Obsah

Blázen a jeho nepřítel: K metafyzice zla – část 3

Se souhlasem autora nabízíme našim čtenářům překlad nové knihy J. R. Nyquista The Fool and His Enemy: Toward a Metaphysics of Evil. Knihu budeme publikovat po částech. První část naleznete zde, druhou část zde. Toto je část třetí. Redakční předmluvu naleznete v textu „J. R. Nyquist, ostrý kritik komunismu, a jeho nová kniha“.

Nové náboženství

Příchod antikrista není jen prorockou předpovědí – je to neúprosný psychologický zákon, jehož existence sice není autorovi janovských epištol známa, avšak přináší mu bezpečné vědomí hrozící enantiodromie.

Carl Jung1

V našem středu se objevila nová víra. Je světská a politická. Je materialistická a uzurpuje si postavení „vědeckosti“. Nové náboženství popírá duchovní reality. Existuje pouze hmota, uznávají se jen pevné předměty. Duše – která řídí, vnímá a oživuje – je popřena. Bůh je popřen. Boží řád rovněž, právě tak nesmrtelnost a posmrtný život. Nové náboženství se rozklenulo nad studeným královstvím hmotné příčiny a následku. Na ideu čehosi posvátného, čehosi svatého se hledí s krajním cynismem. Sám duch je popřen jedním dechem s jeho vanutím – dech popírající dech.

Nové náboženství je proti veškerému náboženství. Podvrací staré náboženství – proniká do něj, kazí jej, otravuje a zesměšňuje. Občas předstírá souhlas s dávnými přikázáními, maskuje se konvenční morálkou, avšak ve skutečnosti proto, aby konvenční morálku zničil. Nové náboženství není prakticky schopno pohltit to staré na posezení; postupuje tedy krůček za krůčkem. Zapojuje se do modliteb starého náboženství, proniká do církví a přebírá vedení seminářů a škol. Vede válku na úrovni idejí, a přitom ho ideje vůbec nezajímají. Nejde mu o nalezení pravdy; jeho předním přisluhovačům jde o moc. Jejich podvratná válka využívá všeličehos: umělých potratů a sodomie, práv menšin, světového odzbrojení i boje za životní prostředí. Každá kauza mu slouží jako obléhací akce proti stávajícím strukturám, které je třeba zbořit: rodinu, církev, národní stát, vlastnické právo, mateřství atd.

Na první pohled jako by nové náboženství svým bohem učinilo „lid“. Kdo je však tento „lid“? Je to každý člověk a žádný. Jde o beztvarou abstrakci, o dav stínů, do nějž si lze promítat jakoukoli myšlenku či záměr, jako na prázdné promítací plátno. „Lid“ tudíž bohem být nemůže. Avšak ta nová víra jako by jej uctívala. To by se jistě dalo nazvat „dobrou taktikou“: řekněte proletariátu, že oni jsou budoucími pány světa! Chudým, že mají jako kořist obdržet „nespravedlivé zisky“ boháčů. Řekněte každému to, co chce slyšet. Tím si podmaníte demokracii a zajistíte si absolutní moc.

Jestliže však „bohem“ nového náboženství není lid – kdo jím tedy je? Za dávných časů usiloval o své zbožštění Julius Caesar. Dnes jako bychom těch rádoby Caesarů měli plno. Každý z nich usiluje mocenskou byrokratickou cestou o zbožštění. Ať už Caesara vedlo k překročení Rubikonu jakékoli šílenství, jeho nákaza se šíří do všech stran. Lze si všimnout, jak se ti dnešní noví malí bozi snaží získat moc a postavení. Postrádají obvykle Caesarovu zdatnost, nejsou tak zajímaví – zvláště když sami sebe líčí jako „služebníky lidu“ či „předvoj revoluce“, kteří dávají povstat utiskovaným. A přitom je jejich srdce plné zločinnosti. Jejich pocit oprávněného nároku jde pokojně ruku v ruce s jejich choutkami. Věří, že jsou předurčeni k vládě, k vedení lidstva. Právě proto, že je trýzní drtivé vědomí vlastní malosti, přitahuje je moc jako plamen můru. Jsou oživováni duchem arogance, která promlouvá jménem „lidu“. Logicky z toho plyne, že jejich nepřátelé jsou zároveň nepřáteli lidu. Takže uprostřed jejich zločinnosti jsou oni ti spravedliví. Je-li totiž bohem politiky „lid“, oč mnohonásobně větší jsou vůdcové „lidu“?

