KDU-ČSL si zaslouží kritiku, nikoli odsouzení

Tuto polemickou reakci na článek Lukáše Lhoťana „KDU-ČSL – konzervativní iluze“ píšu den poté, kdy byla předsedkyní Evropské komise zvolena zástupkyně Evropské lidové strany (ELS), (ex)ministryně obrany Spolkové republiky Německo Ursula von der Leyenová. Abych neopakoval, co už k tomu řekli jiní, dovolím si odkázat se na veřejně dostupné dosavadní výroky Alexandra Vondry – domnívám se, že jsou velmi trefné. Tomáš Zdechovský se netají svým rozčarováním. Také já se domnívám, že je to velmi smutná podívaná.

Vezmeme-li v potaz počty uvedené v závěru článku Martina Hampejse „Končí 40 let nadvlády lidovců a socialistů. Začíná hra o budoucnost Evropské unie“ (lidovky.cz, 27. května 2019), ze kterého také čerpal Lukáš Lhoťan (a které nejsou zcela přesné – pro tyto úvahy však zcela stačí), nelze přehlédnout jednu nepříjemnou skutečnost: součet počtů poslanců frakcí S&D (socialisté), ALDE (resp. Renew Europe, tedy liberálové), EFA (zelení) a GUE/NGL (zelenější) je 365, tedy o pouhých 11 méně, než je 376 poslanců, kteří tvoří většinu v EP. Tito extrémní a ještě extrémnější levičáci měli a mají tedy o poznání blíže k tomu, aby obešli vítěznou ELS a uspořádali záležitosti EU na příštích 5 let(?) čistě podle svého. O poznání blíže než případné spojenectví ELS a ECR, tedy frakce, jejímž členem je také zmíněný Alexandr Vondra (součet počtů poslanců ELS a ECR je 237). Stejně jako on i já bych takové spojenectví považoval za logické i prospěšné. Nedokážu však zúčastněným vyčítat, že odmítají „koaliční“ spolupráci se stranami úzce kooperujícími s Kremlem (jako je např. francouzská Národní fronta – relativně nově tedy Národní sdružení). Pak mi nezbývá, než přijmout fakt, že vysněné spojenectví není, co do sestavování Evropské komise, perspektivní. Obávám se přitom, že po odchodu Britů, kdy v EP bude tvořit většinu 353 poslanců, se popsaný neradostný obrázek ještě zvýrazní.

Samozřejmě že evropští lidovci měli jinou možnost. Pokusit se sestavit „menšinovou komisi“. Ta by patrně přes EP neprošla. Co dál? Nevím. Psala by se nová kapitola evropské politiky. Můžeme se jen dohadovat, kam až by vše došlo. Jsou představitelné „předčasné volby do EP“? Určitě se evropští lidovci neměli nechat vmanévrovat do situace, kdy oni chtěli obsazovat post předsedy EK a jiní si kladli podmínky (neškodí však trošku stát nohama na zemi: ono se to snadno radí...). Je však zřejmé, že frakce s bezmála 180 poslanci musí být docela heterogenní těleso, takže lze předpokládat, že zatímco konzervativní poslanci ELS nejsou s postupem ani výsledkem spokojeni, ostatním – kteří jsou patrně ve většině – zkrátka perspektiva v podobě „více téhož“ (unifikace, integrace,...) nepřekáží či dokonce zcela vyhovuje. A k již zmíněnému je třeba vzít v potaz různé národní zájmy...

Při všem tom kritickém pohledu bychom ale neměli zapomínat např. na to, že pro nově zvolenou předsedkyni EK hlasovalo třeba také 13 poslanců EP zvolených za FIDESZ. Jak si lze povšimnout v komentáři mluvčího maďarské vlády Zoltána Kovácse „Na rozdíl od Webera von der Leyenová přijala naši podporu a zvítězila“ ze 17.6., nevystavili tito poslanci paní von der Leyenové žádný bianco šek. Nová předsedkyně EK tedy není závislá pouze na hlasech levice. Většina, kterou byla zvolena, přesáhla pouze o 9 hlasů nutné minimum. Jak tedy bude kloubit naplňování představ socialistů a socialistů převlečených za liberály s naplňováním představ těch lidovců, kteří se za konzervativní pravici pouze nevydávají, není vůbec jasné. Zda je tato úloha vůbec řešitelná se ukáže v rámci návrhů na personální obsazení nové EK.

Nyní již přísně k avizované polemice s kolegou Lhoťanem (dále jen Autor). Jednou mojí výtkou je, že není vždy zcela přehledné, kdy se vyjadřuje k „domácím“ a kdy k „evropským“ lidovcům. Někdy se tedy jen domýšlím, co má Autor konkrétním tvrzením na mysli (a omlouvám se, pokud jsem to snad v některém případě odhadl chybně).

