Jsme my demokracie?

Podrobnosti

Zveřejněno 30. 11. -0001 0:00

Napsal Svatopluk Kalužík

Jsou dvě možnosti, jak vnímat skutečnost, že jsem prvním řečníkem. Mohu to brát jako poctu pravděpodobně nejstaršímu účastníkovi, je však také možné, že je nutno zabít čas, než se všichni sejdou (o čemž bude pravděpodobně svědčit snad jen zatím řídká obsazenost sedadel), rozhodl jsem se však, že to budu brát z lepší stránky a pokusím se díky této okolnosti vyjádřit obecněji k celé akci.

Obecní báchorka

Jsme my demokracie? Bylo by to krásné, ale není to výstižné, snad spíše Demokracie bychom měli být my, ale není tomu tak. Jaké jsou důvody? Nemalý důvod je v lidech, již od totálu je známý vtip – jaký je rozdíl mezi lidem a lidmi – lid buduje socialismus a lidi na to kálejí – ono se to za totálu říkalo ještě výstižněji. Vžilo se to a dodnes stále ještě cítíme důsledek. Mimochodem, demokracie – ve starém Řecku se tento pojem zdánlivě blížil jeho dnešnímu vnímání, týkal se však jen svobodných občanů, netýkal se celé masy otroků.

Na obranu lidí ale, jednak se jedná o systémovou chybu, o stále nedořešený (a málo ventilovaný) vztah mezi státní správou a samosprávou. Jsem přesvědčen, že většina lidí nevnímá tento problém resp. o něm vůbec neví, neví přesně, že řada odborů (např. stavební úřad a další) prakticky vůbec nepodléhají samosprávě a dokonce i úředníci samosprávy jsou prakticky zaměstnanci státu – vedle starosty je funkce tajemníka, kterého, sice na návrh starosty, jmenuje ministr vnitra ale ten „šéfuje“ všem zaměstnancům...

Traduje se a téměř zdůrazňuje rozdíl mezi řízením státu a řízením obcí s naprosto nepřesným odkazem na obce, ve kterých se všichni znají. Je to báchorka, platilo to v dobách, kdy většina obyvatel žila na vesnicích a tam se všichni znali, dnes se pořádně neznají ani ve třítisícové vesnici, natožpak ve městech, jsem přesvědčen, že nejméně polovina (a pravděpodobně mnohem více) obyvatel Bystrce ani neví, jak se jmenuje starosta.

Rozpočet, rozpočet, rozpočet...

Rozpočet se od dob komančů dělá stále stejně, přírůstkovou metodou – trošku přidat, trošku ubrat, zcela první položkou rozpočtu jsou mzdy zaměstnanců. V podstatě jsou položky rozpočtu utajeny i před zastupiteli, ti dostávají jen souhrnné položky kapitol, vzácně některých podkapitol, dopátrat se konkrétní položky – příjmu nebo výdaje je někdy dokonce nemožné (podivná „obchodní tajemství“, která by měla být ve státní správě a samosprávě zakázána), jindy přinejmenším heroická práce.

Zde si dovolím mírné zevšeobecnění. Jedním z důležitých střetů mezi konzervativci a socialisty je míra přerozdělování. Nevím, zda jste to postřehli, ale v podstatě každý návrh na navýšení rozpočtu socialisti i komunisti prakticky vždy podpoří. Dokonce i jeden ze střetů mezi konzervativci a liberály je paradoxně podobný: prostřednictvím, podotýkám zbytečného, přerozdělování podpora takových aktivit, které jsou „pokrokové” (podle liberálů), resp. jejichž primárním, v lepším případě druhotným cílem je vystupovat proti tradičním západním hodnotám, které my konzervativci hájíme. Příkladem mohou být boje za různá pseudo práva – žen, gayů, dětí, zvířat, různá gender studies, a podobně. Na jedné straně respektuji právo na podobné názory a aktivity, na straně druhé s těmito názory ostře nesouhlasím. Každopádně však nevidím sebemenší důvod, proč by tento boj a podobné aktivity měl být financován z veřejných rozpočtů. K tomuto tématu se vyjádřil jeden můj přítel velmi lapidárně: Člověče, když se na to tak dívám, ono by asi stačilo je od těch peněz odstřihnout... a zbytek by se vyřešil skoro sám... oni jsou tak rozmazlení, že bez těch zdrojů, kdyby se měli nečím skutečně sami živit, by to aktivistování vydrželo tak nanejvýš jedné desetině z nich... a to možná ještě přeháním... a byl by pokoj.

