Evropská demokracie bez národů?

Demokratický národ byl prostředkováním zprostředkování, protože vázal jednotu na souhlas. Jak budeme žít bez tohoto zprostředkování?

Pierre Manent

Generál Elliot Roosevelt, syn presidenta USA Franklina D. Roosevelta, napsal v závěru svých válečných pamětí : „...Harry Hopkins je mým svědkem pro zjištění, že jednota Churchilla, Stalina a Roosvelta byla v Jaltě pevnější a zřejmější než v Teheránu. Bylo patrno, že otec byl – dokonce více než při předchozích konferencích – vůdcem. Nestalo se jen náhodou, že seděl uprostřed, když byli fotografováni. Vynikal nad Churchillem více než před tím. Josef Stalin byl rovněž připraven dbát otcových rad a přijímat jeho řešení…“(1) Tato osobní vzpomínka působivě vystihuje dobrou vůli amerických demokratů čelit obtížným úkolům s novým spojencem při uspořádávání poválečných poměrů v Evropě. FDR považoval se svými nejbližšími spolupracovníky za nutné omezit staré národy, V. Britanii a Francii, v síle a moci tak, aby byl uvolněn co největší prostor pro šíření demokracie a pro vznik vhodných nadnárodních institucí. Prezidentovou neskrývanou ambicí bylo působit jako prostředník mezi V. Británií a Sovětským svazem a tím položit základ pro uskutečnění „bezpečného a trvalého míru“. Leitmotivem jeho představ bylo, že půjde o spolupracující země směřující k demokratickému zřízení. To znamená úsilí o vládu na svém území vázanou právním řádem, která bude zárukou národní soudržnosti, samosprávy a svrchovanosti.

Jediný z významných aktérů pohnutého roku 1945, který stál v tomto ohledu stranou, byl generál Charles de Gaulle. Až do své smrti trval na představě obnovy svébytné, kdysi mocné a slavné Francie s nezpochybnitelným vkladem do kulturních a politických dějin světa. V květnu 1962 v jednom ze svých projevů zdůrazňoval, že Evropa nemůže být reálnou Evropou bez „Francie a Francouzů, Německa a Němců, Itálie a Italů“. Jako všestranně vzdělaný voják a politik s patřičnou znalostí dějin tak odkazoval na díla, která vytvořili Dante, Goethe a Chateaubriand, mistři svého rodného jazyka a umělci, kteří rozvíjeli a dále předávali vlastní národní kulturu doma i v zahraničí. Charles de Gaulle byl přesvědčen, že všichni velcí evropští literáti, myslitelé, spolu s dalšími význačnými osobnostmi, se mohli stát tak výjimečnými a všeobecně uznávanými jen proto, že byli hluboce zakořenění ve svém národu, který milovali a jemuž sloužili. Evropa byla velká tím, že byla Evropou národů. Jinými slovy Ch. de Gaulle prosazoval jednotu Evropy s důrazem na její rozmanitost. Rozlišoval mezi vlastenectvím a nacionalismem. Byl zosobněním toho, v co věřil a pro co se nasazoval jako voják i politik. Jenže právě proti tomu byla namířena spontánně vzniklá májová revolta studentů v Paříži. Hodnoty, které de Gaulle představoval, byly odmítnuty – mladá generace již nechtěla žít v duchu vlasteneckých či dokonce křesťanských zásad. Představitelem zahájené kulturní revoluce nové post-vlastenecké a sekulární Francie a celé Evropy byl mladý Daniel Cohn-Bendit, který byl po čase s řadou svých druhů zvolen do Evropského parlamentu. Tito „osmašedesátníci“ pak po desítky let ideologicky významně ovlivňovali evropské instituce, vývoj ve společenských vědách a médiích.

