1 400 km Tureckem - Dogubayazit

Podrobnosti

Zveřejněno 26. 12. 2015 11:06

Napsal Jaroslav Cabal

Nabízíme pro Konzervativní listy netradiční útvar: cestopis. A ještě na pokračování. Dnes část třetí...

Redakce

Dogubayazit

Je šestnáctého srpna dopoledne, a naše drobné autíčko se úporně snaží vyšplhat do sedla, které leží více jak dva kilometry nad mořem, po v tomto místě horkem rozteklé dálnici (nevíme, zda tím teplem shora, nebo tím geotermálním zdola). Ztěžka doputujeme až na hřeben, jemuž vévodí popisovaná, snad více jak třítisícová, sopka. Chvílemi se zdá, že by nás šikovný jezdec na koni jistě předstihl. Podle Jirkových chytrých hodinek poprvé po příletu překonáváme dvoutisícovou nadmořskou výšku, ale vzápětí již serpentinami sjíždíme, tentokrát poněkud rychleji, do nižších poloh. V tom se nedaleko před námi objevuje skvostné panorama dalšího mohutného hřebene hor, který pak naše široká silnice obtéká z levé strany. Za ním se výsostně tyčí úchvatný komolý kužel s bílou čepicí, nepochybně bájný a mystický Ararat. Projeli jsme několik vesniček i samot, kterých se moderní výstavba ještě vůbec nedotkla, a fotíme ty vzdálenější scenérie za jízdy. Máme nepopsatelné pocity, které se mísí s obrovskou radostí, že se blížíme do jeho blízkosti, a nadšením že se za několik hodin budeme moci vydat k ledovému vrcholu, jenž jej korunuje. Fotíme intenzivně jako turisté z Japonska při potulce ulicemi Prahy.

V plné své kráse se nám hora Agri Dagi objevuje až náš taxík objede zmiňovaný hřeben. Od příjezdové dálnice k Dogubayazitu ji nyní odděluje jen menší, ale ostrý, hřeben, širokánská a dlouhatánská, zřejmě z části silně podmáčená, a z větší části vyprahlá step, která se na úpatí úchvatného kopce mění v rozsáhlou změť lávových polí, střídaných shluky mohutného kamení, nebo sporými vyschlými loukami. Tento velký prstenec svírající vlastní horu je snad až deset kilometrů silný, a je přerušen na pravém svahu menším „kuželem” Malého Araratu. Ten se na úbočí svého většího souputníka vytáhl do výše něco přes čtyři tisíce metrů. Jak se přibližujeme, tak oba rostou stále do větší výše, aby nepochybně zdůraznily svou uchvacující monumentalitu. Obloha je v tomto čase téměř dokonale vyčištěna od mraků, ale viditelnost snižují buď prachové částice, nebo množství vodních par v horkém vzduchu. Celá tato nádherná sestava musí potěšit oči každého cestovatele, tedy nejen ty, kterými koukají milovníci vysokých hor.

Tyto chvíle, které my, „účastníci zájezdu”, pokládáme za úžasné a slavnostní, doplnila hlučná velká kolona troubících osobáků, v jejichž čele jela dodávka s otevřenými zadními dveřmi, ze které odvážný kameraman snímal za ní jedoucí, krásně květinami a pentlemi vyzdobené, auto vezoucí budoucí novomanžele. K jásavému halasení klaksonů se přidávali snad všichni početní řidiči v protisměru, nebo i ti, kteří slavnostní kolonu předjížděli. Do blízkosti centra patnáctitisícového města jsme projeli kolem hezké mešity. Kousek za ní řidič odbočil na malé volné prostranství a sdělil nám, že tady s ním končíme. Vytáhli jsme z malého kufru taxíku svá dvacetikilová zavazadla, vzali menší tašky do ruky, a vydali se nerovnou, a docela prašnou, hlavní ulicí dál s cílem najít nocleh na jednu noc, protože ten další máme zajištěn z domova v lepším hotelu Ertur. Za všeobecné pozornosti téměř všech domácích, kteří tvořili neobyčejně živý ruch ulice, jsme svá těžká zavazadla táhli předpoledním horkem, které jistě atakovalo třicet pět stupňů celsiových. Jen každý třetí nás nepozdravil, jinak snad všichni nějak projevili svou pozornost. Pravdou asi je, že v této oblasti v blízkosti Íránské, Arménské a Ázerjbajdžáské hranice, nedaleko také od rizikové hranice s Irákem, turistický ruch v současných dobách značně upadl, a lidé z Evropy jsou na ulicích Dogubayazitu vzácností. K izolaci této části Kurdistánu také přispěla obnovená válka vlády proti PKK. Tyto domněnky nám bohatě potvrdily následné hodiny a dny.

