Ve městě jménem Jeruzalém...

Podrobnosti

Zveřejněno 4. 3. 2015 23:20

Napsal Jan Kubalčík

...v hlavním městě římské kolonie na sklonku Velikonoc, Pilát si ruce myje. (Jaromír Nohavica: Dál se háže kamením, Mikymauzoleum, 1993)

Kolem případu bratrů Michalákových, o jejichž navrácení zápasí jejich matka, se toho napsalo už tolik a napsali to lidé mající informace z první ruky, že jsem si říkal: mlč, mlčeti zlato – jak říkávala babička... Kromě obecné podpory, modlitby nebo podpisu petice také člověk může stěží udělat víc, než poslankyně našeho (díky paní Chalánková) či evropského (díky pánové Zdechovský a Machu) parlamentu. Zkrátka, nebýt pro mě skandálního vyjádření norské velvyslankyně paní Siri Sletnerové, zůstalo by při tom.

První drobná poznámka se týká naší ministryně práce a sociálních věcí paní Michaely Marksové Tominové. Její vyjádření na adresu paní Michalákové, totiž že nesděluje vše, je podlé: na přirozený požadavek, ať doloží svá slova a odkryje co matka tají, odpovídá něco mezi tím, že (a) ona vlastně také nic neví a (b) jediný kdo může něco zveřejňovat je právě matka... vyberte si. To měla raději paní ministryně mlčet (mlčeti zlato...). Takto v sobě jen velmi obtížně potlačuji dojem, že je tak nějak puzena: sama by snad ráda něco takového, co praktikují v Norsku, zavedla zde (ostatně viz nedávný pokusný balón vypuštěný její ideovou souputnicí Annou Šabatovou v otázce tělesných trestů...) a tohle se jí pranic nehodí do krámu. Tak se snaží zachránit co se dá a pokouší se přizvukovat norské straně – kdyby se totiž, ať už jakkoli, podařilo udržet legendu o oprávněném odejmutí dětí, kauza by splaskla a kritici (nejen, ale také) tohoto způsobu rozvracení rodin by naopak byli rázem v defenzivě... Že to zničí osudy (nejméně) tří konkrétních lidských bytostí? Nevěřím, že je to paní ministryni lhostejné – ale zatím, zdá se, vítězí ideologie nad svědomím.

Druhá drobná poznámka vychází ze skvělého rozhovoru Jakuba Kratochvíla s Danou Němcovou (www.jablko.sk). Tam paní Němcová v odpovědi na jednu z otázek týkající se lidské lhostejnosti vzpomenula skepsi vůči solidaritě, egoismus a neochotu „míchat se“ do něčeho, dokud postiženým není někdo v naší bezprostřední blízkosti... s tím, že tak nás to cíleně desítky let učili: kdo se o něco pokusil, dostal přes prsty... a připomenula ruskou zkušenost odkazem na ženu Borise Pasternaka, která ve svých pamětech popsala totožnou praxi: „...dokud nezaklepali na jejich dveře – pokud to bylo u sousedů, říkali si, ono tam asi něco muselo být. Až když to zasáhlo je, začali si uvědomovat, že se jich to týká také.“ Rád bych poukázal v dané souvislosti zejména na to „...ono tam asi něco muselo být.“ To je přirozený obranný reflex: přece netrpíme, aby nám vládli lidé, kteří bezdůvodně či ze zcela malicherných příčin krutě terorizují v zásadě nevinné občany, popř. jejich terorizování nečinně přihlížejí. A snad (samozřejmě, také v to doufám – vlastně si přeji, aby to tak bylo...) je to i většinou pravda. Ale upadnutí do automatismu je v tomto případě zvláště nebezpečné – a jak bude za okamžik zřejmé, paní velvyslankyně Sletnerová na něj zcela spoléhá: něco tam přece musí být! Přestat pohlížet na mocné kriticky je však nejkratší cestou k zotročení. Moc vymknutá kontrole nedegeneruje pouze v případě, že je vykonávána anděly – lidé jsou však křehké hříšné nádoby... Nicméně, aby bylo jasno, není zde řeč o bulvární kritice – z hospodského poštěkávání a anonymního nadávání, kterého máme na rozdávání, si nikdo nic nedělá. Řeč je o ostražitosti rámované osobním nasazením a naplněné schopností stát za svým slovem i naplnit slovo činem. Řeč je o připravenosti být svéprávnými odpovědnými občany.

Suma sumárum, mám-li na utrpení paní Michalákové a jejích dětí hledat něco pozitivního, nacházím dokonce tři body: (1) obdobné praktiky se po této zkušenosti budou v České republice zavádět opravdu velmi obtížně; (2) celá věc může drobně pohnout lidskou lhostejností (i díky silnému emocionálnímu náboji, který usnadňuje empatii...) a oživit ostražitost vůči mocným – posunout naše společenství směrem k občanské společnosti; (3) nelze vyloučit, že případ bude drobným příspěvkem k tomu, aby Norsko přehodnotilo svůj kontroverzní přístup k této problematice. Přesto bych pochopitelně všem zúčastněným ze srdce přál, aby je to nikdy nepotkalo.

Ale zpět k paní velvyslankyni. Ono, paradoxně, to co řekla nesouvisí pouze se situací paní Michalákové a jejích synů – je to obecnější. Paní velvyslankyně Sletnerová nejprve zdůraznila, že nemá o diskutované kauze žádné zvláštní informace, neboť norský sociální úřad Barnevern žádné nesděluje, a velvyslanectví s ním není ani v kontaktu, aby pak na otázku „...z čeho přesně vyvodil váš úřad, že matka nedodává informace a že úřady měly důvod jí děti sebrat?“ odpověděla přesně toto: „Já se jen ptám sama sebe: proč by jinak byly umístěné do pěstounské péče?“ (Anna Barochová: Předpokládám, že museli mít důvod děti vzít, říká norská velvyslankyně, iDnes.cz, 22.1.2015)

Chvilku si to, prosím, „vychutnejte“... A co že to má společného s úvodním citátem? „Pilát vyšel k nim ven a řekl: ‚Jakou obžalobu vznášíte proti tomu člověku?‘ Odpověděli: ‚Kdyby nebyl zločinec, nebyli bychom ti ho vydali.‘“ (Jan 18, 29-30)