Tisíce okradených vlastníků

Jak je možné, že v ČR existuje početná skupina vlastníků, jimž je upíráno právo (v mezích zákona) předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s nimi? Jak je možné, že stát v této věci nic nečiní? Jak je možné, že tyto poškozené osoby se nejsou schopny domoci spravedlnosti ani u soudu? Jedná se o tzv. „oprávněné osoby“ podle § 13 odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb. (transformační zákon). Tyto osoby získaly vlastnická práva k majetkovým podílům v transformovaných zemědělských družstvech v roce 1992 dle transformačního zákona a transformačního projektu.

V poslední době stále více přemýšlím nad charakterem současného českého státu. Lze ho stále ještě považovat za standardní právní stát? Nejsem si tím jist. Prezidentská amnestie z 1. ledna 2013 je jen jedním z mnoha varovných symptomů skutečného stavu práva v naší zemi. Je příznačné, že nový, nastupující prezident o ní hovoří jako o „zločinu“ a místopředseda Poslanecké sněmovny zase na půdě Sněmovny hovoří o možném podílu organizovaného zločinu na přípravě amnestie. Na propojování organizovaného zločinu s politikou a justicí upozorňovala např. již výroční zpráva BIS v roce 2011. Zpráva BIS dokonce poukázala, že nejvýrazněji se negativní vlivy těchto vazeb projevily například v případech patřících do působnosti krajského soudu v Ústí nad Labem (např. kauza soudce Berky). Tak jako se organizovanému zločinu možná podařilo prosadit některé své zájmy přímo do prezidentské amnestie, tak se mu někdy daří prosadit své zájmy prostřednictvím zákonodárného sboru i přímo do zákonů. Často formou přílepků k úplně jiným zákonům. Někdy stačí nečinit nic a nechat jen platit zastaralé zákony. Nejznámějším příkladem takového zneužití zákona je asi případ fotovoltaiky.

 

Lidské právo vlastnit


Patřím k početné skupině vlastníků majetkových podílů z transformace zemědělských družstev, jimž je ještě dnes, 20 let po transformaci, upíráno základní lidské právo pokojného užívání svého majetku. Neví se, kolik takových okradených vlastníků ve skutečnosti je. Lidé, kteří o problému ví asi nejvíce, hovoří o desetitisících a o majetku v řádu miliard nebo dokonce desítek miliard korun. A přesto tento problém, tato časovaná bomba schopná podstatně poškodit základy naší demokracie, politiky moc nezajímá.

Mají oprávněné osoby ke svým majetkovým podílům z transformace zemědělských družstev skutečně vlastnická práva? Tuto zásadní otázku jednoznačně zodpověděl Ústavní soud ČR již svým nálezem č.3/2000 Sb. (kterým zrušil zákon č. 144/1999 Sb., kterým se měnil zákon č. 42/1992 Sb.), v němž stanovil, že oprávněné osoby k majetkovým podílům z transformace zemědělských družstev vlastnická práva mají. Konstatoval také, že ústavně konformní interpretací zákona č. 42/1992 Sb. nemůže k porušení vlastnických práv oprávněných osob dojít.

Wikipedie říká o vlastnickém právu toto: „Vlastnictví či vlastnické právo je přímé a výlučné právní panství určité individuálně určené osoby (vlastníka) nad konkrétní věcí. Vlastnické právo je nejsilnějším a nejrozsáhlejším věcným právem. Jde o právo absolutní, které působí vůči všem ostatním osobám (latinsky erga omnes), na rozdíl od závazkových práv, které působí jen mezi stranami závazku (inter partes). Vlastnickému právu tedy odpovídá povinnost všech ostatních subjektů nerušit vlastníka ve výkonu jeho práva k věci. Předmětem vlastnického práva může být jakákoli věc v právním smyslu.“ Co je však skutečně podstatné, v ČR platí čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, který stanoví, že každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek a nikdo nemůže být zbaven svého majetku, s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva. V českém právním řádu je toto základní lidské právo začleněno do občanského zákoníku, který v § 123 stanoví, že „vlastník je v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s nimi“.

Jak je tedy možné, že v ČR existuje početná skupina vlastníků, jimž je upíráno právo v mezích zákona předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s nimi? Jak je možné, že stát v této věci nic nečiní? Jak je možné, že tyto poškozené osoby se nejsou schopny domoci spravedlnosti ani u soudu?

