Volba prezidenta: hořce s rozumem nebo hoře z rozumu?

Konzervativní listy mě požádaly o komentář k prvnímu kolu a před kolem druhým prezidentských voleb – zde je. Předesílám, že moje osobní politické preference, které jsou křesťansko-konzervativní, nesouzněly ani s jedním z kandidátů a nesouzní tudíž ani s jedním z finalistů. Co se týče prvního kola, můj názor je, že bylo poněkud nudné. Vzešli z něho se zřetelným náskokem dva očekávaní finalisté, levotočivě orientovaní ateisté či přesněji materialisté – „starý levičák“ Miloš Zeman a „nový levičák“ Jiří Drahoš. Poražení kandidáti, nehledě na jejich zajímavé osobní příběhy a navenek úspěšné kariéry, se mi jevili v různých vybledlých odstínech politicky bezvýrazní a ideově mátožní, což platí ve stejné míře i o finalistovi Jiřím Drahošovi. Netvrdím, že to nejsou zajímaví a svým způsobem milí lidé, možná by mě však více zaujali v nějaké televizní vědomostně-dovednostní soutěži nebo zábavné estrádě.

Za nejzajímavější moment prvního kola považuji bezprostřední povolební komentář předsedy vlády Andreje Babiše, v němž vyslovil jakousi podmínečnou podporu Miloši Zemanovi, přičemž ho jistě nejen k mému údivu mentoroval jako uličníka. Dle Babišova doporučení by se Zeman měl zbavit svých zdiskreditovaných spolupracovníků, které mimochodem průběžně jednoznačně hájí, brzdit svou orientaci na Čínu a Rusko a deklarovat prozápadní postoj, což je obzvláště pitoreskní při Zemanově servilně podlézavé provýchodní orientaci. Babiš tedy patrně zavětřil možnou Zemanovu porážku a začíná to hrát na obě strany, není ovšem vyloučeno, že už v zákulisí lobuje pro Drahoše, který na otázky po jmenování vlády odpovídá vyhýbavou floskulí, že je pro většinovou vládu.

Jako kuriozitu prvního kola připomínám výrok, který padl během společné televizní debaty všech kandidátů z úst jediného zástupce mladší generace Marka Hilšera, který potvrzuje po léta tradovanou tezi, že výuka dějepisu končí na základních a středních školách druhou světovou válkou. Šlo o odpověď na jeden z tradičně plytkých dotazů obskurního moderátora Václava Moravce, zda by se měl budoucí prezident omlouvat za výrok toho současného o nestatečnosti Alexandra Dubčeka, tedy tehdejšího „prvního tajemníka“ komunistické strany, v srpnu 1968. Hilšer suverénně prohlásil, že „tehdejší vláda jela do Ruska a určitým způsobem se vzdala“. Nuže, „vláda“ neodjela, byla naložena a odvezena do Moskvy sovětskými soudruhy „osvoboditeli“, a mimochodem nešlo o vládu, ale o vůdčí tlupu a ještě na okraj, tehdejší vládu nevedl Dubček, ale Černík, do Moskvy odjel vyjednávat prezident, tedy Svoboda. Kdo se v tom má vyznat, že…

Vracím se k finále a k finalistům.

Koho budu volit? Na tuto řečnickou otázku odpovím subjektivní úvahou.

Ve druhém kole prvních prezidentských voleb před pěti lety jsem volil emotivně – a s odstupem jsem toho názoru, že to byla chyba. Před pěti lety jsem totiž stanul před takřka stejnou situací jako dnes – nesympatizoval jsem ani s jedním ze dvou nabízejících se kandidátů. Nicméně, po zhlédnutí příslušné televizní debaty, jsem „nevydýchal“ slova a taktiku jednoho z nich vztahující se k poválečné etnické čistce naplánované prezidentem Benešem a tehdejší českou vládou a realizované českou lůzou (což je mi jako historikovi bezpečně známo) – Zemanovu tehdejší manipulativní argumentaci nemohu nazvat jinak než prasárnou. Karel Schwarzenberg ovšem díky mému hlasu nezvítězil, dnes říkám – naštěstí. Nejen, že z hájení pravdy o sudetoněmeckém odsunu vzápětí poněkud vycouval, ale jeho další politické vystupování bylo víceméně mizerné, završil je svými velice nezodpovědnými návrhy na přijetí Bruselem nařizovaných migračních kvót a hloupými spekulacemi o tom, že by Česká republika mohla přijmout více než deset tisíc migrantů.