Jdeme takto volně ulicí, Jirka nešetří svým typicky profesionálním úsměvem, přijímáme a rozdáváme pozdravy místních. Najednou tu jeden starý pán stoupne ze svého nízkého sedátka, roztáhne ruky snad přes celý chodník, a vítá nás, jakoby se po dvaceti letech odloučení setkal se svými příbuznými, nebo aspoň starými kamarády. Chytil Jirku za rukáv a již ho vleče do chodby několikapatrového hotýlku, který zvenčí, ani na chodbách, nevypadá špatně. Necháváme se proto tímto na první pohled bodrým pánem lapit a dojednáme nocleh za 30 lir, tedy za stejnou cenu jaká se podařila dojednat ve Vanu. Jedna lira se rovná 8,50 Kč, (za noc 255 Kč). V poněkud ošuntělé recepci dostáváme klíče od pokoje ve třetím patře. Rozpadající se okno z naší ložnice vede do boční ulice, což kvitujeme, protože nás nebude rušit ranní provoz panující na té hlavní. Teprve v pokoji je vidět, že hotel má nejlepší léta za sebou, okna jsou funkční jen zpola, jedno křídlo nelze otevřít. Postele jsou sice čistě povlečené, ale na nějaké dírky a díry v prostěradle se nesmí brát zřetel. V odřené vaně leží od hadice odpadlá sprchová koncovka. Na všechno, co požadujeme opravit, pan domácí velmi ochotně a souhlasně kývne, ale nic neudělá, ani nezařídí. Kluci znalí obdobných krajů to s klidem komentují: „Přece nemůžeš chtít něco více od lidí žijících v tomto pestrém Orientu.” Jirka se tedy chopí díla sám, růžici s hadicí smontuje a je po problému. Vychladíme se pod proudem vody, po chvilce odpočinku vezmeme potřebné věci a vyrazíme na ulici.

Ta se po několika metrech rozděluje na dvě stejně „silné“ větve, vydáváme se tou pravou. Je třeba najít nějakou restauraci, abychom utišili hlad, který se důrazně připomíná kňouráním již každému z nás. Vstupujeme tedy do patrové restaurace a okamžitě jsme uvedeni do poschodí, k oknu s příjemným výhledem na ruch ulice. Mísí se na ní velké množství lidiček, mužů i žen. Některé z mladších dam (zřejmě ty svobodné) i tady na malém městě odvážně chodí oděny v evropském stylu, pohybují se nad očekávání často bez doprovodu mužů, nebo jak zvyk velí starších žen, většina jich však korzuje v šatech zahalujících celou postavu a šátek na hlavě jim zakrývá snad všechny bujné pramínky vlasů. Jejich zahalenou krásu však zvýrazňují neobyčejně vkusné kombinace světlých pastelových barev oděvů. Blízkost Íránu poznáváme podle černě oblečených postav. Oděvní součásti těmto dámám kradou veškerou smyslnou ženskost, koukají jim z nich jen hezké hluboké, skoro černé, ale i zvídavé, oči. Na ulicích se pohybuje evidentně více mužů, a v čajovnách jejich protějšky neuvidíte. Ani v tak typických podnicích, jakými jsou kadeřnictví, ženy pracovat neuvidíte. Zahlédli jsme je jen za pokladnami některých větších obchodů, v turistických kancelářích, nebo obsluhují v několika výstavních restauracích.

V jedné z kanceláří se zastavíme, abychom zkusili dojednat výlet k Arše Noemově. Naše obchodní protějšky v tom záměru nevidí žádný problém, a program cesty k naší radosti rozšiřují o překrásné sídlo Izáka Paši, které je vybudováno na výrazné skalní ostruze, v údolí sevřeném vysokými horami, jako obrovské ptačí hnízdo. Navíc právě tudy kdysi dávno vedla Hedvábná stezka. Právě k její ochraně byla do skály na protějším svahu umně vetknuta pevnost, ze které dnes cestovatel uvidí již jen zbytky mohutných stěn. Hned za městem míjíme silně střeženou vojenskou základnu, jejíž bránu hlídá obrněnec připravený k okamžité akci, čímž demonstruje, že v této oblasti není až takový klid, jak by se nám na první pohled zdálo. Na vysokých strážních věžích (opevněných pytli s pískem), zabudovaných v oplocení areálu, bedlivě sledují okolí po zuby ozbrojení vojáci.

