Pokus o porozumění ideovému základu Istanbulské smlouvy

O tom, že je domácí násilí obrovský problém, kterému je potřeba věnovat nejvyšší pozornost, o tom, že je třeba hledat efektivní způsoby, jak mu zabránit, o tom, že to jsou ve velmi výrazné většině ženy, které jsou objektem takového násilí, tak o tom nemám žádných pochyb. Hledání účinných způsobů prevence i výzkum vysvětlující psychologické a sociologické příčiny jednání násilníků jsou jistě žádoucí.

To, co mě zneklidňuje na Istanbulské úmluvě, je sklon k propojení konkrétních opatření s určitou interpretací světa, ve kterém žijeme.

Významným faktorem v Istanbulské úmluvě jsou nerovné mocenské vztahy. V preambuli se mluví o tom, že násilí na ženách je projevem (manifestation) historicky nerovných mocenských vztahů žen a mužů, které vedly k dominanci mužů nad ženami, k jejich diskriminaci, a které bránily jejich rozvoji (full advancement). O moci se pak nepřímo mluví všude tam, kde je v angličtině použito slovo „empowerement“ (zejména Článek 6). To je slovo, které se dá chápat (a překládat) různě. Určitě se jedná o rozšíření práva o sobě rozhodovat, o odstranění bariér, které by jakkoliv bránily ve svobodném a nezávislém rozhodování o své budoucnosti. Dá se ovšem také chápat přímočaře jako získání většího podílu na společenské moci (a to žen, v kontextu Istanbulské úmluvy).

Takové pochopení má svou oporu v různých vyjádřeních obhájkyň a obhájců ženských práv, ale i ve způsobu, jak se toto slovo dostalo do současného diskursu. Začalo se používat od poloviny devadesátých let v psychologii, a to v přímé návaznosti na Marxovu analýzu vykořisťování. Ve svém velmi vlivném textu Rethinking empowerement: shared action against powerlesness Burton a Kagan rekapitulují Marxovu analýzu v pěti bodech, z nichž první se týká identifikace mocenských nerovností mezi skupinami (třídami), jejichž zájmy se různí, druhý mluví o historických důvodech vzniku takových nerovností, třetí o tom, proč si obvykle lidé vztah vykořisťování neuvědomují, čtvrtý o pocitu odcizení překonávaném kolektivní spoluprací a pátý o tom, co je třeba změnit (proletářská revoluce).

Chápu, že výše uvedený odkaz na Marxe v naší společnosti může působit jako přímočarý pokus o znevážení celého toho myšlenkového komplexu, ze kterého Istanbulská úmluva vyrostla. Tak to ale nemíním. Nedávalo by to ostatně ani moc smysl, protože kontext vzniku Istanbulské úmluvy má poměrně málo společného s debatou vedenou uvnitř naší společnosti. Nepochybně je součástí širokého pohybu, který je vlastní zejména, byť ne výlučně, anglosaským demokraciím, a který zahrnuje jak práva menšin v nejširším slova smyslu, tak otázky chudoby a životního prostředí. Volání po změně je velmi silné. Metodika Marxe je v sociálních vědách stále velmi populární. Při jen letmém sledování vývoje feminismu je patrné, že všech těch pět bodů připomínaných Burtonem a Kaganem je bráno velmi vážně v potaz.

Nechci ovšem jakýmkoliv způsobem problém domácího násilí odmítnout poukazem na přímé i nepřímé souvislosti s neomarxismem. Bylo by to stejně nesprávné jako bylo v minulosti nesprávné odmítat témata bídy a vykořisťování poukazem na následovníky Marxe či Lenina. To, že nějaký problém vnímám, ale neznamená souhlas s nástroji, které se předkládají pro jeho řešení.

Považuji za velmi diskutabilní určitý společenský problém redukovat na důsledek nerovné distribuce moci. Ani ve snu by mě nenapadlo popírat, že podřadné postavení žen bylo v minulosti zdrojem utrpení. Nicméně za každým aktem násilí stál konkrétní člověk, chcete-li, konkrétní muž, se svou zodpovědností a svým selháním. Typ myšlení, který marxismus představuje, trvá na tom, že tahle konkrétnost je něco podružného, že je to jen projev určité distribuce moci, a že její redistribucí zmizí i zdroj daného lidského utrpení. Mantra levicových intelektuálů kdysi byla – nás nezajímá, zda ten kapitalista je hodný nebo není. Nás zajímá, že je to kapitalista. Jsem přesvědčen, že myšlení takového typu přináší opět lidské utrpení, byť jiné. Nemohu se ubránit vzpomínce na jisté vzdálené přibuzné, kteří, když vyměnili členství v církvi za členství v komunistické straně, tak těm, co v církvi zůstali, vzkázali, že zatímco křesťané o spravedlnosti tisíc let kázali, oni ji teď uskuteční.