Jaká je pro mě emotivní volba dnes? Obávám se, že podobná – protizemanovská. Miloš Zeman prezident ve mně po pět let vzbuzuje negativní emoce: svým provokativním obcováním s dalšími „starými levičáky“ – tj. současnými a bývalými komunisty; svým pokryteckým přístupem k hodnocení československé minulosti před listopadem 1989 a husitsko-masarykovským náhledem na české dějiny; svým vysoce nezodpovědným servilně podlézavým „kšeftařením“ s komunistickou Čínou a putinovským Ruskem; svým obhroublým pokryteckým vystupováním a celkovou kýčovitostí svého vzezření, projevu i sofistické rétoriky. Nicméně, působení současného prezidenta má dle mého mínění i své klady: správně se staví k několika dílším věcem (namátkou zmiňuji jeho nesouhlas s destruktivním projektem inkluze ve školství), ale zejména k největšímu současnému ohrožení a tím je ohrožení české společnosti přívalem migrantů z Afriky a Asie, muslimskou nepřizpůsobivostí a islámským terorismem v důsledku proměňování Evropské unie v superstát za současné likvidace suverenity členských států potažmo nařízeními o povinném přijímání migrantů. Ano, zahraniční politika patří do gesce vlády, ale žijeme ve zvláštní době – domnívám se, že důrazný hlas prezidenta v této věci může mít velký význam. Je mi to velmi nepříjemné, ale z tohoto důvodu konstatuji, že pakliže dnes odmítám volbu emotivní a preferuji volbu racionální, mým kandidátem může být pouze Zeman.

Je zde ale ještě jedno „ale“ a samozřejmě také ještě jedna možnost, totiž volba žádná, ale k té až závěrem. Nyní ke kandidátovi číslo 2 podle výsledků kola číslo 1.

Jiří Drahoš se mi jeví jako podivný „kandidát ze zkumavky“, chemik bez politické minulosti a jak se ukázalo v kampani také bez politické šťávy, deklamující s křečovitě suverénním výrazem naučené floskule a fráze místy prokládané autentickými postoji materialisticky orientovaného scientisty. Jeho předsednictví Akademie věd ho u mě dehonestuje vzhledem k tomu, že jako její čelný funkcionář veřejně neprotestuje proti zamoření akademických humanitních a sociálních oborů neomarxismem a jeho nejradikálnější odnoží genderismem. Během boje o první kolo projevil svůj světonázor také: postoji k adopci dětí homosexuálními páry oscilujícími mezi „nemám na to ještě názor“ a „proč ne“; necitlivým zneužitím citlivého tématu interrupcí podpásovým atakem katolictví jednoho z jeho soupeřů a přitroublým otřením se o současné Polsko; souzněním se současnou podobou Evropské unie směřující k evropskému superstátu včetně podpory nahrazení koruny eurem. Ve věci přijetí bruselského migračního diktátu pak je Drahoš nezodpovědně laxní (neboli – není zásadně proti) a projevuje tak kontinuitu se svým signováním nevědecké výzvy vědců a vědkyň ze srpna 2015. V eticky rozporuplném a z hlediska zdravého selského rozumu hloupém textu této výzvy Drahoš jako jeden z třináctitisícového kolektivu signatářů vzkazoval veřejnosti mj. i to, že ti, kdo formulují obavy z cizinců, muslimů a nastupující migrační vlny jsou podvodníci usilující o vlastní užitek. Připomínám, že obavy v tomto smyslu vyslovil už před publikováním této výzvy například římskokatolický kněz a probošt (tj. představený sboru kněží) Kolegiátní kapituly Všech svatých na Hradě pražském Petr Piťha ve svém kázání v Katedrále sv. Víta v březnu 2015 (na internetu toto kázání zaznamenalo na 300 tisíc zhlédnutí) a také, že v soukromém kruhu přátel a známých jsem tyto obavy opakovaně vyslovoval i já a to se zcela poctivými úmysly. Vývoj nedal za pravdu Drahošovi a spol. ale Piťhovi a spol.: svědčí o tom stovky občanů Evropské unie zavražděných teroristy, etnicky motivované masové útoky vůči Židům na území Evropské unie a další vážné problémy. Drahoše bych tedy snad mohl volit, kdyby jako prezidentský kandidát veřejně odvolal svůj podpis, přiznal chybu a omluvil se politikům, médiím i veřejnosti, tj. těm, jimž byla výzva adresována, a kdyby ze své omluvy vyvodil patřičné důsledky. To se nestalo a zdá se, že se to ani nestane.

V racionální volbě mám tedy jasno. Ale, je zde ještě jeden fakt – hledisko mravní. Souzním s názorem, že národ je společenství zemřelých, žijících a ještě nenarozených. A proto – pokud bych z hlediska racionality nebral v potaz většinu (z mého pohledu) výše uvedených nedostatků Miloše Zemana – nechce se mi opomíjet to, že Zeman jako prezident symbolicky opakovaně naplival do tváře nežijícím i žijícím obětem a odpůrcům komunismu. I kdyby nešlo o nic jiného, než o výrok, že 17. listopadu 1989 se StB zachovala humanisticky, protože u Národního divadla ponechala prostor, kudy mohli odcházet nestateční demonstranti, a další výrok, jímž Zeman následný zásah pohotovostních jednotek zhodnotil slovy: „Přátelé, nebyla to žádná krvavá řež, nebyl to žádný nestandardní masakr, byla to jedna z x demonstrací…“ (15. listopadu 2014, Žofín). Skutečností je, že ti, kdo odcházeli, byli brutálně zmláceni a že po této demonstraci muselo být na 600 lidí lékařsky ošetřeno – včetně ošetření zlomenin a zranění, po nichž zůstaly trvalé následky.

Vychází mi tedy, že správnější než volba racionální je pro mě volba žádná. Každopádně si ještě poslechnu všechny debaty finalistů.

Autor je historik.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.