Po několika desetiletích se úvahy o vlastenectví a nacionalismu vrátily, (dnes doplněné o obviňování z fašismu a populismu), přičemž ve filosoficko-politické reflexi vykrystalizovaly ve dvě základní otázky: proč národy existují a proč jsou potřebné. K druhému tématu se na počátku našeho století vyjádřil Sir Roger Scruton, české odborné veřejnosti známý jako čelný britský publicista, právník a filosof, který poprvé navštívil naši zemi před čtyřiceti lety. Jeho argumentace byla a je jednoznačnou obhajobou národního státu: „...demokracie vděčí za svoji existenci loajalitě vůči národu – loajalitě, o níž předpokládáme, že ji sdílí vláda i opozice, všechny politické strany a voliči. Tam, kde je prožitek národnosti slabý nebo zcela schází, demokracie kořeny nezapustí. Bez národní loajality je opozice pro vládu hrozbou a politické rozepře nevytvářejí žádný společný základ. Přesto se všude na ideu národa útočí...“(2) R. Scruton je přesvědčen, že jedině hluboké vnitřní spoluprožívání, které je manifestováno slovem „my“, motivuje občany k zodpovědné účasti na činnostech společenského, kulturního či politického života. Kritizuje představy, že by globální ekonomika (nadnárodní korporace) nerespektující místní zvyklosti, morální očekávání, kulturní tradice apod. měla být hlavním motorem všeho vývoje. Zcela odmítá představu, že národní stát je neudržitelný, že staré pojetí suverenity musí být opuštěno ve prospěch nějakého nového.(3) Za hlavní přednost národního státu považuje zodpovědnost jeho veřejných činitelů. Ta je přirozenou podmínkou i produktem národní suverenity – to ovšem překáží nadnárodnímu vládnutí. V této souvislosti kritizuje názory dvou vlivných autorů Philipa Bobbitta a George Monbiota, kteří zastávají opačné názory.

P. Bobbitt předpokládá, že se národní stát jednou stane minulostí, protože se lidstvo ve vší určitosti vyvíjí směrem k tržnímu státu, ve kterém svazek mezi občanem a státem nebude považován za dědičný závazek, jako je tomu podobně např. u rodiny, ale za svobodně uzavřenou smlouvu. U takto uzavřeného vztahu se pak očekává, že stát dodá různé výhody jako zajištění bezpečnosti, materiální úrovně a jiné sociální jistoty výměnou za poslušnost.(4) Nové pojetí loajality je založeno na úvaze o individuální výhodnosti, kdy smlouvu se státem je možno opustit a vyměnit za jinou, v daném momentu více žádoucí. Občanství se tak změní v komoditu – výsledkem účelového a kalkulujícího chování je pak vznik prostředí, kde jsou rozkládány demokratické vazby zevnitř. R. Scruton, na základě mnoholetého pozorování reality soudobého světa konstatuje, že národní státy zůstávají v mezinárodní politice stále ještě aktéry a že tzv. tržní státy zůstávají jen v představách různých autorů...

G. Mobiot existenci jakéhokoli státu zcela odmítá. Národní stát je podle něho představitelem partikulárního sebestředného zájmu, který musí být odstraněn, aby bylo možné ustavení světové vlády. Ta, jediná může zajistit přežití lidstva. Světová vláda je podle něj nezbytná, protože ničení přírody, rozklad společenských struktur v důsledku válek, přírodních pohrom, nemocí a hospodářského plenění ze strany nadnárodních korporací atd. nemůže být zvládnuto národní jurisdikcí. Je proto nezbytné vytvořit nějakou ústřední vládu, která bude brát v úvahu potřeby a zájmy všech lidí a bude mít pro to příslušné pravomoci.

R. Scruton takovou úvahu jako právník a politický filosof odmítá. Monbiot podle něj navrhuje řešení, které nelze interpretovat jinak, než jako příliš optimistický univerzalismus spoléhající na podřízení se všech společnému právnímu systému, jehož ustanovení budou vymahatelná, rozepře urovnávány bez použití síly, křivdy napravovány atd. Takže podle Monbiota budou postupně oslabovány a odstraňovány národní státy, aniž by byly jasné následky této cesty do neznáma. Z hlediska britské tradice by to byl konec všech politickými zápasy ustavených řešení, která byla dosažena složitými procesy vyjednávání a kompromisů. Byl by to postupný rozklad specifických institucí vzniklých na základě precedentů, z nichž se britská demokracie vyvinula a na nichž je závislá. Aniž by R. Scruton odmítal humanistickou motivaci Monbiotova přístupu, nemůže ji v ničem přijmout s ohledem na její vyústění: vznik nesmírné koncentrace moci vystavené nebezpečí převzetí jednotlivcem (či skupinami lidí), kteří by disponovali obrovskými zdroji a prostředky.(5) Je tedy – podle něj – nutné dále hledat jiný způsob usilování o soulad mezi národní suverenitou a přijatými mezinárodními závazky. V závěru své úvahy o potřebnosti národů R. Scruton jednoznačně varuje: „… pokud se jim podřídíme [myslí tím nadnárodní právní předpisy], zaplatíme za to naprostým vymizením národní loajality ... jinými slovy řečeno, musíme se národního primátu držet za každou cenu...“(6)