Dokud je rozpočet připravován takto „přírustkově”, je zásadní diskuse na toto téma prakticky nemožná. Není tedy vyloučeno, že takový přístup k rozpočtování se děje minimálně s tichým souhlasem liberálů a socialistů, kterým tato málo přehledná situace umožňuje snadněji naplňovat cíle, které by v případě, že by byly explicitní, tedy veřejnosti na očích, prosazovali jen krajně obtížně nebo spíše vůbec... Jsou to tedy nakonec pouze konzervativci, kteří systematicky volají po elementárním pořádku v nakládání s veřejnými prostředky a je přiznačné, ze socialistický a liberální establishment jim nedopřává sluchu (čest nemnoha výjimkám!). Nezbývá než dodat, že situace je o to komplikovanější, že takto skutecně podstatná témata nebývají přirozeně „sexy”, a tak si jich nevšímají ani novináři… (když coby implicitní důvod pomineme jejich většinově liberální orientaci). Tedy, dokud vyloženě někdo něco neukradne, nezpronevěří, nezašantročí a podobně. Ale to je žalostně pozdě a žalostně málo. Jako již mnohokrát se tak řeší důsledky místo příčin.

Proč to nejde

Nejen rozpočet je v rukou úředníků, v jejich rukou je prakticky většina činnosti obce, obměna jde velmi pomalu, dle Parkisonových zákonů se podařilo uchovat „ducha úřadu“ od dávných dob – jak odůvodnit že něco nejde.

Byl jsem v roce 1994 až 1998 předsedou komise informatiky a pak jsem sedm let pracoval ve firmě, zabývající se systémy řízení státní správy a samosprávy, podařilo se mi získat poměrně slušný přehled o informatizaci státní správy a samosprávy nejen v Brně ale i po celé republice a to nejen z hlediska jedné dodavatelské firmy, ale i několika dalších, tehdy existujících. Na většině úřadů nezájem, v podstatě jen účetní systém, pak přibyly ze zákona izolované systémy podatelny v ojedinělých obcích většinou neúplě nasazené komplexnější systémy. Protože jsem předtím pracoval ve firmě, zabývající se systémy řízení nemocnic a ještě před tím systémy výrobních podniků, mohl jsem (soudím kvalifikovaně) porovnávat. Zatímco systémy řízení výrobních podniků začínaly již na konci totálu a pak stále rychlejším tempem, nemocnice zaváděly komplexnější systémy řízení již v devadesátých létech, dobré komplexní systémy ve státní správě jsou prakticky ojedinělé. Pozor ale, nelze poměřovat investicemi do výpočetní techniky a sítí, ty jsou naopak ve státní správě enormní.

Jedním z důvodů je poměrně srozumitelný efekt: počítačový systém zavádí na úřadě pořádek a to se většině – a nejen úředníků – nelíbí. Popíši krátce na příkladu záboru veřejného prostranství. Zatímco v komplexním počítačovém systému je každý zábor sledován od podání žádosti až po uhrazení, bez takového systému je možný korupční systém: podívej Franto, nechám tu tvoji žádost ležet v šufleti, pokud si jí někdo všimne, máš ji podanou, pokud ne, po skončení záboru ji roztrhám a něco mi šupneš. Samozřejmě jsou daleko sofistikovanější případy, ale princip je podobný.

