Země dozrála pro Marshallův plán č. 2

Bude-li dosavadní Putinova hra pokračovat, Rusové vyhrají. Západ by proto podle autora následujících řádků měl změnit pravidla hry a udělat vše pro to, aby Kreml své ukrajinské avantýry litoval.

Blázen či fanatik je ten, kdo opakuje tentýž experiment a pokaždé dostane ten samý výsledek – ale opakuje jej, neboť očekává, že „příště“ už dosáhne výsledku jiného.

Takže blázen či fanatik si koupí 99 lístků do kina na ten samý film – dejme tomu Jih proti Severu z roku 1939 s Vivien Leighovou a Clarkem Gablem – s tím, že alespoň v jednom z těch promítání „Jih musí už kruci sakra konečně vyhrát!“.

Takto mi připadají ti, kdo odmítají dodání efektivních těžkých zbraní Ukrajině pod záminkou, že by to jen více ničilo Ukrajinu, že dodání zbraní by znamenalo jen její další a větší rozvrat.

Těžké a efektivní zbraně Západem Ukrajině dodány nebyly, a výsledek? Ukrajina je ničena a rozvracena stále – a pokaždé více.

Když opakovaně stejná politika vedla k témuž výsledku, k ničení a rozvracení Ukrajiny, možná nedává smysl čekat, že její další opakování povede k výsledku jinému. Možná že když výsledek téhož experimentu je stále tentýž, nedává smysl čekat, že příště bude jiný.

Dejme válce šanci

Poslední rok měli odpůrci dodání zbraní Ukrajině na Západě hlavní slovo. Prosadili svou. Ukrajině těžké zbraně dodány nebyly. Boje na Ukrajině však pokračují dál a zóna ovládaná tzv. separatisty – ve skutečnosti ruskými profesionálními vojáky – se rozšiřuje na západ.

Chce se říci: zkusme něco jiného. Parafrází Johna Lennona „dejme válce šanci“.

Putinova chytrost, ve smyslu vychytralost, je pozoruhodná. V Americe se diskutovalo o dodání zbraní Ukrajině – a poprvé sentiment v Kongresu byl většinově pro. Prezident Obama byl proti. Kongres však má možnost finanční prostředky odhlasovat a Ukrajině zbraně poslat.

Evropští státníci panikaří. Co udělá Putin? Souhlasí s dohodou o zastavení bojů. Koná se konference Minsk II. Německá kancléřka Merkelová a francouzský prezident Hollande jedou do běloruského Minsku a tam se s ruským prezidentem Putinem, ukrajinským prezidentem Porošenkem a za pohostinnosti běloruského prezidenta Lukašenka dohodnou na zastavení bojů na Ukrajině. „Míru pro naši dobu“ (slovy premiéra Nevilla Chamberlaina po mnichovské konferenci 1938) bylo konečně dosaženo!

Co udělal Putin? Ještě jeho uslintaný polibek na ručce či tvářičce Mutti Merkel při loučení v Minsku nevyschl, a už dal povel k útoku. „Separatisté“ – tj. Rusové – zaútočili a dobyli Debalceve.

V momentu, kdy se slavnostně dohodne zastavení bojů, vydává rozkaz k útoku.

Proč ta fraška v Minsku? Aby byl odebrán vítr z plachet stoupencům vyzbrojení Ukrajiny v americkém Kongresu. Je přece v Minsku dohodnut mír, ne? Tak proč vyzbrojovat Ukrajinu?

Splněno a dosaženo. Sentiment v Kongresu ve prospěch vyzbrojení Ukrajiny vymizel. A nyní čelem vpřed, pochodem v chod! Debalceve, pak Mariupol, Melitopol, až na Krym! To by v tom byl čert, abych to Novorusko nevytvořil!

Debata o tom, zda Ukrajině zbraně dodat, či nedodat, je už passé. Samozřejmě dodat – a už včera bylo pozdě.

Buďme však realisty. Kdo to udělá? V Bílém domě sedí nejvíce nekompetentní osoba za posledních sedmdesát let. Evropští státníci mají strach. Německo je v zajetí stockholmského syndromu: v roce 1945 vojáci Rudé armády v Berlíně zabili německé muže a znásilnili německé ženy. Následek? Němci se zamilovali do Rusů.