Taxikář nás vyvezl kousek nad sídlo tehdejšího mocnáře, abychom spatřili panorama celého objektu a okolní údolí téměř jako z ptačí perspektivy. Máme skvělý výhled nejen na stavbu, velikou pevnost po levé ruce, nepoškozenou hrobku tamtéž, ale i na asi pět kilometrů vzdálený Dogubayazit. Leží v oparu přímo proti nám. V sídle Izáka Paši, typickém nádhernou islámskou architekturou, se nic z jeho dřívějšího vybavení nedochovalo přesto, že se jedná o objekty, které nejsou více jak tři sta let staré. Zůstala zde jen malířská výzdoba stále užívané mešity, která stojí hned v sousedství harému a tureckých lázní. Na více místech najdete obdivuhodnou kamenosochařskou reliéfní výzdobu. Část objektu byla v nám neznámé minulosti buď zbourána, nebo vyhořela, nebo byla poškozena nedávnými boji. Soudili jsme tak podle toho, že je nyní zastřešena moderní střechou na dřevěných nosnících, která ji chrání před dalším chátráním. Mohli jsme ale obdivovat úžasné kamenické práce nad portály dveří, zdobení na dvorní kapličce nebo na ostění oken. Zajímavé a praktické bylo také členění stavby podle účelu využití jednotlivých místností. Na prostornou lázeň navazovaly ubikace tvořící harém a místnosti určené pro velmože, či jeho hosty, ze kterých je zase přímý vstup do mešity. Ta dosud slouží svému účelu, protože v jedné z nik jsou uloženy modlitební koberce (tak jsou chráněny před poškozením obutými turisty). Obslužný personál měl své zázemí v nižším patře. Při bloudění tamními chodbami potkáváme jen ojedinělé turisty z Evropy a jen jednu domácí rodinku. Objekt střeží ozbrojený voják, ale v místnosti u vchodu slyšíme dva jeho další kolegy. Po prohlídce se jen krátce zdržíme u honosné hrobky. Nevstupovali jsme, protože nebylo vhodné narušit dění uvnitř. Tak aspoň dvě-tři fota přes otevřené okno…

Našim dalším cílem je Noemova archa. Auto jede směrem k hranici s Íránem, aby na půli cesty z našeho „sídelního” města k celnici odbočilo na pravou stranu, přes blízkou vesnici, a nahoru k horám. Stoupáme vysoko nad široké údolí, které nás odděluje od obou Araratů, a domníváme se, že již na kopci nad sebou vidíme obrysy bájné lodi, která zachránila vše živé co pobíhalo na pevné zemi před potopou Světa. Zastavujeme tedy na focení. Opět jsme okouzleni výhledem zpět na obě hory, ale i na kopec před námi. Stojíme na rozšířeném místě úzké silnice uprostřed sluncem vyprahlé pustiny, která je navíc rozryta hlubokými skalnatými zářezy. Míjí nás asi dvanáctiletý jezdec na koni. Místo sedla má jen hezky vyšívanou houni, a za touto dvojicí poslušně kluše hříbě. Trpělivý řidič čeká, až se nabažíme pro něj všedních obrazů, a za chvilku již auto opět pomalu stoupá vzhůru. Přijíždíme na malinkaté parkoviště, poblíž kterého jsou dvě budovy. Jedna slouží jako malé provizorní občerstvení a z té druhé, novější a zatím nedokončené, má být v dohledném čase muzeum. Docela hluboko pod námi již vidíme v okrové žluti sluncem vypálené trávy tmavou siluetu valů, které připomínají boky mohutné lodě. Zničující vedro nás neodradí od sestupu, který je docela pohodlný, jelikož dolů vede zřetelná stezka. Opatrně přelézáme hluboce zařezané koryto, kterým se jistě po deštích valí spousty vod z okolních kopců pokrytých jen malou vrstvičkou půdy na skalnatém podloží. Koryto je nyní úplně suché. Zdoláváme val, který má být jedním z boků Noemovy archy. Je tvořen jakoby spečenou, či čímsi slepenou, černozemí, smísenou s kamínky, jen stěží je proto představitelné, že se jedná o zkamenělé dřevo, ale nedá se to ani vyloučit. Dole na louce, dá-li se ten kousek půdy tak nazvat, hlídali tři dětští pastýři stádečko koz. Po chvilce okukování nabrali odvahy a chtěli peníze. Dal jsem jim na památku každému jednu českou dvacku, ale oni nepropukli v žádné nadšení, spíše naopak, mince vraceli a dožadovali se důrazně místní platné měny. Reputaci si napravím tím, že jim koupím v obchůdku mlsy.