Stát se obrací zády


Když se loni v únoru obrátil Svaz restituentů v zemědělství se žádostí o pomoc na předsedu vlády Petra Nečase a ministra zemědělství Petra Bendla, byl odmítnut s tím, že vypořádání majetku mezi soukromými dlužníky a věřiteli je ryze soukromou záležitostí. Premiér Nečas prostřednictvím svého mluvčího poradil těm, kteří na spravedlnost čekají dlouhých dvacet let, aby ve věci zahájili nákladné a předlouhé soudní spory. Já jsem se o dosažení spravedlnosti prostřednictvím soudu pokusil. Stálo mě to prozatím statisíce korun a výsledek žádný.

Publicista Jan Schneider z internetových novin Česká pozice o této reakci předsedy vlády a ministra zemědělství napsal 6. 2. 2012: „Tato reakce státu vzbuzuje nevolnost. Vychází z osvědčeného receptu hledat všemožné důvody, proč to či ono nejde. Podle mluvčího ministerstva zemědělství prý stát nemá co mluvit do nesplněných vypořádání mezi soukromými subjekty. Ono vypořádání však má původ v zákoně, k němuž by se stát znát měl. A tímto zákonem měly být odstraněny křivdy vzniklé za kolektivizace. To znamená, že jde o projev politické vůle, a stát by měl její důslednou realizaci garantovat, aby nebyl pro srandu králíkům.“

Zoufalí lidé dělají zoufalé věci. A tak se ani nedivím, že se Svaz restituentů v zemědělství rozhodl bojovat za spravedlnost s pomocí známého amerického právníka Edwarda Fagana. Současná vláda a ministerstvo zemědělství se však stále chovají jako pštrosi strkající hlavu do písku. Mluvčí ministerstva zemědělství Jan Žáček odpověděl na dopis právníka Fagana v září 2012 opakovaným tvrzením, že „vypořádání majetkových podílů v zemědělských organizacích ve smyslu transformačního zákona je vztahem mezi soukromými věřiteli a dlužníky, což potvrdil i Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku“.

Transformační zákon...


Mezi okradenými vlastníky majetkových podílů z transformace zemědělských družstev existuje početná skupina tzv. oprávněných osob podle § 13 odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb. (transformační zákon). Jedná se o lidi, kteří z různých důvodů nemohli nebo nechtěli podnikat v zemědělství. Tito lidé neměli ze zákona žádnou povinnost o vypořádání svých majetkových podílů žádat. Jejich vlastnické právo k majetkovým podílům bylo zákonem č.42/1992 Sb. omezeno po dobu 7 let po schválení tzv. transformačního projektu, družstvům byla po tuto dobu poskytnuta možnost užívat jejich majetkové podíly a přisvojovat si výnosy z nich bez dohody s vlatníky. Transformační zákon tak založil jistou nerovnost mezi jednotlivými skupinami oprávněných osob, konkrétně mezi osobami, které začaly provozovat zemědělskou výrobu (těm musel být majetkový podíl vydán do 90 dnů od podání žádosti), a mezi osobami, které nezačaly zemědělskou výrobu provozovat. Je třeba si ovšem uvědomit, že majetek „oprávněných osob“ podle § 13 odst. 3 byl družstvům na dobu sedmi let pouze svěřen do správy s tím, že není jejich a že je nezbytné jej ve stanovené lhůtě vrátit. V § 13 odst. 3 transformační zákon stanoví, že „pokud se oprávněná osoba nestane účastníkem právnické osoby podle transformačního projektu a není podnikatelem ve smyslu odstavce 2, může jí být vypořádán majetkový podíl v plné výši po sedmi letech od schválení transformačního projektu, pokud se oprávněná osoba po schválení transformačního projektu nedohodne s družstvem nebo jeho právním nástupcem jinak“.

Stále ještě existují tisíce (možná desetitisíce) oprávněných osob podle § 13 odst. 3, jimž družstva doposud ani nevypořádala jejich majetkové podíly, ani se s nimi nedohodla jinak. Družstva užívají majetkové podíly těchto oprávněných osob a přisvojují si výnosy z nich bez dohody s vlatníky. Tím se tato družstva dopouštějí protiprávního jednání, které lze podle občanského zákoníku charakterizovat jako neoprávněnou držbu cizího majetkového podílu. Odst. 1 § 131 obč. zák. pak stanoví: „Neoprávněný držitel je povinen vždy vydat věc vlastníkovi spolu s jejími plody a užitky a nahradit škodu, která neoprávněnou držbou vznikla.“

Jak je tedy možné, že toto obrovské bezpráví stále pokračuje? Jak je možné, že pro poškozené oprávněné osoby je domáhání se jejich práv u soudů zcela neprůchodné? Jak je možné, že družstva stále beztrestně pokračují v neoprávněné držbě majetkových podílů oprávněných osob?

