Jak by si měli křesťané počínat tváří v tvář zesvětštěné kultuře

Podrobnosti

Zveřejněno 30. 11. -0001 0:00

Napsal John Horvat II

Mnoho konzervativců musí čelit kruté realitě kultury, která podkopává jejich víru a ničí jejich hodnoty. Není málo těch, kteří dospěli k logickému srovnání s křesťany, jež se museli vyrovnávat jak s dekadentní vládnoucí třídou a institucemi římského impéria, tak s nemilosrdnými a agresivními způsoby barbarů, kteří hrozili zničit, co zbývalo z civilizace.

Mezi dekadencí a barbarstvím

Moderní křesťané mívají proto tendenci lámat nad dnešním establishmentem i nad novodobými barbary hůl. Podporou propotratových zákonů a jiného moderního zla otevřely naše dekadentní elity dveře kultuře smrti. A rozběsnění moderní barbaři se dnes odvrátili od křesťanských norem a uchýlili se k útočným postojům a způsobu života, který – jak můžeme vidět obzvláště na neustálých útocích na tradiční rodinu – ohrožuje život nás všech.

Leckdo proto tvrdí, že se dá dělat jediné: přiznat naši porážku a strategicky se uzavřít do pevně propojených společenství, v nichž lze prožívat křesťanskou víru intenzivněji. Spisovatel Rod Dreher nazval takové odvrácení od veřejného života „Benediktovou volbou“, protože budí dojem, jako by šlo o napodobování strategie Benedikta z Nursie. Tento světec se v pátém století uchýlil do samoty uzavřených komunit, aby se zde – daleko od dekadentního Říma i řádících barbarů – věnoval intenzivnímu liturgickému životu. (Viz např. Hanna Malewská: Pomíjí tvářnost světa, pozn. překl.)

Je pravda, že svatý Benedikt vytvořil společenství mnichů a zavedl řeholi, jejímž středem byla liturgie. Jako zakladatel klášterního života na Západě poskytl křesťanstvu určitou základnu. Jestliže však byl někdo, kdo nepraktikoval „Benediktovu volbu“, pak to byl především svatý Benedikt sám. Nepraktikoval ji, neboť zjistil, že se od dekadentní kultury své doby nemůže izolovat. Naopak se s ní střetával a aktivně v ní působil. Skutečně – vyvracel ve svém okolí modly a obracel obyvatelstvo na víru.

Nebyl to člověk, který by si poklidně žil na pustině, daleko od společnosti. Nikdy nad dekadentním Římem nezlomil hůl. Ano, pravda – zpočátku zkoušel před civilizací utéci. Stal se poustevníkem a postupně získával stoupence, z nichž ve skalnatém a nepřístupném údolí Subiaco vytvořil první malá klášterní společenství.

Zpět do civilizace

Poznal však tvrdou pravdu, že jej dekadentní kultura nenechá žít o samotě, že se od ní oddělit nedokáže. Hrůzy, před nimiž prchal, jej pronásledovaly i do toho izolovaného údolí. Někteří z jeho mnichů se vzbouřili a pokoušeli se jej otrávit. Za řeholníky přišla skupina nečistých žen, které je sváděly. Svatý Benedikt se tedy rozhodl jinak a vrátil se do civilizace.

Brzy založil svůj hlavní klášter na hoře Monte Cassino, při jedné z velkých silnic do jižní Itálie. Vzniklo tak místo živé komunikace s vnějším pohanským světem. Svatý Benedikt se střetával s kulturou a činorodě se do ní zapojoval. Skutečně sám vyvracel v této oblasti modly a obracel obyvatelstvo na víru. Montecassinský klášter postavil na místě pohanského chrámu a vytvořil v něm svou slavnou řeholi, jíž se měla řídit jeho společenství.

Jeho kláštery nejenže vzdorovaly převládající dekadentní kultuře, nýbrž se samy, všude kde vznikaly, stávaly autoritou a střediskem kultury. Již v Benediktově době zřizovali mniši školy pro chudé, pracovali na rozvoji zemědělství a kázali lidu. Nicméně, současně se pak benediktinské kláštery, včetně montecassinského, už nikdy netěšily blaženému životu v míru, poněvadž byly nuceny čelit stálým útokům barbarů i odpůrců.

Poslání

Můžeme se z toho poučit o mnoha věcech. Především, že život na venkově nebo pěstování intenzivního duchovního života není nic pochybeného. V boji proti naší dekadentní kultuře je rodin a společenství plných pulzujícího života a víry velice třeba.

Naše činnost by se však neměla zaměřovat jen na vnitřní sféru, nýbrž i na viditelnou oblast hmotného světa. Ve všech těchto opatřeních bychom měli vidět prostředky nejen našeho spasení, nýbrž i budování kultury, která bude naše posvěcení usnadňovat, místo aby byla vůči němu nepřátelská.

Druhé poučení: naší úpadkové kultuře neunikneme. Zlé vlivy se na nás budou vždycky sápat, stejně jako tomu bylo u svatého Benedikta. Stále se musíme bránit zlu v každodenním životě a smířit se s tím, že dobrým křesťanům nebude nikdy dopřán klid. Nejlepší obranou je dobře naplánovaný útok.

A konečně – my ty „novodobé barbary“, kteří nás tak pronásledují, potřebujeme. Mnozí dnešní horliví křesťané jsou právě bývalí „moderní barbaři“, totiž ti, kteří kdysi vyznávali kulturu smrti. Prohlédli a přesvědčili se o marnosti naší postmoderny – a nadšeně přijali víru. Církev skutečně nikdy nad „barbary“ nelámala hůl, nýbrž vydávala se je hledat. A totéž bychom měli dělat my. Měli bychom počítat s tím, že právě v zápase kultur dojde u mnoha z nich k obrácení, což posílí i naši vlastní víru.

Můžeme být Bohu vděčni, že svatý Benedikt nikdy nesáhl k „Benediktově volbě“. To by pak dějiny, které jsou za námi, třeba doopravdy vypadaly jinak.

John Horvat II. píše pro TFP (Tradition, Family and Property) a je autorem knihy „Return to Order“ (Návrat k řádu).

Se souhlasem převzato ze Speroforum.com. Pro KONZERVATIVNÍ LISTY přeložila Ivana Kultová. Mezititulky redakční.