Trápení s "X"...

Podrobnosti

Zveřejněno 23. 8. 2013 13:19

Napsal C.S. Lewis

Myslím, že mohu předpokládat, že sedm z deseti mezi těmi, kdo čtou tyto řádky, má nějaký problém s jinou lidskou bytostí. Někdo v práci nebo doma, vaši zaměstnavatelé nebo zaměstnanci, vaši nájemníci nebo bytná, tchán či tchyně, rodiče nebo děti, manželka nebo manžel vám komplikují život, jako by nebyl i bez toho dost těžký. Lze doufat, že se často nezmiňujeme o těchto problémech (zvlášť o těch domácích) před cizími lidmi. Ale někdy ano. Někdo z našich přátel se nás zeptá, proč vypadáme tak zasmušile, a pravda vychází najevo.

V takových případech náš přítel obvykle řekne: „Ale proč si o tom nepromluvíte? Proč nejdete za svou manželkou (manželem, otcem, dcerou, zaměstnavatelem, bytnou nebo nájemníkem) a všechno si nevyříkáte? Lidé jsou obvykle rozumní. Jen jim musíte ukázat věci v pravém světle. Vysvětlit jim je rozumným, klidným, přátelským způsobem.“ A my, ať odpovídáme cokoli, pro sebe si jen smutně pomyslíme: „On nezná X. My ano. My víme, jak je zoufale beznadějné se pokoušet X něco vysvětlit. Buď jsme to znovu a znovu zkoušeli, až jsme z toho skoro nemocní; nebo jsme to nikdy nezkusili, protože nám od počátku bylo jasné, že by to nemělo smysl. Víme, že kdybychom si to s X chtěli „vyříkat“, následovala by buď scéna, nebo by na nás X zíral v čirém ohromení a řekl by: nevím o čem to pro všechno na světě mluvíš; nebo (což je snad vůbec nejhorší) X by s námi naprosto souhlasil, slíbil by, že obrátíme list a začneme znovu – a pak, o 24 hodin později, by to byl tentýž X jako vždycky.

Ve skutečnosti víte, že jakýkoli pokus prohovořit věci s X by ztroskotal na oné staré, osudné trhlině v povaze X. Když se ohlížíte zpět, vidíte, jak všechny vaše plány vždycky ztroskotaly na této osudné trhlině X – na jeho nevyléčitelné žárlivosti, lenosti, nedůtklivosti, tuposti, panovačnosti, náladovosti nebo nespolehlivosti. Až do jistého věku jste si možná chovali iluzi, že nějaký nenadálý náraz vnějšího štěstí – zlepšení zdraví, zvýšení platu, konec války – by vaši nesnáz vyřešil. Ale teď už nejste tak naivní. Válka skončila a vy zjišťujete, že i kdyby se staly všechny ostatní věci, X bude pořád X, a vy se pořád budete potýkat se stejným problémem. I kdybyste se stali milionáři, váš manžel by vás nepřestal týrat, vaše žena by nepřestala sekýrovat, váš syn by nepřestal pít, vaše tchyně by pořád bydlela s vámi.

Je velký pokrok, když si toto uvědomíme; když si připustíme skutečnost, že i kdyby všechny vnější věci byly v pořádku, skutečné štěstí by stále záviselo na povaze lidí, s nimiž musíte žít – a že jejich povahu nemůžete změnit. A teď to přijde. Když jste si to uvědomili, poprvé jste zahlédli, jaké to musí být pro Boha. Neboť toto je v jednom ohledu právě to, s čím se musí potýkat Bůh. Svěřil lidem bohatý, krásný svět, aby v něm žili. Dal jim inteligenci, aby jim ukázal, jak jej mohou využívat, a svědomí, aby jim ukázal jak by jej měli využívat. Způsobil, že věci, které potřebují ke svému životu (jídlo, pití, odpočinek, spánek, cvičení) jsou pro ně potěšením. A když to vše udělal, vidí, jak všechny jeho plány přicházejí vniveč – právě tak jako naše malé plány – pokřiveností samotných lidí. Všechny věci, které jim dal, aby byli šťastní, obrátí v příležitost k hádce a žárlivosti, k výstřelkům a hromadění, k bláznivostem.

Řeknete snad, že pro Boha je to něco jiného, protože on, kdyby chtěl, mohl by změnit povahu lidí, kdežto my nemůžeme. Ale tento rozdíl není tak hluboký, jak by se nám nejprve zdálo. Bůh si uložil pravidlo, že nebude měnit lidskou povahu násilím. Může ji změnit a také to činí – ale jen pokud mu to lidé dovolí. Tímto způsobem opravdu a skutečně omezil svou moc. Někdy se divíme, proč tak učinil, nebo si dokonce přejeme, aby ji byl neomezil. Ale jemu to očividně stojí za to. Raději si přál svět svobodných bytostí se všemi jeho riziky, než svět lidí, kteří jednají správně jako stroje, protože nemohou dělat nic jiného. Čím lépe si dokážeme představit, jak by vypadal svět dokonalých automatických bytostí, tím více, myslím, chápeme jeho moudrost.