Podle tvrzení skutečných přisluhovačů nového náboženství je jejich cílem vytvořit „nebe na zemi“. Položte si tedy otázku: bytost jakého druhu slibuje něco takového? Jsoucno jakého druhu je zmocněno snést nebe na zemi? Není to nějaký bůh? Snad nějaký velice skromný bůh – když jim tak nasloucháme, jak zdráhavě mluví; nicméně namyšlený, když nasloucháme jejich příslibům! – Jedině nějaký bůh by totiž mohl snést nebe na zemi. Jenže tito vychloubači jsou lidé; musíme je tedy považovat za blázny. Za prvé totiž slibují nesplnitelné; za druhé zas a zas selhávají, a přitom vyžadují moc a poslušnost; a za třetí své nohsledy podvádějí, protože jim na zemi přinášejí peklo. Inu ovšem, právě tohle dělají. Jejich grandiózní projekty zas a znova selhávají. Jaký tedy div, že jsou frustrovaní. Že jsou naštvaní na svět – na ty smyšlené kazisvěty a sabotéry, kterým přisuzují konečnou vinu. Není tedy divu, že přisluhovači nového náboženství odedávna káží o zničení všeho, co jim stojí v cestě. A jak už to tak zpravidla bývá, v cestě jim stojí celý vesmír.

Tématem celého nového náboženství je destrukce. Ta je skutečným záměrem.2 Přinést nebe na zemi, to vyžaduje obrovskou kumulaci moci. Jak jinak by se dalo konečného cíle dosáhnout? A jelikož jim v cestě k tomuto cíli stojí sám celý vesmír, je nutno, aby množství moci, kterou nahromadí, bylo neomezené – už jenom právě za účelem odstranění vesmíru. To znamená postavit se proti Stvořiteli, i když jeho existenci popíráme. Proto je záměrem nového náboženství svrhnout v každé oblasti symboly a ideály starého náboženství. Aby toho nové náboženství dosáhlo, obrací mravní řád vzhůru nohama: popírá odpovědnost lidí za jejich činnost. Odsudek přenášejí z jedinců na vesmír (tj. na Boha). Co to znamená, nelze vyjádřit jasněji: Stvořitel vesmíru si zasluhuje odsouzení. Musí být svržen s trůnu.3 Za této situace je logické, že nové náboženství usiluje o převrat v morálce. Dobro je nutno ukázat coby zlo, a zlo coby dobro. Krok za krokem je třeba dosáhnout veřejného odsouzení mravnosti. Učení o rovnosti má tudíž zvláštní význam. Nejde o rovnost před Bohem, nýbrž o nivelizaci morálky. Říci, že jeden člověk je dobrý a druhý zlý, je popřením rovnosti všech lidí. Jestliže byli všichni lidé stvořeni jako stejní, pak musejí i všechny činy být stejné. Jsou-li všechny činy stejné, pak „dobrý“ a „zlý“ jsou chybné pojmy. Důvodem k prosazení rovnostářství tedy není ani tolik [snaha] odstraněním nerovnosti vykořenit zlo. Důvodem je [snaha]  vykořenit dobro. Jakmile se toho dosáhne, je vydlážděna cesta pro zlo. V první fázi smete rovnostářství starou morálku. Poté se morálka pečlivěji rozpitvá a předvede coby nástroj „třídního útlaku“. To je skutečný význam dnešních socialistických revolucí spočívajících na třech pilířích: (1) mravním nihilismu, (2) nihilismu metafyzickém a (3) nihilismu gnoseologickém. Tyto doktríny nejsou prosazovány otevřeně či explicitně. Jsou implicitně a nedílně obsaženy v novém náboženství, jehož cílem je zničení a popření (celého vesmíru, bude-li třeba). V praxi má každý úspěch „revoluce“ za následek významné poničení majetku i lidí. Ve druhém vydání Websterova Nového mezinárodního slovníku anglického jazyka z roku 1943 se o nihilismu dočítáme:

Nihilismus – v původním významu doktrína, podle níž neexistuje žádná realita; obecněji doktrína, která popírá (nebo je chápána jako popírající) jakýkoli objektivní či reálný podklad pravdy. Doktrína, jež popírá jakýkoli objektivní důvod pro mravní zásady – zvaná též etický nihilismus.