Dalším aspektem je vykazování činnosti. Je zřejmý na práci policie, obzvláště městské. Už stálé používání terminologie z totálu svědčí o přetrvávajících „móresech“, příkladem může být „nápad“ trestné či přestupkové činnosti a uvádění statistik tohoto „nápadu“ a případně jeho poměru k objasněnosti. Příkladem může být řada historek, které si v hospůdce, již na důchod provozuji, i nechtěně vyslechnu. Pro vzájemné pobavení u piva popisuji novou akci městské policie přímo zde v Bystrci. Na křižovatce nám. 28. dubna u autobusového nádraží jsou dva přechody a nesrovnatelně menší provoz, než na většině přechodů v Bystrci. Přesto právě tam MP obětavě zachraňuje životy svých spoluobčanů a uděluje pokuty. Nemálo historek jsem slyšel i o pokutování osmdesátiletých babiček, provázených dvacetiletými pejsánky bez vodítka, přičemž je těžké prohlásit, kdo se z takové dvojice belhal více a pomaleji. Avšak „nápad“ akcí poporostl, pokuty byly uděleny, činnost vykázána.

Jiným příkladem může být nástroj „územní plán“ a jeho dodržování. Vezměte si např. kausu městského radního Macka (doufám, že je to správné jméno), jehož areál za nudapláží slouží k „obveselení“ a pocitu rovnosti před zákonem nejen pro celou Bystrc ale i pro celé Brno. Podobně užitečná procházka může být třeba Kozí horkou, ani si netroufám vyčíslit to množství přinejmenším „sporných“ staveb.

Dalším vlivem na pocity marnosti obyvatel jsou velké akce. Uvedu alespoň jednu velkou „místní“ bystrckou, i když byla z úrovně města, a to tramvajový most přes Svratku, který jsem dokonce dvakrát ve svém funkčním období interpeloval, samozřejmě marně. V prvním kole, když jsem se ptal na důvody vyvýšení mostu a tudíž dlouhého náspu, mi bylo odpovězeno, že je to z důvodů dodržení povodňové průtočnosti Svratky. Když se mi to nezdálo (samozřejmě mimo jiné kvůli vedlestojícímu mostu), konzultoval jsem vše s odborníky z tehdejšího Hydroprojektu. Dostalo se mi vysvětlení, že samozřejmě průtok musí být zajištěn (o čemž jsem nepochyboval), ale daná konstrukce mostu – v profilu obdélníková – samozřejmě vyžaduje patřičné zvýšení, jiná konstrukce by toto zvýšení nevyžadovala. Daná konstrukce však patřila známému tehdejšího ředitele BKOMu, nebudu jmenovat – inženýra Všetečky a ten známý ji potřeboval prodat. Co na tom, že daný manévr stál o sto milionů více a zkomplikoval bystrckou dopravu. Na druhou interpelaci jsem nevymohl žádnou reakci. Výsledkem je, že akce z původních 40-ti miliónů „povyrostla“ na pouhých 140 milionů, zkomplikovala se doprava, zůstala prakticky navždy ohavná jizva na krajině.

Takových případů by se našlo několik „habadějů“, z tehdejší doby namátkou stavba vozovny Komín, nerealizovaná výstavba pravobřežního kanalizačního sběrače a řada dalších, jen chtít hledat.

Občanská společnost, politické strany

Myslím, že do tohoto výčtu patří i další „systémová chyba” a tou je, že politické strany jsou vnímány, jako by stály v protikladu k občanské společnosti. Přitom politické strany jsou její přirozenou součástí – politické strany jsou přece nástrojem občanské společnosti ke správě obcí, potažmo statu. I díky konceptu tzv. „nepolitické politiky”, tedy preference řešení konkrétních záležitostí na bázi ad hoc vzniklých občanských sdružení (nově spolků), popř. výhradně místně, tedy z definice úzce zaměřených uskupení (viz bohužel i Bystrčáci…), chápe řada občanů (sdružených v různých takových spolcích) politické strany jako nepřítele, a podobně někteří politici vnímají negativně uz samo sousloví „občanská společnost” a vidí v ní ohrožení standardních politických mechanismů. To, jak se nekteří občané chovají (tzv. aktivisté), resp. z druhé strany, jak se chovají nekteří politici (jako by jim zvolením najednou obec patřila, nebo dokonce stát patřil…), jistě často takové postoje z obou stran opodstatňuje. Přesto je to ve skutečnosti dichotomie nejen umělá, ale také zbytečná a škodlivá.

