O terorismu jinak

Podrobnosti

Zveřejněno 30. 11. -0001 0:00

Napsal Milan Glaser

Nejasný význam slova terorismus plně odpovídá nejasným zprávám o zločinech, které jsou jím označovány. Veřejnost je s nimi seznamována takřka v přímém přenosu. Člověk je emocionálně vtahován do šokujících událostí a zahlcen spoustou domněnek o jejich strůjcích. Definitivní závěry orgánů činných v trestním řízení už takovou publicitu nemají. A záhy přicházejí další mediální „kauzy“. Běžný občan, ať už využívá svého volebního práva či nikoli, je ponechán na pospas spleti vznícených emocí, tedy hlavně strachu, hněvu, nenávisti, smutku, soucitu a útěku od problému.

Čím silnější emoce, tím více člověku znemožňují racionálně reflektovat událost, která je roznítila. Náhlá konfrontace s násilím, byť i jen v mediálním prostoru, vede nezřídka k závěrům ukvapeným a zavádějícím. Všechny se navíc točí v kruhu čistě světských, politických domněnek. Mnohdy ani křesťané nenahlížejí fenomén terorismu jinak než z politické perspektivy, třebaže jeho reflexe z hlediska víry je velice potřebná a představuje možná největší výzvu dnešní doby. Společenství víry je však více než kdy jindy ohroženo zesvětštěním, tedy dobrovolnou rezignací na duchovní přesah světového dění či jinými slovy na Boží prozřetelnost. Snaha osvětlit zmíněný fenomén z hlediska, které by nebylo poplatné nějaké politické vizi, je vzácná a většinou apriorně odmítaná.

Terorismus je definován v trestním zákoně České republiky – a podobně v mnoha jiných zemích - jako „užití násilí nebo hrozba násilím za účelem vyvolání pocitu strachu ve společnosti, s cílem dosažení určitých, zpravidla politicky motivovaných cílů.“ Vraždy nevinných lidí ovšem nelze považovat za politiku ani vzdáleně. Měly by ně reagovat jenom orgány činné v trestním řízení. Když tento úkol přebírají politici, přičemž jinou závažnou trestnou činnost obvykle ponechávají bez komentáře, znamená to, že chtě nechtě s terorismem spolupracují, legitimizují jej a zúročují. Může to znít provokativně, ale politikové, kteří se dušují, že neobviňují islám a zároveň vyhlašují válku terorismu, začínají se stále více podobat bývalým hlasatelům boje proti třídnímu nepříteli, který byl rovněž hodně vágní. Je třeba se vyvarovat mnoha zjednodušení a slepých uliček při rozplétání fenoménu zvaného terorismus.

Předně je třeba říci, že ačkoli terorismus neplyne nutně z islámu, neznamená to, že křesťan nesmí mít vůči této náboženské doktríně žádné výhrady. Naopak, nemůže je nemít a nesmí přitom zůstat jenom u pocitů. Je to nezbytné k hlubšímu pochopení vlastní křesťanské totožnosti, ale i k vytvoření si správného postoje vůči muslimům. Islám a muslim není jedno a totéž. Stejně jako není katolická víra totéž, co konkrétní katolík. Tuto zásadní distinkci mezi náboženskou doktrínou a konkrétním člověkem nikoli náhodou důsledně smazávají všechny totalitarismy či deklarativní nominalismy a proto je třeba mít ji při formulaci zmíněných výhrad neustále na paměti.

Islám ve své abstraktní podobě, tedy jakožto doktrína, je literární směsice přepracovaných biblických a jiných prvků, jejichž soudržnost nemá racionální, nýbrž pouze fabulační povahu, tzn. že se zakládá pouze na autoritě autora, jehož morální či jiné kvality však tento pramen neuvádí. Je příznačné, že Korán sedm století po Kristu zmiňuje Ježíše Krista celkem 93 krát, tedy mnohem častěji než Mohameda, na kterého se jmenovitě odvolává pouze 4 krát. Křesťanský postoj k islámu jakožto doktríně jednoznačně určují samotné výpovědi Koránu o Ježíši Kristu, zejména dvě. První popírá božství Ježíše Krista a dokonce – obrazně řečeno - posílá Boha, ať bojuje proti těm, kdo tvrdí, že Mesiáš je synem Boha (Korán 9,30). Druhá výpověď popírá Kristovu výkupnou smrt na kříži (Korán 19,34.35). Tyto, ale i další závazné výpovědi Koránu otevřeně protiřečí křesťanské víře v tom nejpodstatnějším. V Novém zákoně apoštol Jan podává následující rozlišení: „Žádný duch, který nevyznává Ježíše jako Mesiáše, který přišel v těle, není z Boha. To je duch antikristův, o němž jste slyšeli, že má přijít, a už teď je na světě“ (srov. 1 Jan 4,2-3). Křesťan tedy nemůže považovat islám za pravdu, která by byla Bohem zjevená a nemůže ji přijmout ani racionálně. Proto učitel církve, Tomáš Akvinský, označuje přilnutí k této nesourodé doktríně za „lehkověrnost“ (Summa contra gentiles, 1,6,7).

Vrátíme-li se však k samotnému terorismu, pak tento termín historicky a etymologicky odkazuje spíše k jakobínskému teroru než k džihádu jakožto možné, nikoli však nutné agresivní degeneraci islámu. Jakobínský teror tedy tzv. hrůzovláda je technika vládnutí založená na násilí, které páchá stát za účelem vytváření strachu a občanské loajálnosti. Tuto technologii moci vymysleli a uvedli do praxe strůjci tzv. Velké francouzské revoluce, nikoli muslimové.

Pokud by fenomén vraždících sebevrahů byl autenticky islámský, byl by to spíše projev imploze a zániku islámu než jeho radikalizace, jak je tento jev často označován. Pojem radikalizace (lat. radix) navíc naznačuje, že islám je v kořeni špatný… Nelze ovšem vyloučit, že jde o projev jiného duchovního proudu, který islám jen účelově používá jako nástroj k podněcování nenávisti mezi lidmi. Takzvané kolaterální ztráty v muslimských zemích, jak označuje západní vojenská terminologie zabití bezbranných civilních obyvatel v důsledku svých vojenských intervencí, už jen uzavírají bludný kruh nenávisti v náboru zoufalých a zmatených mstitelů.

Spíše než strach či nenávist, která je jeho démonickým důsledkem, by však tento fenomén měl ve věřících vzbuzovat soucit, a to ani ne tak se zavražděnými, nýbrž spíše s organizátory tohoto nihilistického tažení, kteří se patrně zbavili možnosti litovat tohoto svého hříchu a dosáhnout tak odpuštění. Strach z terorismu je více než cokoli jiného pokušením proti křesťanské víře, ale může ji také paradoxně očistit a přivést k dokonalosti.

Se souhlasem převzato z www.raciovaticana.cz.