[Též] Doktrína, podle níž jsou podmínky v organizaci společnosti tak zlé, že zničit ji je žádoucí v jejím vlastním zájmu, bez ohledu na jakýkoli konstruktivní program či možnost; zvl. program či doktrína ruské politické strany (či více stran po sobě následujících) v 19. a 20. století, prosazující různé plány revoluční reformy a uchylující se k terorismu a úkladnému vraždění….4

Tento popis je ovšem příliš slabým vyjádřením, přesto je ale pronikavý. Jen málokdo svede pod humanitářským pozlátkem nového náboženství postřehnout jeho nihilistickou podstatu a ničivé cíle. U mnoha přisluhovačů je možná tento nihilismus jen podvědomým důsledkem neurotických sklonů. Ať už je tomu ale jakkoli, je třeba, abychom nyní svou pozornost obrátili k těm temnějším přisluhovačům nového náboženství. Právě pro ty zločinecké typy – psychopaty a zlovolné narcisty – je nové náboženství ideálním dopravním prostředkem k výšinám. Takoví lidé jsou hnáni pudovým úsilím svrhnout z vedoucích postavení lidi, kteří je od přirozenosti převyšují, a zbavit je odpovědnosti. Těmi lidmi vyšší hodnoty ovšem nemyslím osoby pouze nadané či schopné. Mám na mysli jedince morálně vyšší úrovně. Pro typy bažící vše vydrancovat jsou moudří a úctu zasluhující lidé těmi nejnebezpečnějšími nepřáteli. Pro politického zločince je tudíž diskreditace slušnosti a zesměšňování dobrotivosti příkazem. On musí narušovat řádný život, kde jen se k tomu naskytne příležitost. Zeslabovat krok za krokem všechny překážky, které mu slušnost postavila do cesty, neboť jeho konečným cílem je ustavení státu zločinu. Evangelium nového náboženství je proto dokonale uzpůsobeno jeho potřebám – je ve své podstatě založeno na závisti. Právě podpora závisti může pomoci odstranit ty hodnotnější lidi z politického života. Jakmile „evangelium závisti“ získá převahu, zaplní se koridory vedoucí k moci namyšlenými uchazeči o ni, povrchními kariéristy a všelijakou spodinou, kterou vymlel revoluční mlýn. Jakmile se podaří podtrhnout společnosti její základ a oslabit ji, nebudou voliči z řad veřejnosti schopni se těm nízkým charakterům a mistrům podvodu ubránit. Jakmile se vedení vymkne z rukou lidí mravně vyšší úrovně, voličská veřejnost ztratí možnost se zachránit. Padne – a moc uchvátí spáry demagogů, šoumenů a jarmarečních dryáčníků. Společnost bude převálcována nevázanou fraškou politikých šašků.

Zachránit ji mohou pouze nejlepší lidé s mravní převahou. Pouze ti vykoupení totiž mohou sloužit stejným vykoupením. Přisluhovači nového náboženství to cítí a mají přímé a ryzí lidi – ty odvážné, se srdcem na pravém místě – v nenávisti. Z mnohých doktrín nového náboženství je tudíž evangelium závisti rozhodující zbraní pro přetváření dobrého v zlé a zlého v dobré. Jednou ranou tak poráží ty, kteří je přesahují, neboť závist nenávidí dobro právě proto, že tito lidé jsou dobří. Evangelium závisti je přitom jakýmsi nástupištěm proměny řádu ve zmatek, přirozenosti ve zvrhlost a civilizace opět v barbarství.

Vyhladit dnešní dobré lidi však nestačí. Je též třeba vymazat je z dějin. Proto nové náboženství ignoruje moudrost jejích dávných nositelů, opovrhuje skutečnou historií. Ty, kteří kdysi bojovali za svobodu, je dnes nutno svrhnout s piedestalu. Ušlechtilého člověka je nezbytné prezentovat jako třídního nepřítele, rasistu nebo osobu zaujatou proti opačnému pohlaví. Dějiny budou ode dneška používány jako zbraň nového náboženství proti jeho nepřátelům – dokonce i když jsou tito nepřátelé už pětadvacet staletí mrtvi. Dějinná fakta se budou nahrazovat výklady nabitými ideologií, založenými na bludu opomíjení. Bude se obhajovat marxistický výklad, že veškeré dějiny jsou třídním bojem, a všechna fakta neodpovídající tomuto názoru se budou nahrazovat novými „fakty“ a novými „objevy“ vztahujícími se k minulosti, což bude současnému věku v každém ohledu více vyhovovat.