...a jeho tajná změna


Tomuto stavu napomáhá nesprávná interpretace odst. 4 § 13 transformačního zákona, který stanovuje, že „právo na vypořádání majetkového podílu se promlčí za deset let ode dne uplynutí sedmileté lhůty od schválení transformačního projektu“. Odst. 4 nabyl účinnosti 12. 7. 2002 a byl do transformačního zákona vsunut jako přílepek k zákonu č. 310/2002 Sb.

Mnoho oprávněných osob se nikdy o vsunutí tohoto paragrafu do transformačního zákona nedozvědělo, neboť bylo provedeno přílepkem k jinému zákonu téměř 10 let po nabytí účinnosti transformačního zákona, a to bez jakékoliv publicity. Je to příklad přílepku, který umožňuje zdánlivě legální okradení tisíců vlastníků, kterým je navíc upíráno právo domáhat se spravedlnosti u soudu.

Od konce roku 2009 tak tento nenápadný odst. 4 § 13 napomáhá uplnému „zmrazení“ situace, v níž se nacházejí tisíce nevypořádaných oprávněných osob a blokuje pro ně poslední možnost obrany: možnost obracet se na soud. Toto ustanovení je navíc ustanovením retroaktivním, které je – jak již konstatoval opakovaně Ústavní soud – v rozporu s ústavním pořádkem ČR a porušuje zásady mezinárodního práva.

Nad konkrétním příkladem


Jsem vlastníkem majetkového podílu z transformace zemědělského družstva ve výši více než 1 milion Kč a oprávněnou osobou podle § 13 odst. 3. Podotýkám, že patřím mezi tu šťastnější část oprávněných osob, které ani po uplynutí sedmileté lhůty od schválení transformačního projektu nepřišly o možnost být řádně vypořádány, tj. že bylo kým a z čeho. Družstvo, které se nachází na druhém konci republiky, než je mé bydliště, se nejen udrželo na trhu, ale zdá se, že dokonce docela prosperuje.

Družstvo nevypořádalo můj majetkový podíl, ani se se mnou na jeho užívání jinak nedohodlo. Nikdy mi žádnou dohodu nenabídlo, ani se o ni nikdy nepokusilo. Již 13 let protiprávně užívá můj podíl a přisvojuje si výnosy z něj bez jakékoliv dohody se mnou. V březnu 2011 jsem zaslal družstvu písemnou žádost o vypořádání svého majetkového podílu. Po několika urgencích jsem v květnu dostal odpověď, v níž stálo: „Dle odst. 4 právo na vypořádání majetkového podílu zaniká za deset let ode dne uplynutí sedmileté lhůty od schválení transformačního projektu. Transformační projekt našeho družstva byl schválen koncem roku 1992. S politováním Vám musíme oznámit, že s ohledem na příslušné právní předpisy ve Vašem případě již nemůžeme vypořádat Váš majetkový podíl.“

Během května a června 2011 jsem zaslal předsedovi družstva tři dopisy, v nichž jsem ho upozorňoval, že v uváděné desetileté lhůtě ode dne uplynutí sedmileté lhůty od schválení transformačního projektu mi družstvo nenabídlo žádnou dohodu, ani se o ni nikdy nepokusilo, a již 13 let protiprávně užívá můj majetkový podíl a přisvojuje si výnosy z něj bez jakékoliv dohody se mnou. Navrhoval jsem několik variant dohody, např. vypořádání mého podílu formou víceletého splátkového kalendáře. Družstvo mi na tyto dopisy již neodpovědělo. Bylo si tak jisto tím, že ho odst. 4 spolehlivě ochrání, že vůbec nepovažovalo za nutné věcí se zabývat.

Cítil jsem naprostou bezmoc. Měl jsem pocit okradeného, kterému se zloděj, jistý si svou beztrestností, vysmívá. A tak, ačkoliv jsem do té doby o žalobě nikdy neuvažoval a nikdy jsem ani nebyl u soudu, jsem se rozhodl a v červenci 2011 podal u Okresního soudu žalobu na družstvo na vypořádání svého podílu v plné výši i s příslušenstvím. Věděl jsem dobře, že se u soudu budu muset utkat s námitkou promlčení, ale neviděl jsem žádnou jinou možnost obrany. Při podání jsem zaplatil soudní poplatek ve výši přes 40 tisíc Kč.