Řekl jsem, že když vidíme, jak všechny naše plány ztroskotávají na povahách lidí, s nimiž máme co do činění, v jednom ohledu chápeme, jaké to musí být pro Boha. Ale jen v jednom ohledu. Ve dvojím smyslu musí být Boží hledisko od našeho velmi odlišné. Především stejně jako vy Bůh vidí, jak všichni lidé ve vašem domě nebo na vašem pracovišti jsou více či méně protivní nebo obtížní; avšak když se dívá do tohoto domu, továrny nebo kanceláře, vidí jednu osobu téhož druhu navíc – tu, kterou vy nikdy nevidíte. Tím ovšem myslím vás. Toto je další velký krok moudrosti – uvědomit si, že sami jste osobou téhož druhu. I vy máte osudnou trhlinu ve své povaze. Všechny naděje a plány jiných lidí znovu a znovu ztroskotávají na vaší povaze, právě tak jako vaše naděje a plány troskotají na té jejich.

Není dobré to přejít nějakým neurčitým, obecným přiznáním jako „Ovšem, vím, že mám své chyby“. Je důležité si uvědomit, že v sobě máte skutečně osudnou trhlinu; něco, co vzbuzuje v jiných přesně týž pocit zoufalství, jaký jejich trhliny vzbuzují ve vás. A téměř jistě je to něco, o čem nevíte – jako to, čemu se v reklamách říká „páchnoucí dech“, jehož si všimne každý kromě osoby, která jej má. Ale proč, ptáte se, mi to druzí neřeknou? Věřte mi, zkoušeli vám to říct znova a znova, ale vy jste to prostě „nebrali“. Možná velká část toho, co nazýváte jejich „sekýrováním“ nebo „špatnou náladou“ nebo „podivínstvím“, jsou prostě jejich pokusy odhalit vám pravdu. A dokonce i chyby, o nichž víte, neznáte úplně. Říkáte: „Přiznávám, že jsem včera večer neměl náladu,“ ale ostatní vědí, že se vám to stává pokaždé, že jste učiněný mrzout. Říkáte: „Přiznávám, že jsem minulou sobotu příliš pil,“ ale všichni ostatní vědí, že jste notorický alkoholik.

To je jeden aspekt, v němž se Boží pohled musí od vašeho lišit. On vidí všechny povahy; já vidím všechny kromě své vlastní. Ale druhý rozdíl je tento: on miluje lidi navzdory jejich chybám. Miluje vytrvale. Nevzdává se. Neříkejte: „Pro něj je to snadné. On s nimi nemusí žít.“ Musí. Je v nich právě tak jako mimo ně. Je s nimi tak důvěrně, těsně a nepřetržitě, že si to sotva dovedeme představit. Každá sprostá myšlenka v jejich hlavě (a v naší), každé hnutí zášti, závisti, arogance, chtivosti a ješitnosti se střetává přímo s jeho trpělivou a toužící láskou, a zarmucuje jeho ducha více než našeho.

Čím více poznáváme Boha v obou těchto ohledech, tím větší pokrok činíme. Musíme X více milovat; a musíme se naučit vnímat sami sebe jako osobu téhož druhu. Někteří lidé považují za morbidní zabývat se stále vlastními chybami. Bylo by jistě krásné, kdyby většina z nás dokázala přestat myslet na své vlastní chyby, aniž by brzo začala myslet na chyby jiných. Neboť naneštěstí nás těší myslet na chyby druhých; a v původním smyslu slova „morbidní“, toto je nejmorbidnější potěšení na světě.

Nemáme rádi omezení, která jsou nám vnucena, ale navrhuji jednu formu omezení, kterou bychom si měli uložit sami. Zdržte se všeho přemýšlení o chybách jiných lidí, pokud vám to neukládají vaše učitelské nebo rodičovské povinnosti. Kdykoli vám takové myšlenky neodbytně přicházejí na mysl, proč je prostě neodsunout? A místo toho nemyslet na své vlastní chyby? Neboť s těmi, s Boží pomocí, můžeme něco dělat. Ze všech těch protivných lidí v našem domě nebo na našem pracovišti je jen jediný, kterého můžeme významně zlepšit. To je praktický konec, na němž lze začít. A to bychom opravdu měli. Ten úkol budeme muset jednoho dne zdolat; a každým dnem, o který jsme jej odložili, se stává těžším.

Jaká je nakonec alternativa? Jasně vidíte, že nic, dokonce ani Bůh s celou svou mocí, nemůže učinit X opravdu šťastným, dokud X zůstane závistivým, soběstředným a nenávistným člověkem. Ale jistě také něco ve vás, nebude-li to změněno, znemožní Bohu, aby vás zachránil před věčnou bídou. Pokud toto „něco“ zůstane, nebude pro vás žádné nebe, tak jako není žádná vůně pro člověka, který má rýmu, ani žádná hudba pro hluchého. Nejde o to, že by nás Bůh „poslal“ do pekla. V každém z nás roste něco, co se stane samo o sobě peklem, nebude-li to vytrženo v zárodku.