Nové náboženství samozřejmě nemůže zvítězit, pokud svou potlačovací taktiku zaměří jen na minulost a současnost. Musí učinit i preventivní opatření z hlediska budoucnosti. Jak po tom všem zabránit tomu, aby nějaký člověk s velkou duší v některém příštím pokolení překazil výborně zosnované plány nového náboženství? Ty vlastnosti, které přispívají k velikosti – nezávislost mysli, intelektuální ryzost, jasnost myšlení a odvahu – je nutno veřejně odsuzovat a podrývat jako protispolečenské a podvratné. Co bývalo základem veškerého lidského pokroku, je nyní třeba dusit už v zárodku. K tomuto účelu je nejlépe pěstovat pouze nepravé ctnosti – žádné mužné ctnosti, avšak ani takové, které jsou ozdobou žen.

Do svého obecného programu musí nové náboženství započítat osobní nečestnost. Ta musí v obyvatelstvu zdomácnět. Každý musí být stále více vzdalován od reality. Co se vyžaduje, je temné a spletité polemizování, podle něhož realita nestojí za to, abychom jí rozuměli. Důsledkem bude, že učitelé nové víry budou jako neautentické odsuzovat vše, co není přeslazené jako kandované ovoce a plněné čokoládou. Budou s oblibou popírat, že poznání je hořké. A jelikož vesmír nehoví jejich mlsným jazýčkům, navrhnou ho předělat podle vymyšleného – tedy imaginárního a fiktivního plánu. Vzhledem k tomu, že hlavními nástroji tohoto plánu je ničení a zvrácenost, musejí se přisluhovači nového náboženství držet hrozného programu sériového decimování. Například odstraňovat z umění krásu, degradovat náboženství a zesměšňovat nadpřirozené. Brzdit intelekt prosazováním falešných učení odpovídajících tomu, co je politicky výhodné. Sterilizovat lidskou představivost. Kazit veřejnou mravnost a společenské zvyklosti. Plenit ekonomii a ožebračovat občany. Šířit korupci jako prostředek politické kolonizace. Podporovat vraždění nemluvňat. Popírat, co je mužské a co ženské. Hanobit otcovství a sesadit Patres Conscripti.5 K takovým decimováním docházelo v minulém století a některá probíhají v současnosti. Po každém decimačním aktu se vytratí některý živoucí prvek společnosti, pukne některá struna v srdci. Rozpoutá-li se jednou velký závěrečný příliv destrukce, zůstane z lidstva jen torzo. Možná po nás nezbude vůbec nic – tak veliké je zlo, které číhá za „revoluční“ fasádou nového náboženství.

Přisluhovači nového náboženství v tomto popisu jejich víry a jejího programu sami sebe nepoznají. Nové náboženství v podstatě trvá na tom, že je dobrotivé. Prý založené na vědě. Nabízí příslib osvobození od „tmářství“ pověry. Emancipace je podle nového náboženství možná jedině tehdy, osvobodíme-li se od starých mravních zásad, které sloužily zotročování chudých, nebělochů a žen. Na jednom místě se jako vrcholný akt osvobození vnucuje umělý potrat, na jiném je oslavován neplodný klín lesby. Jinde se zase posvěcuje zvrhlost Sdružení pro lásku muže s chlapcem (North American Man/Boy Love Association /NAMBLA/, organi-zace v USA hájící pedofilii a pederastii – pozn. překl.) A nakonec se jako žádoucí vyvyšuje zničení rodiny zrušením posvátného svazku muže a ženy. Je to dobrá věc, říkají přisluhovači nového náboženství. Jenže jak z toho může vzejít dobro? K čemu, ptejme se, se podle jejich upřímného očekávání dospěje veškerým tím zavržením přirozeného řádu, vším tím decimováním a pleněním? Čeho se nakonec dosáhne? Kde je podrobný plán slibovaného ráje, v němž lev uléhá s beránkem? Žádný takový plán však neexistuje. A nikdy neexistoval.