Samozřejmě, že stručné odkazy na některé přístupy a názory v minulých letech diskutované v zemi s vyspělou (a hlavně nepřerušenou) vládou zákona nemohou posloužit tuzemskému studentu jinak než jako základní informace. Tím spíše, že se začínají prosazovat nové asijské (euro-asijské) mocnosti způsobem, které nutí zbytek světa důsledněji přehodnocovat měnící se konstelace politických a ekonomických sil a s tím související tvrdé pragmaticky – často ad hoc – motivované změny.

***

Francouzský politický filosof Pierre Manent (nar. 1949) také kombinuje historicko-logický výklad s politicko-filosofickým přístupem. Na rozdíl od jiných se ale soustředil i na náboženskou problematiku, kterou vnímá jako neopomenutelný podtext současných mezinárodních konfliktů. V rozsáhlém rozhovoru, který poskytl v roce 2010 erudovanému publicistovi a filosofu B. Delorme-Montinimu shrnul své celoživotní úsilí porozumět evropskému vývoji na půdorysu pomyslného trojúhelníku náboženské pravdy, filosofického zkoumání a politické reflexe.(7) Po léta studoval a vyhodnocoval díla a společenský kontext života N. Machiavelliho, T. Hobbese, Ch. Montesquieua, J. Rousseaua a hlavně A. de Tocquevilla. Šíře a hloubka jeho analytického záběru ho přivedla k odmítnutí vší relativizace či dokonce negace raných vývojových fází starověké kultury a středověké křesťanské civilizace, kde byly zformulovány dodnes nosné principy evropského cítění a myšlení, jež války a velké radikální revoluce nemohly zcela zlikvidovat.

Za Manentův další velký vklad je považováno jeho zkoumání vývoje základních politických forem života: obce (polis), říše a národa. Zdlouhavý a obtížný proces emancipace člověka od kosmických sil proběhl v našem civilizačním okruhu rozdílně od jiných velkých civilizací, přičemž byly vygenerovány politické formy akcentující roli a možnosti člověka a jeho rozumu. To vedlo ke vzniku specifických napětí a polarit, které nutno mít na zřeteli v úvahách o fenoménech jako moc, vláda, spravedlnost, vlastnictví, práva, povinnosti. Vždyť při nerovném a odlišném kulturním a politickém vývoji společností rezidua předdějinného lidského soužití na mnoha místech světa dále existují. V Evropě je jedinec pojímán jako hodnota sama o sobě, který nemá jen tu hodnotu, kterou kdysi představoval co nepatrná součást celku, k němuž přináležel. Protože Manent také považuje národ (národní stát) za důležitý sjednocující princip lidských životů, obává se, že ztratí-li časem legitimitu, vynese demokratický pohyb na povrch politických procesů prvky předdemokratických společenství.

Přitom poukazuje na měnící se sebeorganizaci společností cestou stále větší byrokratizace rozhodujících procesů, které oslabují váhu veřejného, resp. politického prostoru, který je pro udržení demokracie a svobody národa nezbytný. V této souvislosti bude užitečné poukázat na názor jím tak vysoce uznávaného autora A. de Tocquevilla, který byl svědkem rozmachu masové demokracie v Americe. Ta byla podle něj již v 19. století ohrožována centralizací a neustálým růstem úřední moci. A. de Tocqueville neměl pro pozorovaný jev ještě adekvátní výraz, nicméně hovořil a psal o síle, která „neláme ničí vůli, ale oslabuje ji, ohýbá, usměrňuje; zřídka ji nutí k nějaké činnosti, naopak brání lidem jednat; nic neničí, brání jen vzniku čehokoli. Netyranizuje, ale překáží, potlačuje, dráždí, vysiluje, ohlupuje a nakonec redukuje každý národ na stádo bázlivých a snaživých dobytčat, jejichž pastýřem je vláda...“(8)

Pro P. Manenta je něco takového projevem měkčího provádění nežádoucí společenské transformace. Nejde o přímou despocii či tyranii, což si také uvědomoval A. de Tocqueville, ale o stupňující se proces byrokratizace společenského života, který vede rovněž k velmi neblahým následkům. Např. k neefektivnosti a hospodářské stagnaci, ke vzniku a neustálému rozvoji obrovského zaopatřovacího mechanismu určeného k uspokojování potřeb širokých vrstev na úkor aktivního přístupu k životu, k zužování a vyprazdňování prostoru pro reálně praktikovanou politickou kulturu a ubývání smyslu pro zodpovědnost za osobní záležitosti i společenské poměry v širším slova smyslu.