Co je zvláštností tohoto stavu? Představte si, že přijdete do nemocnice a ukáže se, že je nutno operovat slepé střevo (neřku-li něco daleko složitějšího). Ošetřující Vás začne přesvědčovat, že zcela cíleně není lékař, nejenže nemá žádné zkušenosti, ale dokonce se tím nikdy nezabýval, v životě nikoho neoperoval, lékařskou vědou prakticky opovrhuje a bude to dělat jinak, bude makat. Pochybuji, že by se nejen tady v sále, ale vůbec našel člověk, který by neutekl. Přesto jsou takové skupiny lidí voleny a nejen na komunální úrovni.

„Bída“ nejen rozpočtu, ale i celého řízení města či obce je důsledkem tohoto stavu: na radnici se velmi často mění politická uskupení a lidé, a tito, sotva trochu porozumí věci, zase odcházejí a jsou nahrazeni novými nezkušenými. Zatímco ve standardních stranách se přece jen očekává jakýsi kontinuální  vývoj. K tomu je ovšem taky nutné, aby v těchto stranách byl dostatek kompetentních lidí a ... No a pokud nejsou, je nutno spoléhat na rady úředníků atd. A je to jako Pes jitrničku sežral. Velmi dokonale je to vystiženo v seriálu „Jistě, pane ministře...“, resp. „Jistě, pane premiére...“, který si snad nemalá část lidí pamatuje.

Konec dobrý, všechno dobré

Aby můj příspěvek nevyzněl pesimisticky, je nutno konstatovat dvě věci. Přes všechny nešvary se návrat do v podstatě normálních kolejí daří a to velmi výrazně a nejen z ekonomického hlediska. A dále, náprava těchto nešvarů je naštěstí v nemalé míře možná. Jaký je společný jmenovatel prakticky všech? Stále přežívající „manýry“ totalitního přístupu modelu jedné strany. A východisko – v omezování moci. Vezměme to po skupinách, jsou v podstatě tři.

Jednak realizátoři moci, což je v daném případě úřednictvo a městská policie. Je samozřejmě absurdní, když vyživované složky mají větší průměrnou mzdu než ti, kteří je ze svých daní živí. Zejména však je nutno pečlivě sledovat všechny projevy arogance, náznaky korupce a podobně. Příklady městských policií v Praze a Berouně jsou výmluvným příkladem.

Druhá skupina jsou občané a občanští aktivisti. Pokud jsem kritizoval neziskové organizace, pak nikoliv za jejich činnost, ale za příjem veřejných peněz. O skutečných občanských aktivitách pak platí ještě více, že jsou barometrem nálad ve společnosti a je nutno s nimi spolupracovat, i když tím samozřejmě neříkám, že mají vždy pravdu.

Třetím okruhem je pak vztah momentálně vládnoucích stran k opozici. Je nutno minimalizovat vztak k opozici jako k nepřátelům, poraženým a podobně, velmi se zamýšlet nad těsnými hlasovacími výsledky, zejména pak v majetkových záležitostech. Z opozice logicky vyjímám komunisty, nedovedu si představit existující nacistickou stranu a dovolte mi parafrázovat Catona: „Ostatně soudím, že komunistická strana měla být zakázána.“

Text je přepisem projevu na konferenci „Demokracie jsme my“, která proběhla v Brně, 24.10.2015. Mezititulky redakční.