Přisluhovači nové víry se sami zorganizovali jako politická moc. Vytvořili instituce a ideologie, které dokonce už teď zlovolně ničí, co nám zanechali předkové. Toto ničení vede ke katastrofálnímu poklesu porodnosti a k obecné demoralizaci společnosti podvracením zdravého rozumu. Destrukce probíhá v každé oblasti, na všech stranách – nejzřetelněji však v sebevražedné politice státu, v degeneraci rodiny a v neschopnosti společnosti chránit se před polarizací, atomizací a rozkladem. Znalému pozorovateli je jasné, že nelze pochybovat o jednom: cesta k „věku rabování“ je vydlážděna. Lidstvo jako celek trpí epidemií paranoidní megalomanie. Postřehl a okomentoval to Carl Jung v knize The Undiscovered Self (Neodhalené já), která vyšla před více než půl stoletím. Hledáme-li radu u dávných mudrců, zjistíme, že šílenství „předcházející pád“ je sotva nějakým moderním jevem. Viz třeba opis jednoho Euripidova zlomku: „Koho budou chtít bohové zničit, z toho napřed udělají šílence.“6 Je to proces, který začíná nedostatkem úcty a končí bláznovstvím. Přisluhovači nového náboženství věří, že lze existovat bez Boha. Ten nápad ovšem podepřela věda. Jakmile lidé objevili nový, objektivní svět, začali si myslet, že se dá žít bez posvátného významu věcí. Pojali podezření, že Bůh je jedním z jejich výmyslů. Bylo jen přirozené, že takto uvažující lidé začali popírat existenci Stvořitele, protože si představovali, že všechna stvoření tohoto světa vznikla samovolnou „evolucí“ – procesem, který nikdy žádný evolucionista pořádně nevysvětlil.7 Snadno nám to potvrdí fakt, že žádný vědec nemůže spolehlivě říci, jak z anorganické hmoty vznikl jednobuněčný organismus. Zatímco dříve vědci neměli ponětí o složitosti takových organismů, nyní už nemají žádné iluze. Musela to stvořit nějaká vyšší inteligence. Nemohlo se to na zemi objevit samovolně. Tvrzení materialistů tudíž nemají vědecká opodstatnění. Nové náboženství se nemá o co opřít. Lidé si myslívali, že technika, pokrok a věda společně dokáží všechno vysvětlit. Jenže čím více víme, tím méně jsme schopni něco vyložit – což ovšem pokračující šíření nového náboženství nezastavilo. Stalo se, docela jednoduše řečeno, nemocí vzdělaných tříd a chorobou správců lidstva. Ti takříkajíc převzali Boží úřad – nevědomky, nebo v plném návalu šílenství. Jejich sekularismus Bohem opovrhuje. Ovšem, už to pohrdání je šílenstvím. A přitom plodí další šílenství. Jakmile nastoupíte cestu neúcty, není už návratu. Jak by také bylo možno se vrátit? Ti šílenci se už obrátili proti samotnému zdroji veškerého zdravého rozumu. Jednou přervané spojení s Pravověrnou myslí je ztraceno. Co zbývá, je falešné, neautentické a sebeklamné.

Všimněte si, jak se hroutí důstojnost, jak se u dospělých neustále rozmáhá dětinskost a devalvuje se inteligence a dobrotivost. Takto ničíte deset století nejobsáhlejší a nejrozmanitější civilizace, jakou svět kdy znal, a vyvracíte ji coby vykořisťování, rasismus a sexismus. Přichází přitom ke slovu absence smyslu pro proporcionalitu. Neschopnost vidět kontext. Nauky klasického světa, Kristovo náboženství, tradice ušlechtilosti a rytířství – vše ztraceno, strženo s piedestalu, zasypáno posměchem. A co přijde teď? Urozené pány nahradili neurození byrokraté. Inteligenci Aristotela a Platóna vytěsnily tautologické závěry Heideggerovy a démonická zuřivost Karla Marxe. Vzdali jste se státnického umu Metternicha a Bismarcka, Pitta staršího (William Pitt, 1708-1778, jeden z dvou vůdců Británie v sedmileté válce a vedoucí představitel britské vlády – pozn. překl.) a Johna Quincyho Adamse (1767-1848, šestý prezident USA – pozn. překl.) a přijali pošetilost eurozóny. Plány na přerozdělení bohatství vytvořené šejdíři globálního oteplování mají pohřbít kapitalismus. Šílenství se rozmáhá a konec není v dohledu.