V kontextu masové demokracie hledají Evropané soužití, které by preferovalo a přednostně prosazovalo princip rovnosti, vedoucí k prosazení ještě ne zcela jasných představ postupného vyrovnávání rozdílů a konečné politické integraci. V této souvislosti pak P. Manent srovnává ve studii Proč existují národy americký a evropský způsob dalšího šíření demokracie. Americký přístup je výrazně aktivistický s odlišnou verzí „demokratické říše“: jejím základem má být hlavní národ se silnou zavedenou demokracií, který bude vzorem. Povede či bude pobízet jiné národy potřebným směrem, protože pro člověka je přece demokracie přirozená. Pokud by nějaký zločinný stát chtěl tento proces ohrožovat, tak má Amerika díky své vojenské převaze zasáhnout. Případné použití síly, která je spojena s perspektivou sjednoceného světa zároveň dovolí zachování národů, protože kolektivní rozdíly se stanou bezvýznamnými.(9)

Evropská představa za základní článek dějinného pohybu nepovažuje žádný hlavní národ, protože dědictví po Římském impériu nebylo spojeno s jen jedním a mocným národem ale s mnoha národy. Tak došlo v počátku budování moderní demokratické říše k oddělení demokracie od jakéhokoli jednoho určitého lidu. Evropa začala budovat společnou vládu (kratos) bez konkrétního lidu (démos) s akcentem na prosazování lidských práv, šíření svobodného trhu a nových vysoce účinných způsobů komunikace. Od každého národa se přitom očekávalo, že se více méně vzdá své minulosti plné křivd a útlaku a že lidé přestanou považovat nějakou životní formu (kulturu) za lepší či horší. Jinými slovy, že demokracie, která živila lásku každého národa k sobě samému, bude postupně nahrazována demokracií, jež něco takového kritizuje a odmítá. Zde se P. Manent ptá, jaká budoucnost čeká Evropu bez národního cítění, které spojuje minulé s budoucím? Co se bude dít, až unikátní forma lidského soužití v podobě soudržného a řádně strukturovaného národa nebude založena na pochopení dějinných zápasů minulosti a jak bude možné bez těchto znalostí zodpovědně připravovat srozumitelnou budoucnost nastupujícím generacím? Co bude s Evropou, když se prosadí nezávazný vztah k tomu nejlepšímu, co v minulosti vzniklo?

Demokracie je pohybem k rovnosti podmínek, kdy k určitému vyrovnávání docházelo důrazem na určité, v daném momentu zvlášť ostře vnímané fenomény jako např. náboženské otázky, sociální problémy, rivalita s jinými národy. Proces radikální individualizace v řadě zemí nabyl takového rozsahu a intenzity – spolu s bezprecedentní expanzí lidských a občanských práv (a nároků vydávaných za práva) – že v mnoha zemích dochází k oslabení vazby jednotlivců a státu, protože stát začal být chápán jako nepřítel, který nechce vyhovět. P. Manent se ptá, odkud se v posledních desetiletích vzal tento odpor ke stěžejní instituci, která díky své svrchovanosti a legitimitě byla vždy nadřazena jiným svrchovanostem, mající původ v rodině, majetku, intelektuálnímu vybavení atd. a tak mohla více či méně sloužit jako nezbytný předpoklad a prostředek řešení společenských problémů. Je přesvědčen, že je třeba namísto dalšího směřování k nějaké bezprecedentní politické formě jménem Evropa pokusit se o obnovu tradičních elementů – např. národů a respektovat jejich specifický vývoj. Poukazuje také na nutnost vzít patřičně na vědomí uvažování muslimů nebo Číňanů, kteří se určitě nedívají na Evropu (Ameriku) jako na předvoj světového občanstva, který by měli následovat. Za této situace je národní stát jako pevný referenční rámec i nadále důležitý proto, že při vší technicky vyspělé komunikaci a homogenizaci životních stylů tendence ke spolupráci a sjednocení lidstva nepřevažují. Často je tomu právě naopak. To si část evropských elit mohla v letech příprav vstupu Turecka do Evropské unie dobře uvědomit. Tehdy byl obecně šířen názor, že „Turecko, ostatně jako kterákoli země, má právo vstoupit do evropských orgánů...“(10) Jenže se ukázalo, že vstup nějaké země do nějaké aliance či unie se může zainteresovaným kruhům jevit jako žádoucí, ale nemůže být prezentován jako právo. Vždyť každodenní praxe i reflexe o ní ukazuje, že „...rovnost práv a spravedlnost stejná pro všechny mají smysl pouze mezi občany už existujícího společenství organizovaného v demokratickém režimu a jedině tam jsou možné...“(11)

