Tomáš Ježek, RIP

„Slovenská pravice vznikla tak, že ti, kdo četli Hayekovu ‚Cestu do otroctví‘, stali se pravicí“ – řekla bývalá slovenská novinářka Tina Matulová nějakých deset let po listopadu 1989. Měla pravdu; a týkalo se to nejen pravice slovenské, ale i mnohých na pravici české. „Cesta do otroctví“ v překladu Tomáše Ježka vyšla u nás na podzim 1990 jako první nesocialistická kniha – po jak dlouhé době vlastně? Několika desetiletích, možná víc než po půlstoletí…

Tomáš Ježek, kdyby neudělal nic jiného, jen přeložil tuto knihu, stal by se kmotrem česko-slovenské pravice. Právě četba této kniha byla vstupenkou pro stovky, možná tisícovky z nás, kteří jsem tehdy byli mladí, na pravici. Vděčíme jí za naši první politickou víru. Člověk na její četbu vzpomíná jako na svůj první skutečně vážný polibek; na to, jak neskutečně senzační to bylo.

Tomáš Ježek však udělal mnohem víc, než že jen přeložil do češtiny nejslavnější Hayekovu knihu. Byl ekonomem, spoluzakladatelem Občanské demokratické aliance, a ministrem privatizace ČR. Pak následně pedagogem na Národohospodářské fakultě VŠE. Přitom klasickým liberálem a křesťanem. A od jeho založení v roce 1991, členem Čestné rady Občanského institutu.

Kromě „Cesty do otroctví“ přeložil do češtiny i Hayekovo třísvazkové dílo „Právo, zákonodárství a svoboda“, jakož i uspořádal sborník ekonomů Rakouské ekonomické školy pod názvem „Liberální ekonomie: kořeny euroamerické civilizace“.

Poprvé jsem ho viděl v televizi , s jeho fascinujícím a nezapomenutelným stylem mluvy a mimiky. Pamatuji, jak v jedné debatě setřel slovenského socialistického nacionalistu (či nacionalistického socialistu) slovy: „…můžete si myslet, že když do nádrže auta nalijete limonádu, auto Vám pojede, ale nepojede. Auta jezdí na benzín, nikoli na limonádu.“ Ten mečiarovec se nezmohl na slovo.

Pak jsem ho vídal osobně; na poslaneckém klubu ODA a v posledních letech celkem často, na Vysoké škole ekonomické, kde jsme byli členy stejné katedry na stejné fakultě. Můj obdiv k němu stoupal;  nejen kvůli jeho názorům, ale i kvůli tomu, jaký člověk to byl. Skromný, laskavý, vlídný a přívětivý. Vždy se omlouval z akcí, na které jsme jej vzali přednášet; pečoval o svou nemocnou manželku. Pak kolega ze školy zmínil, že nejen o manželku, ale i o její maminku. A řekl, že pokud je na škole někdo svatý člověk s nadlidskou obětavostí, pak je to Tomáš Ježek.

Pro mě je příkladem křesťana, který je lidem vzorem, jak být křesťany lepšími.

Tatínka mu popravilo Gestapo za války; o manželku pečoval dle svatební přísahy „…v dobrém i zlém, v bohatství i v chudobě, v nemoci i ve zdraví…“; tento klasický liberál vždy kladl důraz na právní stát a mravní pravidla, psaná i nepsaná. Dnes by byl považován za konzervativce, ale on patřil k těm gentlemanům staré školy, jako byli von Mises, von Hayek a Fritz Machlup, kteří se heroicky snažili o rehabilitaci slova „liberál“, které už dávno, nejdřív Americe a poté i jinde, ukradli lidé s levicovými názory, kteří si nyní říkají progresivci. S nimi neměl a ani nechtěl mít nic.

V Tomáši Ježkovi byly přítomny kalvinistické rysy. Měl svou vlastní verzi víry v predestinaci: věřil, že dobrotivý Bůh jej seslal na zem s konkrétním životním úkolem: zajistit přechod od socialismu ke svobodné společnosti tím, že zprivatizuje i tu nejposlednější kůlničku na dříví. A pro to udělal mnohé nejen jako teoretik, ale i jako praktik a aktér.

Až bude vydáno definitivní pojednání o tom, jak se u nás po listopadu 1989 rodila svoboda, jméno Tomáše Ježka v něm bude napsáno zlatými písmeny.

Pane docente, odpočívejte v pokoji. (A ještě jednou, díky za toho Hayeka!)

Se souhlasem autora převzato z www.obcinst.cz.

 

 

 

Podporujeme



Partneři



Copyright © 2014. All Rights Reserved.