1. Máj, nejen lásky čas

Podrobnosti

Zveřejněno 5. 6. 2014 1:42

Napsal Daniel Burger

Bylo časné ráno, 1. máj. V prostoru před pražským výstavištěm v Holešovicích se schází podivné postavy. Tu pán v omšelém baloňáku z 80let, s koženou taškou v podpaždí (asi svačina), onde švihák až lázeňský ověšen zlatem a prsteny ve slušivém širáku.

Ano, jsou to voliči a sympatizanti KSČ, KSČM popřípadě mladí komsomolci, kteří se tu pravidelně schází oslavit svátek práce.

Nutno říct, že se ale neschází sami. Jsme tu i my. Zástupci iniciativ, které pojí společná myšlenka a to odpor proti totalitám 20. i 21. století, tedy fašismu, komunismu a extremní formě islámu.

Jmenovitě lze zmínit sdružení ProtiAlt a Kdyby kameny mohly mluvit, Konzervativní stranu i ostatní slušné lidi, kterým není lhostejno, že si komunisti takhle veřejně juchají. Většina protestujících má i nějaký ten plakát nebo leták či plachtu. Jsou tu podobizny generála Heliodora Píky, Milady Horákové, kněze Josefa Toufara, ale i fotky bezejmenných mrtvých, kteří položili svůj život na hraničních drátech, když se pokoušeli opustit zemi komunismu zaslíbenou.

Osobně se této akce účastním podruhé a již kolem 9. ranní hodiny mám radost. A z čeho? Z toho že loni nás bylo sotva deset, dnes však tipuji počet ke čtyřiceti zúčastněných. Na druhé straně pomyslné barikády je naopak v tuto dobu snad o dobrou polovinu (stovky lidí) méně než loni. Nemilosrdný zub času kácí i v tomto lese.

Společně s kolegy utváříme cosi jako „uličku hanby“ kterou situujeme tak, aby každý komunista, který jde ke Křižíkově fontáně, musel popatřit na oběti jejich zvrhlé myšlenky. Jde o jeden z vrcholů, kdy např. loni jsme byli popliváni či jinak dehonestováni. To samé se opakuje i letos, chybí jen otevřené výhružky fyzickou likvidací. Několik málo komunistů se pokouší pouštět se do debaty na kterou jsou však naši mluvčí dokonale připraveni. Ona popravdě taková diskuze s kovaným komunistou se odráží od asi 5-10 tvrzení, která on omílá stále dokola a která jsou samozřejmě zřejmé nesmysly: lidé dnes nemají co jíst a tak se chodí věšet do lesa, účastníci operace Anthropoid nebyli hrdinové – to by se museli nechat na místě zastřelit a ne utíkat, komunisté byli demokraticky zvoleni, v uranových dolech to bylo celkem super, kapitalismus má více obětí než komunismus, apod..

Po tomto zahřívacím kole jsme se opět rozhodli vstoupit do jámy lvové. Neboť se jedná o veřejně přístupnou akci, scházíme k fontáně, přímo mezi v tuto chvíli již několikasethlavý dav. Co čert (nebo zvukař) nechtěl, sotva se objeví náš 40člený dav s transparenty na schodech nad fontánou, začíná hrát internacionála a všichni komunisté vstávají. Tato komická situace nás rozesměje.

Čím kdo zachází, tím taky schází, říkám si při pohledu do jejich tváří. Je evidentní, že z nás mají strach. Strach, jeden z nejúčinnějších nástrojů, který nevyužívali jen komunisté. My jsme však odhodláni se nedopustit žádného incidentu. Necháme do sebe tedy najíždět zběsilého vozíčkáře na elektrikáře a tolerujeme i ne hokeji nepodobné zákroky na tělo. Nakonec se vystrašený dav komunistů chytne za paže a zabrání tak cestě naší skupině před podium, pozdravit pí Semelovou (pardon, soudružku). Ta si nás však všimá a jak jinak začíná lhát. Křičí něco o tom, že jsme nic neudělali pro republiku a že jsme „budižkničemové“ (máme mezi sebou i např. starostu). Prý také propagujeme fašismus. Asi si na tu dálku nevšimla znaménka „rovná se“ mezi svastikou a rudou hvězdou na jednom z transparentů.

V podobném duchu bezcenných rozhovorů a přicházejícího vedra se nese zbytek akce. Tu ukončujeme opět postáním nad schody u vstupu k fontáně a uličkou hanby pro odcházející soudruhy.

Poslední sousta nadávek a plivanců a je po všem.

Rád bych tímto poděkoval všem zúčastněným antikomunistům za jejich čest a odvahu. Musím tentokrát pochválit i práci PČR. Ta se snažila naprosto nestranně akci držet v klidu. Věcně s námi komunikovala a pomáhala řešit situace, které by snad i dopadly jinak.

Doufám, že příští rok se poměr mezi nimi a námi opět přesune v náš prospěch a snad jednou přijdou dny, kdy budu moct políbit svou ženu pod rozkvetlou třešní, místo abych se díval na tento bolševický zámek hrůzy.

Autor je zakládajícím členem sdružení Kdyby kameny mohly mluvit a předsedou Městského sdružení Konzervativní strany Praha II.