Neberte to jako pokus o historickou paralelu, ale jako pokus o srozumitelnou zkratku vyjadřující obavu, že se tady objevuje hnutí, které ve jménu nepochybně dobrých cílů přináší určitou ideovou koncepci, určité vidění světa, jehož přijetím naplnění oněch cílů podmiňuje. To je z mého pohledu zásadní problém ideového zázemí Istanbulské úmluvy.

Istanbulská úmluva pracuje s pojmem gender. Ten definuje jako sociální konstrukt rolí, chování, činností a vlastností, které daná společnost považuje za vhodné pro ženy a muže. Jde tedy o to, že to, co se běžně považuje za mužské a ženské vlastnosti, se zde předkládá jako něco, co je důsledkem kulturního vývoje, a co kulturní protipohyb reprezentovaný Istanbulskou úmluvou má anulovat. Bod 1 článku 12 obsahuje závazek, že budou prosazovány změny sociálních a kulturních vzorců v chování mužů a žen s cílem vykořenit předsudky, zvyklosti, tradice a veškeré praktiky, které jsou založeny na myšlence méněcennosti žen nebo na stereotypních rolích mužů a žen.

Jsem rozhodně pro to, aby jakékoliv úvahy o méněcennosti žen se setkali ve společnosti s co nejrozhodnějším odsouzením. Zdaleka se ale neztotožňuji s cílem vykořenit zvyklosti založené na stereotypních rolích mužů a žen. Nemyslím si, že škodí, když se muži k ženám chovají s úctou, když manžel považuje za svůj úkol chránit svoji rodinu, když si děti s maminkou spojují jiný typ chování a reakcí než s tatínkem. Role mužů a žen je nepochybně v různých kulturách různá, tak jako jsou různé výrobní či spotřební zvyklosti. Kultura a ekonomika jsou provázané mnoha způsoby. Evropská kultura – a uvádím ji, protože v těch ostatních se příliš neorientuji – má za sebou od neolitu trvající vývoj, ve kterých se to mužské a to ženské profiluje jako určité póly chování obdařené obrovským bohatstvím významů, vzájemného napětí a archetypální hloubky. Toto vše chceme odložit?

Nabízí se samozřejmě námitka, že slovo stereotyp uvedené v textu Istanbulské úmluvy je třeba chápat tak, jak se definuje v sociální psychologii, tedy jako zjednodušené očekávání, které člověk má o každém zástupci určité skupiny. Kdyby to bylo opravdu míněno takhle, tedy tak, že jde o vykořenění názorů typu, že žena nemůže vystudovat vysokou školu, řídit náklaďák, nebo že za domácnost je odpovědná výhradně ona, tak bych nad tím otazník nestavěl. Jenomže ono je to chápáno daleko extenzivněji. K obvinění z genderového stereotypu často stačí, když někdo tvrdí, že není nic špatného na tom, pokud v některých dílčích aspektech uspořádání společnosti je přisuzována mužům jiná role než ženám.

Takto rozšířené chápání se může totiž odvolat na jednu z tezí preambule, která tvrdí, že dosažení (realisation) rovnosti mezi ženami a muži je klíčovým prvkem v prevenci násilí na ženách. Z toho lze dovozovat, že nerovnost je vždy zdrojem diskriminace. Argumentační linka je taková, že za nerovností se skrývá předpoklad inferiority žen, a tudíž každá nerovnost je projevem odsouzeníhodného genderového stereotypu.

Ovšem lze namítnout, že text deklarace je v pořádku, neboť podle definice organizace UNESCO Genderová rovnost (equality) neznamená, že muži a ženy se musí stát stejnými, ale že jejich práva, povinnosti a příležitosti nezávisí na tom, zda se narodí jako ženy či muži. Je zásadně důležité, jak rozumíme rovnosti žen a mužů. Je to zásadně důležité i pro Istanbulskou úmluvu, protože její účastníci se zavazují (Článek 4) přijmout rovnost mužů a žen do svého práva, ale i zajistit jeho praktickou realizaci.

V té definici rovnosti podle UNESCO mě zneklidňuje, že se mluví o rovnosti nejen co do práv, ale i co do povinností a příležitostí. Dovedu se s tím ztotožnit třeba z hlediska rovnosti na trhu práce, ale už méně z hlediska uspořádání v rodině. Čímž rozhodně nemíním, že ta odpovědnost by měla být více na manželce než manželovi. Mám ale za to, že to jsou jiné odpovědnosti. Ne nějak jasně a formálně vymezené, ale přesto směřující k určité odlišnosti. Z tohoto hlediska mě výše uvedená definice rovnosti mužů a žen připadá vnitřně sporná. Jako by jedním dechem tvrdila, že muži a ženy se stejnými sice stát nemusí, ale z hlediska jejich životů se stejnými vlastně stát mají.

