Přetěžká choroba

Před několika dny jsme si připomněli nechvalné výročí uchopení moci nad naší zemí komunisty. K udržení své moci využila tato krvelačná sebranka všechny dostupné zastrašovací a propagandistické páky. Komunisté naplnili věznice svými odpůrci a za hranice vlasti vyhnali za dobu existence svého násilného a vazalského režimu každého dvacátého pátého občana. Na popravištích bylo docela rušno. Centrálně řízené hospodářství napojené zejména na Sovětský svaz (Rusko) tragicky zaostalo za vývojem vyspělých ekonomik západních zemí. Připomněli jsme si toto výročí také tím, že Parlamentem prošel v prvním čtení neokomunistický zákon o zdanění církevních restitucí.

Když se nám, téměř jako poslední zemi bývalého komunistického bloku, podařilo v roce 1989 svrhnout na první pohled silný, notně prohnaný a prolhaný režim, domnívali jsme se, že nejhorší ranou, kterou naší zemi despotický režim způsobil, je rozpadající se ekonomika. Téměř veškerá energie nových vlád se proto soustředila na ozdravení hospodářství. Nosným lékem má být rozsáhlá restituce a privatizace a to bez ohledu na skutečnost, že rozhodující většinu podniků ovládali nomenklaturní kádry KSČ.

Nové vlády tak trestuhodně podcenily škody, které komunisté způsobili v myšlení nás, občanů. Zapomněly rázně bojovat se silně zakořeněnými postkomunistickými relikty. To se projevilo zejména v odmítnutí širšího pojetí nejspravedlivějšího způsobu privatizace – restituci. Návrat majetku vybraným právnickým osobám (například družstvům nebo církvím) odmítal hlavní hybatel tehdejších událostí, kterým byl Václav Klaus. V tomto směru se postavil po bok ještě stále vystrašeným komunistům a také rodící se ČSSD v čele s Milošem Zemanem, jehož privatizační návrhy byly sice populistické, ale ve své podstatě směšné.

Právě tito lidé, kteří se často a rádi ve svých projevech zaštiťují slovy o ochraně židovsko-křesťanských kořenů evropské civilizace, blokovali v letech 1990 až 2012 spravedlivé vyrovnání se státu a církví. Podřezávali tak jeden kořen za druhým, protože takto populisticky těžili z komunistických idejí hluboce zařezaných v našich myslích, které se tam dostaly v důsledku masáží prováděných před rokem 1989.

V současnosti, téměř po třiceti letech, jedovatý postkomunismus v naší zemi vítězí na všech frontách. Předsedou vlády se stává člověk vážně podezřelý ze spolupráce s nechvalnou komunistickou StB (a většině lidí to snad ani nevadí!). Presidentem České republiky je (dokonce podruhé!) člověk, kterého rádi přijímají v tak podivných zemích, jakými jsou bolševiky ovládaná Čína a Rusko, v jehož čele stojí vysoký důstojník vražedné KGB.

Do čela ČSSD se dostává nejhlasitější bojovník proti církevním restitucím Zimola, který proslul rozdáváním milionových odměn z krajského rozpočtu. Leadrem strany SPD je člověk, který se snaží ochránit křesťanskou civilizaci Evropy před vpády muslimských utečenců a zároveň schizofrenně bojuje proti hlavním nositelům křesťanství. No prostě absurdita nad absurditu.

Vraťmě se na chvíli ještě do období po roce 1989. Zatímco Slováci se v duchu restitučního řízení s církvemi vyrovnali již v roce 1993 (tedy rychle po osamostatnění), u nás byl pouze původní majetek církví zablokován, aby nemohl být v rámci privatizace převáděn do privátních rukou. Restituční zákon nebylo možné přijmout kvůli chatrným liberálním (takže levicovým) vládám a odporu Zemana a Klause. I přes blokaci byl původně církevní majetek protiprávně převáděn na obce i na nově vzniklé kraje. Tak byly založeny podmínky pro nynější podávání tak nespravedlivě kritizovaných a populisticky zneužívaných určovacích žalob ze strany církví.

Když se ČSSD dostala do Strakovy akademie, dostal tehdejší ministr kultury Dostál od vlády vedené Milošem Zemanem za úkol vyřešit tento bolavý problém, kterého si samozřejmě všímají ve Vatikánu, tedy v centru základů evropské civilizace. Byly objednány znalecké posudky renomovaných a nezávislých institucí (například jedné vysoké školy v Brně), které vzniklou újmu vyčíslily na částku daleko přesahující tu, na které se s církvemi dohodla často nespravedlivě zatracovaná vláda vedená Petrem Nečasem. Postkomunističtí socialisté se tak velmi polekali těch desítek miliard (bylo jich více jak stovka), a proto restituci (přesněji vyrovnání se státu s církvemi) opět pošlali na dlouhou dobu k ledu.

Tedy až skoro po dvaceti letech za Slováky přistoupila vláda Petra Nečase k nové dohodě, která vyčíslila vzniklé škody na poloviční částku. Zvedla se opět mohutná vlna šíleného odporu všech postkomunismem razantně postižených politiků, kteří do toho času vyrovnání se s církvemi úspěšně blokovali.

Znalci kritizují stanovenou průměrnou cenu pozemků, které stát z různých důvodů nemůže církvím vrátit. Prý je neúměrně vysoká. Tito zlovolní populisté si snad vůbec neuvědomují, že stát nemůže vrátit zejména drahé pozemky, které byly zastavěny. Jejich cena je nyní násobně vyšší, než ta mizerně nízká náhrada. Kromě toho, cena zemědělských pozemků letí v současnosti prudce vzhůru. I pro laika je tedy zřejmé, že se bude postupně srovnávat s cenami, za které se prodává v sousedním Rakousku či Německu.

Nyní se opět (ale mnohem silnější) bolševici seřadili do jednoho bloku, který má v Poslanecké sněmovně ČR odhlasovat zdanění i toho mála peněz, které mají církve v rámci zákona a vládou podepsaných smluv obdržet. Tento nápad je tak hloupý, jak pitomý by byl nápad zdanit peníze, které policie někdy vrátí okradeným.

Přijímání těchto hloupých bolševických návrhů zákonů se docela bleskurychle blížíme zpět k roku 1948. K tomu šílenému kroku navíc ještě nenápadně (a demokraticky) projde návrh na všeobecné referendum, ve kterém následně voliči takových „celebrit“ jakými jsou Miloš Zeman, Andrej Babiš, Tomio Okamura, Vojtěch Filip a jejich nekritičtí fandové odhlasují vystoupení z NATO a EU. Nebude pak trvat dlouho a opravíme dosud skvělou Ústavu. Poté nás dobrovolně opět spolkne medvěd z Ruska, aby i tady ustavil vládu, která má daleko k demokratickým tradicím Masarykovy První republiky.

Je velmi smutné, že současná inteligence je opět málo orientovaná, apaticky lenivá  a v klidu dopouští postupné uplatňování nesvobody na úkor myšlenek, za které trpěl a pokládal životy skutečný výkvět naší společnosti po smutném roce 1938, po šíleném roce 1948 i dále (v jisté míře) po roce 1968.

Autor je bývalým poslancem České národní rady, dnes členem Konzervativní strany.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.