodné diskusi. Třeba k ní jednou naši sekulární přátelé přistoupí. Asi nikoho nepřekvapí, že my bychom v ní nezapomínali na druhý z výše uvedených předpokladů, stejně jako na obecnou platnost toho prvního (to se může hodit, až bude chtít někdo někoho pokutovat či žalářovat za nějakou tu „hate speech“...).

Konečně, máme-li už být obvinění z nevkusu, dotáhněme to: kdyby byla, řekněme, alespoň polovina napadených ozbrojena, měli by to útočníci podstatně složitější...

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.