Co se vždy pokládalo za škodlivé, nízké a zvrhlé, se nyní oslavuje jako sympatické – nově nahlédnuto coby oběť, kterou diskriminoval vznešený člověk. Z něj je nyní padouch dějin. Svět, viděný červím pohledem závistivců, se nyní posouvá opačným směrem – z jedenadvacátého století zpět do století devátého: od svobody zpátky k otroctví, od zákona k bezzákonnosti, od úcty k jedinci ke kmenovému násilí a feudalismu. Právě k tomu nás vedou, už teď, krok za krokem, pod dozorem nového náboženství. Jeho přikázání znamenají ničení a vraždění, jeho politika vyrůstá z mysli psychopatů. Tito kacíři a zločinci, kteří unikli oprátce kata a hranici inkvizice, berou – s tlupou desperátů v závěsu – citadelu státu útokem (nebo se tam prodírají zadními vrátky demokracie). Co to dnes máme za idioty, kteří věří, že tohle jsou poslové budoucího blaha lidstva. Jejich svět není ničím jiným než světem, jak jej vidí vůle k moci. Bez úcty, bez svatosti, bez ohledu k ničemu a k nikomu. Tito barbaři postavili civilizovaný život na hlavu. Zkoumáme-li kariéru socialistických politiků, zjistíme, jak opovážlivě napomáhají k vítězství „evangeliu závisti“, jež tlačí svět do propasti amorality. S něčím podobným si civilizace nesmí zahrávat. Uzavírat s tím kompromis. Učiní-li to, zahyne – stejně jistě, jako po noci přichází den. Nové náboženství neodvolatelně směřuje ke zničení a degradaci celého světa – od muže, jako muže k muži coby ženě, od ženy, jako ženy k ženě coby muži. „Nové učení“ vede krok za krokem ke konci všech věcí, do bezedné propasti, k sedmi andělům se sedmi nádobami hněvu a ke čtyřem jezdcům Apokalypsy.

Křesťanství a judaismus přinášejí hlubinnou nauku o lidské přirozenosti. Toto učení je dostupné pro lidi prosté stejně jako pro veleučené. Je v něm moudrost na bázi pokory. Nové náboženství naproti tomu o pokoře neučí. Jeho učení vyzvedá pýchu a sebeuspokojení. Duchovní destrukce vypracovaná novým náboženstvím už pokročila daleko kupředu. Vidět to můžeme na všech stranách. Přemýšlení o člověku pod vládou nového náboženství zredukovalo jedince na postavení biologického robota, bez svobodné vůle a bez duše. Souvisí to s revoltou nového náboženství proti skutečnému zdroji veškerého života – veškerého bytí. I ten, kdo nevěří v satana, musí přiznat, že všechno zde uváděné je satanské. Je to vzpoura poháněná závistí, chtíčem prahnoucím po moci a postavení. Taková revolta musí skončit velice špatně, katastrofou, jak živě líčí básník John Milton ve Ztraceném ráji:

Kdož? Had pekelný! Ten závistí a mstou

plana, zklamal matku lidské rodiny.

V dobu tu jej pýcha z nebe vyhnala

se vší rotou pozdvižených anjelů,

jichžto pomocí se nad svá knížata

prahna vznésti, mněl, že s Boha samého,

by se opřel, jest, a zpupné hrdosti

proti stolici a vládě nejvyšší

vojnu, drzí vojnu ztropil na nebi;

marným usilováním! Jej všemocná

ruka Páně svrhla dolů po hlavě

planoucího, s nadpodvětrné oblohy,

a stroskotáním přehrozným a znícením,

do bezedné záhuby, by meškal tam

v poutech diamantových, a v horoucím

ohni, jenžto směl se s Bohem potkati.

Devatero časů, jací den a noc

smrtedlnému vyměřují člověku,

s šeredným svým plukem ležel zmožený,

váleje se u propasti ohnivé

nesmrtedlník, bez dechu. Soud jeho jej

k hněvu schoval většímu; teď blahosti

ztráta trápí jej a muky pověčné.

Kolem obrací své oči tesklivé,

jeví zděšení a touhu, smíšené

s pýchou zavilou a záštím hlubokým.

Náhle, jak jen stačí oko anjelské,

zhlédne strastnou tu a divou pustinu,

žalář přehrozný, a kolem jako pec

velká, planoucí; ač žádné z plápolu

toho světlo nevzniká, brž hmotná tma...8

V této velké básni je nedostižně vylíčena duchovní vzpoura a její následky. Rebelie satana, který se odcizil samotnému kořenu existence, je odrazem téhož odvržení božského řádu, jež vidíme dnes v novém náboženství. Stejně jako u satana je tu vnímáno, coby odepření štěstí, že bych měl před Bohem hrát druhé housle. Nemístná pýcha. Přitom je však satanův pokus o svržení Boha marný, a právě tak je tomu u „evangelia závisti“ nového náboženství. Satanův příběh, jak jej líčí Milton, představuje portrét sebepřecenění a sebeuctívání.