Porozumění Istanbulské úmluvě a její výklad jsou naprosto závislé na tom, jak se genderová rovnost interpretuje a bude interpretovat. To se v textu úmluvy detailně neřeší. Je to přitom zásadně důležité i z hlediska úmluvy samotné, protože jde o obsah nejrůznějších programů a podnětů, ke kterým se státy přistupující k úmluvě zavazují. Například v bodě 1 Článku 15 se smluvní strany zavazují připravovat jak odborníky na prevenci násilí, tak i odborníky na rovnost mužů a žen (a také odborníky na potřeby a práva obětí, včetně prevence jejich sekundární viktimizace). Souhlasím, a to velmi, že pro prevenci násilí je třeba činit více. Mohu nechat stranou pocit, že stát jako Česká republika společensky prospěšné projekty příliš neumí. To se může změnit. Co ve mně vyvolává obavy je, jak bude v těchto programech rovnost mužů a žen pojatá. Svět, ve kterém žijeme, mě vede k očekávání, že akcentována nebude rovnost, ale stejnost.

Jde o to, že o rovnosti se dnes většinou mluví řečí statistiky. Země se hodnotí podle toho, kolik mají žen ve vedoucích pozicích; vědecké obory (například matematika), ve kterých je málo žen, mají v anglosaském světě velký problém. Jak to sleduji, tak zrovna v matematice se zatím dosažení početní parity příliš nedaří. Proto se začínají objevovat i taková řešení, jako je vypsání konkursů, do kterých se mohou přihlásit pouze ženy.

To, co se dnes řeší, totiž už není, že by nějaké zaměstnání nebo nějaká funkce nebyla ženám dostupná. Je to už tak, že kvalita celé společnosti se posuzuje podle genderové parity. Jako by se bralo jako samozřejmost, že ženy mají stejné ambice a preference jako muži. Je-li totiž spravedlnosti dosahováno paritou, tak to v sobě zahrnuje předpoklad, že o dané pozice ženy usilují ve stejné míře jako muži. Pokud o ně usilují v menší míře, tak už by parita nebyla spravedlností. A tak se přes statistická měření z usilování o rovnost stane usilování o stejnost.

Svoboda přece nespočívá v tom, že tady někdo bude kontrolovat, zda v rodině dělají muži a ženy vše napůl. Svoboda je v tom, aby dělba rolí uvnitř manželského páru byla skutečně svobodná, nezávislá na vnějším tlaku. To, že taková svoboda rozhodování podléhala v minulosti různým vnějším tlakům, které ženy marginalizovaly, to nezpochybňuji. Nejsem v pozici člověka, který by odmítal vidět důvody, jež vedou a vedly ke snahám ústícím (mimo jiné) do Istanbulské úmluvy. Mám ale velké pochybnosti o idejích, které snahy o prosazení této úmluvy provázejí.

Během svých zahraničních cest se setkávám s jistým jevem, který v České republice tak úplně zatím nemáme. A to s nevraživostí vůči ženám, které onen model stejnosti neakceptují. Jakoby přilnutí k tradičnímu uspořádání rodiny už samo o sobě bylo degradující. Obávám se, že je to přirozený důsledek způsobu myšlení, který odlišnost genderových rolí vidí jako hlavní zdroj násilí na ženách. Abych to dokumentoval, zmíním stručně pár doporučení z vlivné knížky On Violence australské političky, jejíž jméno je Natasha Stott Despoja. Podle ní (a nejenom podle ní) se genderově škodlivé stereotypy utváří už tím, že děvčatům se nabízejí jiné hračky než klukům. Je proto třeba důsledně bojovat proti jakýmkoliv snahám prodejců hračky dělit na dívčí a chlapecké. Je třeba, aby byly propagovány příběhy žen, které dosáhly významných mocenských pozic (positions of authority) a které uspěly v povoláních, jež byla tradičně považována za mužská. Je třeba oslavovat silná děvčata a silné ženy (Anything that celebrates strong girls and women is welcome). Doporučuje se model výchovy, kdy svým dětem ukazujeme, že jemnými mohou být ženy i muži, tvrdými mohou být ženy i muži, a silnými, schopnými a úspěšnými mohou být ženy i muži, stejně jako mohou být muži i ženy citliví, pečliví a milující ... tak se dosahuje té pravé rovnosti, tak je největší naděje na dosažení opravdového naplnění.

Nemám sebemenší pochybnosti o tom, že schopnosti, citlivost i láska se nacházejí jak u žen, tak u mužů. Ale troufnu si tvrdit, že opravdové naplnění života ženy se obsahově obvykle (tedy ne nutně vždy) nekryje s naplněním života muže. A nemyslím si, že se výchově pomůže, pokud se toto bude zastírat. Ale zase, považuji to primárně za věc rodičů, jak děti budou vychovávat. V článku 14 Istanbulské úmluvy se praví, že smluvní strany přijmou vhodné nutné kroky, aby školní osnovy všech stupňů obsahovaly výukové materiály týkající se rovnosti mužů a žen, nestereotypizovaných genderových rolí, vzájemného respektu, nenásilného řešení konfliktních situací v mezilidských vztazích a práva na osobní integritu.