Tím se vynořil problém obsahu jednání a podob budoucí integrace, kdy pro jednu ze zúčastněných stran je náboženský život politicky objektivním faktem, zatímco pro druhou stranu záležitostí pouze subjektivního prožívání. Přitom mezinárodní vztahy jsou na celoevropské i světové úrovni dál více či méně explicitně ovlivněny podle historicky vzniklých politických polarit, které odpovídají náboženským rozdílům: křesťanský Západ a islám, anglosaská/skandinávská protestantská a katolická tradice, konflikty související s existencí Izraele, Indie, Číny... Podobným paradoxem je, že narůstají bezprecedentní nerovnosti v bohatství, kulturních stylech a celkové kvalitě života i když nejdrastičtější formy chudoby byly v euro-atlantickém civilizačním okruhu odstraněny.

Evropská jednota je v zájmu nás všech. Nepochybně by v budoucnu mělo jít o široce sdílený konsensus, který by citlivě vázal požadavek nutné míry jednoty a respektu k historicky vzniklé rozmanitostí jazyků, umění, mravů, právního uspořádání, hospodářských poměrů a náboženských věrouk. Tento přístup nevylučuje další kultivaci a průniky podnikatelského, právního, finančního, akademického a obecně kulturního prostředí. My Evropané jsme z velké části stále ještě lidé historičtí: to znamená, že chceme být součásti smysluplného dějinného vývoje, že arbitrární vůli, vnucenou bez konsensu odkudsi z centra a shůry prožíváme úkorně a že zápasy a zkušenosti našich předků nás osobně ovlivňují bez ohledu na to, zda některé vrstvy horlivých aktérů v politice nesporná fakta vytěsňují či o nich mlčí nebo dokonce lžou. Post-moderní člověk vyvázaný z tradice, z dosahu autority rodiny, školy, tradiční kultury je snadno dezorientovaný a psychicky náchylný podlehnout ideologické manipulaci, svým vnitřním slabostem a rozporům. Úsilí mocenských elit o kratos je nepochybně atraktivnější (a lukrativnější) činnost než péče o integritu a morálně politickou způsobilost a schopnost politického úsudku démos. Nepochybně se bude muset v tomto ohledu hodně změnit – pro začátek aspoň v rovině realistické reflexe.

 

Literatura

1) Elliot Roosevelt, As he saw it, New York 1946, české vyd. – Jak on to viděl, Svoboda 1947, Praha, str. 186. Zmíněný Harry Hopkins byl osobní přítel, tajemník a během druhé světové války (výrazně prosovětsky orientovaný a dokonce považovaný za sovětského agenta) poradce pro zahraniční politiku amerického prezidenta Franklina D. Roosevelta.

2) Roger Scruton, The Need for Nations, 2004, české vyd. – O potřebnosti národů, CDK 2010, Brno, str. 11.

3) Podrobněji tamtéž, str. 67-73.

4) Philip Bobbitt, The Shield of Achilles, New York/London, 2001, s. 63.

5) George Monbiot, The Age of Consent, London 2003, str. 63-65.

6) Roger Scruton, The Need for Nations, 2004, české vyd. – O potřebnosti národů, CDK 2010, Brno, str. 75.

7) Pierre Manent, Seeing Things Politically, St. Augustine Press, Indiana 2015, str. 152-159.

8) Alexis de Tocqueville, Demokracie v Americe I, II, LN 1992, Praha, II. díl, str. 218.

9) Pierre Manent, Proč existují národy (úvahy o demokracii), CDK 2007, Brno, s. 9.

10) Podrobněji tamtéž, str. 46-55.

11) Tamtéž, s. 54.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.