Mezi nedvojznačná sdělení patří Autorovo označení výsledku KDU-ČSL ve volbách do EP za debakl. Ztráta jednoho z původních tří mandátu je samozřejmě nezpochybnitelná, ale pokud je toto debaklem, co se přihodilo ČSSD? Kromě toho, absolutně dostali domácí lidovci více hlasů než před pěti roky (o bezmála 21 tis.), což činí nárůst voličské podpory o 14%... No, ve výsledku to není žádný zázrak, ale jako debakl mi to nepřipadá. Autor dále dovozuje, že zájem a podpora konzervativních voličů KDU-ČSL se propadá. Ale je tomu tak? Já se musím přiznat, že to nevím – a Autor žádný zdroj takového poznání nenabízí.

Přesuneme-li se na okamžik na evropskou úroveň, zmiňuje Autor 40 let faktické lidovecké podpory neomarxistickému směřování EU. Chápu, co chce říct, ale přehánět se nemá – v čem spočívala taková podpora, řekněme, v roce 1985? Podobné je to s „plnou“ odpovědností KDU-ČSL za uplynulých 29 let vývoje naší země. Kromě toho, co Autor uvádí, přece nelze pominout, že lidovci např. neměli ani jednou svého premiéra a v letech 2009-2013 dokonce ani zastoupení v Poslanecké sněmovně. Dále se zdá, že zmíněná „plná“ odpovědnost je jakousi výčitkou. To implicitně předpokládá, že žijeme v nějakém velmi špatném stavu. Ale to si já nemyslím. KDU-ČSL jistě učinila v minulosti mnoho chyb a za konkrétní přešlapy je správné tuto stranu kritizovat, ale s takto obecným odsudkem se nedokážu ztotožnit. Naše současnost má přece stále i své světlé stránky a za některé z nich nese svoji část odpovědnosti – tentokrát tedy v tom dobrém slova smyslu – také KDU-ČSL.

Autor vyčítá evropským lidovcům, že mohou za to, že se základní ideologií EU staly multikulturalismus a LGBT. Jsem dalek v této otázce lidovce nějak omlouvat, ale přece jenom vidím rozdíl mezi těmi, kteří něco aktivně prosazují a těmi, kteří – ať už v důsledku slabosti, hlouposti či indolence – nedokáží účinně vzdorovat. Kromě toho, existuje vůbec něco jako „základní ideologie EU“? A pokud ano, není to spíše třeba „posedlost harmonizací nebo stále hlubší integrací“? V neposlední řadě, jak již zaznělo v souvislosti s volbou Ursuly von der Leyenové – evropští lidovci, to je např. také FIDESZ...

Dále Autor kritizuje jistou „lidoveckou obojakost“, ale – zde musím citovat: „Jakmile se dostali po dalších volbách lidovci zpět, tak se začali chovat tak, že vytvořili ve společnosti dojem multikulturně smýšlejících.“ – není mi zcela jasné, jak přesně to Autor myslí. Osobně považuji angažmá KDU-ČSL ve vládě Bohuslava Sobotky za vážnou chybu a jsem rád, že současné vedení to reflektuje. Na druhé straně nelze nevidět, že nebýt toho, tak vydávání majetků církvím by na exekutivní úrovni bylo nepochybně fakticky zablokováno. Dále se ministři za KDU-ČSL ve zmíněné vládě např. stavěli, byť třeba ne dostatečně razantně a s proměnlivou úspěšností, proti návrhům ministryně práce a sociálních věcí Michaely Marksové (resp. jí zastupované nové levice uvnitř ČSSD), které obsahovaly ředění až „vykuchání“ pojmů jako manželství či rodina. Naopak si nejsem vědom ničeho závažného, čím by lidovci budili dojem, že jsou „multikulturně smýšlející“...