Něco z toho zní krásně, něco z toho mě děsí. Pominu-li skutečnost, že výklad o vzájemném respektu z úst českých pedagogů bude stěží přesvědčivý, a že to bude, obávám se, v našich poměrech spíše formalita, tak zůstává dojem, že se smluvní strany zavazují k postupu, který právo rodičů na svobodnou výchovu dětí silně podvazuje.

Jsem dalek toho, abych genderově podmíněné nerespektující chování popíral. Nepopírám, že mužské hulvátství je rozšířené, že vlastnické manýry, se kterými mnozí nadřízení přistupují k ženským zaměstnancům, jsou odporné. Nepopírám, že je mnoho mužů, kteří si osvojili velice nepěkný přezíravý postoj k ženským kolegyním. Chápu, a považuji za správné, že s rostoucí ekonomickou úspěšností žen roste vůči takovým praktikám odpor. O čem mám ale velké pochyby je, že myšlenkový svět Istanbulské úmluvy nabízí to správné řešení.

Nesdílím odmítnutí tradičního uspořádání rodiny jako patriarchálního přežitého systému. Vidím to jako pokus o radikální řešení, který ignoruje skutečnost, že koncepce rodiny chápající roli muže a ženy jako určité vzájemně se vyvažující póly s odlišnými kompetencemi má možnost vývoje, že ji lze kultivovat, a že se tak dělo a děje. Nemohu se ubránit pocitu, že ti, kteří to popírají, jsou podobni oněm mým příbuzným zmíněným v úvodních odstavcích tohoto textu.

Domnívám se, že kořeny odpudivého nedostatku ohledu a odpovědnosti, který v současné době mnoho mužů projevuje ve zralém věku vůči svým manželkám, nejsou v reziduích patriarchálního uspořádání, ale spíše v celospolečenském zpochybnění síly manželského závazku, který sňal z mužských beder povinnost obhájit před společností své chování k rodině. To, že to vytvořilo jistou prázdnotu, kterou mnozí muži zaplňují siláckým chvástáním, nepovažuji za důkaz toho, že jádrem jejich selháni je toxická maskulinita.

Souhlasím s těmi, kteří důvody násilného chování vidí ve frustraci. Frustrace je často průvodním rysem ztráty jasných pravidel. Společnost se mění jak co do morálky, tak do svých možností i do způsobů ohrožení. Je nevyhnutelné, že taková změna je provázena hledáním nových pravidel, nových norem. Istanbulskou úmluvu nedémonizuji, vidím ji jako součást takového hledání. Nepopírám závažnost problémů, které chce řešit. Myslím si ale, že metody, které nabízí, jsou sporné.

Obávám se, že společnost je ale už příliš polarizovaná na to, aby se nad Istanbulskou úmluvou každý jedinec zamyslel bez nějakého předem hotového názoru. Aby opravdu nestranně přemýšlel, jak to či ono ustanovení bude realizováno a zda si to přeje. Obě strany sporu mají, tak jak to vidím, sklon k argumentaci, která dohodě nepřispívá. Na jedné straně je to odmítání Istanbulské úmluvy bez jakéhokoliv porozumění pro vážnost problému, který chce řešit. Na druhé straně je to nálepkování všech, kteří s ní nesouhlasí, jako konzervativců. A nejenom to. Všiml jsem si, že termín toxická maskulinita se už v některých zemích chytl. Očekávám, že se to dostane i k nám. Tak se to dělá, že pojem, který označuje něco opravdu nepěkného (zde konkrétně posilování projevů mužské nadřazenosti poukazy na falešně prezentovaný ideál mužství) se aplikuje na daleko širší škálu jevů, a tím se předem dehonestuje jiný pohled na skutečnost.

Dovedu si představit, že to, co jsem napsal, bude kritizováno s výtkou, že text argumentuje nejenom Istanbulskou úmluvou jako takovou, ale i myšlenkami a tezemi, které jdou za její rámec. To je pravda. Je to ale vyvoláno zejména tím, že Istanbulská úmluva sama řadu pojmů a předpokládaných doporučovaných postupů nespecifikuje. Což je pochopitelné, to ani nemůže. Společenský kontext, diskurs, je vždy v nějaké míře součástí takového dokumentu. Pro diskusi v České republice mi přijde podstatné si uvědomit, že pro budoucí výklad má daleko větší význam současný společenský kontext v anglosaských demokraciích než situace u nás.

Převzato se souhlasem autora.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.