Od Archy vyrážíme k hranici Turecka s Íránem. K mému údivu míjíme kilometry stojících kamionů, je totiž víkend a celníci asi odbavují jen osobní automobily. Tato dálnice má středový pruh, a v této oblasti jej lze překonat jen na povolených přejezdech do protisměru. Ten náš je jen několik desítek metrů od celnice. Vracíme se směrem k Dogubayazitu jen jeden kilometr a zabočujeme do pustiny, k Malému Araratu. Potkáváme plně vyzbrojenou patrolu, kterou náš řidič informuje o tom, že jedeme shlédnout místo, na které před několika lety dopadl meteorit. Ten málem způsobil vážné mezinárodní problémy, protože se zpočátku nevědělo, zda sem nepřilétla z Iráku či Íránu raketa. Dopad tělesa nejen způsobil celkem silné zemětřesení v okolí, ale vytvořil v tvrdém skalnatém podloží velikou (v průměru tak 30 m) a hlubokou (kolem 6-8 m) díru. Místní tento úkaz využívají jako jeden z turistických cílů, a proto také nad její hlubinou vybudovali vyhlídkovou lávku. Marně hledáme nějaký kousek nebeského tělesa. Po příjezdu na hotel Ertur, kam jsme se na druhou noc odstěhovali, jsme se připravili na zítřejší výstup na Agri Dagi.

Večeřeli jsme však ve městě, v luxusní restauraci nazvané Valentino, protože v našem hotelu nevařili. Usadili jsme se tam tak, abychom si užívali pohledu na náš cíl a jeho ledovou čepici. Vzbudili jsme tam takovou pozornost, že majitel restaurace nechal nastoupit celou směnu k fotografování s cizinci. Zajímavé bylo i to, že v podniku obsluhovaly dívky bez místních tradičních oděvních součástek, pouze ve slušivých dámských číšnických uniformách. Jeho velkým přáním bylo, abychom pořízená fota určitě dali na jejich facebook.

Jirka nám navrhl krátkou podvečerní procházku k blízkému skalnatému hřebeni, a ve dvojici se tam vydáváme. Cesta vede nepřehlednou spletí domků chudších obyvatel. I zde jsou asi prázdniny, protože po chvilce nás doprovází všude přítomné děti, které se rády předvádí před foťákem. Problémem této akce se nejdříve stávají velcí pastevečtí psi, které můj společník nemá v lásce, a tak se pomalu vracíme. Děti si půjčují naše špacír hůlky, ale když je po nich vyžadujeme zpět, vrací je velmi neochotně, a z veselých přátel se stávají nepřátelé. Dokonce na nás štvou jednoho ze psů, naštěstí neúspěšně.

Jaké bylo naše nepříjemné ranní překvapení, když nám majitel zprostředkovací agentury oznamuje, že výstupy na bájnou horu jsou úředně zakázány na neurčito, a že dá vědět, kdy bude zase cesta volná. David tuto výhovorku neakceptoval, dal se s ním do tak „živé” diskuse, že se promotér docela rozčilil a tvrdil, že s námi navždy skončil. Vidina peněžních ztrát jej však přivedla k rozumnějšímu chování, a tak se jelo na úřad (který podle jeho vyjádření měl být dopoledne zavřený). Vojáci však potvrdili jeho slova, ale s tím, že dnes bude od 15 hodin cesta opět volná. Domlouváme se tedy, že výstup začne zístra v šest ráno. Nečekaně volný den tedy využíváme k procházkám městem za prvními nákupy. 

Stačíme při tom ještě navštívit místní nádhernou novější mešitu. Je patrová, v přízemí má zřejmě místnosti pro obslužnou funkci a chrámový prostor v patře zakončený kopulí slouží modlitbám. Před vchodem se vyzouváme, sedáme k zařízení pro omytí nohou a obřadně umýváme svá unavená chodidla. Důležitost tohoto praktického úkonu pochopíme, až vstoupíme dovnitř, na nádherné, vysoké, vlněné koberce, jejichž barvy jsou sladěny s vnitřním zařízením. Je jen těžko představitelné, že by na ně proudily davy věřících, nebo i turistů, v ušpiněné obuvi, nebo se zavánějícími tlapami. Máme štěstí, že mešita je otevřená a není zrovna čas modliteb, jsme uvnitř sami. Šlapky se nám měkce a příjemně boří do čisté vlny. Není zde chladno ani horko. Jsme ohromeni mystikou toho místa, sedáme ke sloupoví, a docela dlouho tiše meditujeme.

Za „odměnu” se stavujeme v další z výstavnějších restaurací k večeři. Stěží sníme bohatě naservírované dobroty, část masa raději beru pro ztrápenou toulavou fenku, která se pohybuje u pomníku vybudovaného nějakému filosofovi nedaleko tohoto zařízení, na sluncem spáleném trávníku uprostřed živé křižovatky. S účtem za hodování k nám spěchá majitel podniku. Je na něm částka 46 lir za všechno, avšak on žádá jen 40! Ptáme se proč tomu tak je, a on odvětí: „Jste moji vzácní hosté, nemůžu po vás chtít celou částku”.

Pokračování příště...