Pokud však má autor při své kritice zmíněné obojakosti na mysli spíše některé praktické kroky poslanců EP zvolených za KDU-ČSL, je třeba přinejmenším částečně přitakat. Jak jsem zmínil výše, frakce ELS je rozsáhlé, tedy nutně heterogenní politické těleso – a jeho nekonzervativní část má zjevně převahu, přičemž se politicky dostává stále více do bezprostředního sousedství socialistů (a socialistů, kteří si říkají liberálové...). Poněkud se opakuji, tak jen krátká spekulace o důvodech: hloupost? skutečné levicové přesvědčení? slabost? ignorance? Těžko říct a přinejmenším pro potřeby tohoto textu to není důležité. Co naopak důležité je, že dokud hodlají být poslanci EP zvolení za KDU-ČSL členem největší (a tedy také velmi vlivné) frakce ELS, nezbývá jim než lecjaká rozhodnutí „překousnout“. (Otázka setrvání KDU-ČSL v ELS a případné alternativy by byly tématem na samostatný článek.) To je, přiznávám, pochopitelně ten optimističtější pohled. Ale ať už je to v důsledku právě uvedené nutnosti něco strpět (výměnou za zachování příslušnosti k politicky vlivnému celku), nebo něčeho horšího (aktivního přispívání k odklonu od konzervatismu...), je nutné spolu s Autorem reflektovat, že existují konkrétní příklady, kdy se konzervativní rétorika doma a konkrétní politické kroky „v Bruselu“ u přinejmenším některých poslanců EP zvolených za KDU-ČSL docela liší. Pokud by tedy Konzervativní strana chtěla nadále úžeji spolupracovat s KDU-ČSL v rámci témat příslušných k EP (připomínám, že Konzervativní strana podpořila KDU-ČSL v letošních volbách do EP), s tímto je třeba – na té konkrétní bázi – příslušné poslance (dnes tedy oba dva...) i lidovce jako celek konfrontovat.

Tím se konečně dostávám k návrhu Autora, jak by měla postupovat Konzervativní strana. Tato otázka samozřejmě je a v nejbližší době i bude předmětem jednání kompetentních stranických orgánů (což nezní zrovna sexy, ale přesně tak to je...), přičemž těch rozhodujících je i Autor členem. V čem se shodneme, že aktuální kondice Konzervativní strany není přiměřená samostatné kandidatuře ve volbách do Poslanecké sněmovny. Autor navrhuje zcela samostatný postup prakticky ve všech ostatních volbách. Ve správně položené otázce bývá skryta polovina správné odpovědi. Spíše než řešení si tedy dovolím k zamyšlení nadhodit dvě takové (doufám tedy, že správné) otázky.

První z nich je obecnější. Pochopitelně by bylo skvělé, kdyby samostatný postup Konzervativní strany např. ve volbách do krajských zastupitelstev mohl přinést mandáty, ale přinejmenším v této chvíli to tak, střízlivě hodnoceno, nevypadá. Vedle toho stojí možnost ovlivnit program a/nebo kandidátku partnera, který pravděpodobně mandáty získá (ve spolupráci s Konzervativní stranou nebo bez ní...), a tak prosadit alespoň něco z konzervativní politické filosofie do konkrétní politické praxe. Není tedy, tady a teď, případné prosazení zcela samostatného postupu Konzervativní strany příkladem jevu, kdy je dokonalé nepřítelem lepšího?

Druhá avizovaná otázka se pak dotýká konkrétně KDU-ČSL. KDU-ČSL jistě nebude v očích členů Konzervativní strany nikdy idální partner – kdyby byl, asi by nebyli členy Konzervativní strany, ale právě KDU-ČSL. Každý se však může pohnout chybným či lepším směrem. Pohyb, ke kterému v uplynulých měsících došlo právě u lidovců, považuji za spíše pozitivní. Vedou mě k tomu nejméně 3 důvody: (1) nové vedení reflektuje, že angažmá v Sobotkově vládě, které významně napomohlo legitimizaci Andreje Babiše, nomenklaturního kádra KSČ, člověka evidovaného jako agent StB, majitele řady velkých médií s nebývalým konfliktem zájmů, ve vrcholné politice – tedy že toto angažmá bylo chybou; (2) nové vedení si uvědomuje důležitost, kterou mají Ministerstvo práce a sociálních věcí a Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy v aktuálním politickém střetu; (3) KDU-ČSL si zvolila předsedu, který se celkem výrazně angažuje v hodnotových otázkách – přitom nejde ani tak o osobu pana Výborného nebo o charakter tohoto angažmá, tedy např. nakolik a proč ten či jiný krok dělá lépe či hůře, ale o to, že právě toto, jako nejvýraznější rys, bylo pro delegáty lidoveckého sjezdu natolik atraktivní, že se rozhodli vydat se takovou cestou. A nyní ta otázka: má to vše být pod rozlišovací schopností Konzervativní strany, tedy považujeme stav KDU-ČSL za natolik tristní, že v porovnání s tím jsou zmíněné pozitivní posuny zanedbatelné?

Pochopitelně by součástí takových závěrů muselo být konstatování, že spolupráce Konzervativní strany s KDU-ČSL ve volbách do EP bylo chybou. Možná dojdeme k závěru, že ano. Ale těm dvěma uvedeným otázkám se přitom, domnívám se, nemůžeme vyhnout.

Autor je předsedou Konzervativní strany.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.