Protiústavní, ale jen trochu?


Okresní soud mou žalobu zamítnul a uložil mi povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 57.010,- Kč. V odůvodnění rozsudku soudce uvedl, že „uplynutí promlčecí doby zavinil žalobce, protože ve stanovené desetileté promlčecí lhůtě k vypořádání majetkového podílu, kdy měl na toto uplatnění práva u soudu ještě více než sedm let, nepodal žalobu. Promlčecí desetiletá lhůta dle ustanovení § 13 odst. 4 uplynula koncem r. 2009. Právo na vypořádání majetkového podílu je tedy právem, které podléhá promlčení, a žalovaný se tohoto promlčení dovolal. Protože žalobce uplatnil svůj nárok u soudu až v červenci 2011, tedy po uplynutí zmiňované promlčecí doby, s ohledem na vznesenou námitku promlčení nelze toto žalobou uplatněné promlčené právo na vypořádání majetkového podílu žalobci přiznat.“

Soud „nedospěl k závěru, že předmětné ustanovení § 13 odst. 4, jehož bylo při rozhodování použito, je v rozporu s ústavním pořádkem. Zmiňované ustanovení účinné od 12. 7. 2002 sice v daném případě začíná běžet před účinností ustanovení § 13 odst. 4 (cca 3 roky), ovšem její doba od účinnosti tohoto ustanovení (12. 7. 2002) je vždy delší, než obecná tříletá promlčecí lhůta, a proto zde dle názoru soudu není rozpor s ústavním pořádkem pro nepřípustnou přímou retroaktivitu.“ Jinými slovy, soud sice připouští retroaktivitu, ale není dle jeho názoru významná, neboť se nejedná o obecnou tříletou promlčecí lhůtu. To považuji za naprosto absurdní tvrzení. Ať již je lhůta jednoletá, dvouletá či desetiletá, nemůže být stanovena retroaktivně. Nemůžeme přeci v právním státě tvrdit, že ustanovení je protiústavní, ale málo… Buď je protiústavní a musí být zrušeno či není protiústavní a nechť je ponecháno v platnosti.

Soud uznal, že „praxe žalovaného při vypořádání majetkových podílů neodpovídala ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb.“ Přesto „se nedomnívá, že by protiprávní jednání žalovaného přispělo k marnému uplynutí promlčecí doby.“ Soud proto „neshledal uplatněnou námitku promlčení za rozpornou s dobrými mravy a tudíž tato námitka má za následek nemožnost soudním rozhodnutím promlčené právo žalobce na vypořádání majetkového podílu přiznat.“ Opět, soud sice připouští, že družstvo jednalo a jedná protiprávně, ale nedomnívá se, že by toto protiprávní jednání přispělo k marnému uplynutí promlčecí doby. To je další absurdní tvrzení. Nebýt protiprávního jednání družstva, nemohlo by dojít k úspěšnému vznesení námitky promlčení.

Soud se domnívá, že „skutečnost, že žalovaný po uplynutí sedmileté lhůty od schválení transformačního projektu žalobce neupozornil na začátek běhu promlčecí lhůty, nepředložil mu návrh na vypořádání majetkového podílu a tento s nimi neprojednal, neznamená, že by tím zavinil, že posléze promlčecí lhůta uplynula.“ Podle soudu „měl žalobce k uplatnění svého nároku na vypořádání majetkového podílu u soudu víc než 9 let.“ Soud opět naprosto bagatelizuje protiprávní jednání družstva, které spočívá v nečinnosti. Nebýt této nečinnosti, nemohlo by družstvo ani vznést námitku promlčení nároku. Do dnešního dne pokračuje družstvo v protiprávním jednání, užívá můj majetkový podíl a přisvojuje si výnosy z něj bez jakékoliv dohody se mnou, jako jeho vlastníkem. Jsem přesvědčen, že družstvo si muselo být vědomo toho, že nemám ze zákona povinnost o vypořádání žádat (jako oprávněná osoba dle § 13 odst. 3 zákona č. 42/1992 Sb.), naopak, že ono má ze zákona povinnost se se mnou vypořádat nebo jinak dohodnout aniž bych o to žádal. Existuje proto důvodné podezření, že družstvo počítalo zcela vědomě s tím, že po uplynutí promlčecí doby už nebude muset můj majetkový podíl vypořádat.