Dnešní osobnosti prožívající větší soužení – narcisté a psychopaté – mají pocit, že jsou něčím příliš zvláštním, takže mají právo a zaslouží si, aby je jiní uctívali. Přeceňují se stejně jako Miltonův padlý anděl. Jsou, stejně jako satan, krutě zklamáni, když se před nimi vesmír nevrhá v úctě do prachu. Pro ty muže a ženy, kteří sami sebe považují za bohy a bohyně, musí být nižší způsob existence nesnesitelný. Vléci svůj život jako obyčejné lidské bytosti je musí plnit zuřivostí. Narcisté prý trpí záchvaty sklíčenosti a zlosti, odporu k sobě samým a sebeklamu. Vidíme, jak se kolem nás v soukromém i veřejném životě vzmáhá příliv jevu tohoto druhu. Snad vskutku existuje spojení mezi satanismem a narcismem. Pohled zblízka nám umožňuje dokázat, že se mezi námi objevil velký duch, který popírá svět a který rok od roku narůstá. Vidíme – a je to jasné jako den – že ten moderní duch stále více souhlasí s tím, co (v Miltonově líčení) říká satan Belzebubovi:

...Toho však buď jist, že se

v dobrém více nebudeme kochati,

ale v zlém, v té naší jedné potěše,

jelikož to zpupné vůli odpůrce

čelí na odpor. Ať hledí opatrnost

jeho sobě ze zla dobro vyvésti,

naše snaha buď, mu překážeti v tom,

nacházet´ i v dobrém cestu ke zlému...9

Je to vrcholný duch negace. Útokem na Boha uškodil satan sám sobě. Nekaje se, ani nehledá odpuštění. Jeho zvrhlá zatvrzelost jej vede do pekla. Stává se z něj proto „velký nepřítel“, který se snaží zničit vše, co je dobré. Básník zde zachycuje jeho záměr. Jeho vhled podává neomylné vysvětlení toho, jak se nespokojenci a revolucionáři utěšují budoucími činy vzdorné zloby, které jsou stejně marné jako nesmyslné. Jaký druh bytosti neví, kde je jeho skutečné místo? Jaký druh bytosti se nechává pyšným bludem vléci do propasti, aniž by ho odstrašila beznadějnost jeho situace? Někteří by třeba řekli, že ta báseň je smyšlená. Ale není; její sepsání bylo psychologicky prozíravé. V Miltonově vylíčení satanova charakteru tudíž můžeme spatřovat charakter nového náboženství, které tak lstivě vnáší zvrhlost do všeho, čeho se dotkne. To je vstup do pekla. Místo, které si vytvořili sami jeho obyvatelé – a z vlastního rozhodnutí si ho zbudovali jako ubohé, bez štěstí.

Jeho mysl jest mu příbytkem, a v ní

nebe z pekla, peklo z nebe stvořit´ můž.10

Nebe a peklo, přísně vzato, nejsou nějaká místa. „Obydlí světla“ a „obydlí tmy“ – ty dvě věci představují a odrážejí situaci duší, které tam přebývají. Své pekelné tresty a muka si vymýšlíme sami. Satan, zraňovaný pomyšlením, jak malý je vedle Boha, se vzbouřil a spadl z nebe na místo, které bylo duchovním zrcadlem jeho vlastní vnitřní situace. Protože na Boží lásku odpovídá závistivou nevraživostí, prožívá muka a trýzeň vyvolané marností vlastní zkaženosti. Nepoučil se, že láska zahání touhu po moci stejnou měrou, jakou touha po moci zahání lásku. Satan vidí sám sebe v pekle, což je místo zasvěcené moci, avšak postrádající lásku. „Spadlý Cherube,“ říká Satan Belzebubovi, „jest bídno slabým býti!“11 Být mocný je tedy vše. Podle satana je třeba dát přednost peklu: 

...tu bezpečně

panovati budeme; a mním, že jest

panovat´, i v pekle hodno žádosti:

lépe v pekle pán, než sluha v nebesích.12

Dějiny jsou plné popírajících duchů tohoto typu. Nad zlem, které zanechávají, nelze mávnout rukou. Za zmínku však stojí, že v minulém století se takových duchů objevily tisíce, ba milióny. Zaplavili každou oblast, kde se o něco usiluje. Jako kdyby peklo vypustilo množství démonů, proudících do světa v narůstajících vlnách. Jedovatí ďáblové v podobě lidských bytostí!

