Odebírání dětí v širších souvislostech

Podrobnosti

Zveřejněno 4. 3. 2015 23:45

Napsal Dan Drápal

O odebrání dětí paní Michalákové norským Barnevernem už toho bylo napsáno mnoho. Rád bych nyní tuto kauzu zařadil do širších souvislostí.

V České republice končila donedávna naprostá většina ohrožených dětí v dětských domovech. V současnosti probíhá proces omezování a rušení péče v dětských domovech, které mají nahradit pěstouni, vychovávající tyto děti za úplatu.

O tom, že dětské domovy byly řešením velmi nešťastným, hovoří policejní statistiky, podle nichž se zřejmě polovina, ne-li více, „absolventů“ této výchovy dříve nebo později dopustí nějakého trestného činu. Sám jsem jako pastor s několika takovými lidmi a jejich osudy přišel do styku. Mohl bych vyprávět, proč se tak děje, a co by bylo nutné změnit, aby se situace změnila. Zda bude pěstounská péče v její nové podobě krokem správným směrem, se teprve ukáže.

Na druhé straně jsem přinejmenším s jedním dětským domovem udělal velmi pozitivní zkušenost. Skončily v něm čtyři děti z jedné severomoravské vesnice, kde máme chalupu. Osudy těchto dětí – oba rodiče byli alkoholici a matka poměrně brzy zemřela na rakovinu – jsem sledoval dlouhodobě a dle možností jsem se snažil rodině pomáhat. Po smrti matky a těžkém úrazu otce skončily děti v dětském domově, kde poznaly mnohem více lásky a péče než ve své původní rodině. Ještě nějakou dobu jsem jejich osudy sledoval, a přestože jsem byl pro personál dětského domova naprosto cizím člověkem, nejen že mi návštěvy dětí umožňoval, ale dokonce je vítal. Děti šly po všech stránkách „nahoru“.

Jsem tedy dalek toho, abych tvrdil, že ústavní výchova je vždycky špatná a že pěstounská péče bude určitě dobrá. Ono nakonec vždycky záleží na lidském přístupu.

Znám také několik rodin, které děti adoptovaly. A vím, že řízení o adopci probíhá v různých koutech naší země velmi různě. Jistě, určitě existují nějaké obecné předpisy, ale role sociální pracovnice, která zkoumá poměry v rodině toužící po adopci, hraje naprosto zásadní úlohu. Některé sociální pracovnice zkoumaly relevantní údaje, ale slyšel jsem i o jedné, která považovala za navýsost důležité, zda mají budoucí adoptivní rodiče televizní přijímač. Bez něj by zřejmě dítě nemohli „správně“ vychovat.

Skutečnost je taková, že rodiče z nízkopříjmových sociálních skupin (v mnoha případech ovšem jen matka-samoživitelka) se „sociálky“ bojí. Obecně se ví, že pokud se rodina dostane do potíží (zejména s bydlením, ale může se jednat i o ztrátu zaměstnání), mohou jí být odebrány děti. Stát v těchto případech neřeší příčinu, ale následek, ovšem řešení tohoto následku samo o sobě zakládá na další problémy. A právem se „sociálky“ bojí i rodiče, jejichž problémem není nedostatek financí, ale to, že se rozhodli pro nekonvenční životní styl. Česká společnost nemá v oblibě lidi, kteří nějak vyčnívají.

Nicméně u nás stále panuje konsensus, že nejlépe je, když dítě vyrůstá ve své rodině. Naše společnost je stále ještě dostatečně „normální“, aby dokázala odlišit občasné výchovné plácnutí od týrání dětí. Pokud se týče skandinávských zemí a Velké Británie, můžeme pozorovat, že přirozená rodina tam hodnoty více méně pozbyla, přinejmenším v očích sociálních pracovníků a do jisté míry patrně i zákonodárců. Osobně si nedokážu představit, že by výchovné plácnutí bylo pro dítě větším utrpením, než když je připraveno o své přirozené rodiče.

Jako velmi problematickou vidím skutečnost, že rozhodování norského úřadu na ochranu dětí je zřejmě nepřezkoumatelné, nebo přinejmenším nepřezkoumáváno. Uznávám, že neznám všechny souvislosti. Nicméně řada rozhodnutí Barnevernu mi připadá velmi podivných. Například to, že oba odebraní chlapci byli rozděleni. Jsem moc rád, že ony čtyři děti ze severní Moravy, které jsem zmiňoval, zůstaly v tomtéž dětském domově. Zdůvodnění, že by si chlapci mohli vyprávět o svých traumatech, mi připadá rovněž hodně zvláštní. Ponechme nyní stranou, zda skutečně nějaká traumata utrpěli. Norský soud, který se věcí zabýval, nic takového nepotvrdil. Nicméně předpokládejme hypoteticky, že skutečně k nějakým traumatům došlo. Co by bylo špatného na tom, kdyby o nich mluvili? Osobně jsem přesvědčen, že lidé udělají dobře, když o svých traumatech mluví. Mohou je pak snáze překonat – alespoň tak mi to ukazuje má poměrně dlouhá pastorská praxe.

Dále mi připadá nepřijatelné tvrzení, že starší hoch si setkání s matkou nepřeje. Oba hoši, zvláště pokud jsou rozděleni, jsou pochopitelně pod rozhodujícím vlivem pěstounů, kteří je dostali do péče. Matka má v této situaci naprosto nerovnoprávné postavení. Zdůvodnění, že pěstouni (nebo Barnevern) považují styk s matkou za nežádoucí, by nepotěšilo, ale připadalo by mi poctivější, než argumentovat „přáním“ chlapce. Další detaily – zákaz mluvit česky, zákaz obejmutí, zákaz fotografování – to vše naprosto evidentně slouží snaze chlapce matce co nejvíce odcizit. Případ unesené (já bych řekl: osvobozené) polské dívky, která spolupracovala se svými „únosci“, by měl pracovnice Barnevernu přimět k vážnému zamyšlení, zda je dobré odebírat děti z jejich biologických rodin.

Jistě by bylo neospravedlnitelné, kdyby státní orgány nezasáhly tam, kde by se ukázalo, že se jedná o skutečné týrání. Nelze tedy tvrdit, že stát nemá rodinám co mluvit do výchovy, a že rodina má vždycky právo rozhodnout sama. Na druhé straně jsme v nebezpečí, že z ideologických důvodů rodinu podceníme či upozadíme, případně budeme podporovat její „alternativní“ podoby (já bych spíše řekl, karikatury). Že je výchova v klasické, chcete-li, „tradiční“ rodině pro dítě nejlepší, lze statisticky dokázat. Nechuť vůči rodině se vyskytuje u intelektuálů určitého druhu, nikoli u obyvatelstva obecně. Bohužel, lidé zastávající protirodinnou ideologii získali v některých zemích více moci, než je zdrávo. Norsko je odstrašujícím příkladem. Obávám se, že přinejmenším vlažný přístup našich vládních činitelů k případu paní Michalákové, o nečinnosti ombudsmanky nebo ministryně práce a sociálních věcí ani nemluvě, svědčí o tom, že protirodinná ideologie získala příliš velký prostor i u nás. Rád bych i tímto článkem přispěl ke zvrácení tohoto neblahého vývoje.

Publikováno v revue Přítomnost. Převzato se souhlasem autora.