Obsah

Tradice, umírněnost, pokora

Přes dvě stě let vycházejí konzervativní myslitelé a politici z předpokladu, že v tradicích a předsudcích je uložena tisíciletá moudrost lidstva. Slovo předsudek znamená předběžný úsudek. Tedy nástroj, který nám pomáhá se rychle rozhodnout v situaci, kdy nemáme čas sami získávat a vyhodnocovat informace. Během času lidstvo nashromáždilo tolik znalostí a moudrosti, že je jedinec ani nemůže všechny obsáhnout jakkoliv hlubokým studiem. Nezbývá tedy, než se v mnoha případech spolehnout na zkušenosti předchozích generací: na tradici a předsudky.

Protože jedinec nedokáže obsáhnout veškeré znalosti o světě, nemůže plně pochopit existující (chcete-li, Bohem daný) řád vesmíru. Novátorské ideologie, radikální reformy půjdou s velkou pravděpodobností proti takovému řádu, což nemůže přinést nic dobrého.

Jestliže by žádný přirozený řád neexistoval, pak by vše v přírodě, a tedy i v lidské společnosti, bylo výsledkem chaosu, v němž se uplatní jen síla a touha po moci. V takovém případě nemají jakékoliv ideologie rovnosti a emancipace naprosto žádný smysl. V takovém bezcitném světě ale konzervativci žít nechtějí. Věří v existenci řádu, který člověka přesahuje, a respektují jej.

Pro opatrné reformy a pomalé změny mluví i další argument: nedokonalost člověka. Vše, co lidé vymyslí, obsahuje chyby. Vedou-li následky těchto chyb ke zhoršování stavu, pomalý proces se dá snadněji zastavit, zatímco rychlá reforma může napáchat značné škody. Opatrná reforma také snižuje napětí ve společnosti. Potlačuje nespokojenost těch, kdo by rychlou reformou naráz přišli o svá privilegia, postavení a vliv ve společnosti. Z druhé strany zabraňuje opojení mocí a jejího zneužití novou skupinou.

Smyslem konzervatismu je tedy konzervace: zachování všeho dobrého, odstraňování chyb a pozvolný vývoj k lepšímu. Mluvíme o tzv. společenské smlouvě mezi zemřelými, žijícími a dosud nenarozenými. Konzervativci přejímají od předchozích generací, dále rozvíjejí a předávají následujícím generacím to, co je hodnotné. Také inspiraci pro řešení aktuálních problémů hledají v minulosti, kde se lze poučit i z chyb. To však neznamená odmítání nového! Stereotyp je konzervativcům cizí. Změna má však sloužit k zachování a ochraně společnosti.

Konzervativci při reformách odmítají záměnu přirozených práv člověka za pouhou žádostivost. Odmítají legislativní zavádění „přirozených práv“, která opomíjí schopnost naplnit dané právo - a také povinnost s právem spojenou. Už si nevzpomínám, kdo je autorem trefných příkladů: má-li mít muž právo se oženit, musí mít nějaká žena povinnost si jej vzít, má-li mít zaměstnanec právo na placenou dovolenou, musí mít někdo povinnost mu ji platit. Pokud je v zákoně obsaženo pouhé přání, pak bude mít řada lidí pocit, že jim někdo brání dosáhnout toho, co je jejich právem. To vede k nevraživosti ve společnosti.

Myšlenka národa je pro konzervativce vyjádřením kontinuity v čase a prostoru. Národ je zřízením ztvárněným okolnostmi, dobou a společenskými zvyky v dlouhém období. Konzervativci nejsou kolektivisté. Příčí se jim monotónnost, mají rádi rozmanitost a individualitu. Vědí, že lidé si nejsou od přírody rovni. Duševně, tělesně, svou energií, schopnostmi, materiální situací… A vědí, že rovnostářský národ skončí opět v nerovnosti: v otroctví pod vládou hrstky vyvolených.

Někdo tvrdí, že je tolik konzervatismů, kolik je konzervativců. Přesto je konzervativcům něco společné: vzhlížejí k antickým vzdělancům, jako byli Platón, Aristoteles nebo Cicero, sdílejí úctu ke křesťanství, a to i tehdy, jsou-li nevěřící. Je to totiž právě křesťanská civilisace, která klade důraz na svobodu a důstojnost jednotlivce.

Autor je spoluzakladatelem Demokratického institutu a členem TOP 09

 

 

 

Sledujte:



Copyright © 2014. All Rights Reserved.