Musíme si přiznat, že jsme vzestup tohoto špatného druhu lidí ve společnosti umožnili. I to, aby se stali našimi hlavními vůdci. Ve většině případů nám nevládnou ti nejlepší. Ani nemůžeme dost zdůraznit, že zlovolný narcista ve svém obrovském, náhražkovém bažení po velikosti usiluje o neotřesitelné mocenské postavení, bez brzd a protivah. Je-li mimořádně schopný, nebo když se mu dostává pomoci od mimořádně schopných lidí, může si vybudovat moc až monstrózních rozměrů. Skutečného člověka za fasádou – jakkoli nadaného či hrdinského – pak stravuje marnivost a úsilí o politické zbožštění. Za takové situace vůdce nevyhnutelně ztrácí pojem o sobě samém a přestává znát své meze. Takové selhání pramení z něčeho podstatnějšího než z pouhého nedostatku sebepoznání. Snad před tím sebepoznáním zbaběle utíká. Žádostivost stát se politickým bohem je příznakem neochoty přijmout sám sebe, to jest, přijmout své lidství. Prozrazuje skrytou slabost, touhu být něčím, co se k němu nehodí. Chtít být bohem není jen bláznovstvím. Je to šílené. A vrcholí to zlem.

Pokračování příště.

Publikováno se souhlasem autora. Pro KONZERVATIVNÍ LISTY přeložila PhDr. Ivana Kultová.

Poznámky:

1 Carl Jung, Aion: Researches Into the Phenomenology of the Self (Princeton, New Jersey: Bollingen Foundation, Inc., 1979), trans. R.F.C. Hull, str. 43. Česky vyšla kniha pod názvem Carl Gustav Jung – Aion. Příspěvky k symbolice bytostného Já: In: C. G. Jung – Sebrané spisy 9 / II Carl Gustav Jung. Nakl. Tomáše Janečka 2003

2 Viz, jak se představuje Mefistofeles v Goethově Faustu (první díl, Studovna 1): „Jsem duch, jenž stále popírá! A právem; neb co vzniká, vše, by zahynulo, hodno je; proto by bylo líp, nic kdyby nevznikalo. A ve všem tom, co u vás kdy se zvalo hříchem či zkázou, zkrátka zlem, tam já v svém pravém živlu jsem.“ Český překlad Otakara Fischera, Praha, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění 1957, v online verzi na str. 51. Podle tohoto zdroje je možná samo jméno Mefistofeles složeno z hebrejských výrazů s významem „ničitel“ a „lhář“.

3 Viz juvenilní báseň devatenáctiletého Karla Marxe „Menschenstolz“ (Hrdost člověka), kterou napsal v roce 1837. Autorem z anglického překladu citovaný závěr básně, česky zřejmě nevydané, je zde uveden v české verzi překladatelky Nyquistovy knihy podle německého originálu (viz tento zdroj): „Pak vlétne světu moje rukavice do tváře, s posměchem mým vržená, ať zřítí se ta obří trpaslice, to pro můj žár cos sotva znamená. Podoben Bohu, pýchou zpit jak vínem, troskami těmi projdu, buď jak buď – a každé slovo žárem jest a činem, a prsa má jsou jako Tvůrce hruď.“

4 Websterův Nový mezinárodní slovník anglického jazyka, druhé nezkrácené vydání (Springfield, Mass.: G&C Merriam Company, 1943).

5 Patres Conscripti: „Otcové a přísedící“, doslova „sepsaní otcové“, označuje starořímský Senát nebo jakýkoli podobný sbor mužů jako vůdců.

6 Připisováno Euripidovi: Όταν ὁ δαίμων ἀνδρὶ πορσύνῃ κακά, / τὸν νοῦν ἔβλαψε πρῶτον.

7 Viz Phillip E. Johnson, Spor o Darwina, Praha, Návrat domů 1996.

8 John Milton, Paradise lost [Ztracený ráj], verše 35-63. Český překlad tohoto úseku (kde v uvedeném úseku počet veršů o jeden přesahuje originál, čímž jsou oproti originálu posunuty i v témže překladu citované úseky další) je, stejně jako další autorovy citáty z téže knihy, uveden (v přepise moderním pravopisem) podle druhého vydání překladu Josefa Jungmanna, [Praha], nákladem Českého muzea 1843, online zde.

9 Ztracený ráj, v originále verše 159-165.

10 Tamtéž, v originále verše 254-255.

11 Tamtéž, v originále verš 157. Zde český překlad několik slov přidává.

12 Tamtéž, v originále verše 261-263.

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.