Jednotný postoj Evropy či Západu očekávat nelze. Země, které jsou k tomu ochotny, musejí Ukrajině dodat zbraně na vlastní pěst.

Ruský žalář národů

Putin je o jeden, dva až tři kroky napřed před evropskými a západními státníky. Pokud tato hra bude pokračovat, vyhraje. Dnes se bavíme o tom, zda Krym a Donbas mají být ruské, zítra se budeme bavit o tom, zda Kyjev má být ruský, a pozítří o tom, zda ruské mají být taky Lvov či Užhorod. A den poté nějaký západoevropský státník vážně otevře otázku, zda by náhodou nebylo výhodné smířit se s tím, že i Praha má být ruská, když ji Rusové tak moc chtějí…

Bude-li tato hra pokračovat, Rusové vyhrají. Nutné je změnit hru, její pravidla i šachovnici. Nebavit se o tom, zda Krym, Donbas, Kyjev, Užhorod, Praha mají být ruské, nýbrž o tom, zda Kaliningrad, Tatarsko či Sibiř mají být ruské.

Rusko není národní stát, nýbrž multietnické impérium. Je čas povzbudit separatismus – sorry, přeřekl jsem se, úsilí o „právo na sebeurčení“ – etnik uvězněných v ruském žaláři národů.

Putinovu avantýru na Ukrajině máme sice schopnost učinit pro Rusko bolestnou, ale souhlasím s americkou komentátorkou Anne Applebaumovou, že k tomu nejspíš na Západě nebude vůle. Applebaumová upozorňuje, že úspěšná, prosperující a demokratická Ukrajina by byla přímým ohrožením zkorumpovaného autoritářského Putinova režimu, neboť prostí Rusové by viděli, že lze žít i lépe. Proto je v našem zájmu takovou Ukrajinu mít – alespoň na (západní) části jejího území. Stejně jako po druhé světové válce, nemohlo-li být demokratické Německo celé, bylo lepší mít alespoň demokratické Německo západní. Applebaumová tak navrhuje Marshallův plán č. 2 pro Ukrajinu.

A bývalý gruzínský prezident Saakašvili, který je nyní poradcem ukrajinského prezidenta pro reformy, s ní souhlasí a používá analogie se západním Berlínem. „Separatisté“ mají své území, ať si je užijí. Ale zbytek Ukrajiny může být „Západním Berlínem“ – a časem se uvidí, kde se mají lidé lépe.

Jediným problémem těchto doporučení je nezodpovězená otázka, kde na to vzít peníze, kdo to zaplatí.

Odpovědí je: Rusové. Vyvlastnit účty ruských fyzických i právnických osob v západních bankách a dát ty peníze Ukrajině. Netušil jsem, že já, pravičák, budu někdy v životě doporučovat socialistické řešení, ale s novou dobou přichází i nové myšlení. Starý světový řád, ten ustavený po roce 1989, z vůle Putina končí a nastává jím zapříčiněný světový řád nový. A s novou dobou přichází i nové myšlení. Prostředky, jež nebyly vhodné pro dobu starou, najednou jsou – či stávají se – vhodnými pro dobu novou. Za avanturismus se platí a obyvatelé Putinova impéria to musí pocítit.

A mimochodem, v situaci, kdy americký prezident vykazuje všechny symptomy Aspergerova syndromu a západoevropské státníky ovládá strach, je nejvyšší čas, aby střední Evropa – především její hlavní regionální mocnost Polsko – měla svůj vlastní jaderný odstrašující arzenál.

To je další důsledek ruské agrese na Ukrajině: uvědomění si té pravdy, že spoléhat na jaderné odstrašení ze strany Ameriky, Británie a Francie nám, Středoevropanům, už nestačí. Na ně už spoléhat nemůžeme. Potřebujeme jaderné odstrašení vlastní. Hic et nunc, tady a teď.

 

Publikováno v Lidových novinách. Převzato se souhlasem autora.

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.