Soud nepovažuje za relevantní ani skutečnost, že družstvo mi po dlouhou dobu odmítalo sdělit přesné datum schválení transformačního projektu. Soudce v odůvodnění uvádí, že „žalobce, přestože mu nebylo sděleno přesné datum schválení transformačního projektu, mohl z příslušných ustanovení zákona č. 42/1992 Sb. zjistit, kdy nejpozději musel být transformační projekt schválen a v situaci, kdy žalovaný nepřišel s návrhem na vypořádání majetkového podílu v době, kdy zmiňovaná sedmiletá lhůta již nepochybně musela uplynout, mohl o vypořádání požádat a v případě, že by na jeho žádost nebylo reagováno, uplatnit svůj nárok u soudu.“ To je další absurdní tvrzení soudu. Vždyť právě datem (opět nikoliv přesným) schválení transformačního projektu zdůvodňovalo družstvo odmítnutí mé žádosti o vypořádání, protože promlčecí doba se vázala právě k tomuto datu. Existuje důvodné podezření, že odmítání sdělení přesného data schválení transformačního projektu bylo záměrné a účelové. Existuje důvodné podezření, že družstvo tak jednalo v přesvědčení, že v případě soudního jednání bude postačující vznést námitku promlčení a na to, kdo jednal protizákonně a kdo zavinil uplynutí promlčecí doby, nebude soud brát zřetel.

Co k rozsudku okresního soudu dodat? Do léta 2011 mě nikdy nenapadlo, že bych se mohl domáhat spravedlnosti u soudu. Jednak jsem se doposud nikdy v životě nesoudil, ale také jsem k tomu neviděl důvod. Při osobních jednáních s představiteli družstva jsem byl po řadu let opakovaně ujišťován, že můj majetkový podíl bude vypořádán, jakmile to ekonomická situace družstva umožní.

Za dobrotu na žebrotu, aneb soudy jen pro majetné


Otázku „promlčení“ u oprávněných osob podle § 13 odst. 3 lze shrnout takto: Tyto osoby neměly ze zákona žádnou povinnost žádat o vypořádání svých majetkových podílů; jejich vlastnické právo k majetkovým podílům bylo zákonem omezeno po dobu 7 let a poté měly povinné osoby povinnost je vypořádat v plné výši pokud se nedohodnou jinak.

Mnozí si uvědomovali, že kdyby všechny oprávněné osoby dle odst. 3 vymáhaly nekompromisně vydání resp. vypořádání svých majetkových podílů hned po uplynutí sedmileté lhůty a bylo jim v souladu s jejich právem a vůlí plně vyhověno, mnoho družstev by možná v té době skončilo. Proto by nejen družstva, ale i soudy měly brát zřetel na historický fakt, že tyto osoby často vědomě neuplatnily u soudů svůj zákonný nárok na vypořádání svých majetkových podílů hned po uplynutí sedmileté lhůty, protože se domnívaly, že by tím zničily schopnost družstev produkovat a obstát na trhu a pravděpodobně by mohlo dojít k rozvratu českého zemědělství.

Oprávněné osoby dle odst. 3 jsou většinou lidé, kteří z různých důvodů nemohli nebo nechtěli podnikat v zemědělství. Měli proto zájem na zachování družstev. Je smutnou skutečností, že právě tito lidé, kteří svým trpělivým a vstřícným přístupem projevili pochopení pro obtížnou ekonomickou a konkurenční situaci družstev na přelomu století, jsou dnes za to trestáni nejen samotnými družstvy, ale i soudy, pokud se na ně obrátí.

Další fakt je ten, že mnoho poškozených oprávněných osob se soudů bojí, nebo nejsou v takové ekonomické situaci, aby si mohli soudní řízení dovolit. Mnoho se jich také nikdy o vsunutí odst. 4 § 13 do zákona nedozvědělo, neboť bylo provedeno přílepkem k jinému zákonu cca 10 let po vejití v účinnost zák. č. 42/1992 Sb a to bez jakékoliv publicity.

Po doručení rozsudku okresního soudu jsem podal odvolání. Okamžitě jsem za toto odvolání musel zaplatit další soudní poplatek ve výši přes 50 tisíc Kč. Znovu jsem si uvědomil, že soudy jsou v ČR jen pro ty majetnější.

Autor (* 1949) je vlastníkem nevypořádaného majetkového podílu.

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.